Moje články

Holčičce už byly skoro dva roky a pořád usínala s dudlíkem. Rodiče usoudili, že je nejvyšší čas začít s odvykáním.
Pokusili se jí dudlík znechutit. Nejprve slovy, pak skutky a to tak strašlivými, že by i Herodes zbledl. Namočili dudlík do láku. Holčička se chvíli ksichtíčkovala, ale dudlík nedala. Posypali dudlík pepřem. Holčička pčíkala a ksichtila se, ale dudlík nedala.
Prosté sebrání dudlíku vyvolalo reakci v bytovce zcela nežádoucí.
Maminka vypravila holčičku s tatínkem na hory. Bez dudlíku. Úkol zněl jasně.
„Já ci důdu,“ pravila večer holčička. Tatínek nepovolil a holčička zoufale plakala.
Teprve po týdnu se mohli vrátit domů.

Čekala ve frontě s nekonečnou řadou dalších a nestačila se divit. Proč ji nenechali rovnou projít branou? Co chtějí v jejím případě zjišťovat? Není nic, čím by se kdy provinila.
Uklidňoval ji jen fakt, že branou za celou tu dobu, která připomínala věčnost, ještě nikdo neprošel.
Konečně na ni přišla řada.
„To musí být omyl,“ důrazně se ohradila. „Celý život jsem žila příkladně, nelhala jsem, nekradla, s manželem jsme tento až o svatební noci, do kostela chodím, ještě před odjezdem na dovolenou jsem běžela ke zpovědi…“
„A pamatujete si, co jste manželovi řekla úplně naposledy?“
Duše zbledla. „Zprava dobrý,“ hlesla.

Měla ukrutnej vztek. Tohle jí ten zmetek neměl dělat! Zahnout a navíc s tou čůzou odnaproti, to bylo přespříliš.
Měla přímo fyzickou potřebu něco roztřískat. Ale přece si nebude demolovat zařízení vlastního bytu. Žádná uvolňovací technika nezabírala. Vztek naopak po každém pokusu o potlačení narostl ještě víc.
„Já půjdu, šéfe,“ řekla náčelníkovi na poradě. „Nemůžete toho úchyla lákat na převlečenýho chlapa, to by poznal.“
Náčelníkovi se nechtělo poslat do ulic jako návnadu na brutálního vraha tak jemnou ženu, ale přesvědčila ho.
Úchyl měl toho večera vážně smůlu. V base ho budou dlouho krmit lžičkou. A něžná policistka se zbavila vzteku.

„Hele, fakt, musí to vypadat přirozeně, tak vyvinuli zlatý mravence a ty toho nepohodlnýho člověka sežerou, jen velký kosti zůstanou.“ Honza zjevně přebral.
Pak zmizel. Později se našly jeho kosti. Prý. Řekl jsem kamarádům o té jeho teorii. Smáli se. Ožral jsem se jako prase. Doma jsem uviděl uprostřed předsíně velkého zlatého mravence a pak se začali objevovat další. S řevem jsem zdrhal…
„Prej viděl zlatý mravence,“ slyšel jsem hlas doktora.
„To je přece volovina,“ odpovídal kdosi. „Žádný zlatý mravenci nejsou. To je tím sajrajtem, co přidávají do pití, aby byli lidi neplodný. Místo bílejch myší vidí vožralý zlatý mravence.“

Nevěděl, jak dlouho se už plahočil pouští. Dny nepočítal. Jeden byl jako druhý. Voda došla, přesto šel stále kupředu, aniž vlastně věděl proč.
A pak ji spatřil přímo před sebou. Gumičku. Malou růžovou gumičku do vlasů. Ležela tam jen tak, klidně a pokojně.
Tohle je tedy odpověď na jeho prosby? Gumička? Nejprve ji chtěl vzteky odkopnout, ale zarazil se. Gumička vypadala, jako by ji sem někdo položil teprve před krátkou chvílí. Kolem dokola však nespatřil jedinou stopu.
Nechtěl ji tam nechat jen tak ležet. Jak ji vzal do prstů, zatočil se s ním svět. Probral se doma. Bylo to přenášedlo.

