Moje články

fandom: historie
-----------------
Slovutný pane purkmistře, slovutní páni konšelé!
Doslechl jsem se, že pro práci odpovědnou a nanejvýše důležitou ve vašem starobylém městě muže silného a věrnosti znajícího hledáte.
Dovoluji si uctivě žádat, aby ouřad ten byl mi svěřen.
Sedm let sloužil jsem u vojska. Vládnu zbraněmi bodnými i sečnými, najmě pak obouručním mečem. Zbraní těch znám též brousiti a ostřiti a znám starých zbrojířů tajemství mnohá, kterak jich uchovávati a o ně pečovati, aby hrozivosti své nepozbyly.
Jsem muž statný silných paží a proto, slovutní páni, poroučím se do vaší přízně a doufati budu, že místo městského kata mi milostivě dopřáno bude.

téma: Ït is alive!
fandom: realita
-----------------------
Restaurace u hlavní silnice v jakémsi zapadákovu mezi Quidong a Šanghají. Čínští hostitelé zvou návštěvníky z Evropy na oběd. Prý v této na první pohled nenápadné putyce vaří vyhlášené místní speciality.
Veliký kulatý stůl s velkým otvorem uprostřed. Do otvoru je usazen kotel s polévkou, pod kotlem obsluha zažehne oheň. Zanedlouho voda začne vřít a číšníci postupně přidávají různé přísady, hlavně nudle a spoustu zeleniny. Zeleninu vhazují do polévky zvláštními pohyby a v přesně daném pořadí. Vypadá to jako jakýsi tajemný rituál.
Polévka krásně voní, Evropanům se sbíhají sliny.
Z polévky vyjukne kohoutí hlava i s hřebínkem a rozpustile zamrká.

fandom: realita
poznámka: už taky začínám být poněkud morbidní...
--------------------------------------------------
Jdu potichu kolem domu. Nesmí mě nikdo vidět, hlavně ne Procházková, ta stará drbna. Pokaždé, když jdu domů s plnýma taškama, vyběhne za mnou a vyzvídá. Čarodějnice jedna závistivá. Několikrát na mě zavolala policajty. Nic jí nebrání v tom, aby si občas taky udělala radost a něco si přinesla. Kdyby byla přičinlivá, taky by měla.
Podaří se mi proklouznout nepozorovaně až ke dveřím mého bytu. Konečně doma!
Z velké kabely vytahuju svůj dnešní úlovek. Staré štípačky, ale ještě poslouží. Gumáky. Mám patery. No a? Prasklý květináč. Někdy ho spravím. Staré noviny. Co kdyby byly potřeba?
Všechno se může někdy hodit …

Jéje, v předsíni přibyly nové boty! Strašně ráda si hraju s botama, i když vím, že nesmím. Hraju si s nima tajně. Máme doma velikou spoustu bot. Pánské boty moc nemusím. Jsou příliš velké a tak nějak všechny stejné. Pánské boty nejsou k ničemu.
Zato dámské boty! Každé jsou jiné. Zlatavé lodičky ROSSINI. Střevíčky SERGIO ROSSI, ty jsou pouze pro výjimečné příležitosti. Letní botičky s třásněmi YOUNG SPIRIT. Elegantní modré lodičky CLARA BARSON. Nejvzácnější jsou prý střevíce PRADA. Ale tyhle nové botky, Baťa, pravá kůže. Ne, nemůžu odolat a s požitkem se do nich zahryzávám.
„Bessino, ty psisko nedobrý!“
Prchám …

Téma č. 19 - Dveře do prázdna
fandom: Česká škola magie ve Vídni
-------------------------------------
„Táhni, spratku!“ Letící kámen jen o vlásek mine hlavičku holčičky s rusými kadeřemi. Zlý chlapec ulehne s horečkami a ošklivou vyrážkou.
Maminka odchází. Není lektvaru, který by jí pomohl. Dívka sotva odrostlá dětským střevíčkům ztrácí jedinou spřízněnou duši.
Rvačka ze žárlivosti končí smrtí jejího ctitele. Sedlákovy krávy přestaly dojit a ona odchází ze vsi.
Intriky v opeře, ztracená kariéra.
Ztracená láska.
Promarněný talent v podřadném šantánu.
Je opuštěná. A přece si na ni vzpomněli. Učí děti obraně proti uřknutí.
Už je unavená dlouhým bouřlivým životem.
Konečně může odejít. Okolní svět mizí.
Bílé světlo ji něžně obklopí.
Kdosi ji vítá.
„Maminko?“

