DMD č. 19. pro 19. 4. 2025. Téma: Bota robota

Jak to u spolubydlících a kamarádů bývá, Bender a Fry měli své každodenní rituály, a jedním z nich bylo sledování robotího nekonečného seriálu.

„Fryi, honem, začínaj Velmi křehký obvody!“

„Hele, Bendere, Leela říkala, že bych se měl víc zajímat o lidi než roboty,“ namítl Fry opatrně.

„Pche, ta ví kulový! Dělej, Calculon se chystá něco říct!“

Fry využil vhodné chvilky, aby si z lednice donesl pivo. Když se vracel, shledal, že si robot odmontoval kovovou botu a vší silou jí mrštil po nejúžasnějším lidském vynálezu – televizi.

„Bendere! Budem muset kupovat novou!“

„Ty toho naděláš, dyť přes tu prasklinu je vidět.“

Z Doktorovy dílny se ozývaly podezřelé zvuky. Řezání, vrtání, hýkání...

Moist váhavě vstoupil. Oči se mu roztáhly jako dvě mlýnská kola, když spatřil Doktorův nejnovější vynález. "To je..."

"Super vraždící robot?" dokončil za něj Doktor. "Ano! Konečně jsem přišel na způsob, jak zlikvidovat Kapitána Kladivo! Můj robot ho zašlápne jako brouka! Brouka! Muhaha!"

"Ehm, drobný detail..." zašeptal Moist.

"Co?"

"Tvůj robot nemá nohy."

Doktor Horrible se zaškaredil. "Já vím. V programování se něco zvrtlo a on chce nosit jenom dámské boty. Tak jsem mu zatím odmontoval končetiny, než to vyřeším."

Moist si povzdechl. "Dobrá. Tak já mu půjčím svoje lodičky."

Hana, Dana a Jana usilovně drhly kuchyňského robota.
"Pomáhám v kuchyni ráda," řekla Jana. "Ale když je to za trest, tak mi to připadá jako... Jako robota." Usmála se na robota před sebou, spokojená s vlastním vtipem.
"Není to robota, ale brigáda," namítla Dana.
"Soudruh předseda SSM říkal, že když uděláme brigádu, tak... Já to vlastně nepochopila."
"Já jo," řekla klidně Jana. "To, že jsem brečela, byla bota. A tohle trest. Robota."
"Žádná bota, cítily jsme to stejně, i holky z Karviné."
"Bota."
"Ruža je z Třinca." Družně se rozesmály.
Pak už se jen střídalo "bota" a "robota". "Bota." "Robota."

Sedeli oproti sebe celú noc. Bez slov si hľadeli do očí. Hlavou jej bežalo tisíc myšlienok, scenárov. Všetky končili rovnako. Thomasovým zatknutím. Prvý vtáčí spev pripomenul blížiaci sa východ slnka.
"Nehnevaj sa, ale nedokážem tu čakať než...vieš, kde ma nájdeš, až sa rozhodneš," podal jej mobil a v tichosti odišiel.
Akoby to neboli jej nohy, keď spravila po tých hodinách prvé kroky. Musela sa na ne opakovane pozrieť. Ubezpečiť sa, že sú to jej nohy,ktoré vkladá do topánok, nie dákeho robota. Tak veľmi boli stŕpnuté...

Zvonenie telefónu ju vrátilo do prítomnosti. Podoba Thomasa zmizla. Sama počúvala tie slová...

Když si takhle usmyslíte, že si koupíte domeček, zamyslete se nad tím, kolik budete mít za dvacet let síly.
Tuhle moudrou radu nám tehdy nikdo nedal.
Asi bychom se jí ani neřídili. Oba dva pracujeme celý den s lidmi - já s mladými a manžel s neposlušnými.
Takže když přijedeme domů, netoužíme mít jednoho zvědavého souseda vpravo, dalšího upovídaného souseda vlevo a protivného souseda za sebou.
Takže rada by stejně padla někam do zapomnění a my koupili zahrádečku jako dlaň - 2800 metrů čtverečných.
Tak na mne vždy čeká rachota a brala bych botky robota, aby mne k večeru tolik nebolely nožičky.