Vojín základní služby se vratkým krokem vracel z vycházky do kasáren.
„Jdete pozdě, vojíne,“ vyštěkl na něj dozorčí na bráně. „Jméno!“
„Du zpi va,“ ztěžklým hlasem odvětil tázaný.
„To vidím,“ zavrčel dozorčí. „Ale vaše jméno!“
Vojín se na něj upřeně zadíval, hluboce se zamyslel a zřetelně slabikoval: „Du zpi va.“
„Vidim, vole, ale jak se jmenuješ? Tvoje jméno, sakra!“
„Du. Zpi. Va,“ slabikoval vojín s nechápavým pohledem upřeným na dozorčího.
„Vodveďte někdo toho magora, ať už ho nevidim!“
Tady to teda museli pořádně rozjet, když se mě ten blb dokolečka ptá furt na jedno a to samý, dumal vojín Duzpiva.

Ta nová práce vypadá zajímavě. Atraktivní odvětví, zahraniční i tuzemský obchod, lidský ředitel a příjemný zástupce. Převážně mužský kolektiv, zdá se.
V přízemí dílny a pracovní prostory prodejců. Administrativa sídlí v prvním patře. Kanceláře jsou docela útulné, kuchyňka dobře vybavená.
Přestávku tráví většina v kuřárně. Měla bych se seznámit.
„Ten blbec mě zase vytočil,“ slyším hlas účetní, která jezdí do práce novým bavorákem. „Přišel až v devět.“
„Toho mýho kreténa zase bolela hlava,“ přidává se majitelka nejnovějšího typu Audi. „Už s ním vůbec nic není.“
„Ten môj sa ofrňoval nad večerou, somár.“
Panebože, kam jsem to zase vlezla? Další slepičárna!

No vážně, ona si místo věnce ze smrkových větviček s trochou březových vetkne do rozcuchu, teda ani to nebyl pořádnej rozcuch, byly to jen neupravený vlasy, ona si tam nastrká kočičky! Věřili byste tomu, taková zhůvětřilost! O jmelí nemluvě, to snad ani neví, že se taky používá!
Ty mladý holky dneska vůbec neví, že každá maličkost má svůj význam a svoji energii a krášlení na výroční sabat má přísná pravidla!
Povídám jí „Co to máš, u Peruna, na hlavě? Co to jako má bejt?“
A ta žába, ještě jí ani půl století netáhne, bohorovně řekne: „Přece známka punku, ne asi!“

Dneska už to není, co to bejvalo. Kam se ten svět řítí? Jó, to za mejch mladejch let… Ale ty mladý dneska? Darmo mluvit!
Našemu řemeslu se pořádně nevěnujou, neví, co by, líný jsou až hanba, nic je pořádně nebaví, nezajímá, kdepak hledat u nich nějakou zvídavost a kreativitu!
My vymejšlely různý variace známejch lektvarů a snažily se přijít i na něco novýho, ale ty dnešní holky? Škoda slov!
I na to lítání koštěti jsou líný.
A sabaty? Taky škoda slov! Ani ustrojit se pořádně neumí!
Tuhle přišla jedna taková, a co myslíte, že měla ve vlasech? Čerstvě nařezaný kočičky!

Všechno se zdálo být stále stejné a tedy v pořádku. Neměnné, tak to má být.
I když až tak úplně neměnné to nebylo. Životní úroveň obyvatelstva se neustále zvyšovala. Samozřejmě až poté, co to všechno vzal pořádně do ruky on sám. Nejprve pořádek a pak to ostatní. Na budování lepších zítřků je potřeba klid, který nesmí být nikým a ničím narušován. Však se o to taky postaral. Pro dobro všech.
Když zhodnotil své celoživotní dílo, byl spokojen.
Vydal se na procházku kolem zdi, která by bez něj nestála.
Zarazil se, když spatřil otvor a vedle nápis: „Erichu zhasni, jsi poslední.“

