DMD č. 6. pro 6. 4. 2020. Téma: Dobrá rada od špatného rádce

„S ní se prostě nedá spolupracovat! Pořád dává najevo, jak je LEPŠÍ než já," stěžovala si Hermiona.

Rona to nepřekvapovalo. Její neshody s Pansy se staly každodenním tématem.

„Dneska mi přinesla kafe a usmála se na mě. Co myslíš, že to znamená?“

„Ehm, že se s tebou nechce hádat?“

„To nebude ono. Samozřejmě jsem to kafe nevypila, kdoví, co v něm bylo.“

Ron se zasmál: „Ty seš jí fakt posedlá. Nejsi zamilovaná náhodou? Nechceš ji pozvat na rande, haha?“

Hermiona se na Rona zamračila, na jeho hloupé vtípky vážně nebyla zvědavá.

Pak se zarazila.
A sakra!
Jak tohle mohla přehlédnout?

Mínka pospíchá za sestrou Máří, srdce jí tluče vzrušením a trémou. A rozpaky. Takhle si svou nadřízenou nepředstavovala. Ta ženská vypadá spíš jako... řeznice než ošetřovatelka.

Podpadky klapou po dřevěné podlaze. Dvě nekonečně dlouhé řady postelí a oči, oči, oči, z každého kavalce ji sleduje jeden pár, cítí ty pohledy lepkavě na sobě: dychtivé, troufalé, horečnaté. Zoufalé. Mínka si popotáhne zástěru, připadá si skoro nahá.

"Zvykneš si," vycení sestra Máří zkažené zuby. "Hlavně bacha, ať se ti nedostanou pod kůži. Pamatuj si," praští se dlaní do hrudi, obří poprsí se měkce zavlní. "Jako kámen!"

Mínka se vzmůže sotva na přikývnutí.

Když se zbavili papírování, dostali konečně pořádný úkol. Po bitvě stále zbývalo najít a zatknout dost lidí. Úkolem pražských Lovců bylo dohledat Cassidy a její kožoměnkyni.

Cassidy, dívka, která mohla za všechno utrpení, které se jim stalo. To ona jim tehdy poradila, kde se skrývali Prokletí.
Kdo mohl tušit, že její nadáním bylo umění lhát?
To místo opravdu existovalo, ale pravdou bylo, že Cassidy s Prokletými spolupracovala dobrovolně a vlákala je do pasti. To díky ní se střetli s Prokletými. Sice zvítězili, ale cena byla příliš vysoká.

Dříve Lovci svým zdrojům důvěřovali. Po Cassidy už nehodlali udělat tu samou chybu.

Jednou tohle přece musí skončit. Jak velký průšvih bude muset nastat, aby se vzpamatovala? Vážná nemoc a operace už tu byla... a nic se nestalo.
Zranění? Nehoda? Katastrofické scénáře, to by mi šlo.
Strach. Vztek. Zloba. Našeptávají.
Nevděčná dospělá dcero, co bys chtěla?
Možná svou maminku zpátky? Vlastně si skoro nepamatuju, jaká bývala.

V županu, po sprše, nachystaná do postele. Čtvrt hodiny do půlnoci, mobil zvoní.
"Zuzko? Přijď dolů, mámě je zle."
Dřevěné schody. Úprk.
Dvě věty vysvětlení od táty. Máma usíná, jedna tvář zvadlá, unavené oči. Mumlá. Těžká ruka na kraji postele.
"Mrtvice. Tati, volej sanitku."
"Určitě?"
"Rozhodně! Hned!"

Luthomar Niman, novopečený regent tristenolského království, přelétl pohledem svého syna, ženu, ve které po letech viděl adoptivní dceru, a jejího manžela.
„Camillo, Coline, dostanete na starosti Simeona. Odvezete ho na Tirabil.“
„Vykazujete nás ode dvora?“ zvedla Camilla obočí.
„Svěřuji ti do opatrování korunního prince,“ odvětil Luthomar. „Pokud se mladému králi něco stane, Simeon je jeho dědicem.“
„A zkuste ho držet zkrátka, ať neudělá nějakou pitomost,“ dodal Ryko nezvykle vážně.
„To říká ten pravý,“ ušklíbla se Camilla.
„Tentokrát má pravdu,“ povzdechl si Luthomar. „Simeon je podobné kvítko jako Ryko, takže mi jako zkušenému otci můžeš věřit, že ti nedávám snadný úkol.“

