DMD č. 6. pro 6. 4. 2020. Téma: Dobrá rada od špatného rádce

„Majdaleno,“ ozvalo se za mladou ženou. „Pojď sem.“ Váhavě se blížila k muži, který ji oslovil. Černá sutana, černý birýt, ostrý hlas. Kaplan Bernard ze Zástřizl. Přitiskla k sobě dcerku a ohlédla se po malém Prokopovi. Bože, nedopusť, aby Bernard vyděsil děti jako posledně.
„Prý chodíváš poslouchat toho kacíře, toho hrnčíře. Do kaple na mši nechodí ani tvůj muž.“
„Prokop je s dřevaři,“ brání manžela.
„Měli byste se dobře rozhodnout, kde najdete opravdovou spásu.“
Majdalena si vzala kaplanovu radu k srdci. Modlila se, aby jí Bůh dal moudrost jak žít a vychovávat děti.
Večer opět šla do domku vyšívačky Kateřiny.

Dlouze a vytrvale pršelo.
A co je nového...
Nového je to, že se každý uvelebil ve své vlastní kabině.
Venku vlhko a zima, aspoň na červenec. Bledulemu to nevadilo. On spal zachumlaný v dece na pohodlné sedačce.
Než ho vzbudila žízeň.
V polospánku hledal, čeho by se napil. Hele, kanystr...
Rozespalost a žízeň mu promítly vzpomínku.
Základní výcvik, tábor na sněhu. Tábořili v místě už dlouho a vypadalo podle toho.
Zima, zima, žízeň, ten hlasitý tmavovlasý idiot... jo, Vran... trochu napitý. Pobíhá, směje se a vykřikuje:
„Žlutý sníh se nepapá!“
Bledule zamžoural na kanystr.
Žlutá.
Smůla.
Nemrznoucí směs se nepije.

"A tady za tím rohem nás čeká největší div 22. století!"
Doktorův hlas zněl podstatně méně nadšeně, než když to říkal poprvé. Chodili po Novém New Yorku už tři hodiny, ale slibované levitační zahrady byly v nedohlednu. Místo toho zatím našli parkoviště, obchod s donuty (Rose začínala litovat, že u něj neskončili), zrušenou stanici metra a jednou, nepochopitelně, i něčí obývák. A Doktor i přesto dokázal tvrdit, že je mapa naprosto přesná.
Nakonec to nevydržela.
Vyrvala mu průvodce z rukou a nalistovala poslední stránku.
Její předtucha se, bohužel, vyplnila.
"Aktualizovaná verze!" hlásal přebal. "Vydal New New Turist Press, rok 2532."

Hodlali vyjet o úplňkové noci. Zásoby měli nakoupené. Sandrik odeslal zápisky a nákresy map do Akademie. Robin poslal rodičům slibovaný dopis. A tak jim zbývalo pár dnů na procházení města a nasátí místní atmosféry. Nebo si to alespoň mysleli…

„Balíme. Do dvou hodin vyjíždí karavana, a my jedeme s ní,“ probudil Brett oba své společníky.

„Co blázníš?“ zamručel Robin a pokusil se znovu přikrýt.

„Vysvětlím vám všechno cestou, věřte mi,“ naléhal Brett.

„Zníš ustaraně. S kým jsi mluvil?“ zeptal se Sandrik, zatímco se kvapně oblékal.

„S někým, jehož rady mě párkrát málem stály život. Ale tentokrát mu věřím,“ odvětil Brett.

"Co bys dělal na prvním rande?"

"Na prvním rande jsem zachránil Lois život a pak ji vzal na let nad městem, ale brzy jsme se rozešli, takže to asi není dobrá rada."

***

"Co tu děláš?"

"Zachraňuji ti život. Očividně. Kolik Kryptonitu máš v těle?"

"Jenom trošku na hrudi."

"Vlez do bat-letadla. Podívám se na to. Pak tě dovezu domů."

"Opravdu tomu říkáš bat-letadlo?"

"Bez komentáře."

......

"Počkej, je tohle rande?"

"Zachránil jsem ti život. A teď letíme nad městem. Takže... ano? Vadí ti to?"

