Moje články

Vždycky jsem říkal, co jsem si myslel, zpíval jsem, o čem jsem chtěl. Lidem se to líbilo.
Teď mě varují. Významně přikládají prst na ústa a znepokojeně se přitom ohlížejí, zda někdo neposlouchá.
Cenzura je tužší než za monarchie.
Kolegům ale věřím.
„A tenhle znáte?“ ptám se a vyprávím vtip.
„Pssst!“ okřikuje nás šeptem hostinský, ale v hurónském smíchu kolegů ho není slyšet.
„Radši něco zahrajte,“ podává mi kytaru.
Hrábnu do strun.
„Poslyšte, lidičky, zahoďte vidličky,
beztak už není co žrát.
Všecko nám sebrali, všecko nám sežrali,
Zbyl jen ten Protektorát…“
Asi jsem měl ta varování přece jenom brát vážně.

„Víte, je nám líto, ale amputace byla nevyhnutelná.“
Prošedivělý pán na doktora jen nevěřícně zíral.
„Ale jak bude dál žít?“
„No to je právě to. Je už starý, teď navíc nemohoucí, už by to nebyl žádný život. Doporučuji vám nechat ho rovnou uspat,“ pronesl veterinář profesionálním tónem.
„Nikdy…“ šeptal majitel psa a za pomoci přátel si ho odvezl domů.
Pohled na kdysi veselého psa nyní udiveného a téměř neschopného pohybu ho drásal. Přemýšlel, dumal.
Po čase potkal veterinář nevšední dvojici.
Prošedivělého pána doprovázel jeho rozesmátý pes se zadečkem v postroji, na který byla připevněna kolečka. Pes honil svůj oblíbený míček.

Lid vzal vládu do svých rukou a to se vykořisťovatelům, kteří tyli z dřiny dělníků, nelíbilo. Samozřejmě si lid bral majetky, které tito fabrikanti a kulaci neoprávněně vlastnili. Vše do rukou lidu! A jak řekl soudruh Gottwald, s reakcionáři bylo třeba zatočit.
Přebíral jsem jménem lidu cirkus. Nic moc, vykořisťovatel zřejmě majetek schoval.
Koně?
Postřílet! Pracující lid potřebuje maso.
Direktorovic slečinka pro ty koně brečí, prý je měla ráda.
Do výroby s tebou, ať poznáš tvrdou pěst dělnické třídy, imperialistická děvko! Už žádné natřásání před zbohatlíky.
Cvičení medvědi? Zastřelit. Stejně se pracujícímu lidu nepředváděli.
Direktor brečí.
Konečně nastává spravedlivý řád.

Od té doby, co se vzali, se od sebe nehnuli na krok. Prožili léta hojnosti, přežili společně válku i těžké roky, které následovaly. Měli pěkné harmonické manželství už skoro čtyřicet let.
Tu náhle se přihodilo, že babička musela jet se svým bratrem k jejich sestře, která žila v Západním Německu. Nikdo jiný totiž pro toho zbořeného Trabanta, kterého chtěla tetka věnovat mladým, vycestovat na pozvání nemohl.
Dědeček tesknil. Nejedl, ačkoliv mu babička navařila. Pil jen čaj. Seděl u okna, koukal ven, ani knížku nevzal do ruky.
Od té doby si přál jediné: aby jednou, až přijde čas, odešel jako první.

Existují dva světy. Prolínají se a zároveň jsou od sebe oddělené. Hranice mezi nimi jsou neprodyšně uzavřeny. Tajemství jednoho světa nesmí být odhaleno světem druhým.
Existují dva světy. Jsou si podobné jako vejce vejci a přece se od sebe liší tolik, že už to víc ani nejde. Jsou stejné a přece jiné.
Existují dva světy. Spolu a přece každý zvlášť, tak blízké a tak vzdálené.
Hranice mezi nimi je oddělují více nežli ostnatý drát, dokonaleji než zeď. A přece se najdou odvážlivci, kteří se odhodlají je přejít.
Hranice, které nikdy nikdo neviděl. Hranice neznáma.
Hranice mezi světem kouzelníků a amagů.

