Moje články

Dva týdny na cestách, to se nedá vydržet. Ale holky v Německu jsou drahý.
Buzerace na hranicích.
Hnusně leje, to je teda kšeft, tahle cesta!
Silnice od Dubí je skoro vymetená. Sakra!
Támhle jedna stojí. Nic moc, ale aspoň bude levná.
Kamion zastavuje a „sociální pracovnice“ vděčně leze do kabiny.
„S tímhle nevotravuj,“ vyrazí jí z ruky papírovou krabičku a surově se na ni vrhá.
„Dvacet eur,“ pípne holka skoro nesměle.
„Tady máš pět a vypadni,“ vystrkuje ji neurvale ven do deště.
„Škrte!“
„A ty eura jsou navíc falešný, náno,“ vysmívá se jí spokojeně.
„Zato ten AIDS je pravej, blbečku!“

Nevěřícně zírám na monitor. Etymologie slova džin? Mžikám. Nevěřím svým očím.
Začínám mít pocit, jako bych vypila alespoň litr stejnojmenného nápoje.
Kdybych ho doma měla, asi bych si zavdala.
To mám psát o nadpřirozené bytosti arabské mytologie?
Nebo o té anglické kořalce?
Vzadu v hlavě náhle jakoby ozvěnou dávných let zazní slabý hlásek:
„Maminko, kdy zase přijede teta Džin?“
„Džííín, zlatíčko, Džííín.“
„Maminko, proč teta nemá taky takovej kabátek jako ten pán na tý lahvi? Když je taky džin.“
„Ne, ten pán je Bífítr a teta je Džííín.“
„Proč teta Džin nemá ten kabátek?“
Jeanne: Yahweh je milostivý. Původ: skotský.

Jsem vzdělaná, a proto jsem též velmi zodpovědná a pečlivá.
Když se nám narodil syn, učinila jsem veškerá bezpečnostní opatření, aby naše domácnost nebyla životu nebezpečná.
Velmi pečlivě čtu všechny příbalové letáky u léků a dlouze diskutuji s naší dětskou lékařkou. Měla by mi být vděčná, že ji informuji o všech nových vědeckých poznatcích, ale není.
Též si pečlivě vybírám, kde nakupuji, a bedlivě čtu informace o složení potravin.
Dnes dělám jen malý nákup běžných potravin, a ačkoliv spěchám, stejně kontroluji pečlivě informace o alergenech.
„…může obsahovat stopy korýšů, měkkýšů a ryb…“
Jak se krucinál do chleba může dostat krab?

Na maminku a sourozence se moc nepamatuju. Byla jsem ještě malá, když si mě odvedla jedna hodná paní. Učila mě spoustu věcí a mně se to ohromně líbilo.
„Jsi moc šikovná,“ říkala mi a učila mě pořád něco nového a stále obtížnějšího.
Pak přijel jeden pán. Byl moc milý a mluvil divnou řečí, ale rozuměla jsem mu. Potřeboval, abych mu pomáhala. Dvounožci jsou vůbec dost často bezradní, ale tenhle byl bez pomoci úplně nemožný.
Odjela jsem s ním daleko za moře.
S mojí hodnou paní založili školu pro pejsky. Ta škola se jmenuje L'Oeil qui Voit.
A já jsem Buddy.

„Franto, pohni, ti pitomci nám ujeli.“
Tohle fakt není místo, kde byste chtěli trávit víc času, než je nezbytně nutné. Cestu známe skoro nazpaměť. Aspoň si to myslíme. A tak vyrážíme sami dva, třeba zbytek konvoje dohoníme cestou.
Je večer. Obloha temní poměrně rychle.
Záblesk zprava. Záblesk zleva. V momentě to kolem nás blýská a duní jak při novoročním ohňostroji. Zastavit, zhasnout, ruční brzda a honem z kabin ven.
Pod silnicí je odtoková roura, šup do ní.
Záblesk a ohlušující rána těsně vedle nás. Sakra!
Když se pro nás vrátili obrněncem ze základny, nebyl na nás libý pohled.
Zatracený Sarajevo!

