Moje články

Déšť vytrvale bubnoval na okenní tabulky a meluzína se venku proháněla korunami stromů, avšak nálada skupinky studentek byla ještě o poznání temnější než zamračená obloha.
„Opravdu se mi tam dnes nechce,“ pronesla pochmurně jedna z dívek.
„Ani mně ne.“
„Prý má obzvláště mizernou náladu.“
„Co si třeba zaskočit na ošetřovnu? Podezření na dračí spalničky...“
„Ale co to slyším, někomu se nechce na hodinu? To se nestydíte?“ ozvalo se mravokárně z jedné z kabinek.
„Ne na obyčejnou hodinu, ale na lektvary. To je něco jiného! Pojď a uvidíš!“
„Jenomže já už na lektvary naštěstí chodit nemusím,“ zasmála se zlomyslně Ufňukaná Uršula.

„Pojedeme na vandr? Fakt budeme spát pod širákem?“ Nadšení.
„Ty tak krásně hraješ na kytaru, seš úžasnej!“ Zářící oči.
„Ty toho tolik víš, to je úžasný, co máš zájmů, nejsi jako ostatní, co umí jen chodit někam do kolbenky a večer čumět na fotbal.“
„To už zase někam jedeš? Kdo vyzvedne kluka z družiny?“
„Zase si kupuješ ty blbosti? Radši zaplať opravu auta!“
„Krucinál, furt se jen vrtáš v tom starým haraburdí, věčně někde lítáš nebo čumíš do knížek, koho zajímají starý kvéry? Nemůžeš bejt normální?“
Kdy se to stalo, kdy mi tu něžnou dívku vyměnili za její zlé dvojče?

První den se jen zpovzdálí dívali. Přišlo jim to ohromně vzrušující a připadali si velmi dospělí.
Další den se odvážili trochu blíž. Občas některý z nich utrousil poznámku, kterou považoval za vtipnou, ostatní se vděčně chechtali a všichni si připadali náramně chlapácky. Tohle povyražení jim vydrželo asi tak týden.
Jenže se z toho stávala rutina. Chtělo to něco víc.
Vymýšleli plány, hecovali se.
Až nakonec ten největší borec povstal a odvážně přešel silnici.
„Tak za kolik?“ oslovil drsně (jak se domníval) vnadnou děvu, která zblízka zas až tak vnadně nevypadala.
„Za pět minut půl desátý, chlapečku,“ odvětila ona vychlastaným hlasem.

Ten inspektor působil vysloveně nesympaticky. Kladl všetečné otázky a pořád si něco zapisoval. A v pracovníkově kanceláři významně počítal lahve od vodky.
„Budete zbaven funkce. Zavedeme s vámi disciplinární řízení,“ uzavřel pak svou dlouhou řeč.
Osazenstvo stanice zareagovalo v mžiku.
Vlk kousl inspektora do nohy, až dotyčný upadl. Santer se vrhl na jeho papíry a profesionálně je rozcupoval na malinkaté kousíčky. Ježibaba mu zacpala ústa perníkem. Otesánek mu sežral svačinu. Sauron mu stáhl z levého prsteníku zlatý kroužek. Voldemort s namířenou hůlkou zařval: „Zapomeňte!“
„Myslím, že teď bude mít úplně jiné starosti,“ prohlásil spokojeně Moriarty, když zmatený muž prchal pryč.

Věkovitá čarodějnice byla doopravdy naštvaná.
Svět se řítil do záhuby, takový úpadek ani ona nepamatovala.
Třeba cestování. Ještě nedávno byl let na koštěti požitkem. Mohla letět, kudy chtěla, i lidem se mohla dát spatřit, aniž by se musela obávat jakýchkoliv nepříjemností. Oni se báli jí.
Dneska jeden letí na koštěti a místo požitku z letu musí dávat pozor, aby nesplašil ty divné krabičky… Protože pak vás honí vrtulníky, musíte se schovat mezi stromy a tam se hůř manévruje.
Když ji jednou naháněly i vojenské stihačky, dostala darem příručku o doporučených letových výškách a bezletových zónách.
Prý bezpečnost letového provozu!
Pche!