Vstát v šest. Utřít loužičku. Vyvenčit. Nakrmit. Vyzvednout vzbuzené malé Pididlo. Uklidit rozházený šuplík se spodním prádlem. Přivítat vzbuzené větší Pididlo. Během tvorby snídaně vyřešit osm konfliktů mezi Pididly a štěnětem. Odvést větší Pididlo do školky. Vyvenčit. Pohrát si s menším Pididlem. Vyprat. Pověsit. Poklidit. Uvařit. Mezitím vyřešit dvanáct konfliktů. Uspat menší Pididlo. Vyzvednout větší. Naobědvat všechny. Vyvenčit. Odvézt větší Pididlo na kroužek. Při čekání vyjmenovat menšímu značky padesáti aut. Dojet domů. Vyvenčit. Nasvačit. Zrýt něco na zahradě. Pozalívat. Uvařit. Mezitím vyřešit jedenáct konfliktů. Navečeřet. Pohádat se o čištění zubů. Vyvenčit. Uspat.
Padnout na gauč...
"Hej, to je moje bačkora!"

„Zradili mě… a bolí to víc, než bych čekal,“ řekl Jan, kdysi zvaný pan Mluvčí, který se teprve před pár dny zachránil z hlubin Pekla.
„Věřil jsi svým přátelům? Naivní,“ ucedil Severus.
„Tobě se to nikdy nestalo?“ přeměřil si ho náhle jasným pohledem.
„Jednou…“ odpověděl, jakoby proti své vůli. „Ale to už je dávno a není to vůbec zajímavé. Spíš mi řekni, co to máš za kosmickou obuv?“
„Díky těmhle botkám jsem se zachránil,“ usmál se nostalgicky a pak s nepěkným úšklebkem dodal: „No, meč tomu taky trochu pomohl…“
„Ani meč není zajímavý. Ty boty vypadají magicky.“
„Magicky či roboticky?“

Operaci Vysvěcení Andrageni připravovali staletí. Měli trpělivost, když šlo o oběť jejich bohu.
Musela být dokonalá, jinak by ji Skapanar nepřijal a Andrageni by sami čelili vyhlazení.
Kromě humanizovaných androidů, které už před 300 lety infiltrovali na Zemi, si vyhlídli i několik Pozemšťanů, kteří ochotně kolaborovali.
Věděli, že problém s vyhubením lidstva se jich už dávno týkat nebude.
Nakonec to ale nebyl člověk, kdo stál za přelomovým krokem vedoucím k absolutní oběti, ale právě jeden z prvních andragenských androidů.
Dostal příkaz a pomyslně strčil botu do dveří, když byla nejlepší příležitost.
Žádný člověk by neobešel všechny ochrany.
Pouze umělá inteligence.

V dineru jsem sypal cukr do kafe, jakoby to byla nejdůležitější věc na světě. Frank telefonoval z automatu.
„Jaký to je, bejt čaroděj?“ zeptal jsem se Naty.
„Něco je fajn – delší život, zdraví. Něco je blbý – pravidla, zákazy. A něco je fakt těžký – nemoci, co nevyléčíš, temný věci, co neodstraníš. Ale získáš přátele, co ti třeba pomůžou získat zpátky magickou sochu.“
„Debilní robot,“ majznul Frank portmonkou vo stůl, „opakuje, že mám stisknout 1, 2, 3... Mačkám čísla jako blbec a pořád se vracím na hlavní menu.“
„Lásko,“ usmála se Naty, „myslíš, že na magické univerzitě mají automat? Máš správné číslo?“

„Je sklo vhodný materiál na střevíčky?“ ptala se Popelka pochybovačně.
„Přece nebudeš mít boty z materiálu jako každá druhá.“
„Nejsou ty šaty moc… no… odhalující?“ Ukázala na svůj dekolt.
„Vypadáš sexy. Princ z tebe nebude moct spustit oči.“
„Princ, nebo ty?“ Usmála se Popelka flirtovně na svou kmotřičku vílu.
Víla se rozhodla pro neverbální odpověď. Přitiskla se ke svěřenkyni a věnovala jí hluboký polibek.
Nemohla dovolit, aby chuděra Popelka otročila u zlé macechy. Měla plán. Popelka sbalí prince a jedna zapomenutá bota ji dostane z roboty.
„Před plesem máme ještě chvíli čas,“ navrhla víla.
Popelka přesně věděla jak ho využít.