Moje články

Lány pšenice vystřídalo moře. Opět. Mandarínek, houpaje lahev, se zasněně usmívá.
"Co to je?!" vyštěkně útočně Nezapomenutelný, Alois.
"To je Tonička, ty vyžilá fašistická plechovko," naježí se Mandarínek a sevře lahev v náručí. "Ty a ta tvoje olysalá veverka nevíte nic o otcovský lásce."
"To si vyprošuji! Kopretinka je dědictví po otci!"
"Jo, a co otec provozoval? Zastavárnu?"
"A co provozoval váš otec, hm?!"
"Sex shop," uplivne si přezíravě Mandarínek. "On to tak nemyslel, Toničko, broučku," dodá konejšivě.
Pilot frustrovaně vyje.
"Klid, aspoň už tu nikdo nebleje," ozve se v Nitraci nezničitelný optimismus, posledními třiceti hodinami nalomený jako ledovcová kra.

MamJednuRukuDlouhou: Tak co? Cos viděl??

Kapucinek007: No nic moc, byl tam jenom R. S nějakou holkou

MamJednuRukuDlouhou: S holkou???!

Kapucinek007: Nebo si JM nechal hrozně narůst vlasy. Ale nemyslim, viděl sem ho předevčírem a takový háro neměl

MamJednuRukuDlouhou: WTF

MamJednuRukuDlouhou: A to jim M jako dovolil jo?

Kapucinek007: Nvm, ten tam nebyl. Jenom R a ta holka.

MamJednuRukuDlouhou: No a co tam dělali??? Z tebe to taky leze jak z chlupatý deky

Kapucinek007: Nic moc. Hrál jí na kytaru nějaký hitovky z tábora asi

Kapucinek007: Jo a pak si dali skoro jako pusu

MamJednuRukuDlouhou: No tvl! Sběrač půjde na dračku!

Vstát v šest. Utřít loužičku. Vyvenčit. Nakrmit. Vyzvednout vzbuzené malé Pididlo. Uklidit rozházený šuplík se spodním prádlem. Přivítat vzbuzené větší Pididlo. Během tvorby snídaně vyřešit osm konfliktů mezi Pididly a štěnětem. Odvést větší Pididlo do školky. Vyvenčit. Pohrát si s menším Pididlem. Vyprat. Pověsit. Poklidit. Uvařit. Mezitím vyřešit dvanáct konfliktů. Uspat menší Pididlo. Vyzvednout větší. Naobědvat všechny. Vyvenčit. Odvézt větší Pididlo na kroužek. Při čekání vyjmenovat menšímu značky padesáti aut. Dojet domů. Vyvenčit. Nasvačit. Zrýt něco na zahradě. Pozalívat. Uvařit. Mezitím vyřešit jedenáct konfliktů. Navečeřet. Pohádat se o čištění zubů. Vyvenčit. Uspat.
Padnout na gauč...
"Hej, to je moje bačkora!"

"Takže si to shrneme," snímám sombréro a snažím se předstírat, že to není jen obří tác ze zatracený svatby na zatraceným ledovci se zatraceným všudypřítomným logem Nechvátalovy firmy. "Nemáme veverku. Nemáme Nechvátala. Nemáme Trochtela. A víš, co ještě nemáme? Víš, co nemáme, Pantere?"
"Důstojnost?" zkusí opatrně. Zavyju.
"KAFE, PANTERE! Po tomhle nepřekonatelným dobrodružství s ledovcem, vzducholodí a hromadou kondomů je všude zasraná pšenice a nemáme ani slzu, slzičku kafe," přeskakuje mi hlas.
Panter mi mlčky podá termohrnek.
"Miluju tě," vydechnu.
Zakření se. "Koupil jsem ho od Mandarínka. Slíbil jsem mu, že až Tonička vyroste, může si mě vzít za muže."