Kam zmizel svět mého mládí? Kde jsou nedělní promenády u Corsa po ranní bohoslužbě? Kde jsou dovolené a plesy? Kde jsou ty téměř bezstarostné dny? Válka je vzala.
Potravinové lístky, zatemnění, mládež sotva odrostlá dětským střevíčkům mizí v Reichu. Totální nasazení. Kdo z dětí našich přátel bude příště na řadě? V tomhle světě vychováváme dítě a další je na cestě. Žádné ovoce jako při prvním těhotenství.
Rodím. Sirény oznamují nálet a všichni běží do krytu. Jen doktor zůstává. Ještě jednou zatlačit.
„Máte holčičku, maminko.“
Cítím z lékaře rozpaky.
„Musím vás zašít. Potřebuju, abyste mi držela nitě.“
Co se dá dělat..

Dnes byl príma den. Jak já jsem si to užila u vody! Vyplavčila jsem se a potkala pár nových kamarádů. Dali mi líznout trošku piva. Na zpáteční cestě jsme předjeli jednu drzou uřvanou motorku. Paráda!
Teď sedíme všichni na balkóně a relaxujeme. Pohoda. I když teda začínám být poněkud nesvá. Něco je ve vzduchu. Nevím co, ale nelíbí se mi to. Znervózňuje mě to.
Záblesk! Už vím, co přijde, a na víc nečekám. JÁ rozum mám.
A chundelatá černá pejska si důrazným drcnutím čumáku otevřela balkonové dveře a zmizela v útrobách bytu, zatímco její nezodpovědní dvounožci se kochali přicházející bouřkou.

Zkoušet opravit zámek v nóbl kostýmku, v lodičkách na jehlách a v lijáku, je fakt pošušňání. Zvlášť když na vás civí půlka baráku. A některý se ještě tlemí, jako že jim se to stát nemůže, oni maj lepší auto. Když si to myslej…
Sakra, slabá baterka. Zase budu tlačit. Shazuju lodičky, nazouvám rezervní botky bez podpatku a ignoruju útrpné úsměšky majitelů mladších aut.
Roztlačit, rychleji, hup do auta, dvojka, pustit spojku… Pan Mopači naskočil a čumilové zírají. Jo, pánové, ty vaše krasavice umí auto leda natankovat.
Můj vůz není pro květinky.
Řídím a udržuju trabanta. A jaká je vaše superschopnost?

Farmář z Wiltshire se pozorně rozhlížel kolem dokola.
Tenhle ne, je moc velký a byla by s ním fůra zbytečné dřiny.
Ten je zase moc malý, nestačil by.
Farmář se poškrábal na nose.
Tamten? Ne, vypadá příliš bytelně.
Tady si nevybere. Udělal pár kroků.
Tenhle vypadá dobře. Ani velký, ani malý, tak akorát.
Zamával na pacholky, aby přivezli dříví. Obložili jím kámen a rozdělali oheň. Když byl kámen dostatečně rozžhavený, lili na něj studenou vodu, až začal pukat. A pak začali kámen rozbíjet kladivy a palicemi. Tiché vzdechy kamene plné bolesti nikdo z nich nevnímal.
Konečně můžou přistavět kozí chlívek.

Tak tady tě máme, ty malej hajzlíku. A teď půjdeš ven.
Jo tobě se nechce? Tak to máš smůlu, půjdeš.
Když říkám, že půjdeš, tak půjdeš, zmetku hnusnej!
Tak sakra…
Hni se, prevíte!
Tak povol, bestie!
Já ti dám, že nepůjdeš. Když říkám, že půjdeš ven, tak půjdeš, ty zatracenej mrňavej zákeřnej hajzlíku!
Mám i jiný věci na práci než se tady s tebou crcat!
Tak povol už konečně!
No tak!
Ty zmetku, jen počkej, já tě dostanu ven!
Hřebík, kvůli kterému bylo pravé zadní kolo měkké, konečně povolil a já si pěkně z výšky kecla na podlahu garáže.
Uf!

