DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

Žili šťastně a spokojeně. Jejich společenství si zakládalo na stabilitě. Každý z jeho členů měl své místo a svou úlohu. Nepochybovali, věděli, co je správné.
A pak se objevili Oni.
Byli jiní. Nezapadali. Jejich těla postihovaly podivné deformace.
Tak je poznávali. Nahnali do houfu. Ošklíbali se nad nimi. Děsili se jich.
Pak zazněl verdikt.
“Okamžitě opustíte území našeho společenství. Nikdo z platných členů společnosti se od vás nechce nakazit. Snad jen pokud vás ty hlouposti s vývojem přejdou, můžete požádat o návrat mezi nás.”
Nevrátili se.
Historie jim poskytla satisfakci.
Nakonec se totiž ukázalo, že evoluce není vůbec špatný nápad.

Někteří lidé po konzumaci koření vidí do budoucnosti, ale to, co sledoval Edvin, vypadalo spíš jako titulky od Monty Pythonů. Začalo to kýchajícím netopýrem, kterého pak někdo šoupl do burgeru a špatně propekl, toho následovalo největší domino, jaké kdy v životě viděl, a na konci byla Země, jak si ji nepamatoval. Pozoroval kozy v tichých ulicích Llanuwchllynu, Godzillu ve vylidněném Tokiu a taky několik létajících talířů, které se planetě vyhnuly uctivým obloukem.
Když se do hlavní síně vrátil Rick s tím, že při výrobě špinavé bomby možná vynalezl muad‘dibí chřipku a asi by bylo lepší chvíli nevycházet, vůbec ho nevnímal.

„Lidské viry Pány času infikovat nemohou.“
„Jistě, to je koronavirus lidský, ten na mimozemšťany nejde,“ zadeklamovala unaveně Kate Stewart. Návrat do aktivní služby po obnovení U.N.I.T. si rozhodně představovala jinak. „Nemůžeme si dovolit, abyste byli mrtví, ani jeden z vás.“
„Z nás?“
Kate se usmála, jak jí to jen počínající migréna dovolovala. „Aktuálně je vás na planetě pět. Tři, možná čtyři vy, jedním si nejsme jistí.“
„A ten poslední?“ zeptal se Doctor v tušení zkázy.
„Ještě jednou na mě sáhneš a tou rouškou tě vykostím!“ ozvalo se z přijíždějící vojenské dodávky.
„Zločince chráníme také. Užijte si karanténu.“

Některé civilizace mají splachovací záchody!
Některé civilizace mají vkusný domeček s pohodlným sedátkem a tlustým kalendářem na stěně.
Zbožná přání.
Terej nestačil ani doběhnout ke křoví.
Sotva vyskočil z auta, už to z něj šlo horem i spodem.
Zpátky mu nastoupit nedovolili.
„Jestli máš střevní chřipku, tak ji od tebe nechci chytit,“ prohlásil Kopr. “Hezky poběžíš za námi. Tejden se k nám nepřiblížíš na pět kroků, jasný?“
„Bléééé,“ odpověděl Terej, ale pak protestoval. „To nebude střevní chřipka, to chutná jako sušený maso.“
„My jsme s sebou žádný sušený maso neměli.“
„Bylo v Tescu. Co koukáte, sušený maso vydrží dlouho. Bléééé.“

Nevím, jak dlouho tady jsem. Drží nás tady jako ve vězení.
Nevím, jestli ten výcvik přežiju.
První týden nastal masakr.
Viděl jsem umírat mé kamarády, kteří zkouškou neprošli. Na místě je zabili.
Jen náhodou se mi podařilo projít první zkouškou. Já měl štěstí.
Na základě prvního testu nás rozdělili na dvě skupiny.
Nevím, jestli se někdy dostanu na bitevní pole.
Prý musíme zůstat v naprosté izolaci, dokud neprojdeme druhou zkouškou. Tak čekám.
Bojím se.
Někteří z přeživších zkoušku podstoupili. Skoro všichni zemřeli.
Je to jen o štěstí.
Budu moct vůbec naplnit svůj účel?
Budu moci položit za svou zemi život?