Vidíš, jak jsem krásná? Pojď blíž… Pojď, neboj se! Ne, já vím, že se nebojíš, těšíš se, jen si prodlužuješ těšení tu chvíli, na chvíli, kdy se mne poprvé dotkneš, kdy mne pohladíš a nakonec pevně sevřeš.
Tak pojď, neotálej, nenech mě čekat! Mám si snad dát písemnou okolkovanou žádost?
Tak na co čekáš? Už to přeháníš, už to trvá vážně dlouho. Tolik ses přece těšil!
Tahle by to tedy nešlo! Vážený pane, takhle bychom si nerozuměli! Přistupte blíž. Tak, to je ono. Chyťte mě a držte mě pevně.
Vidíš, jak dobře ti jdu do ruky? Já, tvoje první pistole.

Byl to obyčejný den. Slunko hřálo, lehce pofukoval větřík. Jeden by neřekl, že končí léto a nenápadně se blíží podzim. Ptáci zpívali, na návsi klevetily tetky, slípky kvokaly, občas zabučela kráva. Obyčejný zářijový den. Tedy byl by obyčejný, kdyby…
S povzdechem nastartoval motor. Má směnu, on si ten přenos v rádiu nepustí. Motor přehlušil většinu zvuků vesnice. Jen šum lidských hlasů se spolu s cestujícími přesunul do autobusu.
Jel předpisově, nespěchal. Lehký náraz ani nevnímal, až jekot cestujících ho přiměl zastavit. A pak se rozhostilo ohlušující ticho.
Pod koly jeho autobusu ležel chlapec.
Bylo osmého září devatenáct set čtyřicet osm.

Emilka byla po všech stránkách dokonalé dítě. Například vůbec nepotřebovala dudlíka, protože prostě nikdy neplakala. Neplakala, protože ji maminka nosila celé dny v šátku na břiše.

Emilka byla osobnost, kterou její maminka moderně rozvíjela. Například si ji nikdy nedovolila přebalit, pokud se neujistila, že s tím Emilka souhlasí.

Ve třech letech pařila Emilka hry na tabletu lépe než o dva roky starší děti. Mluvit sice začala až skoro ve čtyřech, zato ale mluvila nejen česky, ale i anglicky a čínsky. Chodila totiž do speciální americké školky. Sice míchala všechny tři jazyky dohromady, ale co!

A že si neumí zavázat tkaničku?

Hleděla na ně se značnou nechutí. Bylo jich moc. Bylo jich víc než moc.
Pohlédla z okna. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali, den jako malovaný.
A ona tady musí sedět. Znova na ně s nechutí pohlédla. Kdyby jich byla jen polovina, pořád by to bylo moc.
„Co můžeš udělat dnes…“ zkoušela si připomenout výchovnou poučku z dětství. „To můžeš udělat i zítra,“ našeptávalo jí její horší Já.
„S chutí do toho, půl je hotovo,“ řekla by babička. Ani tahle vzpomínka nepomohla.
„Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Hrrr na ně!“
Se vzpomínkou na Jana Žižku se konečně vrhla na opravování sešitů.

Tenhle úhybný manévr se zprvu zdál geniální, nyní se ale ukazovalo, že to nebylo nejšťastnější řešení. Začal se cítit nepohodlně. Stísněně. Velmi, opravdu velmi nepříjemně. Ale rozhodl se bojovat až do konce. Stále ještě zde byla naděje na vítězství.

Únikový manévr vyšel, unikl z nepříjemného sevření. Cesta se zdála být volná.

Nepřítel nevynikal nejlepší taktikou, měl ale stále více možností jak postupovat. Nepřítel si mohl lépe vybírat strategii. On se dostával stále více do defenzívy. Nemínil se však vzdát.

Další úhybný manévr přinesl naději, avšak jen nakrátko.

Kruh kolem něj se pomalu uzavíral.

Vojín Šlapetka vztekle mrštil čepicí o zem.

Bylo to něco neuvěřitelného! Během dědického řízení se dozvěděl, že má kdesi nevlastní sestru. Mladší sestřičku si vždycky přál. Najednou si po otcově smrti nepřipadal tak osamělý.

Notář mu sehnal adresu, napsal sestře dopis a s napětím očekával odpověď. Přišla záhy.

