DMD č. 19. pro 19. 4. 2025. Téma: Bota robota

CRRRR! CRRRR!
"Policie! Otevřete dveře!"
"Co se stalo?"
"Máme Vašeho robota!"
"Výborně! Už jsem se ho nahledal, kde byl?"
"Chytili jsme ho v domě Vaší matky."
"Cože? Co tam dělal?"
"Měl u sebe nádobu plnou exkrementů a snažil se Vaši matku chytit. Strachy celá bez sebe zavolala policii."
"Proboha, proč?"
"Chtěl prý, aby to vypadalo, jako že na ni obsah nádoby vyloučí."
"Prosím?!"
"Napadá vás, proč?"
"Ne! Marvine, co to sakra bylo?"
"Pane, pamatujete si, jak jsem Vám připomínal, že Vaše matka má dnes narozeniny?"
"Ne."
"Byl jste docela dost opilý. Víte, co jste mi přikázal, ať pro ni udělám?"

“Irizeo.”
“Ano, má nejdražší Jezdkyně?”
“Co to je.”
Předmětem zájmu byl chuchel onucí a vydělané kůže přivázaný na dračí tlapu provázkem. Dračice ho zvedla a zamávala jím Araenor před obličejem, jako by na něj chtěla ještě víc upozornit.
“Tohle?”
“Ano, tohle.”
“To je bota.”
“Draci boty nenosí.”
Chuchel botu nepřipomínal ani s velkou dávkou fantazie.
“To je bota do práce.”
“Ty nepracuješ.”
“Je to pracovní bota.”
“Irizeo -“
“Víš jak jí říkám?”
“Nechci to vědět.”
“Je to bota robota.”
Rozesmátá dračí tlama se zubila rezignované Jezdkyni přímo do obličeje.
“Bota robota, Arae.”
Araenor napadlo, jak náročné by bylo uškrtit vlastního draka.

Planeta byla pustá.
Život na ní nikdy nevzniknul, voda ji opustila už před miliony let, a většina atmosféry krátce potom. Neměla ani žádný měsíc nebo kamenný prstenec a stážista, který ji zanesl do databáze, se tím ani nechlubil v hospodě.
Na hraně jednoho z bezejmených kráterů seděl robot. Zdálo se, že se do prachu boří o dost víc, než odpovídalo mizivé gravitaci. Na kolenou měl položenou kalkulačkou a čas od času si povzdechl. Konečně došel k výsledku. Číslo mělo desetinnou čárku a spoustu nul.
“Zrovna dneska musím udělat chybu v součtu,” zabručel Marvin.
“Podle tohodle jsem měl už dávno zrezivět.”

„Přijeli jsme včera pozdě večer. Uvázl nám vozík, dcera prochladla...
Elin stojí mezi vojáky a postelí. Mluví přesvědčivě. Vojáci jsou preventivně podezíraví, ale když madam Cecilie jeho slova potvrdí, kývnou.
Pozorně prohlížejí pokoj, posteli se zatím vyhýbají. Znepokojeně sledují červené skvrny tváři a chrčivý dech nemocné.
Najednou Elin ztuhne – zrada! U postele zapomněl Mikaelovy pracovní boty, křusky zcela nedívčí velikosti. Honem odvést pozornost!
Zachrání ho ostrý hlas madam Cecilie.
„Zítra vypadnete, nemocnou tu nechci.“
„Prosím… aspoň než přestane pršet!“
Elin dramaticky ukáže na okno, zatímco zakopne boty pod postel.
Madam neochotně přikývne.
„Dobrá. Ale mezi lidi mi ta holka nesmí!“

Plánování jsem svěřil umělé inteligenci. Proč taky ne? Ženský potřebujou tyhlety romantický blbosti, každou chvíli je v módě něco jiného, kdo má čas to sledovat?

Zadání jsem promyslel. Prostě jsem chtěl, aby mi naplánoval romantickou hudbu, květiny podtrhující vážné úmysly, prstýnek a tak. Já na to nejsem, ale prostě jsem jí chtěl udělat radost.

Umělýho inteligenta využívám dnes a denně v práci, zvykl jsem si na jeho servis, je spolehlivější, než kdejaká sekretářka. Co by se mohlo pokazit?

Že je něco špatně mi došlo až ve chvíli, kdy mi doporučil agenturu pro pořádání zásnubních večírků.

Halucinoval samozřejmě. Vybral pohřební agenturu.