fandom: Čarodějky (Charmed)
„Paige, za tebou!“
„Piper, zmraz ho!“
„Nejde to!“
„Proč?“
„Prostě to nefunguje!“
„Paige, pozor!“ Brunetka stojící mezi dvěma démony se přenesla v momentě, kdy oba vyslali své ohnivé koule. Zasáhli se navzájem.
„Máme je z krku.“
„Pozor, je tu další!“
Ohnivá koule zasáhla skříň. Další letěla k prostřední sestře, jen tak tak uskočila.
„Piper, vybouchni ho!“
Zásah však démonovi neublížil.
„Krystaly!“ vykřikla Paige a křišťály se poslušně poskládaly do kruhu na pomyslné vrcholky pentagramu. Klec uzavřela démona i ohnivé koule.
„Zbývá uvařit vítězný lektvar.“
„To už zvládnete beze mne, holky,“ poznamenala Phoebe. „Musím zpátky do práce, končí mi polední pauza.“

fandom: Česká škola magie ve Vídni
věnováno Esclarte
--------------------------------------
Stál před zrcadlem a uvazoval si rudý pionýrský šátek.
„Pravá přes levou, levá přes pravou,“ mumlal si při tom.
Prohlížel si spokojeně své dílo. Uzel byl dokonalý.
„Kampak se chystáš, Toníčku?“ zeptala se paní Hana.
„Sbírat imperialistického brouka,“ odpověděl důležitě. „Zase ho k nám shodili, aby zničili úrodu a poškodili naše národní hospodářství.“
Paní Hana si povzdechla. „Dnes opravdu nemusíš chodit sbírat mandelinku, Toníčku.“
„Přece nepůjdu cvrnkat kuličky! Musím dělat něco užitečného!“ důležitě ji poučil. „Komsomolci v Sovětském svazu pracují na stavbách, budují nová města, železnice. Přihlásím se na stavbu mládeže,“ prohlásil a v jeho hlase zazněla spokojenost nad tím, jak dobře to vymyslel. Po chvíli si začal něco broukat.
„Teď, když máme, co jsme chtěli,
do rachoty zvesela…“
Náhle se otočil na paní Hanu a ujistil ji: „Republiku si rozvracet nedáme. Navzdory válečným štváčům naše lidově demokratické zřízení uhájíme a vybudujeme socialismus.“
Paní Hana si povzdechla. Když před dvaceti lety padl komunismus, jejím mužem to otřáslo, ale zdálo se, že se z toho šoku dostane. Pak se však dozvěděl, že jejich dcera Alenka nestuduje na výběrové škole v Sovětském svazu, nýbrž že studuje magii v kapitalistické Vídni, neboť je po mamince čarodějka. Z této rány osudu se už nevzpamatoval.

fandom: originální
poznámka: velmi volně inspirováno písničkou, jejíž název jsem použila i pro název drabble: Tulák po hvězdách (J. Čvančara/J. Fallada)
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přeplul jsem oceán. Bojoval s nepřízní větru i s mořskými obludami. Přemohl jsem oceán a pak se utopil. Svět mě unavil. Nenalezl jsem, co jsem hledal.
Žil jsem v Orientu jako samuraj. Byl jsem oslavovaný hrdina, ale nenalezl jsem, co jsem hledal. Spáchal jsem harakiri.
Žil jsem mnoho životů za pouhých tisíc let. Nikdy jsem nenalezl, co jsem hledal. Znovu a znovu jsem se musel vracet zpět.
Chudá chaloupka pod horami. Dřina a bída.
Nejsem unaven světem, ale odcházím. Vlídné bílé světlo mne obklopuje. Vítá mě tu moje žena. V tomto životě jsem konečně nalezl, co jsem stále hledal. Lásku.

fandom: ukáže se na konci
Hledím na starý obrázek. Na podobenku člověka, který žil před dlouhými, předlouhými lety. Podobenka není příliš zřetelná.
Hledím na oválnou tvář rámovanou dlouhými vlasy.
Hledím na tvář člověka, který mnohé ví.
Hledím na tvář člověka, který hodně trpěl.
Hledím na tvář, z které vyzařuje moudrost a smíření.
Skrývá se snad pod vousy náznak vlídného a vědoucího úsměvu?
Hledím na ten starý obrázek a nic jiného nevnímám.
Z tváře na obrázku vyzařuje klid.
Tvář člověka na obrázku ukazuje důstojnost i laskavost. Vzbuzuje přirozenou autoritu i důvěru. Patří člověku zásadovému, ale spravedlivému, přísnému, ale soucitnému
Je to velmi stará podobenka.
Turínské plátno.

