DMD č. 15 pro 15. 4. 2013. Téma: Milionový nápad

Elliot se krčil schoulený na dně člunu. Po očku sledoval slečnu Doyleovou. Seděla na proti němu a nožem z uzmuté uniformy odřezávala žlutou podšívku. Zdálo se, že ničemu jinému nevěnuje pozornost. Pomaloučku se přisunul.
„Co to bude?“ odvážil se zeptat nejistě. Vrhla na něj pichlavý pohled, ale odpověděla.
„Signální vlajka.“
Zatvářil se zmateně.
„Vyvěsíte ji na stěžeň. Ať jste taky k něčemu užitečnej.“ Zavrčela.
Zastyděl se. Zatím se příliš nevyznamenal. Přesto se odvážil vyptávat dál.
„Slečno Doyleová... ale proč žlutá?“
Oni přece nebyli nemocní. Obličejem se jí mihl lišácký úšklebek.
„Tyhle vody patří korzárům. Nemusí každej vědět, co jsme zač.“

Natrhal jí sedmikrásky.
Řekla, že je nechce.
Hodil klíče do kanálu.
Řekla, že u ní spát teda nebude.
Sjel po zadku holou skálu.
Řekla, že je idiot.
Hodil na sebe prostěradlo, vydal se ke zřícenině, celou noc tam chodil po cimbuří, nechal se u toho natočit a pak jí to video věnoval.
Řekla, že tam vypadá jak šašek.
Zahrál si na kuráž na housle a s citem pro věc - jako vždycky - ji zamkl do skříně na sedm západů.
Zažalovala ho.
Odškrtl si poslední verš na seznamu, vykašlal se na ni a složil píseň o tom, jaká je Olympic blbá kapela.

„Válka je to, co musí být, aby byla tím, čím je,“ konstatoval Hawkeye filosoficky nad pátým panákem.
„Hluboké,“ odtušil sarkasticky Trapper.
„Mám nápad!“ vyhekl Henry. Škytlo se mu. „Já tady... tady jako... velím. Jo?“
„Přesně tak, plukovníku,“ souhlasila Margaret kysele – a střízlivě.
„Trefil’s hřebíček po hlavičce, Henry,“ informoval ho Hawkeye.
„Ubohý hřebíček,“ utrousil polohlasem Trapper a loknul si.
„Tak já tedy,“ pokračoval Henry, pohroužen do své etanolové reality, „v jednotce MASH 4077 válku zakazuji! Tímto v táboře zavádím mír! Radare, rozhlas to.“
Radar a jeho medvídek ovšem dávno sladce snili, a tudíž toho dne nikdo nebyl odsouzen za hromadnou dezerci.

Když musíte udělat něco, co do té doby nikdo, a vůbec nevíte jak, jste v prdeli. Zvlášť když vám vaši nařízení dají časový limit, který se nezadržitelně blíží. A vy nemáte jediný proveditelný nápad, který by vás uchránil od nesplnění rozkazu. A jeho důsledků, samozřejmě. Ale všechno, co mohl dělat, nezabíralo. Přemýšlel dlouho do noci, ale nic.
Jakoby nestačilo, že to všechno musel dělat téměř tajně před vlastní manželkou, protože ona na rozdíl od něj nechápala, že tohle je jediná možná cesta… prostě pech.
Když pak jeden z jeho podřízených zakopl o plechovku s plynem, konečně našel ten milionový nápad.

Nechte toho! Nejsem úspěšný, majetek jsem zdědil. A nejsem žádný světec.
Výbuch na základně Whisper jsme přežili jen dva. Mně byly čtyři. Za patnáct let, než dorazila záchranná jednotka, mi můj pečovatel dokonale vštípil několik zásad.
V praxi jsem si je mohl vyzkoušet, až když jsme se odtamtud dostali.
Být ohleduplný.
Nepřihlížet nečinně utrpení.
Starat se o druhé víc než o sebe.
Ale o sebe se starat taky pečlivě.
Poslouchat dobré rady.
Jistě, šel mi příkladem. Jenže se řídil přísnějšími pravidly.
Ne, nebyl to člověk.
Ale řeknu vám, kdyby lidé převzali něco ze zákonů robotiky, byl by svět lepším místem!