„Drahý bratře, ráda se s Tebou sejdu,“ psala sestra a navrhla i park v centru města, kde bydlela. Poznávací znamení, které navrhla, bylo jednoznačné a vylučovalo nedorozumění v případě zásahu Vyšší moci.

V určený den seděl na lavičce v parku. Je to tahle? Nebo tamta? Tak která?

Dát si sraz s těhulkou nedaleko porodnice fakt nebyl ten nejlepší nápad.

1908: za pět let budu malířem, věřil, když se už podruhé hlásil ve Vídni na Akademii.

1913: zhnusen Vídní přijíždí do Mnichova. Tady udělám kariéru! Za pět let uvidíte!

1918: šok z porážky Německa ve Velké válce žene bývalého pouhého desátníka do politiky. Tady udělám kariéru, byl si jist.

1923: vězení v Landsbergu po nezdařeném puči.

1940: konečně! Konečně ví, kam směřovat! Prozřetelnost jej učiní pánem světa! Patří mu část Polska, zničil Československo, má Dánsko a Norsko, zanedlouho mu bude patřit celý svět, jak to určila Prozřetelnost!

Dva mělké hroby a dvě částečně spálené mrtvoly ve svých vizích nikdy neviděl.

„Kde myslíte, Madame, že budete za takových, řekněme, pět let, když se dál budete chovat jako dosud?“

Co je to za hloupou otázku, pomyslela si. Kde by asi tak byla? Ona, královna! Přece tady, ve Versailles, ve svém milovaném Malém Trianonu. Možná ji občas navštíví děti – Marie Terezie, Ludvík Josef a Ludvík Karel. Víc dětí nechce, i když Žofinka loni v červnu zemřela a Ludvík Josef začíná churavět. Bude tady, se svými dvorními dámami a s ním, s Axelem…

„Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně,“ řekne vdova Kapetová, když v říjnu 1793 při stoupání na popraviště šlápne katovi na nohu.

Ležela tam, tak sladce vonící, mladá a nevinná.
Zpěv ptáků, dle jeho mínění spíš jejich protivný bubínky drásající řev, jako by najednou umlkl. Ani ten smrad kytek už nebyl tak protivný.
Slunce na obloze příhodně zakryl lehký mráček, takže si mohl sundat sluneční brýle a důkladně si ji prohlédnout.
Ležela na zádech s rozhozenýma rukama, nohy mírně od sebe. Na levé noze jí chyběl střevíc.
Byla skutečně nádherná.
„Provedla jste ohledání, doktorko?“ zeptal se co nejúřednějším tónem.
„Jistě.“
„Jste si naprosto jistá, že nalezená je mrtvá?“
„Máte snad pocit, že se dá žít s uříznutou hlavou?“ zeptala se sarkasticky patoložka.

„Já vám povídám, ten člověk a ten pes se na nás domlouvají,“ bekala tvrdohlavě mladá ovečka. „Podívejte se, dávají si znamení!“
„Ty a ty tvoje konspirační teorie, běž už s tím někam,“ zabečela nejstarší ovce a ostatní se k ní přidaly a posměšně pobekávaly.
A tak se mladá ovečka sebrala a šla. Nevěděla kam, začínalo se stmívat, nebe se zatáhlo a na zem dopadaly první kapky deště. Hejno vran posměšně krákalo ovečce nad hlavou. Jen jedna nekrákala. Musela být už hodně stará. Když ostatní odletěly, snesla se k ovečce.
„Neboj, tady nedaleko bydlí jeden starý hodný ovčák. Ukážu ti cestu.“

„Drabble bude muset obsahovat těchto 10 slov: žalud, vyjasnit, roztrhané, obrtlíku, kolegům, sypalo, Ivan, košíkem, volno, krychle… Slova budou přesně v těchto tvarech, to znamená žádné časování, pádování, měnění osoby, čísla a podobně.“
Tupě zírám na dnešní téma. Bonusové, pravda, ale stejně. Volné téma, ale volné jen zdánlivě. Škrtí mě víc než gatě ze základky.
Šmarjápanno, kam na ta zadání organizátorky chodí? A kde vzal tým Bleskobrku (věčná sláva budiž jemu za obětavou jeho činnost, bez níž by se dubnové šílenství nekonalo!) zrovna tahle zcela nesouvisející slova? Zaháním kacířskou myšlenku klíčící v mém mozku. Prostě to byl generátor náhodných slov!