Rekvalifikovaný Karel, pšeničný velmistr, hledí za vzdalujícími se postavami. Mrak mizí, vzducholoď, unášená větrem a silou vůle, neznámo čí, ale něčí určitě, pluje dál.
"Nechali nás tady," hlesne nevěřícně Nitrace a míru jejího zoufalství nejlépe vyjadřuje fakt, že zatím nepoužila jediný vulgarismus. "Má kurva tahle kocábka vůbec něco jako jízdní řád?"
"Bwahahaha, ha, ha," ozve se hystericky z pilotní kabiny.
"Hlavně že tu nechali Kopretinku," mumlá si Nezapomenutelný, Alois, zdvihaje z podlahy skleněnou vevrku.
"Mlčte, všichni," zavyje Mandarínek zuřivě houpaje v náručí lahev, "teď abych zase uspával, sakra."
Někde dole Panter se Šmoulinkou nasazují sombrera a stávají se chovateli ovcí.

Mateřštinou mého muže je ruština. Pochází sice z města, které Rusové přičinlivě bombardují, a nadto je etnický Žid, ale ruština u nich doma přežila deset let v Izraeli i dalších dvacet v Česku. Nakonec ale stejně víc než jazyk rozhoduje nevykořenitelné sovětské podhoubí: tchynina záliba v neuvěřitelně drahém nevkusném oblečení, tchánova hrdost na vojnu na Sibiři. Neutuchající potřeba se do všeho plést, bizarní politické názory, jiný pohled na život. Ale taky obrovská snaha, otevřená srdce. Láska k našim dětem.
Mám je ráda. I přes ten kávovar, co mi pokaždé vynadá v azbuce, když se pokusím uvařit u nich doma kafe.

Žil byl malý Cibulka. Ve světě žili tři zlí gerontokrati: ruský křen, americká brambora a čínský ženšen. To vymyslel Nandor, takže sorry. Zlá scvrklá zelenina se spřáhla s rytířem Rajským jablkem a uvěznila všechny členy Cibulkovic rodiny v Ústí, protože Dycky Most! Cibule se ale spojily, porazily je a kolem jejich hrobečku bylo kolečko bez trávy, protože herbicid. A co ty hrsti brusinek, ptám se? A co rašelina? Požaduji, ať si kulkas přesedne! Uvolni se, Naděnko, Colin Robinson ti to opraví, až přestaneš ječet. Hele, kde je Švéd?! Nesežral ho sklep? Je to vo ničem asi. Perkuse cuketa brikule prc!

Poslední týdny se slévaly ve všeobjímající mlhu. Lepila se na něj jako melasa, brodil se jejími bažinami, jenže místo aby se dusil panickou hrůzou z toho, že se v ní utopí, bylo mu to jedno. Nedokázal v sobě vykřesat střípek zájmu a všechny oslavy i slzy mu splývaly v podivné, neuchopitelné prázdno.
Teddy Lupin oči otevřel v okamžiku, kdy se poprvé naklonil nad kolébku, a bylo v tom něco důvěrně známého, tak trochu jako znovu spadnout po hlavě do myslánky. Něco hluboko uvnitř se pohnulo, jako když po nekonečné zimě praská led na jezeře. Možná ještě žiju, napadlo ho nesmyslně.

Moje prababička. Malá holčička, kterou vlastní máma poslala žít k příbuzným vzdáleným stovky kilometrů, protože její nový muž ji nechtěl. Na hrob jí jako jediná nosila živé kytky.

Její dcera. Dítě dvou milujících rodičů, jen tak trochu málo kluk. Mladšího bráchu milovala, i když měl celý život přednost.

Její vnučka. Ta, kterou otec spatřil poprvé v půl roce, když dostal opušťák, a nikdy si k ní nenašel vztah. Ta, která to na rozdíl od mladší sestry nikam nedotáhne. Rebelka, která zlomila prokletí. Vychovala tři dcery a všechny milovala stejně.

A my. My, co už se můžeme soustředit na všechno ostatní.

Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije nit,

básnil bych, nesedět půl roku na ledovci,
ztuhlej jak pitomý mražený tudorovci,
to zrovna nebejvá atmoška na šití,
na zadku prodřená díra, no do řiti,

zakouslej věčně tak akorát do zmrzky,
vyhlížím nadarmo sluneční paprsky,
promrzlej na kost, šos jako sochu,
to sis to pořádně podělal, hochu,

den co den mačetou sekat tu do ledu,
dušičky v čudu a tuleni k obědu,
večeři, snídani, oběma svačinám,
zabalit to tu a odfičet do jinam,

To bych si přál tak příšerně moc!
Kdy sakra skončí ta polární noc?

K čemu jsou vůbec vodníci v Grónsku?!

Pokud se vůbec dalo říct, že Crowley měl na svém životním údělu něco rád, bylo to našeptávání. Rekreačně si odskočit k náhodné osobě do hlavy a vnuknout jí, aby si za heslo k internetovému bankovnictví zvolila něco jako k_?ψjnQuS4ljkn∑m§.
Jediné, co ho frustrovalo, byla schopnost lidí vystačit si v tomto ohledu sami. Jistá individua vážně nepotřebují démona, aby je napadlo, že jejich země je nesnesitelně malá a potřebuje rozšířit. Přál by si, aby si takoví lidé raději v pominutí smyslů koupili cizrnovou mouku a potom dva roky přemýšleli, co s ní.
Jenže oni ho prostě přes své vlastní démony neslyšeli.

Řeka je tichá, klidná a nekonečně široká, s odlesky zapadajícího slunce a vzdálených hor. Srdce, sevřené žalem, se zdá malinké jako pěst novorozence. Uši naslouchají jemným poryvům večerního vánku a nezachytitelné, vzdálené písni, která jako by po řece připlula s ním. Tělem otřásá chlad, promočené šaty se lepí na kůži, ale mysl nevnímá, je daleko, daleko ve vzpomínkách. Oči jsou suché, ještě nepřijaly, nepochopily, ještě nepřišel čas, kdy hladina bezhlesně přijme jejich němé slzy. A on tu stojí, po stehna v ledové předjarní vodě, slepě se dívá k vzdáleným vrcholkům a ruce pevně, nevěřícně svírají Boromirův roh, rozlomený a mrtvý.

Po dlouhý sérii kapitálních omylů mi Křížovky na každý den přišly od Asociace jako celkem příčetnej nápad. Pravda, poměrně záhy se z nich staly Křížovky na každý druhý den, protože Otesánek stačil polovinu stránek sežrat, než mu je Voldemort vyrval z tlamy nějakou krutopřísně znějící kletbou, pořád jsem v ně ale vkládal naděje. Dokud se Santer nerozlítil, že mu nevychází brodivý pták na sedm, protože pokrevní bratr Vinnetoua musí být rozhodně "ten debil ušatej", ohlodanou knihu nepopadl, nerozstřílel a za Sauronovy ochotné asistence nezadupal do konopnýho záhonku. Den nato jsem vyhlásil projekt "Vodka na každý den". To je aspoň prověřený.

Odvykla kvalitnímu spánku, normálnímu partnerskému životu, dlouhým procházkám v meditativním tichu, svobodnému rozhodování o vlastním čase, nebolavým zádům, volným rukám, klidným ránům a večerům, uklizenému bytu, zalitým kytkám, umytému nádobí, rozumně poloprázdnému prádelnímu koši, hloubavým filosofickým debatám, realizaci spontánních nápadů, přesvědčení, že je vlastně v jádru celkem vyrovnaný člověk, co nějakou tu trochu stresu hravě snese, a v poslední době i nerozžvejkaným bačkorám, neožranému nábytku, nekrvavým rukám a nechlupatému oblečení. Občas to brala těžce neuroticky, občas - velmi výjimečně - se jen tak dívala kolem a připadala si zcela v zenu. Všechno se dá, říkala si, pořád mám...

Pak došlo i kafe.