Alenka měla hodiny bylinkářství ráda.
„No to je snad trapný vtip,“ zaslechla afektovaný Ambřin hlas.
Ambra si neustále na něco stěžovala.
Alenka jí nejprve nevěnovala pozornost, ale když viděla v truhlíku postaveném na katedře chudobky, trochu se zarazila. Co na nich může být tak zvláštního? Přesto se šla na přehlížené kytičky podívat zblízka.
Vypadaly úplně nezajímavě. Byly jen o něco větší než ty, které rostou všude na trávnících. Kolem Alenčiny hlavy bzučela moucha. Chudobky si klidně trůnily v truhlíku… až náhle jedna vymrštila několik okvětních lístků a dotěrnou mouchu slupla jak malinu. Dokonce spokojeně zamlaskala.
Obyčejná chudobka?
Masožravá Bellis major!

Nudí Vás okolní svět?
Sužují Vás nutkavé představy?
Toužíte po originálním dobrodružství?
Chcete vědět, proč tam stojí tamta pumpa?
Neděsí Vás punková nutrie?
Chcete rozhodnout, co bude za poslední stránkou?
Považují Vás proto za šílence?
Už nikdy více!
Hledáme právě Vás!
Staňte se účastníkem DMD!
Svět už nikdy nebude stejný.

„Jé, podívej se, je tam!“
„No jo, fakt.“
„Co dělá?“
„Pssst!“
„Proč?“
„Vypadá to, že spí. Ať ji nevzbudíme.“
„A proč?“
„Ticho, povídám! Nikdo nemá rád, když ho jinej vzbudí. Se podívej na sebe, jak dokážeš bejt mrzutá….“
„No vod tebe to sedí!“
„Pssst! Nemůžeš bejt trochu ticho?“
„A proč furt mám bejt potichu? Když spí, tak se na ni můžeme koukat, můžeme si ji pořádně prohlídnout…“
„A co když se vzbudí, ty chytrá?“
„Máš bojíš, jo? Srabe.“
„Nebojím!“
„Tak ukaž!“
Tak se černobílý kocourek vydal k paní vlkodlakové a za chvíli pokojně usnul s hlavičkou položenou na jejím boku.

Narodila jsem se dávno. Stála jsem v řadě mezi svými sourozenci, když přišel takový bodrý červenolící člověk, zálibně na mě koukal a zanedlouho jsem už jela na jeho statek, kde mě všichni nadšeně vítali.
Bydlela jsem v útulné stodole, pomáhala po sklizni, a když práce skončila, sedlák mě pohladil, promazal ložiska, i můj krásný červenožlutý lak opravil, bylo-li třeba.
Pak přišli divní lidé, sedláka vyhnali, já zůstala. Pracovala jsem dál, ale nikdo mě nepohladil, nestaral se, nepromazaná ložiska bolela. Přesto jsem pořád pracovala. Jednou mě ani nevrátili do stodoly.
Stojím smutně na poli a reznu. Kde jsi, hospodáři? Pomoz! Umírám.

Matka umírala, duch její již ji pomalu opouštěl. Přála si ještě vidět své děti. Nezbylo jich mnoho, leckteré ji předešly na věčnost.
Ležela, bledá, skoro průsvitná, křehká jak věchýtek.
Děti postupně přijížděly, slabé a bledé podobně jako jejich matka.
„Děti mé drahé, přeubohé, čeho jsme se to dočkali? Nejen že já chřadnu, ale vy, moje výhonky?“
„Jôž vepovidá,“ zaslzela Hanáčtina. „Tak jak ja.“
Bratr Hantec jen smutně pokýval hlavou.
„No copa to je tůto, tulika marodů tady? Nikdo tu nebude ležet jak látro! Vemte si pořádný bůty a deme se kurýrovat,“ přikázala rázně stále zdatně vyhlížející Plzeňština. „Táletudy, směr DMD!“

