DMD č. 22. pro 22. 4. 2012. Téma: Kvalitní materiál

(děj se odehrává časově před drabble Pánská jízda)
„To, he, hehe, to je masíčko,“ rozplýval se Jessie a doslova tál před očima, když spatřil ta děvčata, které se podařilo Leandrovi dostat do domu. Byla tam blonďatá, černovlasá, hnědovlasá, zrzavá,…
„Kterou chceš ty, Plyšáku?“ otočil se na Andráse, který se tvářil tak jako vždy.
„Nejsem si jistý, jestli by s tím Irena souhlasila,“ zavrčel.
Hyenodlak se smál dlouho, a se stále neopadajícím nadšením, až to pro mnohé přestávalo být vtipné. Zejména děvčata to začínalo děsit. Viktor se na něj díval dosti nejistě a až po notné dávce přemlouvání se odhodlal promluvit.
„Sice nevím, co bereš, ale chci to taky.“

(pozn.: BJB, ale nic jiného mne nenapadlo)
„Ve jménu Božím, král Šalomoun vás přivolává! Vystavějte chrám. A bude z kvalitního materiálu!“
Démoni se rozcházeli: „Všechno odřeme … mramor je tak daleko … zato vápenec blízko …“ Zanedlouho byl na stavbě slyšet čilý ruch: tlukot kladivek, skřípění dřeva … ale stavebníky nevidět. Chrám nicméně pomalu rostl.
„Tu zvukovou kulisu jsem udělal dobře,“ pochvaloval si Belzebul, otočil se na lehátku a nasál z koktejlu.
„Průšvih, západní zeď se hroutí!“ Naštěstí řekl démon Efippas, že ji chvilku podrží.
„Hotovo? Bůh už se stěhuje!“
Potom Šalomoun démony uzavřel v chrámě do sedmi džbánů. Na nebohého Efippu si nikdo nevzpomněl. Dodnes tam stojí. Podpírá zeď nářků.

„Jamesi! Prongsi! Jimmy! Potteříčku! Prosííím!!! Jsi tam?“ jeho řev musel být slyšet až v kuchyni, kde si Orion Black definitivně přiznal, že se jeho starší syn zbláznil.
„Siriusi? Co se děje? Víš, právě mi tvůj tón připomíná tu histerku Clootheovou, se kterou jsi byl dvakrát v Prasinkách.“
„Bella... Ona je šílenec!“
„Počkej... To sis uvědomil až teď? Máte to v rodině...“
„Teď není čas na vtipy! Řekla, že by ráda kabát ze psí kůže!“
„No a?“
„Psí, Jimmi! Psí!“
„Ona ale neví, že jsi zvěromág...“
„Ale...“
„Smiř se s tím, že psí kůže je prostě oblíbený, kvalitní materiál čistokrevných pošuků...“

Poznámka: Inspirací mi byly téma, deprese z nedostatku času a vzpomínka na jedno těžítko s ostrými hranami.
Poznámka 2: Dnes by se mi byli dobře psali svišťové... Dnes jsem si s dětičkami užila zábavy...
---
Dobrý den, drazí studenti, rád vás vidím. Minule jste mi velice pomohli. Dnes bych vás chtěl požádat o asistenci v oddělení mineralogie.
Nemusíte se obávat, nebudu po vás vyžadovat přílišné znalosti nerostů či hornin, mám zde několik soudobých atlasů.
Začneme tímto úlomkem. Nesahat, prosím. Má velmi ostré okraje. Dokázali byste mi říci, co je to za kámen?
Správně. Sopečné sklo neboli obsidián. Výlevná hornina s mnohostranným využitím. Jihoameričtí indiáni mu přisuzovali léčivé a ochranné účinky. Staří Mayové jej používali k obětním obřadům. Dnes se používá na ostří skalpelů v kardiochirurgii, neboť je ostřejší než ocel a umožňuje rychlejší hojení ran.

I zaposlouchal se Eru do hudby Ainur. Do tónů plných harmonie okořeněných lehce dráždivými disharmonickými tóny. Zaposlouchal se do vlastní vize, do hotového snu darovaného ke spředení svým žákům. Zkoumal pevnost vytvořené sítě. Pozoroval právě vznikající, a přitom dávno hotovou představu světa.
Najednou ucítil, jak pevná látka štěstí praská, jak se nitky snu zamotávají, muchlají, jak se pod tíhou rušivé melodie choulí k sobě. Zvedl ruku, zavládlo ticho. A Eru rozuměl. Viděl svět v jeho celistvé kráse a viděl stín, který se skrývá v koutech, plíží se za světlem a tajně z něj ukusuje.
I daroval zamlženému materiálu snů bytí.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Když se ti otevřou obzory, už se nechceš nechat zavřít.
Jenže... když dospěli do kasáren, než se vydala na další cestu – sama, verbíři se vrátili. A přivedli si společnost.
Nikdy bojovat nechtěla. Ale tenkrát, na cestě... Nevěděla, co dělala. Jen, že to uměla.
Měli pro ni nabídku.
Člověk s odznakem cvičitele jen stál a poslouchal.
Mlčela.
Chytil ji.
Úchop nebyl příjemný. Její ruce se z něj vyvinuly, škubnutí... cvičitel padá k zemi.
Vstává a... usmívá se.
„Já vím, že si na nic nevzpomínáš, ale tvé tělo si pamatuje.“
Výcvik nebo cesta? Rozhodnutí se nedá odkládat do nekonečna.
Něco si pamatovalo.