„Pocem, neutíkej, vem si tuty bůty, jináč nastydneš! Jo a depa sem to skončila?“

„Mamííí!“

„Počkej, bobulko, než to dopovím…“

„Mamííí!“

„Počkej, beruško, až mi to babi dopoví, vona by jináč zapomněla, co chtěla říct. Copa si to řikala, mami?“

„No že voni ty Ježkojc se furt ne a ne domluvit, kam jako pojedou, vona furt že k móři a von do hor…“

„Mamííí! Nemůžu najít Čumáčka!“

„Počkej, beruško, pak se podíváme. No a jak to dopadlo, mami?“

„No jak tě to povídam, vona jela k móři a Ježek je v Peci.“

„Čumáček je v peci?“ rozplakala se malá holčička.

Nejprve se vztekal, jako všichni, ale pak se smířil a zklidnil. Jako všichni. Možná dokonce o trochu dřív než všichni. Už s ním nebyly problémy. Kdykoliv ho dozorce kontroloval, s uspokojením pokýval hlavou. Ten trhan spal. Jídlo si vzal a snědl bez reptání, mlčky, s hlavou skloněnou. Do obličeje mu skoro vidět nebylo přes dlouhé husté vlasy a vousy. Stejně by to bylo k ničemu. Otupěl jako všichni. Tady otupí každý.

A pak najednou zmizel. Ta zdánlivě prázdná schránka si dokázala vyměnit místo s jiným vězněm a nechat se místo jeho mrtvoly hodit do moře.

A to byl teprve začátek.

„To je práce, to je práce, uhlídat je všechny, to je fakt kumšt! Jeden jde sem, druhý zase tam, ten pospíchá, ten se courá, mám jen dvě oči a z těch nesmím spustit ani jednoho, co kdyby se mi ztratili?
Šmankote, o čem přemýšlíš? Tohle fakt není dobrej člověk, tak co se s ním vybavuješ? Pojď pryč!
To je práce, to je práce, proč si prostě nedají říct? Ubylo by mi starostí.
Dělám, si starosti, protože je fakt miluju. Je to smečka nezvedená, ale moje.
Ještě že mám tak hustou srst, zakrývá mi vrásky,“ krabatí starostlivě čenich chundelatá černá pejska.

„Vyslyšte mne, smilujte se konečně nade mnou! Ta trýzeň je nesnesitelná! Neustálé ponižování, výčitky, citové vydírání, manipulace! To se prostě nedá vydržet!
Poslyšte, já snesu hodně, ale čeho je moc, toho je příliš! Dobře, nejsem žádný svatoušek, ano, mám zálibu v pitkách, ale nejsem sám, ne? A měl snad někdy někdo kvůli tomu takové peklo na zemi, jako já? Neměl!
Myslel jsem si, že jsem se s ní naučil žít, ale zmýlil jsem se. Teď vím, že nic nevím.
Půl třetího tisíce let je opravdu příliš.
Jsem přece svobodný a mám svá práva! Povolte mi ten rozvod alespoň na věčnosti!“

Princ byl estét. Nezajímalo ho nic než umění. Princeznu ze sousedního království odmítl, protože neuměla zazpívat čistě tříčárkované CÉ.

Sousední království jim vyhlásilo válku a starého krále z toho trefil šlak. V čele vojsk musel vyjet nový král estét. Estét neuvěřitelně trpěl. Rytmus pochodující vojáci celkem udrželi, ale jinak? Hrůza! Bubny neladily o šestnáctinku tónu a trubky někdy i o celou osminku!

Když si chtěl zahrát na loutnu, kvůli dělostřelecké kanonádě nic neslyšel.

„Zastavte palbu,“ křičel na své generály.

„Veličenstvo, teď, když útočíme a postupujeme vpřed?“

„Hned,“ úpěl král estét.