Před nějakými těmi šesti tisíci lety Crowley doslova chodil s hlavou v oblacích, než se jednoho... dne? Jak se tomu říká, když je to před začátkem času? Jedné nevýslovné entity snesl, vlastními slovy, vycházkovým tempem dolů.* Od té doby stál nohama pevně na zemi. Mnohdy i pod ní. Každopádně si dával zatraceně dobrý pozor, aby se nahoru už nikdy ani nepodíval. Prohlédl Nebe, ještě než zmodralo, ale stejně... stejně, kdykoli se nějakým nedopatřením podíval Azirafalovi do očí, měl pocit, jako by se mu hlava sama od sebe vznesla zase nad mraky.
Nejhorší na tom bylo, že měl ten pocit rád.

Ranní rosa něžně líbající zkřehlé, ale odpočaté prsty, než vklouznou do ponožek a těžkých bot. První letmý dotyk slunce ve tváři, když se vyhoupne nad obzor. Krčení čela tak, aby si kapky potu našly cestičku jinam než do očí. Nádech, výdech, popruhy batohu zařízlé do podpaží, špatně sbalený ešus tlačí mezi lopatkami. Kolem poledního protažení zad na vyhřátém placáku. Lišejník příjemně poškrábe všude, kam si nedosáhneš. Hlava, ráno přetékající myšlenkami, odpoledne už lehká jako pírko. A večer někdo, kdo ti ochotně namasíruje chodidla, třebaže právě vyklouzla z pohorek po celodenním pochodu. Kolem štíty hor a ty jsi doma, tady, teď.

Stál před modře natřenými dveřmi a v letním parnu mu krk svírala ledová ruka, závan zimy, který ho teď prakticky neopouštěl. Ostrý střípek ztraceného zrcátka v otupělém oparu jeho existence. Snažil se soustředit na svůj dech, zklidnit ruce i srdce. Zaslechnout cvrlikající ptáky. Uvolnit balvan na hrudi. Stál tam a myslel na to, že poslední a vlastně jediná slova, která jí kdy věnoval, byla agresivní a nesmyslné obvinění. Sakra špatný odrazový můstek.
Polkl. Remus tu není. Tonksová tu není. Jeho dědeček tu není. Nikdo už tu pro něj není. Jen my dva. Natáhl ruku ke klice a tiše, váhavě zaklepal.

Ráno muž letí do práce jak blázen.

Ráno nemusíme nijak zvlášť spěchat, občas se dokonce necháme navzájem trochu prospat.

Dopoledne i odpoledne vozím do úmoru, protože nikde nemůžu nechat kočárek stát.

Dopoledne nechám Kulihráška spát na zahradě a nakukuju na něj z balkonu.

Do pozdního večera jsem s dětmi sama.

Odpoledne si po procházce dám na zahradě s přáteli kafe a nechám starší pohrát si s partou kamarádů.

Večer jsme zásadně sami a nadáváme na byt, na věčně probíhající rekonstrukce, na město, lidi, samotu.

Večer si občas sedneme spolu k ohni, k vínu, k deskovkám.

Všechno je, jak má být.

Tohle je drsnější než kterýkoli famfrpálový trénink, uvažoval James, zatímco honil Harryho po celém bytě. Konečně malý záškodník zakopl o květináč, James ho lapil a za Lilyiny vydatné asistence to rozzuřené, unavené klubko hadů přebalil.
Správně, pomyslel si za oknem číhající Voldemort, čistá plína, na umírání ideál!
S maniakálním řehotem rozrazil dveře a na okamžik zaváhal, ohlušen řevem přetaženého batolete.
James Potter nezaváhal vůbec. Vší silou mrštil Pánovi zla do obličeje tu jedinou věc, kterou měl v ruce. A hůlka to nebyla.
Vlastně se toho moc nezměnilo. Harry Potter Voldemorta technicky vzato porazil. Jen se prostě raději moc nezdůrazňovalo, jak.