Stojím ve velkém sále, jehož konce nedohlédnu. Přede mnou skupina starců s dlouhými vousy v hábitech s kápěmi. Nevím, jak dlouho tady stojím. Obrazy se přede mnou objevují a zase ztrácejí, jen ti starci, stále zasmušilejší, tady sedí pořád.
Další obraz. Postava jakoby z kamene vytesaná, ztěžka se pohybuje.
„Pil, stále jen pil…“ říká dunivým hlasem.
Další postava celá černá a cosi černého lepkavého z ní odkapává.
„Hulil jak tovární komín,“ sípe.
Další postava pokroucená, plná vředů a špíny.
„Opařil mne mnohokráte, zneužil ke špatnostem, a kam všude mě strkal! Do pekla s ním, tak pravím já, duch jazyka jeho!“

Jistou dobu byl kolega na zabití. Pak se potřetí šťastně rozvedl a začal se zase chovat snesitelně. Dokonce si koupil družstevní byt a nezůstal v něm dlouho sám. Rozhodně to bylo dobře, dřívější samota mu neprospívala. Teď z něj byl usměvavý pán a příjemný společník.
Časem jsme si všimli, že je často zamyšlen. Dokonce se stával zádumčivým. Hubl. Začali jsme o něj mít strach. Že by nějaká zákeřná choroba?
Jednou se rozplakal:
„Koho jste mi to dohodila? Art vyžaduje denně mrkev! V létě to ještě šlo. Ale víte, jak je drahá teď v zimě? A kolik jí takový malamut sežere?

„No tak, slečno, jak zní definice nezávisle proměnné přísady a závisle proměnné přísady?“
Profesor Nemo upíral na Alenku svůj zkoumavý pohled.
V Alence by se krve nedořezal. Učebnici včera vůbec neotevřela, a když slyšela slovo „proměnná“, nedokázala si vybavit nic jiného než hodiny matematiky na základní škole.
Matika… nakonec proč ne? Horší to být nemůže. Cokoliv je lepší než mlčení.
„Nezávisle proměnná přísada je přísada, která mění svoje vlastnosti a tím i vlastnosti lektvaru nezávisle na jiných přísadách v lektvaru, zatímco závisle proměnná přísada je taková, která mění svoje vlastnosti v závislosti na ostatních přísadách lektvaru.“
Profesor se neznatelně usmál.

Sluneční paprsky přes okenní sklo hřejí a svádějí ke snění s otevřenýma očima.
Křída vrže po tabuli. S vypětím sil k ní pozvedne oči, ale myšlenky se toulají daleko odtud.
Slunce připomíná léto. Prázdniny, vodu a pláž.
Profesor něco říká, ale nevnímá ho. V uších mu zní JEJÍ smích.
Obraz třídy mizí. Znovu vidí její dlouhé vlasy třpytící se tisíci kapkami vody.
„Která proměnná v tomto vztahu je nezávisle proměnná a která je závisle proměnná, studente?“ vyruší ho ze snění profesorův přísný hlas.
„Nezávisle proměnná... nezávisle proměnná je když…“
Přece ona, jeho Julie, je nezávislou proměnnou i konstantou jeho života.

Bledé světlo zalévá náměstí. Tisícihlavý dav mlčky stojí a dívá se k lešení potaženému černým suknem. Napětí by se dalo krájet.
Dívka sotva odrostlá dětským střevíčkům se pomalu ale cílevědomě prodírá davem. Lidé si jí nevšímají. Už stojí v první řadě, odkud má dobrý výhled. Zvon odbíjí pátou. Na pódium vystoupá první odsouzený.
„Teď se nedívej, děvče, to není nic pro tebe,“ všimne si dívky jakási žena a snaží se jí oči zakrýt mozolnatou dlaní.
Ale dívka se dívá. Na uťaté hlavy, potoky krve i zírající dav. Letní slunovrat roku šestnáctistého dvacátého prvního už navždy ovlivní její vztah k lidem.

Ani nevěděla, proč se na tu cestu vydala. Z vděčnosti? Z nostalgie? Z pocitu povinnosti? Ze zvědavosti?
Mapa byla stará, špatně čitelná a některá místa už vypadala úplně jinak.
Cesta byla dlouhá, únavná a nudná.
Počasí nestálo za nic. Nejprve déšť a zima, později naopak nesnesitelné vedro.
Občas potkávala lidi. Připadali jí otravní.
Měla zkrátka všeho po krk.
Jeskyně byla temná a nevlídná. Přesto vstoupila dovnitř bez váhání. Vždyť je skoro u cíle.
Varování pod obrázkem lebky se zkříženými hnáty ani nečetla. Nebezpečí se nebojí, má kouzla. A i kdyby ta selhala, tak ať. Stejně už jí na ničem nezáleží.

