DMD č. 6. pro 6. 4. 2020. Téma: Dobrá rada od špatného rádce

Les byl podivně nezvučný.
Ano, větve se pohybovaly ve větru, listy zespoda nasvícené nažloutlým podvečerním světlem. Hmyzím brumendem podmalované ptačí trylky doprovázely poslední paprsky stejně, jako jindy. Večerní tišina, než se ohnivý kotouč schová za obzor, však v sobě měla něco ještě tlumenějšího, než obvykle.
Sedla si na pařez, aby se vydýchala. Pějníčci se k ní v mžiku seběhli ze všech stran, oči vykulené a drobnýma ručkama ji tahali za sukni.
"Ale no tak. Strach je přeci špatný rádce."
Uklidňovala je i sebe. Pomalu vyšla.
Za několik okamžiků, svázaná ve vlhké tmě, musela uznat, že dnes večer ho měla poslechnout.

"Crowley, to nemůžeš."
"Prosím tě, vždyť se na ně podívej! Takovou pitomost by nevymysleli ani u nás."
"Jsi démon, nemůžeš svévolně vstupovat do našich záležitostí. A navíc jim to sluší."
"Jo? A stovky let pokoušení kněžích byly c- co že jsi říkal?"
"Že jim to sluší. Vypadají tak... roztomile. Koukni třeba na támhletoho, jak to má až do pasu."
"Anděli... a dost. Tohle odmítám dál poslouchat. Jdu jim tam něco vnuknout."

Novinky.cz, 6. 4. 2020: Izrael zavedl roušky pro lidi s plnovousem. Úřad vrchního rabína po zralé úvaze zvažuje i povolení, aby se muži z ultraortodoxní komunity mohli oholit.

Stázi se zasněně odstrojuje.

Nakonec to byl pěkný den, přežila otcovo tlachání a ukradla si letmou chvilku v sadu, kdy k ní mluvil, ach, tak přesladce.

Anděla odestlala, teď přešlapuje ve dveřích, odkašle si, pak začne něco vykládat, Stázi ji zpočátku ani nevnímá.

„…ty voči, milostslečno, ty voči jako černý studně, ten pohled, jako když mráz žehne, já jim nechci radit, ale nechaj ho bejt, najde se onačejší…“

„Andělo!“, přeruší ji rázně, „nemyslíš, že tyto úvahy služce nepřísluší?“

Vypadla bych z tohoto domu, i kdyby si pro mě přišel čert z pekla, pomyslí si.

Pak se pro jistotu křížem přežehná.

Zazvonil zvonec a tak to celé začalo. Za dverami stála jeho neter.
Väčšina ľudí, ktoré Filip poznal, hovorila o jeho švagrinej ako o dobrej žene. Bezpochyby ňou bola. Ale, ako trefne poznamenal jeho brat, človek by sa stal alkoholikom už len kvôli tomu, že mu ona zakázala piť.
Keď sa u jeho dverí objavila neter prvý krát, s odhodlaným výrazom a šteňaťom v náručí, chvíľu mu trvalo, než pochopil. Rafana si samozrejme nechal, to tej malej nemohol spraviť. Druhýkrát doviedla koňa. To síce vyvolalo určitú diskusiu, ale kôň zostal. Teraz mala v ruke kufor a vo tvári výraz nepripúšťajúci otázky.

Téma: https://www.instagram.com/p/B-pg7DsJEP3/?utm_source=ig_web_copy_link

„Mami, ja neviem, čo s tým kaktusom je,“ sťažoval sa malý Florián a ďobol prstom do kvetináča, kde rástlo čosi holé a zošúverené. „Ten kaktusový ujo predavač hovoril, že od jesene do jari nesmiem vôbec polievať! Lenže teraz je marec. Myslíš, že už môže dostať trochu vody?“
Matka bezradne pokrčila plecami. V encyklopédii izbových rastlín sa o kaktusoch nepísalo a internet vtedy ešte neexistoval.
„Je to kaktus,“ usúdila. „Tak ľahko nevyschne. Daj mu ešte čas.“
Čoskoro sa kaktus zvliekol zo zošúverenej kože ako had.
A Florián sa v knižnici dočítal, že od polievania počas zvliekania by jeho kaktus načisto zhnil.

Dospěla jsem k přeměně zdánlivého nic v něco – přišel čas vykouzlit růži jen tak ze vzduchu.
Teorie je prostá – vzduch přece obsahuje všechny potřebné molekuly.
Ovládnout je natolik, aby přestaly volně poletovat a vytvořily pevnou hmotu, je obtížné. Přimět onu hmotu žít a dýchat, dokáže jen málokdo.
Já ano.
Vzduchem se se rozlinula omamná vůně.
Pohled mistrových šedých očí byl nesmírně intenzivní.
„Jste opravdu mimořádná čarodějka,“ pronesl zvolna. Chvíli to vypadalo, že se dotkne mé tváře, ale pak suše dodal: „Měla byste se vrátit domů, Minervo.“
Pohodila jsem hlavou.
Po pouhých dvou měsících studia? Nepřijatelné. Potřebuji se ještě tolik naučit.

Trhačův smrtelný meč. Bohové mají neovladatelný sklon k pompéznosti, pomyslel si a znechuceně sledoval blednoucí pruhy.
Viděl teď ve tmě. To bylo ale jediné pozitivum, které ho napadlo.
Nikdy nevěřil v žádného boha, z kněží, snažících se ho přesvědčit o „jediné a pravé víře“ si dělal legraci. Jenže Trhač se neptal. Jednoduše se ho zmocnil a nutil ho dělat divné věci.
Měl jsem tehdy poslechnout Buku, vzpomněl na přítele, který mu radil, aby se usadil a přestal si zahrávat se smrtí.
Možná by býval i poslechl. Kdyby ta rada nepřišla od někoho, kdo slouží nekromantům a považuje to za normální…

Tak poslouchej, ty přerostlá obludo! Když jsem na tebe naposled dala, tak jsme se museli vracet zpátky, třikrát jsme se zabloudili, celé to obešli a objevili se na tom samém místě, vyplýtvali jsme tolik času, že jsme stihli potkat Sněhurku i s trpaslíky, viděli dva jednorožce, potkali Perského prince, Maria, Laru z let 96 i 18, prožili klinickou smrt, viděli tučňáky na Severním pólu, byli jsme svědky pádu Atlantidy, návratu Ježíše Krista a Jágrova posledního utkání!
...Metaforicky řečeno, samozřejmě.

Obluda nepřestávala hrabat do kamenné zdi.

Fajn, tak já se jdu teda kouknout...
No to mě podrž... fakt je tam otvor.

„Přemýšlel jsem, kam bychom mohli jet na příští výlet, drahá,“ usmál se na ženu. „Četl jsem o jednom úžasném zámku. Někde jsem si to tu založil...,“ mumlal a probíral se hromadou na pracovním stole.
„Pokud bych směl navrhnout,“ ozval se muž, doteď tiše přihlížející z rohu, „věděl bych o něčem daleko zábavnějším. Má být skvělé počasí, takže byste s chotí mohli vyrazit k moři. A nedaleko Říma se příští týden koná soutěž o nejkrásnější loď.“
„Ale to je výborný nápad!“ zaradovala se žena. „Vaše rady nám vždycky moc pomohou.“

Nazítří královna s králem odjeli.
Ferenc s Lorencem si opravdu oddechli.