"Já... ne. A co přijde potom?"

"Vážně se musíš ptát?"

"Dobrá připomínka. Pojď sem."

"Ještě pořád řídím."

Když Lotrandův otec shrnul své poselství krátce,
byla to dost moudrá rada od špatného rádce.

Kdo by tušil, že dovede Lotranda až na scestí
a k profesi učitelské životem se proklestí.

Prázdniny mu záviděli, přitom z nich měl prd,
než vyplnil všechna lejstra, moh z toho mít smrt.

Kolem platu nafoukla se mediální bublina,
ve výsledku dostal tolik, co ostatní spodina.

Jednali s ním vždycky jako "Stímcozavšemůže",
z rozmazlených, tupých spratků vyletěl by z kůže.

Rozhodl se seknout s tím vším školometským drilem,
připravený "nepracovat" novodobým stylem.

K modernímu loupežnictví přispěl slibným tuningem,
na Youtubku vede kurzy "Jak vydělat phishingem".

Kdysi mu duše řekla, že musí jít. Odpoutat se. Od té doby ledacos pochopil, i když to stále bral jako dobrou radu. Jenže... Kdyby se vždycky řídil jen prvotním instinktem, celý jeho život by byl úplně jiný. Nepoznal by Karla. Neublížili by si. Začarovaný kruh.
Vrátil se domů. Ačkoliv neuběhlo moc času, všechno pokrývala tlustá vrstva prachu. Na uklízení neměl myšlenky ani před odjezdem do Rokycan, natož teď. V šedivých nánosech na chodbě byly stopy. Ne úplně čerstvé, ale ani úplně staré. S povzdechem si kleknul a šťouchnul do jedné z nich prstem. Obrys se rozmazal, rukou zabrněla magie. Verunka.

Musel se už zvednout. Když vstal, hlava se mu ale tak zatočila, že se musel do koupelny doštrachat poslepu. Nejradši by chlemtal vodu jako zvíře, ale kdysi na internetu četl, že po zvracení se má pít po malých doušcích. Vypláchl si tedy jen ústa, a když usrkával vodu, strašně se mu na chvíli zastesklo po matce, která by ho uklidnila a všechnu tu spoušť uklidila. Bylo by lepší vytřít podlahu – díky Bohu, že před nedávnem odstranil koberec – teď hned, ale když mu před očima zatančila polovina galaxie, vzdal to. Zbytkovými silami vůle došel pro umyvadlo a svalil se na lůžko.

Potkali se v parku.
„Co chceš?“ zeptala se ho naštvaně a prudce se rozhlédla. „Nemám čas na tvoje pitomé hry.“
Odpověděl potichu, obezřetně. „Varovat. Něco se chystá. Jdou po vás, Marie!“
Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Oni? Najednou jsou to oni? Nebylo to ještě před půl rokem my? My všechno změníme, my budeme důležití, my máme pravdu...“
Zavřel oči, odvrátil se.
„Nechci se hádat. Chci ti jenom pomoct. Musíte se s dětmi schovat. Vím o jednom místě...“
Nenechala ho domluvit. „Já už o tvoji pomoc nestojím.“
A odešla. Věděl, že ji právě ztratil. Díval se za ní, dokud nenastoupila do tramvaje. Naposled.

„Tildo?“ Světlovlasý muž tiše usedne vedle nepřirozeně zamlklé dívky. „Co se děje?“
„Nic.“
„Vážně?“
„Vilda si našel holku,“ vyhrkne.
„To je normální, dospívá.“
„Tahá se sní a já… Nechci ho ztratit!“ Slzy se spustí samy.
„Neztratíš. Pokud ho sama nezaženeš. Jen musíš přijmout, že nebude jenom tvůj. Zkus vzít na milost i to děvče a...“
„Pche,“ nenechá ho domluvit. „Tu káču? Až naprší a uschne.“
Zmizí dřív, než se nadechne k odpovědi. Nechá ji, beztak to teď nemá cenu. Nezáleží jak dobrá je rada, Tilda ji teď slyšet nechce. Od něj ani od nikoho jiného. Snad to včas pochopí sama.