Před tím se to zdálo tak snadné. Prostě zkusili vyklouznout ze školy a ono to vyšlo. Nikdo si toho nevšiml. Alespoň si to mysleli.
Před tím se to jevilo jako náramná legrace. Vzájemné pošťuchování a nakonec sázka.
„Toho koně ale oživit nedokážeš!“ popichoval spolužák.
Bára jen pohodila hlavou, namířila na figurínu koně z odstaveného kolotoče hůlku a sebevědomě pronesla: „Sit vivus!“
Byl to nádherný opojný pocit vítězství, když bělouš ožil, vesele zařehtal a odklusal kamsi do hlubin parku.
Když ale potom stáli v ředitelně, veselí z nich rychle vyprchalo. Madam Bittnerová věděla vždycky všechno.
A oni věděli, že trestu neujdou.

„Doneslo se k mým uším,“ pravila konverzačním tónem madam Bittnerová, „že se v Prateru ztratil z kolotoče kůň.“
Nikdo ze studentů třetího ročníku nehnul ani brvou.
„Pravděpodobně toho koně zcizil náhodný zloděj,“ pokračovala ředitelka nenuceně.
„Kůň byl v životní velikosti. Ten zloděj měl asi velkou sílu. Ale že se mu podařilo tak velkou figuru dostat z místa stále plného lidí?“ Tón ředitelčina hlasu byl o poznání chladnější.
„Stalo se to ten den, kdy jste se vy tři vypařili tajně ze školy! A od té doby prý po Vídeňském lese běhá bílý kůň!“
Ticho.
„Tak co mi k tomu řeknete?“ zaburácela.

Jak krásné to jsou prázdniny u Fanúška a Valči! Kam jen oko pohlédne, samé kopce a zelené stráně, po kterých jsou roztroušené malé malované chaloupky.
Mladá děvčica v žitkovském kroji sedí ve stráni, vyšívá a zpívá si táhlou písničku.
Gabra a Málinka si brzy našly kamarády. Běhají s nimi po kopcích a navštěvují malé chudé chaloupky bez komínů. Některé dcérky a ogaři se však straní. Jen hlavy klopí a před Gabrou a Málinkou se do chalupy schovávají. Jsou jakoby zpomalení a bledí.
Brzy děvčata poznají příčinu. Na malé děti zde nemají rodiče čas a tak je uspávají odvarem z makovic.

Evropa je v rozkladu, pomyslel si znechuceně slavný detektiv.
Jak tady vůbec může cokoliv fungovat? Jak může policie vyřešit nějaký zločin? O pomůckách nezbytných pro moderního kriminalistu zde nemají ani ponětí.
Třeba Album mezinárodních zločinců.
Přenosná chemická laboratoř.
Nenápadně balený dynamit.
A ty způsoby! Zdejší policie ani nezná box či karate.
Přes veškerý důvtip a užívání nejpokrokovějších vyšetřovacích metod a technických vynálezů z civilizovaného Nového světa Zahradník stále uniká. Na balón, v jehož koši prchá, zamíří neporazitelný detektiv solární ručnici.
Zbraň nefunguje.
Starý komisař za pomoci jakéhosi zvláštního nástroje z klacku a gumy vystřelil na balón nůž.
Primitivní, ale účinné.

Černokněžník se zarazil. Kolem téhle muchomůrky přece už šel. Nebo ne?
O chvíli později mu přišel povědomý mladý smrček.
A ty zaječí bobky, do kterých už podruhé málem šlápl?
Nesmysl! Bobky jako bobky, smrčků je plný les, natož muchomůrek.
Přesto si začal dělat značky.
Když na žádnou ze svých značek nenarazil, uklidnilo ho to.
Pak ale uviděl mraveniště, kolem kterého zaručeně kráčel už dvakrát, a zdálo se mu, že se mu mravenci vysmívají. Namířil na mraveniště hůlku s úmyslem ho spálit na troud, ale hůlka nefungovala.
Asi se neměl pokoušet dostat se bez pozvání přes kruhy bludných kořenů chránících školu.