A byla místa, kam se bála. Místa, která čpěla vesmírnou cizotou, prastarou zlobou klokotající v hlubinách. Víry vtahující vše, co jen škrtlo o jejich okraj, dávno opuštěné planety, kde z původního života zůstalo jen to, co jej vyhubilo, rozpadající se světy vysušené na troud. Bála se o něj, o všechny, které s sebou bral. Bála se, že jednou klopýtne, že navěky zůstane uvězněný v jednom z těch mrtvých zákoutí, opuštěný, zapomenutý.
Přesto neprotestovala, když ji na taková místa bral. Věřila mu, milovala ho. Časem pochopila, že si nemůže pomoct.
A tak tu pro něj prostě jen byla.
Někdy to stačilo.

Znal všechna její zákoutí. Znal každý zákrut, kličku, meandr, kilometry poklidné hladiny i zpěněné hřbety peřejí. Znal tenounký, ledově sladký pramínek vysoko v horách, věděl, kde se ze zurčícího potůčku stává divokou bystřinou, tisíckrát sledoval její cestu ze strmějících štítů, klikatou jako život, osamělou jako smrt. Znal ji za nocí, znal všechny odstíny západů slunce ve vlnách. A znal dobře i tohle místo, místo, kde se její rozlehlý, důstojný proud pomalu, rozvážně vléval do Řeky všech řek. Jeho milovaná, ta, kterou nedokáže opustit.
Neozvalo se nic, když vklouzl pod hladinu. Voda ho přijala bez námitek. Byl její, a ona jeho.

Mám takový sen. Jednou budu mít vlastní zahradu, na ní kopeček a na kopečku altánek. Ohniště, pár pohodlných sedátek a výhled na mraky.
Letos se ten sen napůl zhmotnil v podobě již existujícího kopečku na zahradě, která sice není tak úplně naše, ale jako by byla. Protnul se se snem o vinné révě a lučním kvítí, o kameny obložené cestičce, o letním stoupání k nejsladším a největším kuličkám. Altánek se nevejde, ale stejně!
Dali jsme mu i poetický název.
Soddenský pahorek.
Dobře, zatím je to hlavně hromada drnů a bršlice, kam by se víc hodila ta pamětní deska, ale JEDNOU!

Byl osamělý podivín, s věčně zamyšleným výrazem ve tváři, kterým probleskla panika, kdykoli na něj kdokoli nečekaně promluvil. Nosil příšerně ošuntělý hábit, hůlku měl nejspíš po pradědovi a věčně se hrabal ve věcech, kterým nikdo nerozuměl.
Jenže jí se, naprosto nepochopitelně, líbil.
Na konci páťáku sebrala kuráž a sdělila mu to, zatímco se vrtal v gramofonu, který do školy propašoval bůhvíjak.
Nejenže na to nic neřekl, on ji snad ani neslyšel.
Tak mu prostě jednu pleskla.
Pak, sama zděšená tím, co se právě stalo, mu roztřesená vzteky oznámila:
"Jestli sis ještě za pět let nevšiml, tak já jsem Molly, ahoj."

Pohádky a jejich morální přesahy, jmenuje se nejnovější blábol od Asociace, a my se zasekli hned u Popelky.
"Bych jí dala skleněnej střevíček," syčí nenávistně baba, "normálně by na schodech našel hnusnej, olysalej, sazema zapatlanej domácí škrpál, zelenáč jeden rozmazlená-"
"A ty blbý apačský mokasíny," zavyje proudem asociací stržený Santer, "ty nechutný třásně!"
"Já nevím," zamyslí se Vlk, "Karkulka měla podobný a vůbec nechutnaly špatně."
"A co bys dělal s holejma chlupatejma hobitíma nohama, co?!"
"Ty bych si dal taky," zasní se Otesánek.
Odevzdaně sundavám svoji hnusnou, olysalou botasku (zdarma od Asociace, ročník 2013), plním ji vodkou a dávám kolovat.