Malé království sužoval chrlením ohně zlý drak. Král nabídl za jeho zabití ruku princezny a půl království.
Přihlásil se jeden princ, jeden vévoda a chudý rytíř.
„Já pojedu zabít draka! Jsem nejurozenější, nejbohatší a nechal jsem si zhotovit novou zbroj,“ prohlásil princ. Odjel v zářícím zlatém brnění.
Druhý den přinesli pacholci z lesa hroudu zlata.
„Teď jsem na řadě já,“ prohlásil vévoda a odjel v zářícím stříbrném brnění.
Druhý den přinesli pacholci z lesa hroudu stříbra.
„Teď konečně pojedu zkusit své štěstí já,“ usmál se chudý rytíř, oblékl prostou zbroj a odjel.
Druhý den se vrátil s uťatou dračí hlavou.

Hrome! Kde se tady vzali? Zrovna dneska žádné problémy nečekal. Rozběhl se jedinou cestou, která se zdála být volná.
Řev motorů a oficírů vydávajících rozkazy jeho naději zmařil. Je v dokonalém obklíčení. Vezme jich s sebou co nejvíc a poslední náboj si nechá pro sebe.
Dveře za jeho zády povolily a jakási ruka ho vtáhla do temnoty domu. Tiché syknutí, ruka najde tu jeho a vede ho tmou kamsi dolů. Klopýtá neznámem nekonečně dlouho. Cítí vůni parfému. Květinovou.
Schody vzhůru. Tiché cvaknutí zámku. Ruka ho jemně vystrčí ven do tiché uličky.
Po válce našel ten dům i svého anděla zachránce.

„Jsme těžcí!“
Výškoměr zběsile klesá.
Náraz. Šok.
Kolem dokola jen nekonečný led.
Zachránili stan. Červený. Bude na ledu vidět.
Krátkovlnná vysílačka, která je na palubě jen náhodou. A náhodou funguje.
Mají i sextant a chronometr. Náhodou nepoškozené nárazem.
Vysílají údaje o své pozici.
Trosečníky hledají lodě i letadla. Maddalena je po třech týdnech objeví. Náhodou.
Později se Lundborgovi podaří přistát a odvést zraněného velitele výpravy.
Špatné počasí, mlha. Kra rychle mění svoji polohu.
Trosečníci ztrácejí naději.
Sedm týdnů po ztroskotání je objeví ledoborec Krasin. Na poslední chvíli.
Taková souhra náhod?
Polohu trosečníků určila a přes prostředníka záchranářům sdělila česká jasnovidka.

Vladařské povinnosti a cesty mě zmáhají stále víc. Spletitá evropská politika mě však nenechá vydechnout.
Musím jet v kočáře, v sedle se pro bolesti kloubů neudržím. Na tuhle cestu jsem se ale těšil. Francie, sladká Francie, země mého mládí a prvních lásek.
Slavná uvítání, úspěšné rokování s francouzským králem.
Setkání s královninou matkou. Po tvářích nám kanou slzy. Chtěl bych ji obejmout. Neplač, Isabello, na to jsme už staří. Dávno je pryč princ z Čech i mladá dívenka. Je tu jen starý muž a stará žena. Slzy tečou dál. Dnes se rozloučíme opravdu naposledy.
Sbohem, Paříži, navždy sbohem, mé mládí.

Vlahý páteční večer voněl probouzejícím se jarem. On se s úlevou uvelebil na pohovce a vychutnával si vychlazené pivo, ona by si nejraději otevřela knížku, ale přece jen se přemohla a připravovala věci na následující den. Jestli toho letos už nenechají.
Podívali se na sebe s pochybnostmi, ale nakonec nařídili budíka.
V sobotu se nechce vstávat před sedmou!
Procházka sotva desetiminutová, ale nohy bolí!
Podívali se na sebe nerozhodně.
„Nejsme na tohle už přece jen staří?“
„Nejsme. Ještě ne.“
Společně otevřeli garáž, vytlačili z ní stařičkého Trabanta, nastartovali a vyjeli na zahájení další sezóny vstříc starým přátelům a novým dobrodružstvím.

Narodila jsem se dávno. Stála jsem v řadě mezi svými sourozenci, když přišel takový bodrý červenolící člověk, zálibně na mě koukal a zanedlouho jsem už jela na jeho statek, kde mě všichni nadšeně vítali.
Bydlela jsem v útulné stodole, pomáhala po sklizni, a když práce skončila, sedlák mě pohladil, promazal ložiska, i můj krásný červenožlutý lak opravil, bylo-li třeba.
Pak přišli divní lidé, sedláka vyhnali, já zůstala. Pracovala jsem dál, ale nikdo mě nepohladil, nestaral se, nepromazaná ložiska bolela. Přesto jsem pořád pracovala. Jednou mě ani nevrátili do stodoly.
Stojím smutně na poli a reznu. Kde jsi, hospodáři? Pomoz! Umírám.