Splnit takový úkol se zdálo být téměř nemožné.
Nový produkt se musí vyrábět rychle, levně a hlavně jednoduše. Nic zbytečného, nic složitého. Ale současně musí mít slušný výkon.
A musí být nový a originální. Žádná kopie. Pro naše pracující jen to nejlepší!
Materiály? Tak to bude problém. Běžně užívaných materiálů je nedostatek. Musíte si nějak poradit, soudruzi, strana vám věří.
Třem inženýrům bylo vcelku jedno, jestli jim věří strana. Byli mladí, nadšení a plní ideálů. Vymýšleli, kreslili, počítali, upravovali, znovu počítali.
Aniž to tušili, stvořili nesmrtelný stroj, jehož šestadvacet divokých koní dodnes burácí na silnicích.
Stvořili legendu.
Zrodil se Trabant.

Když přišlo jaro, tak jsme se s maminkou a tatínkem všichni stěhovali. Říkali, že nás čeká velké dobrodružství, a taky jo!
Jeli jsme ke strýčkovi do takového zvláštního domu a bylo tam ještě plno jiných lidí a všichni byli na nás moc hodní. Někdy vypadali ustaraně a měli nějaké porady, ale to vůbec nevadilo, protože strýček si s námi občas hrál a dával nám čokoládu a taky jsme si hráli s jeho pejskem.
Jednou večer přišla maminka s panem doktorem a řekla, že se musíme očkovat.
Helga nechce, nevím, čeho se bojí.
„Tak a teď budete hezky spát,“ řekla maminka.

Bože, to je psí život! No co byste tomu řekli?
Dopoledne na zahradě. Celou ji posekat! A ještě výhrůžně vrčet na tu věc, když se ke mně přiblíží příliš. Vybájovat se v trávě a zvítězit nad klackem.
Přijdeme domů a prej „Blackie, schody!" A já musela závodit s výtahem, kdo bude dřív až ve třetím patře!
Pak luxování. To taky jednoho utahá. No, aspoň jsem si nechala vyluxovat kožich, to jediné je na té činnosti přijatelné.
A nechat se krásně vyčesat. No dobře, když mě při tom chválí…
Prostě rušný den.
Konečně pelíšek.
Zííív.
Několikrát se otočit.
Uvelebit se.
Chrníčkovat…

„Nejsme na to už moc staří?“ zeptal se, když se Oděl do oceli.
„Nejsem žádná květinka,“ prohlásila v Anonymní seznamce. „Ten musí jít z kola ven!“
Záblesk oslnil jeho Vidoucí oko v Lese náhod, takže neviděl Stopy korýšů.
Přednáška o Etymologii slova džin byla Cenou za dospělost. To vůbec nebyla Levná kořist.
Šli tři, šli dva, šel jeden a četl si v bulváru o Tlačence.
Pastelky ukradli Hrdinovi trapní příbuzní. Dokonalý hostitel měl proto Svázané ruce.
Sedm kulí - Tak umírá Mary Sue. Pláčí pro ni námořníci rum?
Encyklopedickým záznamem Fascinován zpět ve své kleci. Mnoho pohybu pro nic - ocitl se Nad propastí.
Ham, pravil ten, jenž měl Velké srdce malý mozek.
Po Tanci stínů si vyslechl pověst o Laskavé invazi.
Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa! Dnes to praskne!
A teď spát.
Drabblím, drabblíš, drabblíme,
o světě nic nevíme.
Jedno drabble, druhé třetí,
čas tak strašně rychle letí.
Záporák i hrdina
jsou dnes jedna rodina.
Ve vesmíru, na moři,
všichni láskou zahoří.
Úzkost psavci hrdlo svírá –
nové na něj téma zírá.
Glórie však při nás stojí,
málokdo už psát se bojí.
Krásný byl to čas,
snad se sejdem zas.
Tak a teď už opravdu spát!
Dobrou noc...

