DMD č. 6. pro 6. 4. 2023. Téma: Inter arma silent Musae - lat. Ve válce múzy mlčí.

Známý chrtí šermíř se chystá uskutečnit smělý plán. Připravuje vydání sbírky poezie s názvem Psí život. Chrt, který uspěl na psích i mezizvířecích šermířských turnajích, je na poli literatury nováčkem. Podle ukázek, které zveřejňuje na sociálních sítích, však lze předpokládat, že se do dějin zapíše s úspěchem jenom jako sportovec.

K šermířovým literárním pokusům jsou kritičtí dokonce i jeho fanoušci a v komentářích na jeho profilu ho poněkud zepsuli.
„Umí se ohánět kordem, slovy však nikoliv,“ myslí si jeden z nich.
„Psaní mu jde jako psovi pastva,“ glosuje druhý.
„Múza ho nejspíš zatím nepolíbila,“ dodává třetí. „Maximálně mu olízla ucho.“

Vzal ji do menší kavárny s tančírnou na Novém městě: na první pohled slušný podnik, nijak luxusní, ovšem rozhodně ani výstřední. Ostatně, nic takového od Kiliána nečekala.
„Říkala jste, že jste dlouho netančila. Smím se zeptat proč?“ tázal se během večera.
Protože nebyl nikdo, s kým by tancovat chtěla. Nikdo, kdo by to bral zcela nezávazně, případně jehož mamá by se jí nesnažila dostat pod čepec. Nikdo, na němž by okamžitě nespočinul hodnotící pohled její matky. „To je… složité,“ zamumlala.
„Myslíte, že když je válka a múzy mlčí, tak nemůžeme…“
„Rozhodně můžeme! Zvlášť my.“
Přikývl. „Ano. Občas potřebujeme… prostě uniknout.“

The dark greenish black of trees.
The almost imperceptibly blue tinted mirror of a lake.
Last pin prick of white in the vastness of universe above.
A moment lost in complete silence, before the first call of a lark.
The moment, in which it is hard to believe day will ever come again.
And suddenly the horizon blushes crimson, turning everything into dream and nightmare at the same time.
Mouse and Racoon sat on two boulders in silence, each working on their own canvas.
For a moment neither had to fight.
For a moment their world was - finally - at peace.

Tráva podivně studila.
Vítr nezvykle hřál.
A slunce...
Mizelo v útržcích prapodivné mlhy.

K tomu bolest hlavy.

Prozřel.
Pravděpodobně.

Slunce tak nízko nad obzorem.
Opar vystupující z lesů.
Muselo být ráno.

Na noc si nevzpomínal.
Na pozdní odpoledne ano.

Lámal si hlavu a potom i jazyk.
Nezvyklé jméno dívky s hřívou rudých vlasů.
Zaklel.

Ta dívka...
Rozlámaná slova a verše.
Přesto to nakonec dopadlo dobře.

Že ano..?

Jistě.
Usmívala se.
Na její úsměv s rudým pozadím se nedalo zapomenout.
Už nikdy.

Zastavil se na útesu nad rozbouřeným mořem.
Najednou věděl.
Usmíval se.

Pohladil zkrvavenou sekeru za pasem.

Rudá valkýra přilétala.

"Proč ho přiřadili k nám?" odplivl si poručík znechuceně.
"Proč ho vůbec odvedli?" sekundoval mu rotný. "Přeci nenarukoval sám od sebe..."
Pomlouvali postaršího vojína, který se krčil vedle nich. Pršelo, odevšad zněla střelba, protože stroje zrovna útočili.
Každý sem přišel s nimi bojovat. Kdo neuměl, třeba jen nabíjel. Ale tenhle básník jen seděl s blokem v ruce a psal.
Nakonec mu poručík blok vytrhl z ruky a chvíli do něj zíral.
"Jsi k ničemu!" obořil se na básníka. "Vždyť se to ani nerýmuje!"
"Já vím," rozbrečel se veršotepec. "Co... to... se mnou je?"
"Použij munici!" mrštil poručík blok zpět básníkovi.