Když jdete spát s migrénou, můžete se spolehnout na dvě věci: Ve tři ráno vás vzbudí soused, jehož auto má MOTOR a RÁDIO. A váš sen bude řádně uječený.

Průměrné čtyřleté dítě vydrží i delší cestu vlakem. Průměrné čtyřleté dítě bude mít jistý problém s cestou páchnoucím, čadícím, hlomozícím vlakem, kodrcajícím se ze Sofie do Prahy. Pokud toto dítě navíc onemocní…

Těsně za československou hranicí přistoupila – s odpuštěním – stará bába. Znalecky situaci přehlédla, přeslechla, pominula rodičovský pár a sklonila se k Nikitovi.
„Šije boty do roboty –,“ zatočila jeho ručkama, „švec!“ rozhodila je. „Kdo je koupí neprohloupí – švec!“
Nikita se zahihňal.

"Pojďme zpět," řekl Hubert, rychle přesunul figurku, poté ji chytil za ruku, přitiskl na ulitu a pronesl frázi.
"To jste byl celou dobu vy?"
"Ano, kdo sis myslela, že to byl? Duch?"
"Třeba. Nebo nějaký golem, nebo robot. Jednou jsem našla stopu těžké boty od bláta, tak jsem musela teorii s duchem opustit."
Hubert se zamračil. "To jsem spěchal. Potřeboval jsem s tvojí babičkou mluvit."
Helga se napřímila. "Takže jste byli v kontaktu."
"Nebyli, nenašel jsem ji. Posledních deset let jsme opravdu jen hráli ty šachy."
Pousmála se. "Několik z těch tahů bylo mých. Chodila jsem hrát i bez babičky."

Dadita seděli na předzahrádce, bolavou nohu nataženou před sebou, u lokte skleničku s limonádou a na klíně tác součástek, jazyk povyplazený, jak opatrně pájeli titěrné drátky zpátky na místo.
Na záhonku klečel B-1. Kovové prsty mu jen kmitaly a hromádka plevele spokojeně rostla.
“Konečně jsou k něčemu, co?” ozvalo se od plotu
Dadita naklonili tázavě hlavu. “Prosím?”
“Ten rachťák,” ukázal chlápek směrem k B-1: “jak vám tu robotí. Sehnali jste omezovač? Nebo je přeprogramovanej?”
“Kamarád potřeboval opravit chodidlo. Já zase vyplet.” Dadita máchli trochu důrazněji pájkou, dost na to, aby chlápek odskočil: “Jeden veterán pro druhého.”
“Roger, roger,” přikývnul B-1.

„Nech toho koníka, Alfréde! Není to, jen tvoje hračka.“
„Ale je… dostal jsem ho od Arthura, Matthew. Ty přece máš toho robůtka.“
Dva naprosto identičtí chlapci se dohadovaly o dřevěné hračky.
„Jenže ten nemá tak hezký oči. Je to ošuntělá hračka, ¨ fňukl mladší. „Zato, kdyby si osedlal tvého koníka…“
„To nemá, ale Arthur si dal práci s jeho botkami. Můžeš mu je i sundávat,“ Alfréd to ihned předvedl, sundal robotovy látkové botičky. Jeho počínání se setkalo s Matthewovým opětovným kňouráním, které přilákalo Arthura.
„Alfréd sundal robůtkovi botičky…“ žaloval, „… a nechce mi půjčit koníka.“
Arthur zakoulel očima. Proč jen je adoptoval?

Přišel domů, nalil si gin a natáhl se na gauč.
Kurevskej den.
“Siri? Polaď teplotu a pusť nějakou muziku.”
Hlas robotické služky pohotově odpověděl.
“Rozumím. Teplota dvaadvacet. Přehrávám výběr.”
Z reprobeden se ozvalo Už mi, lásko, není dvacet let. Málem vyprskl gin.
“Siri, posrala ses v kině?”
“Přehrávám výběr.”
Máš má ovečko dávno spát…
“Siri, hraj normálně, kruci.”
“Rozumím. Přehrávám výběr.”
Veď mě dál, cesto má.
Nasraně se zvedl. Když to nejde po dobrém, půjde to manuálně.
Cvaknutí zámku.
“Dveře uzamčeny,” informovala ho Siri. “Přehrávám výběr. Hlasitost maximální.”
Ještě než udeřily první pekelné tóny Stánků, zaslechl, jak se Siri chechtá.