DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

Leželi v trávě a pozorovali nebe.
„Víš, že existuje zrcadlo, které ti ukáže, po čem toužíš úplně nejvíc?“ řekl Albus.
Gellert vytáhl z úst stéblo trávy a zamyšleně s ním otáčel vstříc slunci.
„Viděl bych úplně jiný svět. Svět, kde se nemusíme skrývat. Svět, kde nám žádný mudla nemůže ublížit. Svět, který patří nám…“ pronesl přivíraje oči. „A po čem toužíš ty?“
Albus ucítil příjemný tlak ve slabinách, přitiskl se ke Gellertově boku a s úsměvem mu to pošeptal.

***
O osmadvacet let později profesor Brumbál strhl závěs z rámu. V zrcadle Erisedu spatřil sebe. A tolik milovanou tvář Gellerta Grindelwalda.

Praktické cvičenia:
1) Vyberte si niekoľko portrétov z Kapitoly A1 a prekreslite ich podľa predlohy.
2) Vezmite si ceruzku na obočie a obkreslite svoje základné črty priamo na zrkadlo.
3) Po zvládnutí základných čŕt nakreslite podľa zrkadla na papier vlastný portrét.

Okamžite som zamierila k svojmu starému vernému zrkadlu. Toto vyzeralo zo všetkých cvičení najjednoduchšie... veď je to len obkresľovanie, nie?
Vytiahla som starú ceruzku na oči a svedomito obtiahla všetky línie svojej tváre. Potom som odstúpila, aby som si svoje dielo prezrela.
Zo zrkadla na mňa pozerala akási dokrivená príšera.
„Čo si mi to urobilo, zrkadlo?!“ zakvílila som urazene.

Konečně si to uvědomuji. Jsem jiný. Ve škole nemám žádné kamarády. Nikdo se mnou nechce sedět v lavici. Když si lidé vybírají členy do svého týmu, já zbydu vždycky jako poslední. Ve škole je skupina kluků, která mě otravuje. Nikdo se mě nezastane. Nejsem chytrý. Nejde mi žádný předmět. Učitelky mě většinou nemají rády. Minulý rok tu byla jedna, co na mě byla hodná, ale ta odešla.

Ale mně to nevadí. Vždycky když se uvidím v zrcadle, uvědomím si, že mě Bůh miluje.
Jinak by se na mě nekoukal v podobě zrcadla. Zrcadlo je můj přítel, protože mi dodává odvahu.

Že zrcadlo není můj úplně nejlepší přítel, na to jsem si zvykla už dávno. I na to, že na oficiálních fotkách vypadám jako zarputilý terorista a na těch běžných prostě běžně blbě.

Ten večer jsem ale měla pocit, že po dni stráveném na moři při pozorování velryb a lvounů bych mohla být příjemně opálená a ošlehaná větrem. Čokoládová kráska, jak říká kamarádka spolucestovatelka.

Ukázalo se nicméně, že opalovací krém s faktorem 10 a stářím pět či více let není na ochranu před mexickým sluncem to pravé oříškové…

Nebo je ten loupající se červenáček někdo cizí, kdo mi stojí za zády?

Král svírá v rukou kovovou obroučku, v níž se něco blyští. Ne, není to koruna, jen rozbité zrcadlo, zašlá vzpomínka.
Hleděl do zrcadla, zkoušel odstíny smutku, odrazu tváře dotk’ se v zrcadle a smutně, smutně mluvil. Než velkou síní zazněl třesk, snad něco zahléd’ za sebou? Snad rozbil mu tvář obraz vlastní smrti?
Král svírá v rukou staré zrcadlo, rty se mu pohybují, modlí se. Nebo se jen chvějí potlačeným pláčem? Ve střepu zrcadla podivný odlesk světla, jako mrknutí oka, jako vlající vlasy, někdo se blíží z druhé strany.
Je tu. Podává ruku, nabízí odpuštění, doprovod cestou šeré smrti. Přítel.

