DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

Když se Edvin dozvěděl o svatbě sira Tristana, byl rád; když uviděl nevěstu, začal brousit meče. Z původní náhražky za nedostupnou Isoldu se totiž vyklubala náramně dostupná upírka.
„Podívej se, bratře v zbrani,“ začal Edvin s přemlouváním u piva, „chápe, že se máte rádi. Avšak drby zemí jdou, že máš ženu pobledou. Nevadí ti, že má zuby, co jí divně lezou z huby? Že se přes den v sklepě skrývá, na tvůj krk se mlsně dívá?“ rozhazoval rukama a přidal další čtvrthodinu argumentů.
„Jedna věc mi radost kalí,“ přiznal nakonec Tristan, hledě filosoficky do korbele, „že má kozy tuze malý.“

Jsi průvodce v temných hlubinách,
písek života v mých přesýpacích hodinách…
Dávno nevím odkud tě znám,
už roky se mnou kráčíš,
na světě jenom tebe mám,
radši směješ se než mračíš.
Jsi nádherná až dech se tají,
měla's všechny které's chtěla,
tak proč před námi utíkají
a nepustí nás do kostela?
Za slova lásky ses mi smála,
smíchem, jež mi srdce taví,
já pro tebe bych život dala,
a to tě na mně zdá se baví.
Kosa na rameni se ti houpá,
mé otázky kolem krouží,
a ty mi říkáš: „Holka hloupá,
dočkej času…
Jednou ukážu ti k čemu slouží.“

Studenti prvního ročníku si onoho sobotního odpoledne hověli na trávníku ve školním parku, užívali si slunečních paprsků a sdělovali si své dojmy z výuky.
Jen Ambra s Belindou seděly stranou a hodnotily své spolužáky.
„Ten vesnickej blbeček, to je taky něco, a jak mluví…“
Blonďatý chlapec s chrpově modrýma očima nepatrně ztuhl.
„Nováková je trapka, vůbec neví, která bije,“ pokračovala povýšeně Ambra.
„A Zajíčková vypadá děsně, pizda jedna šeredná“ přisadila si snaživě Belinda.
„Od tebe to rêpání sedí!“ nevydržel to už Jura Ječmínek. „Dêť sama nési žádná kočena. Zôbatá jsi jak naša kosa, dêž se s ňó děcka učily sict!“

Seděli v zámeckém salónku kdesi v Uhersku. Okno bylo otevřené, byl vlahý večer. Venku cvrček dostával svému jménu a cvrčel.
Byli už po jídle a byli v místnosti sami. Krásná markýza Alida si vějířem ovívala svícemi ozářený dekolt. Starý mládenec se z toho pohledu trochu potil.
Inteligentní konverzace s markýzou probíhala hladce. Ernst Gideon von Laudon byl zcela spokojený a přidal k dobru veselou historku z posledního tažení proti Turkům.
Markýza se široce usmála. Možná až moc široce.
„Himmel já!“ pomyslel si generál. „Ta je ale zubatá.“
„Ale co,“ pokračoval v úvahách, „Tu já mám nejradši, tu já mám rád.“

Nad Ankh-Morporkským palácem se ozývají zvony, městský patricij právě pošel stářím.
Smrť vytáhne ze záhybu pláště postupně troje přesýpací hodiny, ve dvou z nich jsou všechna zrnka přesypaná, v posledních ještě pár zrnek zbývá.
ASPOŇ, ŽE DNES ZATÍM NIKDO NEDĚLAL ŽÁDNÉ POTÍŽE, DOKONCE ANI TEN PATRICIJ, TI VŽDY NADĚLAJÍ. VÍCE TAKOVÝCH DNÍ...
Smrť se pousměje (však on to ani jinak neumí), zastrčí poslední hodiny zpět do pláště, odkráčí si to přímo hlavní branou paláce a jak mu tak profukuje vánek místy, kde by běžný smrtelník měl dásně, jako by se vzduchem nesla lehká melodie.
ZUBATOU, ZUBATOU, TU JÁ MÁM NEJRADŠI...