První bije už dlouho. Druhý, droboulinký, se poprvý zatřepotalo koncem předloňskýho roku. Pár měsíců to táhly spolu, jedno podporovalo druhý, spolu si odžily všechny nejistoty, nervy, slzy, nevolnosti, pochyby i únavu. Na konci tý zdánlivě nekonečný cesty se naposledy objaly a malinký, dokonale vyvinutý srdíčko vyklouzlo do světa. Už nikdy si nebudou tak blízko.
Někdy mám pocit, že na tebe jdu úplně špatně, že ti nerozumím, že se ti dost nevěnuju, že tě nestíhám. A pak jsou chvíle, kdy na okamžik zklidníš to svoje nezastavitelný tělíčko, podíváš se mi do očí a já vím, že pořád bijem ve stejným rytmu.

Patrně nikdy si neuměl představit, jak se mu jednou bude hodit dokonalý přehled o všech přístěncích na košťata, co jich Bradavice měly. Momentálně například dřepěl na kýblu v zapadlém kumbálu hned za Velkou síní, jemuž se všechen ten lomoz zatím zázračně vyhýbal. Nestyděl se za to, k čemu by tam asi tak byl? Poslední rok ve škole přežil jen proto, že nikoho nezajímal a jeho práci nikdo nechtěl dělat. Však se taky vynasnažil nebýt moc vidět.
Počkal, až ti dva holomci zaječí to svoje "Avada kedavra!" a "Expelliarmus!", otevřel si a jal se zametat sutiny. Někdo ten svinčík uklidit musí.

Slyší je. Slyší je zdola, rozverné, halasné, šťastné i zoufalé. Představuje si příběhy za nimi. Představuje si otrhané děti s odřenými koleny, které se za jablko snaží ulovit pár drobných. Představuje si roztočené šaty dívek i vědoucí pohledy vážených starců, představuje si jiskry v očích jich všech, když poprvé pohladí smyčcem struny. Představuje si prostranství plné lidí, kteří na chvíli zapomněli na čas a tančí, lapení tóny písní stejně jako on.
Po nocích slýchá hlasy hvězd. Tiše cinkají jako kamení omílané ledovou bystřinou, volají ho k sobě. Už brzy, šeptá jim v odpověď a hlas se mu láme do ticha.

Čas pro sebe, pravidelný a naplňující.
Seberealizace. Možnost se rozvíjet, učit se novým věcem a nenechat mozek zakrnět.
Plavání, běh, jízda na kole, jóga, procházky, volejbal, tanec, prostě jakýkoli způsob pohybu, který vám dělá radost.
Babičky, které nemají problém s hlídáním.
Dostatek ničím nepřerušovaného hlubokého a osvěžujícího spánku.
Spřízněná duše, se kterou můžete sdílet všechny strasti.
Párkrát do roka dovolená, na které můžete vypnout.
Partner, který má čas (a chuť) být v tom s vámi.
Děti, které vám do toho nehází vidle.
Pak to respektující rodičovství jde skoro samo!

No a když nic z toho nemáte, pořád je tu kafe.

Něco jako slečna Marplová, uvažovala, jenom ten klobouček by měla trochu do špičky. A nesměl by padat přes to ucho. Nebo naopak, možná by měl? Pořádná jizva přes půl tváře, drsně pokulhává, nebo že bych ji rovnou posadila na vozík, ne, to už radši létající koberec, koupelnovou předložku, ha! A slyší úplně všechno, i to, co nechce. Když si Brumbál zpívá ve sprše a Filch recituje Pinceové milostnou poezii, radši si ucho sundavá a odkládá do sklenice s lákem... ale pořád to nebylo ono. A ty trable se jménem! Nakonec z ní udělala chlapa, pojmenovala ho Pošuk a byl klid.

Těm dvěma trvalo, než se sžili. Provázely to nahodilé scény s křičícím batoletem a tátou vyhrožujícím, že jestli se neuklidní, vyhodí mu hračku z okna.
Se mnou si tehdy rozuměla, zato teď to drhne.
"Mami, pustíš mi doma Patrolu?"
"Dneska už byla dlouhá pohádka, brouku."
"Ale já chci!"
"Tak jo," pokouším se o humor, "ale jen když řekneš prdlačky s r."