Bože, to byl zas den!
Dopoledne důležitá schůzka. Vyjíždím pozdě. Stošedesát po dálnici. Snad neměřili. Dorazím tak tak.
Chci si vypnout mobil. V kapse není. Není ani v té druhé. Kde jsem ho vytrousila? Rozbolela mě hlava. Jednání vnímám jen napůl.
Odpoledne vygruntovat. Zítra má táta pětasedmdesátiny a u nás bude spát teta z Moravy.
Hlava bolí jako střep.
Chce se mi spát.
„Jdi si lehnout,“ říká manžel.
„Nemůžu, čekám na poslední téma. Zítra přece nebudu mít čas psát.“
Téma stále nikde.
Hlava se chce rozskočit.
Dejte mi téma, prosím!
Konečně! Díky!
Píšu. Vkládám.
„Tak a teď spát!“ nakáže manžel.

O otce přišla brzy.
Našli jí hodného muže.
Syn.
Dcera krátce poté, co muže odvedli do Velké války. Za tři roky padl.
Prodala chaloupku a vrátila se na své.
Odmítla mladého nápadníka. Pak si ji namlouval jeho otec.
„Vezmi si ho, však děcka ním mět už nebudeš a prácu zastane.“
Poslechla.
„Vezmi ho domů, ať dělá! Na mladýho herfóna se dřít nebudu!“
„Máte snad na Hané grunt, abyste tak nadaného chlapce nenechala dostudovat?“
Muž odešel. Zpátky ho nevzala.
Doplatila dluh na familii.
Syn dostudoval.
Zaplatila dluh za švagra, který zbankrotoval za krize.
Dožila se tří pravnoučat.
Slovo emancipace nikdy neslyšela.

Vdávala se za svého vysněného prince. Bílé šaty s dlouhou vlečkou, závoj, tiara…
Těšila se na vlastní domov, děti, fungující rodinu.
Manžel byl chladný a povýšený.
S tchýní ani s tchánem si nerozuměla.
Narození syna nic nezměnilo.
Stále milovala a věřila. Snažila se. Pečovala.
Byla krásná, štíhlá, křehká…
„Zase chlapec,“ pronesl zklamaně manžel po druhém porodu. „A ještě k tomu zrzavý.“
Zoufalství, beznaděj. V manželství bylo těsno. Byli v něm tři.
Začala pomáhat potřebným. Postiženým dětem. Nemocným. Naučila se znakovou řeč.
Pečovala o své syny.
Rozvedla se.
Stále dokázala milovat.
Našla sama sebe a nový smysl života.
Paříž. Tunel Alma.

Chudý rytíř se zamiloval do dcery bohatého knížete, ten však o svatbě nechtěl ani slyšet.
„Miluju vaši dceru! Prosím vás, pane, pošlete mě třeba až na konec světa,“ prosil rytíř. „Dobudu si slávy a vrátím se.“
To se pragmatickému knížeti nezdálo jako užitečné řešení. Kluk se zatoulá bůhví kde a holka se mi tady utrápí žalem, myslel si. Snažil se tedy upozornit rytíře na praktické stránky stavu manželského, například na otázku bydlení.
Rytíř pochopil, pustil se do stavby hradu, a protože neměl na řemeslníky, stavěl ho úplně sám.
Za pět let ten hrad postavil a kníže mu svou dceru dal.

„Ty poslyš, měl bys jít k doktorovi. Když tě to bolí…“
„Něco snad vydržim, ne? Nejsem baba. A ne že budeš někde něco kvákat.“
Za týden:
„Ty jo, kroutíš se tady jak paragraf, neblbni a di doktorovi, břicho není prdel.“
„Ale di do háje, dám si panáka a bude dobře.“
„Ty máš ale blbý nápady. Di s tim k doktorovi, povídam.“
Za dva dny:
„Jauvajs, sakra práce, já se na to…“
„Sem ti říkal, že máš jít k doktorovi.“
„Nekecej a volej sanitku, mam slepák, dycky sem to rozehnal, ale dneska to praskne.“
Na sál se dostal za minutu dvanáct.