Krásné, tiché ráno. Paprsky slunce září z azurově modré oblohy na probouzející se město. Zašimrají starší paní, která venčí svého pejska. Tu a tam pípne pták. Nesměle, jako by se bál, že probudí ty, kteří ještě spí spánkem spravedlivých. V dáli cinkne tramvaj. Strakatý kocour se slastně protahuje na hromadě dříví.
Ulice jsou téměř prázdné. Všude vládne klid, nikdo nikam nespěchá. Z otevřeného okna zazní dětský smích. Odkudsi se line vůně čerstvé kávy.
Navzdory padajícímu popílku z islandské sopky je skutečně mimořádně krásné nedělní ráno. Za chvíli si totiž jedu do servisu pro své po dlouhé době konečně opravené autíčko.

„Znám kout, tam je louka a na louce tůň,
a stáj, odkud kouká a řehtá se kůň.
A sůva tam houká a hedvábnou tmou
ta louka si brouká tu mou:
V hrstích mám koltů pár,
ze tmy smrt na mne zuby cení,
banditi nocí jdou krást.
Taky snad račte znát
tyhle příběhy, vážení,
i vám jednou bylo sedmnáct.“
Tohle je písnička mého mládí. Tedy spíš mládí mých rodičů. Ale to je jedno. Všem nám jednou bylo sedmnáct. Romantika Divokého západu byla nedílnou součástí našeho dospívání. Našeho, našich rodičů, prarodičů. A co dnešní sedmnáctiletí? Znají romantiku westernů? A znají vůbec romantiku?

Solidní pán středního věku sedí sám doma a nudí se. V televizi nic není, knihy ho nebaví.
Ťuky ťuk
„Pojď do hospody!“ ozve se slabý hlásek.
Pán se rozhlíží, nikde nikdo. Po chvíli se opět ozve zaťukání a slabý hlásek: „Pojď do hospody, pojď do hospody!“
„Mám snad halucinace?“ šeptá si solidní pán.
Po chvíli se znovu ozve zaťukání a slabý hlásek naléhá: „Pojď do hospody, pojď do hospody! Slyšíš? Pojď do hospody!“
Solidní pán znervózní, prohledává obývák, poté celý byt, nikde nikdo.
„Kdo to tady mluví?“ zvolá.
„To jsme my, tvá játra. Pojď do hospody, přece nebudeme tvrdnout doma!“

poznámka: nejsem odborník, prosím proto skutečné znalce o shovívavost zejména co se týče technických záležitostí
USS Enterprise klidně plula nekonečným hvězdným prostorem. Běžná, skoro nezáživná mise. Až na drobné výpadky počítače. Scottyho to znepokojilo. Pokus o sabotáž? Ohlásil záležitost kapitánu Kirkovi a ten nařídil okamžité pátrání po neznámém záškodníkovi. Záškodník byl zjevně amatér, neboť byl záhy odhalen. Nehodlal se však vzdát a začala honička po celé Enterprise. Zanedlouho byl zahnán do nejspodnějšího podpalubí, kde se zabarikádoval a snažil se otevřít průchod do další části lodi.
„Ne, tam ne!“ vykřikl varovně Scotty, ale bylo pozdě. Otvor se otevřel a záškodník zmizel.
„Muž přes palubu, kapitáne,“ ohlásil o pár chvil později lakonicky komandér Spock. „Spletl si průchod.“

Seděli v Hagridově srubu a popíjeli čaj. Hagrid byl nervózní.
„Kde jsi byl o prázdninách?“ ptala se už poněkolikáté Hermiona.
„Nikde,“ zabručel Hagrid. Bylo jasné, že se vymlouvá. Červenal se.
„Někde přece.“
Než stačil odpovědět, ozvalo se podivné tlumené klepání.
Hermiona vyskočila, přistoupila k lůžku a strhla přikrývku. Spatřila vejce. Neznámý tvor s velkými křídly se už dral ven.
Nevěřícně zírali na dlouhý zobák.
„Snad sis zase nepořídil draka!“ zvolal Harry.
„To není drak. Draci nemaj´ zobáky,“ pravil moudře Ron.
„Tak co to teda je?“
„Vím já?“ zavrčel Hagrid. „Chtěl jsem něco milýho. Přivez sem si to z Jurskýho parku.“