Ten co nic nenapsal, usoudil, že Naděje umírá ráno, a když zaslechl Ten kouzelný zpěv, stvořil Na vlastní nebezpečí muzikál na téma Pravda je rodu ženského, protože je spíše krásná než praktická, čímž překročil Neznámé hranice a proto s Nohama na ramenou prchal Zpět na start bez čtyř tisíc. Masožravky mu byly Na stopě oděny v Tepláky a legíny.
„Pssst!“ špitl Slaměný vdovec. „Teď se nedívej.“ V bytě totiž vládla Totální anarchie a bylo to tam jak U snědeného krámu. Jeho Mlátička byla velmi Proměnná, Sladká očekávání se tentokrát nenaplnila. Tam ve tmě byla cítit Vůně vyprané kočky. „Nesnaž se, ukaž se!“ poručila a on si pomyslel: “Zítřek jsem prožil včera.“ Když byla vidět První úroda jeho snažení, dostal Deset deka salámu, to bylo salámu! „Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo,“ přesvědčoval sám sebe.
Duch jazyka použil Udělátko, aby vyškrabal Mozky z lebky těm, kteří ho prznili, protože Vigilantibus iura. Jeho přesvědčení, že „Nezáleží na tom, jestli věříte v reinkarnaci. Důležité je, jestli reinkarnace věří ve vás,“ bylo podrobeno zkoušce, když si uvědomil, že Třináctý život není. Začal tedy jíst Mrkev v zimě.
Ta naše stoslovka česká,
ta je tak hezká, tak hezká!
Jestli nám zahyne, všechno s ní pomine…

Přišel domů s brekem.
„Kluci si se mnou nechtějí hrát na Indiány,“ vzlykal, když se ládoval třetím obloženým chlebem.
„Pročpak, broučku?“ zeptala se účastně maminka a nalila mu čtvrtý hrnek kakaa.
„Protože jsem prej srab a ty neberou. Ale já nejsem srab!“
V následujícím týdnu rozbil školníkovi okno, namazal schody kolomazí a zamkl učitelku na toaletě. Maminka se při čtení žákovské knížky hroutila.
„Slabý,“ konstatoval náčelník.
Při písemce z matematiky se vzdorně podíval na obávaného profesora a odmítl psát se slovy: „Prostě se mi nechce.“
Večer se s ním náčelník sbratřil krví a dal mu jméno: Ten-co-nic-nenapsal.

Já tomu vážně nerozumím.
Slyšel jsem, že ten student ze štyřky má tanec svatého Víta. Ale tanec se tančí, to není věc, tak ho nemůže mít, ne?
A o té blondýnce ze dvojky říkali, že se jí zapalujou lýtka. Ale ona nehořela. Na lýtkách ani jinde. Nebo si pletu lýtko a cigaretu?
Můj spolubydlící nedávno prohlásil, že toho vola odnaproti strčí kdykoliv do kapsy. Ale můj spolubydlící nemá dostatečně rozměrné kapsy, aby tam mohl strčit tak velké zvíře.
Nebo že prý zloděj vzal nohy na ramena. To vážně někomu sebral nohy a odnesl je hozené přes rameno?
Nikdy to nepochopím.

Život první: idylické dětství na vesnici
Život druhý: vytoužené studium na vojenské akademii
Život třetí: rozvíjející se slibná vojenská kariéra
Život čtvrtý: zrada, zánik a zmar, beznaděj, bezmoc a vztek
Život pátý: na útěku, neustálý strach ze zrady a prozrazení
Život šestý: Albion. Letiště, poplachy, noční lety.
Život sedmý: záchranný člun kdesi na Kanálu.
Život osmý: nemocnice, sanatorium, rehabilitace
Život devátý: zalétávání nových letadel u Vickerse
Život desátý: mír! Návrat domů.
Život jedenáctý: znovu sedlákem. Milující žena, dítě na cestě
Život dvanáctý: kolektivizace, strach, udávání. Tenhle život opravdu žít nechci.
Půjčené letadlo není v dobrém stavu. Mlha, náraz, nekonečné ticho…