Zvědavě se dívala a přemýšlela. Má nebo nemá? Zadumaně naklonila hlavičku na stranu a přimhouřila oči. Vždycky s ní tady někdo byl. Někdo velký, silný, laskavý, někdo, kdo ji vždycky dokázal ochránit. Nikdy nepřemýšlela, jestli tu ochranu doopravdy potřebuje. Nebylo to nutné. Vždycky tady někdo byl. Mohla být lehkovážná, mohla být nezodpovědná, a přesto se nemusela bát.
Teď je to ale jiné. Teď ji nikdo nezachrání, kdyby doopravdy hrozilo nějaké nebezpečí. Tak má nebo nemá? Pořád jí říkali, ať se nebojí. Nadechla se a pomalu vykročila.
Malá černá kočička došla opatrně k velkému smutnému psovi a olízla mu něžně čenich.

Když byla existence kouzelnického světa odhalena mudlovské veřejnosti, byla jsem už dávno školou nepovinná. Dcera sice zrovna začala být školou povinná, ale Velká Británie není za humny.
A tak jsme zůstaly obě u mudlovského vzdělání v naší milé vlasti.
Navíc nějaké chytré hlavy tvrdily, že kouzla nejsou a všechny ty informace jsou jen pohádka pro děti.
Nedávno seděla ráno na parapetu sova. Sova s dopisem. Nebyla to halucinace ani sen.
Vážená paní,
S potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích s Vámi počítáme v prvním ročníku Univerzity třetího věku…
Univerzita třetího věku? Já? No potěš koště!

Mžourala rozespale kolem sebe. Proč je v pokoji tolik světla? Hrome! Budík nezvonil, zaspala.
Poklusem do koupelny honem ze sebe udělat člověka, po cestě zapnout rádio.
Kulma zase nefunguje. Bude si muset udělat uzel. Kde jsou sponky?
Rádio škodolibě hlásí, jak velké má dnes zpoždění.
Na kuchyňské lince leží zapomenutý kus rohlíku od včerejška. Snídaně bude poněkud okoralá.
Kafem si opařila pusu. Taky dobře.
Honem se oblíknout.
Fajn, může vyrazit.
Ještě dítěti pac a psovi pusu… vlastně obráceně, dítěti pusu a psovi pac.
Autu pac. Ale ne, auto nedává pac. Auto dostane pusu, pokud nastartuje hned a bez roztlačování.
Nastartovalo.

Už je tady zas ten kousek nebe, kde platí, že smlouvy by se měly dodržovat. Při psaní biografie cítil se býti v cizí kůži. „Velení nech na mě!“ poručila mu proto ta, jež byla obdařena dokonalým tvarem. Na cestách je nezbytně nutné zachovat hlavně klid, protože jinak skončíte vtipně s kudlou v zádech. Umění pro umění provozuje punková nutrie jsouc vaší spřízněnou duší, zatímco malí a oškliví vám naordinují dietu. Říše pořádá popravy pampelišek, zatímco nad zpovědnicí se olověné kruhy rozplývají ve vzduchu. Hemžení a pábení je života běh, ale kdosi o nás ví. Cesta pravé ženy neobejde se bez nejedné transakce, při níž potřebuje více strýce nežli přizdisráče, protože platí presumpce viny. Vejce podlehlo volání přírody, neb usoudilo, že je lepší býti mrtvý než ženatý, a odkoulelo se. Proč tam však stojí tamta pumpa? Sněz mě, řekl jí za poslední stránkou.
Už nám skončil zas
ten přenádherný čas,
čas pohádek a psaní
a čas nervování,
čas, co strašně rychle běží,
jako když ho stopky měří.
Zavařené závity
dělaj na nás „Ty ty ty!“
Autor si však pokoj nedá
stále inspiraci hledá.
Až za rok zahouká sova
snad se tady sejdem znova!
Takže pac a pusu, vážení a milí spoludrabblící!