Nebylo času zbytí, muselo se jednat. A to rychle. Panovník a jeho komplicové měli pramalé zkušenosti se skutečnou katastrofou, ale lidi bylo třeba zachránit i tak. Získat zpátky aspoň trochu té důvěry, nebo naopak jí v některých ještě posílit. (A svědomí jej možná taky trochu sžíralo - ale pozor, jen málo.)

Nejprve bylo třeba zabránit šíření. Nikdo sice neví co a jak to způsobuje (natož kde se to vzalo), ale rozhodně nebude od věci omezit pohyb lidí. I tak se vydalo nařízení, že nikdo nesmí opustit své bydliště, a pokud nemusí, ať radši ani nevychází ven. Král již pracuje na řešení.

Dubrovník L.P. 1340

"Tak co ti řekli?" zeptal se Nicolo svého kapitána Flavia.
"Že máme zakotvit támhle u ostrůvku a počkat," odvětil kapitán lodi Bella signora.
"Počkat? A jak dlouho?" zaprskal Nicolo.
"Čtyřicet dní," odplivl si Flavio do moře.
"Cože?! Čtyřicet dní? Dyť propásnem dobrej vítr do Benátek!"
"Myslíš, že to nevím?" okřikl kapitán námořníka.
"A proč tady vůbec musíme čekat?"
"Nemoc," odtušil Flavio. "Lodě z Krymu mají občas nemocný námořníky a oni se bojí, že bychom to zavlekli do města."
"Pche, taková blbost!" nadával Nicolo dál a mimoděk chytil do prstů blechu, která ho právě kousla do krku.

"Fyziologicky je v pořádku, ale vůbec se mi jeho stav nelíbí."
Jeho staré já by se možná divilo, jak může pozorovat a slyšet vědce za pancéřovaným falešným zrcadlem, ale jeho staré já se krčilo někde v koutě.
"Možná budeme muset odhodit a zničit celý izolační modul."
Poprvé po mnoha dnech se jeho hlava pohnula, ale jeho oči zůstaly mrtvolně strnulé.
Bezpečnostní dveře vybuchly, stejně jako hlava mariňáka, který se duchapřítomně pokusil zmáčknout tlačítko nouzového odpojení karantény a jejího nasměrování směrem k blízké hvězdě.
Zazněl poplach a posádka vědecké lodě začala reagovat. Ale bylo zoufale pozdě.
Mimozemská entita se ošklivě usmála.

Náš pes sedí na chodbě a vyčkávavě na mě hledí. Pohledem naznačujícím, že jestli se rychle nezvednu, stane se velky neštěstí. Vstanu z gauče a oblíknu si mikinu. ,,No joo, neboj, jdeme," ujišťuju psa, zatímco se obouvám. Už sahám na kliku, když se zarazím. ,,Sakra... Mami?! Podáš mi prosím roušku, mam ji v pokoji na stole!"
Po chvíli z pokoje: ,,Ale na stole ji nemáš!" ,,Aha, tak je asi v kabelce... Tak mi podej tu bílou!" ,,Ta je teď přece v pračce."
,,Tak mi podej třeba fusekli, já si ji natáhnu na ksicht, ale dělej, nebo se ten pes posere!"

Nora Sternová dorazila do foyeru hotelu pár minut před polednem, usadila se v rudě oděném křesle očekávajíc módně pozdní příchod její hraběcí milosti. O půl hodiny později již ovšem přestala býti trpělivou.
Otevřela jí pokojská, oči navrch hlavy. „Madam se zavřela v ložnici!“
„Řekla vám proč?“
Zakroutila hlavou. „Můžu odejít, madam? Mám ještě další práci.“
Přikývne a ona odcupitá.
„Karoline! Karantény se nenosí,“ zvolá zlehka a zaklepe na zavřené – ne, zamčené – dveře. „Čtyřicet dní na vás čekat nebudu.“
Ticho. Nepříjemné, tíživé. Pak se za jejími zády ozve hlásek: „Plakala.“
Nora vyskočí jako čertík z krabičky. V rohu pokoje stojí dítě.