Dějství první:
Praha, 1410:
JAN HUS: „Hledej pravdy, miluj pravdu, prav pravdu.“
CHÓR (temně zpívá): „Mistře Jene, pozor dej,
svoje slova ohlídej!"
JAN HUS: “Uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu.“
CHÓR (zpívá ještě temněji): „Pravda je žena, co škodí zdraví.
Nejprv tě zmámí a potom zradí.“
JAN HUS (přidává se ke zpěvu): „Žena to je plémě hadí,
obloudí tě a pak zradí.
Pravda je však ušlechtilá
a proto je Bohu milá.“
CHÓR: „Není vždy dobré pravdu pravit!
Přílišná odvaha může tě zabít.“
JAN HUS (vztekle): „Žena je děvka ďáblova. Pravda je ušlechtilost sama!“
Znechuceně mávne rukou a odchází.
CHÓR (temně bručí a podivně se kývá): „Žití v pravdě je možná krásné,
praktické není, to všem je jasné.“
OPONA
Dějství poslední:
Kostnice, 1415
ČLENOVÉ KONCILU: „Odvolej!“
JAN HUS: „Prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti. Neodvolám!“
ČLENOVÉ KONCILU: „Odvolej, odvolej, odvolej!“
JAN HUS (zpívá):„Já v pravdě žil a v pravdě konal
a kdyby Bůh dal a já skonal,
pravdě věrný zůstanu,
té se nikdy nezřeknu!“
CHÓR (temně zpívá): „Žití v pravdě je možná krásné,
praktické není, to je všem jasné.
Teď vidíš, Jene, kdo pravdu měl!
Které sis vybral ze dvou zel?“
Finále:
Hus hoří na hranici.

To jsem se vám jednou ocitl na úžasně krásném místě. Bylo tam teplo, sucho a klid. Cítil jsem se jako v nebi. Teda kdyby existovalo.
A pak se objevil. Veliký a vznešený, nikdy jsem nikoho takového nepotkal
„Věrně jsi sloužil lidem,“ pravil. „Pracoval jsi bez reptání, byl jsi dobrým společníkem. Celý život jsi strávil venku na ulici. Za odměnu se vrátíš jako Rolls-Royce královny Alžběty. Budeš mít luxusní život.“
“Víš, Bože,“ řekl jsem, protože to byl opravdu On. „Rád bych se zas vrátil jako Trabant. Užiju si s lidmi víc zábavy.“
A tak jsem tady. Tentokrát ale bydlím v garáži.

Pozorování zasedání Rady moudrých je vždy inspirativní zážitek. Například včera:
Žena, které byla dána do vínku píle, chytrost, manuální zručnost, kreativita. Úspěšné kariéře módní návrhářky nebránilo nic.
Na kontrolních místech životní cesty nezvládla zkoušku pýchy, mamonu a egoismu.
Posuzovaná přesvědčovala sebe i okolí, že člověk přece žije jenom jednou.
Vztahy pro peníze.
Zneužívání důvěry přátel a kolegů.
Radu zejména zaujal záznam prohlášení „Jen jste si dokázaly udělat parchanty a podělat si život,“ adresované kamarádkám, které ji vždy podporovaly.
Rada dává duši šanci v novém životě.
Zítra se narodí jako šička v Bangladéši. Jejích deset dětí bude vybráno v nejbližších dnech.

Školní rok skončil. Laurentius cítil úlevu a zároveň nostalgii. Jak rychle to uteklo. Čtyři roky starostí, zlobení, napětí a únavy. Čtyři roky různých překvapení, mnoha nových zkušeností a četných radostí.
Pohlédl na své společníky.
Radovan se usmíval. Tetička Vilemína nápadně často mrkala. Ambrosius a Sixtus se tvářili slavnostně. Dokonce i Viviana pro dnešek zapomněla doma svou obvyklou ironii a sarkasmus. Rosina se dívala kamsi do dáli. Snad viděla záblesk budoucnosti těch, kteří je dnes opouštěli.
Laurentius si povzdychl. Uteklo to tak rychle, snad příliš rychle. Jak moc mu budou chybět.
Znovu se na ně podíval. Na první absolventy jejich školy.