Jednou šli Mach a Šebestová ze školy a louskali oříšky, a když potkali paní Ticháčkovou, tak jí nabídli, ale ona řekla, děti, já oříšky nemůžu, nemám zuby, a Mach řekl Šebestové, člověče, měli bychom pro paní Ticháčkovou něco udělat, na co máme sluchátko. Šebestová řekla do sluchátka, prosím vás, my bychom chtěli, aby paní Ticháčková měla pořádné zuby, a ze sluchátka se ozvalo, no prosím, proč ne. Paní Ticháčková šla do školky pro vnučku a ta začala křičet, ty máš veliké zuby, ty nejsi babička, jsi vlk! A Šebestová řekla Machovi, je to jasný, děti už z těch pohádek blázní!

Staříček seďáli na lavečce před domem, v ruce mněli fajfku a troubelí svědomitě školili mladú generáciu.
Ogar ležál, gatě na půl žerdě, a staříček držáli dialog: chvíli hovořili oni, chvíli si rozprávěl troubel s ogarovou zadnicí:
"Tož Ondrášku, vezmi si také Desatero. Cti otca svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. A ty nectíš. Rady dobré nedbáš. Říkal jsem: jednou do téhodňa v sádku trávu sekej, ať podrůstky nestačí zdřevnatět. Ty se radšej za robkami ohlížáš a nesečeš. A nepovídaj, že sečeš. Jak jináč mi vysvětlíš, proč je kosa jak ščuka zubatá?"

Ozubené kolečko se otáčelo - cvak cvak - roky a staletími. Občas se v něm zadřelo nějaké zrnko písku, občas je bylo třeba podmáznout. Nic neobvyklého, běžně fungující dvůr i království. Jenže Osud začal zoubky lámat
První zoubek. Být zavražděn je pro krále přirozená smrt.
Druhý zoubek. Tak trochu omylem.
Třetí zoubek. S písní na rtech.
Čtvrtý zoubek. Na úspěch syna - vlastní konec.
Pátý zoubek. Dva způsoby a jedna pomsta.
Šestý zoubek. Smíření ve smrti.
Sedmý zoubek. Zbylo jen ticho.
Osmý a devátý zoubek. Jen tak mezi řečí, na jiném místě, v jiný čas.
Kolečko se polámalo, udělalo bác. Pod norskou nadvládu.

Od té doby, co se vrátil mezi živé, se mu pořád objevovala ve snech. Pozorovala ho svými prázdnými očními důlky, její obnažené zuby cvakali v holé lebce.
„Zase jsi mi uniknul…“ šeptala. „Už jsi měl dávno zemřít, tvůj čas tady už vypršel.“
Ale on se jí nebál. Ve skutečném světě vídával mnohem horší stvůry a tolik krutosti a utrpení… Proč by se měl bát nějaké kostry v jeho nočních můrách? Ty se mu stejně zdály pořád.
Tu poslední noc, co ji viděl, se tiše smála. „Když nepůjdeš ty, vezmu si místo tebe někoho jiného…“
Druhý den našel svého syna mrtvého.

„Hagene, jsi salát,“ zakřičel jsem na celou štolu a plnou silou uhodil do visící kolejnice.
„Jsi vůl,“ přátelsky mě upozornil Pít. „Hagen si tě do tří dnů najde a odvede.“
Navzdory tomu jsem spal klidně. Až k ránu mě probudil závan chladného vzduchu. Nade mnou se skláněla postava v šedivém plášti a tahala mě ze spacáku.
„Vstávej, uvař mi kafe a nekoukej na mě tak vyjeveně. Čekal jsi snad Hagena? Ten má dneska práci jinde, ale poslal mě pro tebe. Jo, a klidně mi můžeš tykat. Tak půjdeme.“
Tak jim tu teď pomáhám. Oběma. Už jsem dostal vlastní stříbrnou kosu.