Dávno pradávno byla naše země rozdělena na dva kraje. V tom drsném žili Burani, v tom krásném a líbezném Jemnani.
Zatímco Jemnani se věnovali umění, botanice a dalším ušlechtilým disciplínám, zejména filozofickým rozpravám, Burani se oddávali sebezničujícím hrubým zábavám jako zabíjení a pojídání zvěře, popíjení nápojů rozum zakalujících a vyluzování uši drásajícího hluku.
I zželelo se Jemnanům svých příbuzných a dlouze filozofovali o tom, jak jim pomoci.
Nakonec se zdvihli na pochod se svými hudebními nástroji a za zvuků líbezné hudby zaplavili území Buranů, kteří pod mocným dojmem libých tónů své buranství odvrhli.
A tak jsme se stali jediným národem.

Jsem slabý a nemocný. Nic mě neučí, abych se neunavoval. Neodmlouvám.
Líbí se mi kytičky.
Prý jsem hloupý, ale něco se naučit musím. Snažím se, ale jsem pomalý.
Prý jsem k ničemu.
Občas mě trýzní moje nemoc. Prý nejsem schopen vlády.
Snažím se o to víc.
Uznali, že jsem schopen vlády. V Prešpurku mluvím ke svým poddaným jejich řečí.
Stal jsem se císařem, ale do ničeho nesmím mluvit.
Lid se vzbouřil. Musím se vzdát trůnu. Prý za to mohu já.
Odjíždím do Prahy. Lidé jsou zde laskaví.
Těší mě, když můžu pomoct žebrákovi nebo dát dítěti cukrátko.
Tady jsem šťasten.

Stará unavená žena. Po letech zase pod rodnou střechou.
Prochází místnosti. Nic se nezměnilo. Vše vypadá stejně jako kdysi. Jen život vyprchal.
Stojí to vůbec za to?
Vždycky plnila své sliby. Dokonce i sliby dané sobě.
Stará žena hraje na klavír. Tváře, které ji sledují, jsou známé a přece cizí.
Spolu s ní hraje děvčátko sotva odrostlé dětským střevíčkům s lokýnkami i mladá dáma v černém s šik účesem.
Odchází do ložnice. V tanečním sále svítí světla, hraje orchestr, rodiče tančí. Jsou mladí, krásní, šťastní.
Uléhá do své postele. Dveře se otvírají. Její snoubenec jí podává ruku. Jde s ním.

Zima je prapodivný čas. Smutný a zádumčivý. Strašidelný.
V zimě se dějou záhadné věci. Hlavně v noci.
Ležím a nemůžu spát. Ty zvuky. Ty divné zvuky…
Chroust! Mlask! Ham!
Slyším je, ale nikdo mi to nevěří. Někdy je slyším i přes den, ale v noci je to nejhorší.
Trh! Chroust! Mňam!
Vím, že tam jsou, zákeřné bestie ukryté kdesi ve tmě, neviditelné a o to strašnější.
Ham, ham, ham!
I když budu mít důkazy jejich řádění, ostatní se mi zase vysmějou.
Ale jsou tady. A žerou…
Poznám to, když na jaře otevřu skříň. Letní šaty jsou zase o kus menší.

Zdá se, že jsem dlouho nějak moc dlouho spala.
Zííív…
Kde to jsem? Tohle nevypadá na můj hotelový pokoj. Jak jsem se dostala do téhle příšerné díry?
Zííív…
Co to mám na sobě? Tohle není má noční košilka!
Co je to za dědka? Co to sem nese?
„Tak Marcelka se nám vyspinkala, konečně, ty sedmispáči, hned ti dáme napapat, ham!“
Co to říká? A co mi to cpe do pusy? Fuj!
„Ham, Marcelko, papej!“
K čertu s tím!
„Přestaňte mi říkat Marcelko a netykejte mi! Dejte pryč ten hnus a raději mi doneste můj doutník!“ rozčílila se doňa Izabella Lopézová.