O půlhodinu později, kdy starší stále ještě hystericky vřeští "puedlačky puedlačky PUEDLAČKY, PUOČ JSI VYMYSLELA TAK BLBEJ NÁPAD!", zatímco mladší se po mně s vehementním hučením sápe, si říkám, že za tyhle rodičovský faily by měli vyhodit oni nás.

"Zkusím to s raciem," řekl si mozek a zasadil myšlenky. Děti byly nemocný, ty taky, furt se někam honíš, v noci nespíš a vůbec, ani po stěhování ses ještě úplně nevzpamatovala... vida nulový účinek nasadil těžší kalibr v podobě málem způsobené autonehody. Nic, ta holka je snad úplně blbá. A už zase někam jede, je tohle možný? Tak pořádnou bolest hlavy, šup. Ať se aspoň vyspí. Do toho zase hodilo vidle dítě číslo 2, s tím nepočítal. Došly mu nápady.
"Dělej s tím něco," sepjal neurony směrem k zhuntované tělesné schránce, která ochotně poslechla a obratem si zablokovala krční páteř.

Občas, ale opravdu jen občas, si dovolil vzpomínku na Zahradu. Na omračující krásu všude kolem, dokonalou, lhostejnou a hluchou. Na svět vonící ozónem a novotou, zelený jako první jarní list po nekonečné zimě. Na radost z tvorby a neochvějnou jistotu, že všechno je správně - i otázky, i to, že ho napadají, že se nebojí je vyslovit. Na Pád, na strom a na jablko. Na ženu, které ho nabídl, protože přestože na tom, sakra, přece neviděl nic špatného, mít možnost rozeznat dobré od zlého.
Na anděla, kterého tam potkal a kterého ztratil.
V těch chvílích Bentley nehrálo Queeny. Nějak... se nehodili.

Vždycky milovala být na cestě. Věděla to odmalička a nejvíc ze všeho toužila procestovat svět - ale bála se, že tenhle její sen okolí nepochopí, odsoudí jako neužitečný a zbytečný. A tak se smířila s týdnem sem, prodlouženým víkendem onde. Manželovi to vyhovovalo a pro svoje nejbližší byla normální.
Jenže poslední roky v ní něco změnily. Neuměla to ještě pojmenovat, jisté ale bylo, že už se na názory ostatních tolik neohlížela. Jistěže si od rodiny vyslechla, jak nemyslí na blaho svých dětí, bývalého muže, rodičů, sourozenců... Vyslechla. Ale nic víc.
Zhluboka se nadechla a zmáčkla spojku. Děti vzadu ani nedutaly.
Jela.

Návštěvu Mrtvého moře jsem si prosadila já, takže si teď nemůžu stěžovat. Krosny se nám přiškvařily k zádům, stín abys hledal lupou a voda je ideální tak na mongolskej čaj. Teploměr vystoupal k 52 stupňům a zahlásil error. A my nemůžeme pryč. Je šabat, první autobus z tohohle pekla jede v jednu ráno. V zoufalství bloumáme kamsi směrem k jordánským hranicím.
V půl jedné ráno mě muž budí a vyjeveně zírá, jak se dobré dvě minuty zarputile snažím navléct na nohu telefon v domnění, že jde o sandál. Otřes mozku už znám, ale jeho totální vygumování vedrem, to je novinka.

S jazykem na vestě se vklínil do zavírajících se dveří, padl na schůdky a pokoušel se vydýchat. Pak už to ale vážně nešlo vydržet. Vykročil a zoufale se snažil nekřížit nohy za chůze.
Toaleta je mimo provoz, použijte prosíme toaletu na druhém konci, přečetl si na inkriminovaných dveřích.
Se stejným nápisem se setkal ve všech osmnácti zatracených vagonech. Kdyby to nebyl poslední spoj toho dne, nejspíš by prostě vyskočil z okna. A nebyl sám. Večerní vlak do Birminghamu zachvátila panika.
Jen průvodčí zasněně sledoval ten cvrkot a myslel na to, že jakkoli své Bentley miluje nadevše, tohle stálo za to.