věnováno máminu kocourovi Flipovi, který už je nějakou dobu v kočičím nebi
Velký chundelatý dobromyslně se tvářící pes nevěnoval žádnou pozornost mladé kočce sedící na plotě, která až dosud pozorovala skupinu svatebčanů chystajících se na obřad na zahradě. Kočky se nevšímavost dotkla.
„Mňau!“
Pes si pomyslel cosi nelichotivého o sotva odrostlých koťatech. Zavrčel.
„Mňau!“ pohrdlivě se ušklíbla kočka a seskočila z plotu.
Pes vyrazil za kočkou. Kličkovali mezi hosty. Pes se nestačil vyhnout stolu. Pyramida sklenic s řinkotem spadla. Z dalšího stolu spadl dort. Nevěsta nestačila uskočit, pes ji porazil a dveřmi skřípnutá vlečka se odtrhla i s kusem sukně.
Otec nevěsty vytočil číslo svatební organizátorky a nevzrušeně pronesl: „Houstone, máme problém.“

„Tetičko, proč ses nikdy nevdala?“ zeptala se ostýchavě její neteř.
„Vždyť víš, Julinko, měla jsem lásku, tu jedinou opravdovou na celý život.“
„Tetinko, to byl darebák! Podváděl tě s tvou přítelkyní a nakonec vás opustil obě,“ vybuchla Julinka. „Zbaběle se vypařil.“
Tetička zavrtěla prošedivělou hlavou a neodpověděla, ponořila se do vzpomínek. Jak krásný byl její poručík od dragounů. Švarný jinoch. Prožila pak život vzpomínkami na dávnou lásku a věděla své. Na něj se nedalo zapomenout. Skutečně nikdy.
Náhle odložila pletení a vydala se do sklepa. Otevřela velikou starou skříň, usmála se a láskyplně urovnala statnému kostlivci na lebce dragounskou čepici.

„Schovej se!“
Obdivně na něj pohlédla. Jak je ušlechtilý, v ohrožení života si nejprve dělá starost o ni. A tu jej milovala ještě víc než dřív. Vysoký, statný, jiskrné oči, vlnité vlasy, okouzlující úsměv. Milovala na něm všechno, nejvíc jeho statečné srdce.
Zloduchové se blížili a on hrdinně vzdoroval. Jeho zásahy byly přesné, pln spravedlivého hněvu kosil řady nepřátel.
Zpozorovala hlaveň pušky mířící na jeho hruď.
„Ne!“ Vrhla se před něj. Bělostný živůtek zrudl krví, s posledním dechem zašeptala jeho jméno.
„Cos to učinila, lásko?“ zvolal nešťastně a žalem rval na sobě košili uniformy, pod níž se ukázala neprůstřelná vesta.

„Myslíš, že mi napíše?“ zeptala se nejistě jedna z dívek.
„Určitě,“ odpověděla jí přesvědčivě druhá příjemným melodickým hlasem.
„Víš, on je úžasný. Ty jeho hnědé oči… a blond vlasy… a jak líbá…“
„Určitě se ozve.“
„Sova už týden nepřiletěla.“
„Třeba je nemocná,“ konejšil melodický hlas.
„Možná. Hrome, kam jen jsem mohla dát ty nové černé střevíce?“ obrátila první dívka list.
„Najdeš je. Pojď, dole se podává večeře.“
Když za děvčaty zapadly dveře, Sybilla Trelawneyová se vysoukala namáhavě zpod postele, zakopla zpět černý lakovaný střevíc a spokojeně se usmála. Už věděla, co a komu bude věštit na zítřejší hodině jasnovidectví …

Gazelím krokem prošla prázdný dům. Na dlouhých řasách zatřpytily se slzy. On zde není. Kdesi v dáli zahřmělo. Zachvěla se. Zimou či zlou předtuchou? Sepjala útlé bílé ručky a safírově modré oči obrátila k nebesům …
Bolest rvala její srdce. Nepřišel. Nemiluje ji. Nelze jí dále žíti! Déšť byl svědkem dopadu něžného těla na dlažbu.
Mourovaté kotě se lhostejně odvrátilo od okna a pokračovalo v cupování lístku průvanem smeteného ze stolu začínajícího slovy "Moje nejmilovanější, ty hvězdo mého bytí! Nelze mi přijíti na schůzku ve smluvenou hodinu, neb požil jsem klobásu nevalné chuti a jsem upoután na lože. Avšak čekej…“