Bušení na dveře vytrhlo Azirafala od čtení.
„Crowley?“
„Co se stalo?“ zeptal se démon při pohledu na Azirafalovy zarudlé oči.
„Nic, jen si čtu.“
„Co?“
„Deník Anne Frankové.“
„Nemáš tam něco veselejšího?“
„No, jako další mám na seznamu Vyhnání Gerty Schnirch.“
„Proč?“
„Chtěl jsem si přečíst dvacáté století, chronologicky.“
„Aha. Nechceš radši vynechat tu válečnou depresi a přeskočit rovnou na léta padesátá? Beatnici jsou aspoň zábavní.“
„Ale to bych to neměl komplet. Proč jsi vlastně přišel?“
„Podívej se do kalendáře.“
Azirafal přešel do kuchyně, kde visel kalendář.
„Aha, to bylo dnes. Promiň, jak jsem se začetl, vůbec jsem nevnímal čas.“

Franz, pomocný režisér, ji pozval do malé kavárny u řeky a představil ji ansámblu.
„Expresívní oči,“ řekl mladík v saku se záplatou zamyšleně.
„Moc mrká. Na tom bude muset zapracovat,“ poznamenala starší primadona a potáhla z viržinka.
„Trochu kulatá, n’est pas?“ uculuje se protáhl navoněný seladon v pruhované košili.
Judita se obvykle dovedla spolehnout na svůj ostrý jazyk, nemilosrdná kanonáda nevyžádané kritiky jí však vzala vítr z plachet.
„Mlčení ti ale jde dokonale,“ zaznělo jí za zády, neobyčejně melodicky.
Když se otočila a spojila hlas s tváří, zatajil se jí dech.
„Mluvíš taky?“ zeptala se nejkrásnější osoba v celé Vídni.

Na první pohled vojáci z opevněného tábora Malobonum uspěli, když se jim v lese podařilo se zmocnit rukojmího z odbojné vesnice. Nicméně už na ten druhý bylo zřejmé, že zajatci příliš velký strach nenahnali a co hůř, že mu stále bylo do zpěvu.
A tak se brzy veškerá petržel z táborového zeleninového záhonu přesunula do uší členů posádky.
„Že prej Inter arma silent Musae… Kéž by!“ stěžoval si legionář Gaius Masakus, na kterého už petržel nevyšla.
„Což o to, múzy jsou možná opravdu zticha,“ oponoval jeho spolubojovník Marcus Divnyvkus „ale tenhle barbar se s nima nikdy nepotkal ani na hony.“

Kontrolka první kamery zhasla zrovna když se blížíli k bráně. "Yeah, přesně na čas." radoval se Ray.
"A jedéééém, zazpíváme si!" přidala se Shizuko. Zhluboka se nadechla, kdyz zazněl výstřel. Čelní sklo dodávky se proměnilo v pavučinu. "Kryjte se!" zařval Ray.
Pred nimi se na dvoře a na střeše vyrojila banda ozbrojených lidí a spustila palbu.
"Sakra, kde se jich tu vzalo tolik!"

Fae zvádla přerušit spojení a vrátit se zpět do přítomnosti. Před sebou na kameře viděla solidně pocuchanou dodávku za kteoru se kryjí její kamarádi. "Quickhack time", prohlásila pro sebe a první skupinu nepřátel vmžiku vyřadila z provozu.

Setkají se v galerii. Castiel sedí na lavičce: hlava skloněná, dlaně sepjaté.
Deanovi cukne koutek úst, když porovná Castiela s nedalekou sochou. Socha působí méně kamenně.
„Takže... to nevyšlo.“
„Ano,“ řekne prostě Castiel, „a má studnice nápadů zjevně vyschla.“
„Inter arma...,“ ozve se Dean téměř něžně.
„...silent musae,“ hlesne Castiel překvapeně.
Náhle uvidí Deana Winchestera jinak; Deana, který-
„Vždycky ty prasečinky nazvali tak vznešeně,“ zubí se Dean a palcem ukazuje na popisek obrazu.
Castiel pocítí záchvěv podivně lidských emocí, vyžadující, aby je Deanovi vyjádřil nějak... fyzicky. Jen se při nejlepší vůli nedokáže rozhodnout, jestli ho chce praštit, nebo něco jiného.