Večer se strašně pohádali. Začalo to prkotinou, ani už nevěděla, kdo se naštval první a proč.
Postupně se hádali o vážnější věci, vyčetli si tetičky, jeho dominantní matku, peníze…
„Neječ na mě jako hysterka,“ zařval rudý vzteky. „Snesu dost, ale tohle fakt ne!“
„Když jsem tak strašná, tak se na to můžeš zejtra vykašlat, nikdo se tě neprosí,“ přidala na decibelech.
„Jak chceš,“ odsekl a práskl za sebou dveřmi.
Nejprve si byla jistá, že se vrátí jako vždycky.
O půlnoci začala být nervózní.
Ve tři ráno nebral mobil.
V osm ho vytípnul.
V devět sklidila připravené svatební šaty do skříně.

„To teda ne!“
„Zavolejte televizi NOVA!“
„Zavolejte ombudsmanovi!“
„To je sprostota, ty lumpové nahoře jen hrabou a člověka tady každej okrade!“
Poté, co byla skupina právníků spolu s exekutorem málem utlučena rozvášněnými důchodci, se na místo jednání konečně dostavila policie.
Vyšlo najevo, že společenství vlastníků dluží bance miliony, na jejichž splácení nemá.
„Tak ať to zaplatí výbor, ten to podepsal,“ hulákal pán s pivním pupkem.
„My nic platit nebudeme,“ odsekla bývalá předsedkyně. „Měli jsme to schválený.“
Důchodci se nestarali o změnu stanov a pravidel hlasování. A tak ke schválení úvěru na nákup rizikových akcií stačilo výboru jen pár naivních kamarádů.

Sakra, jsem utahaná jako kotě, hlava mě bolí jak střep, teda kdyby jenom hlava, celej člověk mě bolí, mám hlad a doma není co po psu hodit. Mně se ale na ten nákup tak strašně nechce. Vydržím o kafi.
To je teda úroveň! Je to tady jak u snědenýho krámu, žádná šunčička, žádnej páreček, jen ty granule, kterejm vlkvíproč říkají „ňamís“ a ještě to vypadá, že i ty mi sní.
A hele, tady je ještě plátek sýra…
Má něco úžasně voňavýho v ruce…
...............................................................
Lidské modré a psí hnědé oči se setkaly… a pak černý blesk vyrazil a plátek sýra sežral.

Hmmm, tak tohle mě zajímá. Tohle bych asi měla prozkoumat.
Jo, to je ono, potřebuju víc informací… ještě víc informací… ano, to je přesně ono. Teď už si to dovedu představit. Ale ještě musím pátrat.
Pozor! Co to je? Tohle je úplně nová informace. Čerstvá informace. Tohle je mnohem zajímavější záležitost než ta, kterou jsem zkoumala doteď. Tímhle se rozhodně musím zabývat.
„Tak pojď už, nemám čas.“
Jak ´nemám čas´, to já teď nemám čas. Zkoumám… analyzuju… neruš…
Jasně! To je ono! Garfielde, ty pacholku, jen počkej, teď ti konečně vypráším kožich!
A paní vlkodlaková vyrazila po stopě drzého narušitele.

Cítil se ztracený. Svět, do kterého ho otec poslal, byl chladný, nesrozumitelný, strohý a málo barevný. Byl zde cizincem a nemohl přivyknout.
Kdykoliv mohl, utekl z města ven. Ve volné přírodě se cítil přece jen lépe.
I dnes se toulal po lukách i v lesích, až došel na vrchol kopce a sedl si do trávy. Nebyl zde však sám.
Dívka, jejíž rusé vlasy zářily v paprscích zapadajícího slunce, rozpřáhla ruce a…
„V moje srdce vešla láska…“
Nádherný soprán se nesl večerní krajinou.
Povšimla si ho, ale zpívat nepřestala.
Hleděli si do očí a oba věděli, že tohle je osudové setkání.