Chtěl se odvrátit, ale nešlo to. Dívala se na něj s takovou laskavostí, s takovým... pochopením.
„Já vím, vidíš mi až do dna duše,“ řekl tiše, „rád bych řekl, že to na mě nedělá dojem, ale oba víme, že by to byla lež.“ Jemně přejel prsty po skleněné desce tam, kde viděl její drobné ruce.
„Snad bych ti měl být vděčný za tenhle pohled, ale nemůžu.“
Zrcadlo k němu dál mámivě promlouvalo. Konečně silou vůle odtrhnul pohled.
„Jsi krásné, ale lžeš, ona tu není! Už nikdy tu nebude.“
Zrcadlo potemnělo a Brumbál se tiše kousal se do rtů, aby neplakal.

Hagrid nespokojeně odkládal na pult jedno zrcadlo za druhým, prodavač mu, čím dál nervóznější, přinášel další a další.
„Todle se nehodí.
Tendle rám se mi nelíbí.
Bez rámu taky ne.
Enom žádný malovaný kytky!
Nejni to zrcadlo ňáký křivý?
Kulatý nechci.
Tamto taky ne, je moc malý.
Víte, mám dneska večír rande, a poprvý to bude nejspíš na dýl…“
„Chápu, chápu, potřebujete pro dámu speciální dárek na úrovni, že?“
„Ale né. Pro ni mám vlastnoručně upečený cukroví. Zrcadlo je pro mýho psa, Tesáka. Postavim mu ho na podlahu k pelechu, aby se necejtil tak vosamělej, dyž nebudu celou noc doma.“

„Každopádně nyní vidíme jen jako v zrcadle,“ vykopne Thea.
„A Bergman o tom natočil film,“ snaží se dostát svému jménu Filcin.
„Celkem prima kamarád,“ má jasno rozčepýřený Apolo, „přede mnou, za mnou, po boku, do tváře se mu nedívám!“
„Já si přes hladinu odrážející hladinu,“ doplňuje Linkva, „představuji nekonečno!“
„Mým přítelem je stále méně a více,“ dumá Taura, „čím jsem starší a ošklivější, tím jsem se sebou smířenější.“
„Neurážej mou ženu,“ zlobí se patriarcha, „zraješ jak víno a jsi den ode dne krásnější!“
„To je složitější, tati,“ poučuje dospívající a upřímností hýřící Sikar, „ty ses v zrcadlech maminčiných očí utopil.“

Být sprchou v dívčím studentském pronájmu nebo náhrdelníkem lollobrigidky není k zahození, ale chci-li poznat i nitro lidské bytosti, stávám se zrcadlem. Povídají si se mnou, špulí rty, zatahují břicho a nadýmají hruď. Každým svým pohybem a gestem prozradí více, než samy o sobě vědí. Jsem jejich tajný intimní svěřovací přítel.
A mám je rád, snivé marnivky, u rembrandtky uberu, s prkennými čekatelkami vzedmu hladinu a přidám, samolibým zvýrazním vrásky. Ať se snažím sebevíc, stejně mi nadávají. Jsem jejich holí bitým psem.
Jen nerozumím sebetrýzni. To potom občas – ach, záhadně ztracené dívky! – odkryji ledví a polykám do světa za mnou.

Psst.
Hej.
S tebou mluvím. Jo, ty! S tím divným ksichtem. Visí ti zadek! Máš ho až na nohou. Sjíždí dolů jako sliz. Vypadáš, jako bys byla ve třetím měsíci. Jsi jako pytel. Pytel hnusu. Hlavu máš jak špendlíček a uprostřed sedí bambule. Vidíš vůbec těma škvírama, co jim říkáš oči? Místo prstů buřty a ty boky - Marilyn už není v módě, teď se nosí Twiggy, ale se svalama - proč mě těma bokama hypnotizuješ?! Na mě břišní tance neplatí, nebudu tvůj kámoš!

Oukej, dobře, to nevypadá špatně. Hadí paže, šimi, dropy, twist, velbloud... No možná, že přátelé jednoho dne budem.