V rámci terapie nám poslali z Asociace pár klaďasů na motivační setkání za účelem rozvoje pozitivního myšlení. Téma: nad propastí.
„Propast nic neznamená. Stačí mít řiditelný padák, skočíte a propast prostě přeletíte,“ pronesl téměř znuděně bezvadně oblečený muž a napil se své vodky s martini.
„My jsme na asteroidu narazili na pořádnou propast. Vesmírnej Grand Canyon. Rozjeli jsme pásovce na plný pecky a prostě jsme ho přeletěli,“ prohlásil astronaut.
„K překonání propasti potřebujete víru,“ pravil muž v klobouku. „Udělal jsem krok do prázdna a najednou tam byl most.“
Úprk klaďasů před rozzuřenými chovanci jsem díky vodce vnímal jako v mlze.

Bylo to takové příjemné lenivé nedělní odpoledne.
Seděli jsme v naší oblíbené hospůdce u piva. Pan adjunkt kouřil svoje viržinko a pan uzenář se občas zálibně zadíval na paní hostinskou.
Pak jsme vytáhli karty a dali si naši nedělní partii mariáše.
„Barva?“
„Dobrá.“
Hromádka utěšeně roste.
„Osma.“
„Desítka.“
„Spodek.“
„Král.“
„Eso,“ usmívá se pan uzenář a už v duchu počítá, kolik dnes vyhrál. Mám v ruce jenom trumfy.
„Sedm kulí jako v Sarajevu,“ vynáším a spokojeně hrnu hromádku k sobě. V tom mi na rameno dopadla něčí ruka.
„Půjdete se mnou,“ pravil pán v buřince a odklopil levou klopu saka.

Čarodějnice, kterážto též striga či ježibaba sluje - bytost veskrze zkažená a špatná. Dobrého ničeho lidem nečiní, nekyne-li jí z toho žádného prospěchu. Nos zhyzděn bradavicí mívá a černého kocoura za společníka. Ovládá čáry a kouzla, také utrejchů zlých z bejlí rozličného vařit zná. Uhrane snadno člověka i dobytek, který pak chřadne až k umřití. Na koštěti létá nad krajem a často s dalšími zplozenci pekla orgie páše na tak řečených sabatech. Tady se samotným ďáblem křepčí a zabloudí-li v ta místa jinoch ztepilý, tu čarodějnice ho do kola vezmou, lektvárem omámí a donutí ho, by se s nimi neřesti oddával.

Časem se z toho vzpamatuje. Časem mu to všechno bude připadat jako sen.
Nejprve lidé z toho spolku v jeho domě. Tak divně oblečení. Fialový cylindr. Neslýchané.
Odjeli s nimi autem do noci, zastavili na neznámém místě, neochotně vystoupili z auta. A ještě se s nimi museli držet za ruce. A najednou byli někde úplně jinde.
Prapodivný dům plný prapodivných věcí. Hodiny, které neukazovaly čas. Vařečka sama míchající jídlo v kotlíku. Nádobí odlétající ze stolu když jste dojedli.
Podivné bytosti, zvláštní zvířata. Bál se, remcal a přitom byl tím vším fascinován.
Po necelém roce se směli vrátit do své normálnosti.

Situace doma houstne. Výčitky od manželky, výčitky od tchýně. Úkoly, povely, hádky.
Vždycky jsem měl rád vodu. Beru děti na řeku.
Tím horší to doma je. Potřebuju vypadnout sám.
Plavba na moři a kapitánský kurz jsou dokonalou relaxací. Vítr se prohání v plachtoví a z mé unavené hlavy odnáší starosti všedního dne. A ten rum vlastně chutná docela dobře.
„No výborně,“ vříská manželka po návratu. „Klidně se zdejchneš a ještě je z tebe vožrala. Prej námořník! Jsi jen bečka rumu!“
Jdu k sobě, oči mi podezřele vlhnou. Zavdám si přímo z flašky.
„Myslíš, že tatínek pláče rum?“ zaslechnu dětský hlásek.