Ach jo, to je ale votrava. Celý dny sedím a čučím do zdi.
Venku je jaro. Holky už určitě shodily svoje zimní zakuklení, nosí upnutý trička a legíny, zatímco já tady v tomhletom, škoda slov. Ale hezká holka v legínách, to by bylo pokoukáníčko… a možná ještě něco víc… teda zcela určitě víc.
Aůůůůů!
Musím tyhle myšlenky vypudit z hlavy.
Po zdi leze moucha.
Jak já se nudím! To je takovej vopruz furt jen čučet do zdi.
Já chci ven! Chci na slunce!
No jo, no, neměl jsem se v tý sámošce nechat chytit.
V teplácích si ještě chvíli pobudu.

Jedu domů! Jak já se těším! Už to sice není takové, jako když žili naši, ale to je život. Ještě že mám sourozence. A brácha má dva kluky, kteří z něj už udělali dědečka. Na ty prcky se těším, jsou fajn. Tak strašně se těším domů. Všechny starosti vypustím z hlavy, sednu u bráchy na lavku a bôdeme plkat.
A brácha jistě ôpekl bôchte. Co naša mama není, už mi je ôpeče jen brácha. Hanácké bôchte…
Tož jsme tady. Zaparkovat, venosit všecko z auta. Holky se ženó do baráka.
Přivítání s bráchou.
Tož kde só te bôchte?
Holky byly rychlejší…

Konečně jsem se dočkala! Dnes se stanu jeho ženou.
Někteří mě varovali, abych si nebrala námořníka, ale můj John není obyčejný námořník. Už je kapitán. Koupil krásný domek nedaleko přístavu a tam na něj budu čekat, až se vrátí z cest.
Můj John je úžasný. Když už s ním nesmím vyplout na moře (to by mě zajímalo, kdo vymyslel tak nelidské předpisy!), vezme mě na loď alespoň před vyplutím. Tajně tam spolu strávíme noc.
Trochu tady poklidím. A tahle divná kožená věc potřebuje taky pořádně vyprat.
Kapitán zaúpěl, když mezi vypranými vlajkami viděl i bič, který byl podivně cítit mýdlem.

„Neseď tady jak Boží umučení, jsi přece na sabatu!“ zavrčela čarodějka na svého posmutnělého kamaráda. „Koukej se odvázat!“
„Snažím se,“ zavrčel oslovený.
„Prej snažím! Tumáš, zavdej si a ukaž, jestli se vůbec umíš bavit!“ podala mu láhev s neznámou tekutinou.
Zavdal si. Důkladně.
Za chvíli se András pustil do křepčení s ostatními čarodějkami a postupně ve víru vášně odhazoval oblečení, takže ukázal víc, než chtěla jeho kamarádka vidět.
Když se později rozvášněný vlkodlak přidal k čarodějkám, které očarovaly náhodně slídícího biřice, aby si myslel, že je veverka, následkem čehož biřic lezl po stromech a hledal oříšky, přestala si ho všímat.

Zítra mám konečně rande s Petrem! Tolik měsíců náznaků, pečlivě zinscenovaných „náhod“, drobných pozorností… Konečně zabral a zítřejší sobota bude báječná!
Kamila je mrcha! Nekonečná nebetyčná mrcha! Teď už to vím, že mi kápla do čaje rtuť, abych nebyla schopná odejít z bytu. A ona šla na moje rande místo mne!
„Bureši, co to je za blázinec, vždyť jste ještě neodstartoval!“
Dispečer mě přivedl na nápad.
Schovám se v kapitánově raketě, snad to vyjde.
Jak jsem předpokládala, přistane zase ještě před startem. Mám asi půl hodiny.
Sobota začíná znova.
Doma vyměním čaj.
Neděle ráno.
Předvčerejší zítřek byl tentokrát skutečně báječný!

Čerti neodnášejí hříšníky do pekla. Pod kotle se nepřikládá a tak se místo nářků ozývá jen stále silněji klení čertů.
Do pekla neodnesení hříšníci si to štrádujou před nebeskou bránu, kde se tvoří dlouhá fronta. Svatý Petr nikoho do nebe nepouští.
Hříšníci namísto čekání ve frontě bránu přelézají.
„Proč nepouštíš čisté duše do nebe, Petře?“ táže se Všemohoucí.
„Nemají vyplněné ty nové formuláře, co poslali z Bruselu.“
„A proč si hříšníky nevzali čerti?“
„Nemají čas, Otče, vyplňují hlášení podle směrnic Evropské Unie o spotřebě uhlí na hříšníka a jeho vlivu na životní prostředí.“
Zemi, nebe i peklo zachvátila totální anarchie.