„Andrea Verešová si na večírek vyrazila ve sportovně elegantním outfitku. Tahle česká sexbomba prostě má svůj styl!“
Buch
„Modré džíny jsou nezbytná ozdoba každého šatníku. Hodí se do města, do práce a klidně i do divadla.“
Buch
„Naše ručně šitá volná tunika se savovaným vzorem je ideální oblečení pro plnoštíhlé dámy.“
Buch
„Růžová tylová minisuknička, sahající těsně pod zadek, je dostupná ve velikostech 34 až 52!“
Buch
„PES satén je ideální materiál na večerní šaty. Je kvalitní, cenově dostupný a sehnatelný v mnoha barvách.“
Buch
Nečtěte módní rubriky v časopisech. Ztratíte víru v lidstvo a vytetujete si mezerník na čelo.

Poznámka: Odehrává se během třetí řady, kdy se Emmett s Teddym tak jako více spřátelí s Debbie. A takhle to vypadá, když jdou ti tři nakupovat.
Poznámka 2: Kdyžtak se předem omlouvám, jestli to bude stát za prd. Jsem nemocná a mám horečku, ale DMD je DMD a když je nápad, tak je nápad, že ano? :D
_________________________________________
„Tohle je kašmír!” Emmett nadšeně tancoval mezi regály.
„Kašmír? Nedělají se z toho svetry?“ udiveně pronesla Debbie. Nahlas.
„Pár lidí se po nás otočilo,“ zasmál se Ted.
„Pár?“ Emmett se ušklíbl.
„Jako pravá kůže, sáhni si.“
„To řekl Ted,“ poznamenal Emmett.
„Jak živej!“ zasmála se Debbie.
„Musím opakovat jak?“
„A co je Kristova noho tohle?“ zděsila se.
„Sklo,“ odvětil Em.
„Není to studený?“
„Zahřeje se to,“ zamumlal Ted.
„Jo, to teda věřím,“ zasmála se. Zase.
„A koupili jste něco?“
„Vykoupila celej obchod,“ zavrčel Ted.
„A poučení pro příště,“ zazpíval Emmett, „Nikdy nebrat Debbie nakupovat. A tím spíš ne do sexshopu.“

Hlubší zamyšlení nad genetickým materiálem (a jeho kvalitou), z něhož vznikají příběhy, odhaluje jistou anomálii, která však plně odpovídá použité analogii. Totiž i příběh, který prakticky postrádá potenciál stát se byť jen ucházejícím (jeho rodiči jsou klišé a neoriginalita), může překročit vlastní stín. Jakkoli je geneticky zrůdou, může mu být za určitých okolností (klíčová bude zřejmě genialita autora, ale i otevřená mysl čtenáře a možná i skutečnost, že mezi předky každého klišé se najde skvělý příběh) dovoleno stát se součástí vybrané ligy výjimečných. Je třeba podotknout rovněž to, že i ten nejhorší příběh může být navzdory svému očividnému postižení milován.

Zase jednou se nepohodl s nákupním automatem. Doktor John Watson, pro detektivy-konzultanty nepostradatelný, pro génie stimulující, pro běžný život nepoužitelný.
Doma (jak dobře to slovo znělo) ho čekala chumelenice papírů a příjemně naladěný spolubydlící.
„Kde jsou?!“ zaburácel Sherlock z hlubin skříně místo pozdravu. „Kam jsi mi je dal?“
John jenom zakroutil hlavou a svezl se do křesla, odkud byl na scénu dobrý výhled.
„Vrať mi je. Aspoň jednu. Jednu jedinou cigaretu.“ Sherlock nasadil svůj nejúpěnlivější štěněčí výraz. „Prosím.“
Dočkal se jen zdvořilého úsměvu.
„To zvládneš.“
„Nezvládnu. Udělám cokoliv.“
Johnovi zahrály v očích potměšilé plamínky.
„Úplně cokoliv?“
„Ledacos.“
„Tak zajdi nakoupit.“
A/N: Snad se vejdu do tématu. "Detektivy-konzultanty" jsem počítala jako jedno slovo.