Elegantní pánové a krásné dámy v přepychových róbách ověšené šperky krouží v rytmu valčíku.
Promenáda, duchaplná konverzace, vějíře z pavích per se jemně pohybují.
Mazurka. Dámy se kokektně usmívají na pány.
Čtverylka.
Menuet.
Mládí víří sálem v rytmu veselé polky.
Čardáš zbarví tváře do červena a tanečníci uvítají delší pauzu.
Dva muži, zjevně cizinci, sledují zábavu. Jeden z nich se nechá zlákat a odchází se bavit.
Valčík, polka, kotilion.
Cizinec s dvornou úklonou předává svou tanečnici do péče její matky a vrací se ke svému společníkovi.
„Jak se vám líbí ples, komandére?“
„Nelogické. Mnoho pohybu pro nic,“ odtuší lakonicky Spock.

Svedla Old Shatterhanda a když on odpočíval zmámen láskou, chytila Santera do lasa. Než ho předala spravedlnosti, stihl ji požádat o ruku.
Hravě strčila myslivce do kapsy ve střelbě a Vlka zneškodnila hypnotickým pohledem svých černých očí.
Voldemort proti ní nezmohl nic ani s bezovou hůlkou. Strachy se třesoucí jí dobrovolně předal své viteály a prosil o smrt, že bez její lásky nechce žít.
Když se později sešli na skupinové terapii, přísahali jí strašlivou pomstu.
„Provdáme ji za někoho, kdo jejímu kouzlu nepodlehne.“
„Pošleme ji za Jamesem Bondem.“
„Pošleme ji za Chuckem Norrisem!“
„Pošleme ji za majorem Zemanem,“ prohlásil Vlk.

„Co psát?“ zoufal si autor.
„O kom?“ třískal hlavou do klávesnice.
Vypravil se za inspirací.
Na Divokém západě se Vinnetou právě osvobozoval od mučednického kůlu.
„Zmiz, bledá tváři, a neopovažuj se urážet plytkým příběhem Vinnetouovu čest, sic přiváže ke kůlu tebe!"
Na jiném místě v záři zapadajícího slunce hrdina s hrdinkou vycházeli z kostela.
„Nám už farář ruce svázal, náš příběh skončil,“ řekli autorovi a ani ho nepozvali ke svatebnímu stolu.
„Já nestojím o žádnou nehynoucí slávu, tak už mi konečně dejte všichni pokoj!“ vykřikl mladý muž s jizvou na čele a přemístil se pryč.
Autor měl dnes svázané ruce.

Jsem dokonalý hostitel.
Mým hostům poskytuji veškerý možný přepych.
Skvělé ubytování. Vkusné zařízení, pohodlný nábytek, naprostý komfort, který většina z nich ani doma nemá. Prachové peřiny v nejjemnějším povlečení.
Vybrané lahůdky se servírují na přepychovém originálním porcelánu. Jídla tolik, že to zdaleka všechno nesní. Nejvzácnější nejlahodnější vína, nejlepší ročníky nejvyhlášenějších značek. Skvělé digestivy. Všechny druhy whisky, nejkvalitnější koňaky. Při večeři hraje hudba, gentlemani mají k dispozici nejlepší doutníky.
Zdá se mi však, že mnozí moji hosté tento přepych a mou péči nejen že neoceňují, ale snad ani nevnímají.
Začínám se s nimi nudit.
Vidím ledovec.
Prima, zahrajeme si berany duc!

Dušan byl na zhroucení. Myslel si, že užije pár poklidných dnů doma, ale matka mu oznámila, že přijede teta Anny.
Dušan tetu bytostně nesnášel.
Už to jméno! Copak se to hodí nechat si říkat Anny? Zní to tak buržoazně! Uvědomělá občanka by se měla nechat oslovovat Anna. Jako Anna proletářka.
Teta chodí v klobouku a nosí rukavičky. Další buržoazní přežitek!
Odmítá pokrokovou literaturu a čte díla dekadentních imperialistických pisálků.
Hraje na klavír. Kdyby raději hrála na harmoniku, ta je bližší pracujícímu lidu.
Dušan se zachvěl odporem. Pro svazáckého funkcionáře a redaktora závodního časopisu Rudá vatra je takové příbuzenstvo opravdový trapas!