„Tady je!“ zajásala čarodějka neurčitého věku, když ze staré knihy vtáhla zjevně ještě starší pergamen. Její přítel na ni hleděl poněkud nedůvěřivě.
„Jsi si jistá, že to opravdu bude fungovat?“
„Tenhle lektvar na ochranu proti světské a církevní moci vždycky fungoval skvěle. Je ze samých fajnových přísad. Špetka rozemletého bludného kořene, hrst zmijích jazyků… no ale tohle bude asi trochu malá komplikace,“ zamračila se. „Mozek jezuity nebo mozky tří biřiců?“
Čarodějka se hluboce zamyslela. Před několika málo sty lety nebyl s přísadami problém.
„Myslíš, že to bude fungovat i s mozky policajtů?“
„Nepochybně,“ odvětil András. „Ale použil bych větší množství.“

V domě se dělo něco podivného.
Nejprve zmizela čokoláda. Maminka se zlobila, protože čokoláda není zdravá.
Pak zmizela šunka. Dědeček se strašně rozčílil, protože tu šunku dostal k narozeninám.
Nikdo cizí v domě nebyl. Žádné stopy.
Maminka zavolala na pomoc strýčka. Nikdo jiný přece se záhadami nemá zkušenosti.
Strýček moudře pokýval hlavou: „Máš tady ještě něco dobrého? Nastražíme past.“
V noci nakladl po domě kolečka salámu, schoval se a číhal.
Azor a Elsa vběhli strýčkovi Baskervillskému rovnou do tlapek.
Případ byl vyřešen.
Jediný, kdo nebyl spokojen, byl dědeček.
„Deset deka salámu!“ zavyl. „To bylo salámu! A teď je taky fuč!“

Ze všeho nejvíc toužila hrát divadlo. Jenomže rodiče by ji nepustili, kdepak, to není nic pro slušné děvče, to se má vdát a mít kupu dětí. Děti? Brrrrr!!!
Jeden direktor jí slíbil hvězdou kariéru. Ale že to chce do začátku nějaké investice. Namluvili rodičům, že se budou brát. Vylákala z nich tak svoje věno, celé čtyři tisíce.
Žili s direktorem na vysoké noze, ale velké role se stále nekonaly. Divadlo nehrálo.
Jednoho dne byl direktor fuč a s ním kromě iluzí i celé věno.
Přežila jen díky přátelům.
Když se zotavila, odjela k venkovskému divadlu.
Se čtyřkilovým štěstím v náručí.

V noci má být každý ve svém pokoji. Nikdo se nemá co toulat po škole. Jenomže když ono je to tak vzrušující… tajemné… magické…
V noci vypadá všechno jinak. Prostory jsou osvětlené jen měsíčním světlem a předměty vrhají prapodivné stíny, až se chudák zvědavý student kolikrát zbytečně lekne.
V chodbě nedaleko ředitelny přepadla Alenku náhle veliká úzkost. Jako kdyby tam ve tmě na ni číhalo zlo, neviditelné, černější než bezměsíčná noc. I Pavla byla podivně zaražená. Zírala do rohu, kde v temnotě spíš tušila starou pečlivě zamčenou skříň. A z té skříně jako kdyby cosi vábilo:
„Pojď ke mně, pojď…“

Mám strašně ráda ty moje dětičky. Nevadí, že jsem je adoptovala jako miminka. Byly mrňavinkatý a potřebovaly chránit.
Pak se odstěhovaly k babi a trochu vyrostly, ale ne moc. Ale stejně je mám ráda. I když si se mnou už nechtějí tak často hrát a mají občas dost divný způsoby. Jen jsou tak divně nepsovsky cítit a nechtějí se nechat olízat
Frodo dneska zase provokuje. Budeme si hrát na honěnou. Hop a rychle do schodů, Frodo skáče na vanu, už ho chytím a poškádlím…
Žbluňk!
Babi se ty mokrý ťápoty ani potrhaný prádlo líbit nebudou.
A ten puch! No fuj!