Občas vám při pohledu na tu kudrnatou postavičku probleskne hlavou vzpomínka na malé miminko, které se vás nechtělo pustit, o které jste se strachovali, které jste s láskou a trpělivostí desetkrát denně přebalovali, připravovali mu co nejrozmanitější pokrmy, hladili ho, hráli si s ním, nosili ho v šátku na úřady i na záchod. Rozněžníte se u toho, až vám slza ukápne, a máte hroznou chuť ho obejmout a je vám tak líto, že už o to nestojí každé dvě minuty, ale sotva jednou denně.

A pak to vaše miminečko vylije na gauč a podlahu plechovku lazury, protože asi proč ne.

Ten den byl prostě předem odepsaný, to mu bylo jasné už ve chvíli, kdy ho místo dobrého rána kterási dětská ruka vymáchala v psí misce. O hodinu později ho z ní další dětská ruka vytáhla, jen aby ho vzala provětrat ven, konkrétně na kompost, kde jej následně našla ruka dospělá, odložila ho na zahradním stole a nechala ho tam klidně zmoknout. Poslední dospělou ruku vnímal jako vysvobození, dokud tedy nepochopil, kam ho nese tentokrát.
O pět hodin později vytáhli látkového Severuse Snapea ze sušičky. Maximálně protřepaného, namíchnutého a bez nosu.
Kdyby mohl, nechal by je všechny drhnout bažanty na ošetřovně.

Jednou se probudím a zjistím, že je devět a já nejsem už čtyři hodiny vzhůru. Uvařím si výbornou snídani a nikdo mi nebude viset na noze a hučet a nepřijde mi sedmnáctkrát oznámit, že umře hlady. Vyrazím na dlouhou procházku někam do kopců, bez padesátikilového batohu plného oblečení, plínek a svačiny jak pro pruský regiment. Nezastavím nikde na hřišti a nevyslechnu si nekončící litanii o hladu a bolavých nožičkách. A zakončím to v kavárně, s vědomím, že nemusím nikam spěchat, abych to všechno včas navečeřela a uspala.
A určitě to bude mít milion much, ale ty si teď představovat nechci.

Strach je užitečná emoce, zvlášť, jste-li zplozencem pekel (nebo každopádně tak něčím). Strach plodí pochyby, podezíravost, nenávist, zlobu, agresi, násilí, úzkost, paralýzu, osamění. Když máte strach, nepotřebujete nic víc. A tak se od Pádu strach stal jeho integrální součástí, součástí, kterou dřív neznal a která se zažrala do morku kostí jeho pozemského těla. Celá jeho podstata mu neustále vnucovala přesvědčení, že je tu sám proti všem.
Jenže s ním bylo něco špatně. Byl mizerný anděl a jako démon stál vyloženě za pendrek. Nebo jak jinak si vysvětlit, že kdykoli mu Azirafal uvařil v krámku kakao, strach jako lusknutím prstu zmizel?

Snažit se každému vždy vyhovět. Nikdy neříkat ne. Na bitevním poli rodičovské války na sebe brát roli hromosvodu. V rozbouřeném moři hádek být pokaždé tou, která se omluví, třebaže byla v právu. V přátelských vztazích hrát přestupní stanici, milostných vztahů se bát. Zatlačit sama sebe do příliš velké hloubky a nedokázat se už najít.
Zamilovat se. Vdát se. Přestěhovat se, a pro velký úspěch ještě třikrát. Cestovat. Porodit dvě děti. Zažít si pár krizí. Dovolit si čas pro sebe. Terapii. Překročit třicítku. Postavit se sama za sebe, za svoji rodinu. Třeba i proti nejbližším.
Zahlédnout se tam hluboko. Shodit kotvu.