Smysl pro humor nepatřil mezi typické vlastnosti Lorda Vetinariho.
Zpravidla se nesmál ani dobrým vtipům.
Tyhle dobré nebyly. Co hůř, chlapík neměl ani cechovní povolení. Navíc ho strach připravil o rozum. Nepřestával vřískat, ani když ho stráž odváděla z Patricijovy pracovny.
„Aspoň malinkatej úsměv! Aspoň malinkatej... aúúúú...!“
Hlas se vytratil.
Přistoupil k zrcadlu. Vážná tvář mu oplácela unavený pohled. A za dveřmi čekají představení cechů s nesčetnými připomínkami.
Vešel do sálu.
„Dobré jitro, pánové.“
Zkusmo roztáhl tenké rty v grimase, která teoreticky nesla všechny atributy úsměvu.
Tváře shromážděných mužů ztuhly děsem.
K Vetinariho potěšenému překvapení proběhlo jednání téměř beze slova.

Milá Soňo (15),

ujasněme si jednu věc, ano? Pokud si tvůj přítel po večerech opakuje kanadská slovíčka se spolužačkou Monikou, tak ti s ní pravděpodobně zahýbá. V Kanadě se mluví anglicky (nebo francouzsky, ale s tím ti tvou pěknou hlavu zatěžovat nebudu), takže spojení kanadská slovíčka je stejný oxymóron (vygoogli si to) jako rovné dělení prací v domácnosti nebo přátelství mezi klukem a holkou. Podívej, je to kruté, ale lepší, než kdybys to zjistila, až budete mít hypotéku a druhé děcko na cestě (nebo až budeš plánovat výlet do Kanady a strávíš půl roku studiem kanadských slovíček, haha).

Tvé Bravíčko

"V lese bydlí stařena, ta tě vezme do učení. Tady už se neukazuj," řekla jí macecha a zabouchla dveře.

Ploužila se lesem, dokud úzká cestička nezmizela v mechu. Až za potokem stál dům na kůlu, plot ověšený kostmi.
Po zaklepání vešla dovnitř. Stařena zrovna přikládala do velké pece a černá kočka na jejích zádech zasyčela.

"Copak děláš u staré Jagy, děvenko? V lese ses ztratila?"

Všechno jí rychle vypověděla - o tom, jak po otcově smrti musela z domu a kam jí macecha poslala.
Baba Jaga se ušklíbla. "Do učení tě vezmu, dítě. Ale budeme muset zapracovat na té tvé naivitě."

„Opravdu bych ani v nejmenším nechtěl snižovat Vaši expertizu, ale doba se mění. Frontální výuka má jistě stále svoje místo mezi pedagogickými přístupy, vím, máte s dětmi mnohaleté zkušenosti, ale možná by nebylo od věci zkusit si něco nového. Zážitková pedagogika, to je budoucnost, víte, děti si zapamatují jen zlomek toho, co slyší.“
Nezmohla se na slovo.
„Děti, jsou, bohužel, stále nemotornější. Nevěřila byste, kolik dětí ještě na druhém stupni základní školy neumí tak banální věc, jako je kotrmelec. Je zapotřebí jít příkladem a místo vysvětlování věci předvést.“
Pokrčila rameny a nasedla na lopatu. Než se nadála, byla v peci.

"Připomeň mi, proč jsme mu ještě neusekli hlavu," zavrčel Dean.
"Je vegetarián," začal Sam, "a taky-"
"Jsem zvířaterián," ozval se upír Josh, který nepřestával kecat.
"-nám dělá volavku, jde po něm bývalý hnízdo."

Zakotvili v hospodě, Dean objednal láhev Jack Daniel’s.
"Tohle střízlivej nedám."
"Neměl bys tolik pít, kámo!" oznámil mu Josh po třetí skleničce.
"Ještě jednou mi řekneš kámo a budeš hledat zuby pod stolem. I ty upíří."

V uličce za hospodou nastal tanec čepelí.
A zubů.
Deanovy pokusy o styl opilého Mistra nevycházely.
Jako kombajn tedy upíry sklidil Sam.
"Já to říkal!" zajásal Josh.
Dean ho začal škrtit.