A tak prohrál válku, zato si ale mohl naladit loutnu.

Ten růžový deník ležel mezi harampádím na staré zaprášené půdě. Působil v šedi starých krámů poněkud nepatřičně.
Otevřela jsem ho na začátku. Úhledné drobné písmo, nevybledlé, dobře čitelné.
První láska, letmé polibky, procházky za letních večerů a o pár stránek dál loučení. Proč? To v deníku chybí.
Smutek zimních večerů. Osamělost uprostřed velké rodiny. Žádná jména.
Nový začátek.
Nová láska. Vzájemné poznávání, silný cit a velká vášeň. Pěkně pikantní čtení. Psala to vůbec stejná osoba? Komu patří ty vzpomínky? Kdo dneska vůbec píše deník do takové knížky? Kdo byla tajemná pisatelka?
Hledám nějaké vodítko. Až poslední zápis mi napoví.
Babi???

„Mám bolesti,“ pronesla s trpitelským výrazem. „Ale nebojte, to zvládnu.“ Její hlas zněl, jako kdyby se omlouvala. Pohlédli na sebe. Je tak úžasná. Ale přece po ní nemůžou chtít, aby jim pomohla s hlídáním dětí.
„Květa se na mě zase dívala v práci tak spatra,“ zaštkala. Ta Květa musí být asi pěkná blbka, pomysleli si. Vzali tu nebohou trpící bytost s sebou na letní dovolenou. „Nechci vám být na obtíž,“ ujišťovala je. Pořádně se nikam nepodívali, ale udělali dobrý skutek.
Mobil zuřivě zvoní, už posedmé. „Zase to naše bebíčko?“ otázal se nevrle. Nechali telefon zvonit. Mučenku umučila nemožnost dále mučit.

Ti tři byli stále zamlklejší. Pravda, už jsme byli drahný čas z domova, ale po kom by se jim mohlo stýskat? Rodinu neměl žádný. To jen se mnou se přišla rozloučit moje krásná žena. Já bych měl být zasmušilý.

Zamlklost mých druhů mě začíná znepokojovat. Stále víc se mračí, pohledy uhýbají.

Dnes se ke mně blíží s krví podlitýma očima a tasenými meči.

„Co se děje, přátelé? Proč ty obnažené meče?“

„Stojíš nám v cestě. Milujeme tvoji ženu.“

„Chápu, musíte mě odstranit. Ale pak? Milujete ji všichni tři? Co s tím?“

Vrhli se na sebe navzájem.

A já mezitím odjel.

„Je to s ní strašný, pořád něco zapomíná. Včera jsme hledaly hodinu klíče a víš, kde byly? V mrazáku!“
Hlas starší dcery prostě nejde přeslechnout. Nemusela by se do mě tak navážet. Ty klíče mi vypadly z ruky, když jsem do mrazáku dávala maso.
„To nic není,“ přisadí si ta mladší. „Minulej tejden se mě ptala, kde má brejle. Měla je na nose. Blbne.“
Blbnu? Tak moment, děvče, v bridži i v mariáši tě pořád ještě kdykoliv roznesu na kopytech!
„Potřebuje nějakou mentální gymnastiku,“ pravila starší.
Gymnastiku? To zavání cvičením a cvičení je pro mě sprosté slovo. Nikdy!
Raději pijavice.

To je dnes ale krásný den! Sobota, nemusím do práce, slunce svítí, a jedu na výlet. Táta mi konečně půjčil auto. Něco sice říkal, ale má zbytečné obavy, jako ostatně vždycky. Vždyť už mám celý dva týdny řidičák!
Ale ne, přes půl města mám zelenou vlnu a teď červená! Brzdím.
Škyt, brrrm, škyt. Co to je? Ono mi to chcíplo! Aha, zapomněla jsem vyhodit kvalt.
Startuju. Nechce chytit. Znova otáčím klíčkem v zapalování. Nic. Co to ten táta říkal o vlažném motoru?
Žlutá. Auto nechytá. Za mnou stojí pár dalších aut.
Padá zelená a za mnou se rozezní symfonie klaksonů.