„Tohle je červená, rozumíš? ČERVENÁ.“
Moc ne, ale snažím se zapamatovat si to.
„Tohle je zelená. ZELENÁ!“
Hmmm…
„Modrá. Dívej se pořádně! MODRÁ!“
To je ňáká hra?
„Todle je žlutá. Slyšíš? ŽLUTÁ!“
Nebaví mě to.
„Přines mi červenou. No tak, přines červenou!“
Jdu a přinesu mu to. Plácne mě. Au!
„Ty seš ale blbej! Řek jsem červenou a ne modrou!“
Už mě to vážně nebaví. Cpe mi nějaký malinkatý klacíčky, všechny jsou stejný, navíc divně páchnou, pokaždý tomu říká jinak a když mu tu blbost přinesu, ještě mě trestá. Pryč s těmahle imitacema pořádnýho klacku!
„Mamííí, von mi rozkousal pastelky!“

Za devatero horami a devatero řekami se potkali ti tři. Měli dobrá srdce a ideály a rozhodli se putovat světem společně.
Když potkali toho chlapíka v divném ohozu bez nosu, hrdina v bílé oděný vytáhl lahvičku a šplíchl její obsah tomu podivnému cizinci do obličeje.
„Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí Kolaloka!" zadeklamoval radostně.
Dál už šli jenom dva.
Došli na ostrov plný nádherných zvířat, která zjevně trpěla v klecích a za elektrickými dráty.
„Chudáčkové nepochopený,“ zvolal vousatý obr a namířil na dráty růžový deštník.
Poslední šel dál.
Usoudil, že pomáhat se musí promyšleně. Založil k tomu účelu odbornou instituci.

Našemu deníku se podařilo zjistit šokující fakta v instituci, kterou dosud naše čtenářstvo považovalo za dobročinnou a veřejnosti prospěšnou!
Instituce deklarující pomoc potřebným a opuštěným poškozuje a brutálně zneužívá své klienty!
Čtěte neuvěřitelná odhalení našeho týmu!
Klienti žijí v absolutně nevyhovujících stísněných podmínkách.
Budova naprosto neodpovídá závazným stavebním normám!
Klienti jsou zcela izolováni od okolí i svých blízkých!
Pod rouškou terapie se skrývá promyšlený brutální teror!
Namísto pomoci odborně vyškoleného personálu se klienti stali hříčkou v rukách šíleného sadistického alkoholika!
Klientům je servírována agresi či deprese prohlubující těžká strava jako pečivo obsahující lepek, krvavé stejky, a zejména tlačenka s cibulí.

Zuzana je krásná. Vždycky byla moc hezká, ale teď je krásná.
Kluci se za ní otáčejí. Za mnou se nikdo neotáčí. Chtěla bych být jako Zuzana.
Vlastně nevím, jestli chci být úplně jako Zuzana.
Už s ní není taková zábava.
Už se tolik nesměje.
Je zodpovědná.
Občas má starosti. O nás.
Ale je tak krásná. Chtěla bych být jako Zuzana.
Stojí to vůbec za to?
Ta trocha svobody, kterou prý poskytuje dospělost, je jen zdánlivá.
Musím dohlédnout na mladší sourozence. Musím se postarat.
Vzpomínky na báječné chvíle blednou, až se zdají být jen pouhým snem.
Dveře se navždy zavřely.
Navždy?

Dospělost. Co to je? Kdy jinoch dospěje v muže?
Jaká cena se za dospělost platí?
Odtržení od matky a vězení v temné vlhké kobce?
Ztráta domova a cesta do neznámé země?
Dospěje jinoch uzavřením manželství?
Smrtí matky, kdy jí ani nemůže být nablízku?
Dospěl jsem návratem do vlasti?
Nebo když jsem byl jmenován markrabětem moravským?
Když padl můj otec milovaný i nenáviděný?
Když zemřela má Blanka, žena, přítelkyně a družka dětských her?
Kdy se jinoch stane mužem?
Když pro velkou lásku ve svém srdci překoná tisíce zklamání a proher, vlastní ctižádost i pýchu i sám sebe.
Tehdy se stane mužem.