Naslouchám jeho konejšivým slovům.
Neznám ho a přeci mu důvěřuji.
„Co chcete dělat?“
„Odvedu vás odsud.“
Bezděky lapám po dechu.
Šílený nápad.
„Chcete…?“
„Abyste si sbalila. Vrátím se, až budou spát.“
Poslední slova než se ode mě odvrátí.
Než zůstanu sama se svými myšlenkami.
Váhám.
A pak mi v mysli vyvstane vzpomínka na matku sedící u mé postele.
Vypadala tak zničená, tak zlomená.
Nikdy jsem jí neviděla plakat až teď.
Teď, když s odstupem času vidím, o co všechno jí připravily.
A vím, že takhle nechci skončit.
Roztřeseně se nadechnu.
Je to zoufalý krok, ale najednou zní jako milionový nápad.

Bylo nebylo.
Spíš teda bylo.
V jednom království žili tři loupežníci.
No, žilo jich tam víc, ale o těch třech je naše pohádka.
„Po týhle cestě jezdí samí chudáci,“ stěžoval si Palčák.
„Když už jede bohatej, je dobře vozbrojenej,“ přidal se Kůja.
„Tak budem vokrádat chudý!“ rozhodl Chytrej.
„Chytrej, ty si blbej!“ namítl Palčák. „Chudý maj málo a neradi to dávaj.“
„Budou muset! Potřebujeme jenom krumpáč a závoru!“
Dali závoru přes cestu, Chytrej vybíral, Palčák s Kůjou se střídali u krumpáče. Markýrovali spravování povrchu.
Chudí dávali. Chudých je hodně, hodně drobných jsou taky peníze.
A co myslíte?
Nápad se ujal!

"Proč se vlastně Bruce rozhodl stát se Batmanem? Jak vůbec člověka napadne 'Hm, měl bych se obléct jako černý netopýr a po nocích potírat zločin!'?" zeptal se Dick Alfréda, když jeho nový mentor odešel a nechal je o samotě.
"To je dlouhá historie, mladý pane. Domnívám se, že by to měl být pan Bruce, kdo se o ní s vámi podělí."
"Ale stejně, nechápu, že to někoho nenapadlo už dřív. Je to úplně boží nápad, přímo miliónovej!"
"Když vezmu v úvahu, kolik financí na to pan Bruce již vynaložil, o miliónovém nápadu se jistě mluvit dá. Nebo možná spíše dražším."

Slavnostní oběd skončil a Táňa doufala, že unikne mimo dohled Tamary Ivanovny, a přivítá Sašku - tolik jí chyběl.
Její naděje ale zhatilo neosobně pronesené: „Tatjano, chci si s tebou promluvit.“
V salónku Tamara Ivanovna nuceně laskavým tónem pronesla: „Jistě, Tatjano, chápeš, že po tom extempore s Alexandrem nejde, abyste tu žili jako sourozenci. Nepochybuji, že toho báječného nápadu už jste se oba vzdali, takže ti doporučuji najít si nějakého vhodného nápadníka.“ Pohrdavě dodala: „Upozorňuji, že vhodným nápadníkem není nikdo z mojí přízně.“
Vykročila ke dveřím, zdrcenou Táňu nechala za sebou. „Rozumělas?“
Tiché „Ano, Tamaro Ivanovno,“ už říkala schovanka prázdné místnosti.

Obyčejný starý pán, podomní obchodník. Život miloval, užíval si ho. Lidé ho měli rádi.
“Tak jste u konce,” pronesl mužský hlas z pokoje.
Obchodník se polekal. Nikoho nevpustil a dveře byly zavřené. “Kdo...?”
“Smrt,” odpověděla postava. “Někdy mohu přijít a člověka připravit na přechod.”
“Nechci zemřít!” odpověděl vyděšeně obchodník.
“No, je tu ještě taková klauzule - máte-li nedokončenou práci, lze odchod odložit.”
Obchodník se zamyslel: “Čekám na milionový obchod. Ještě se mi nepodařil pořádný obchod.”
Smrt si povzdechl: “Poněkud průhledné, ale dobře. Jen nezapomeňte, že vše má svou cenu.” Zmizel.
Náhle obchodník zaslechl křik. Oknem zahlédl malou holčičku ležící před autem...