...na konci světa, který však žádný opravdový konec nemá, protože je kulatý jako meloun.
„Dobrý, jedem,“ řekl Egu a čtyři přátelé se vydali na čtyři tisíce kilometrů dlouhou cestu do Buenos Aires. Cesta byla nekonečná. Nevedla ani pralesem, ani horami, ani přes ledovec, a Egu se strašně nudil. Tak si začal zpívat.
Když konečně dorazili do přístavu, nastoupili na loď a ta je odvezla do Evropy. Pak už to bylo domů jenom, co by kamenem dohodil a zbytek dojel na neutrál.
Doma se Egu umyl a ani si pořádně neodpočinul a už začal plánovat, kam se s kamarády podívají příště.

…princ si vzal princeznu za ženu a žili spolu šťastně až do smrti.
Žili?
Opravdu šťastně?
Na středověkém kamenném hradě byl neustálý průvan od špatně utěsněných oken. Kromě toho, že byla princezně pořád zima, průvan zhášel louče, takže princezna v noci často zakopla, upadla a nabančila si.
„Proč jsem jen nezůstala na otcově hradě?“ bědovala. „Přinejmenším tam bylo teplo. Tuhle ratejnu vytopit nelze.“
Po příslušném čase princezna povila robátka.
Rozkošná robátka však měla neustále kašel, rýmu a neutuchající hlad, takže se princezna vůbec nevyspala. Zhubla a pobledla.
Princ začal mít své neurotické manželky plné zuby a utekl jí s pážetem.

Bože můj, jsi tak dokonalá! Tak nádherná, žádoucí a bystrá!
Víš, co chceš, a jdeš si za tím.
Fascinuje mě tvá emancipovanost.
Tvé tvary mě přivádí k šílenství a z tvých ladných pohybů se dostávám do varu.
Tvé krásné štíhlé nohy jsou neodolatelné!
Tvé velké oči jsou tak uhrančivé!
A jak občas nakláníš svou dokonale tvarovanou hlavu.
Když na mě mrkneš, podlamujou se mi kolena.
Tolik mě vzrušuje tvé nádherné sexy bříško!
Miluji tě až k smrti, lásko! Chtěl bych s tebou mít kupu dětí.
Tak si mě konečně vem a sněz mě, moje milovaná," zvolal roztoužený pan Mantis Religiosa.

Zase jednou jsme se během našeho putování vynořili z divočiny a přiblížili se okraji civilizace. Bylo zapotřebí doplnit zásoby a hlavně nakrmit naše přibližovadla.
Konečně jsme objevili benzinku. Vypadala poměrně současně, na zdech dokonce nechyběly ani plakáty s nahotinkami.
Obsluha čerpačky byla nesmírně milá, jako ostatně všichni lidé v tomhle koutě světa. Babky byly oblečené v místních krojích, vesele brebentily, nabízely nám občerstvení a nechaly nás, abychom se zkulturnili natolik, aby se nás nebály malé děti.
Pak se chopily kbelíků a trychtýřů a jaly se krmit naše auta.
"Proč tam stojí tamta pumpa, když to nosí v kýblech?" žasl Marek.

Dostalo se mi dobrého vzdělání.
Sloužil jsem v armádě, účastnil se války, neopustil raněného přítele a přežili jsme oba.
Válka mi dala mnoho námětů k přemýšlení.
Přemýšlení mě baví. Přemýšlím rád. Přemýšlím hodně. Učím přemýšlet své žáky.
Co jsem se oženil, mám ale na přemýšlení stále méně času. Moje žena mi sice dala tři syny, ale začíná být nesnesitelná.
Vypukla další válka, která skončila naší porážkou.
Nabídli mi účast v nové vládě, ale nemohu být jedním z tyranů.
Obvinili mě z bezbožnosti, ale obhájil jsem se.
Mám na výběr: vyhnanství nebo smrt.
Žít ve vyhnanství s Xantipou?
Raději volím jed.

Žil jsem spořádaným životem. Typická středostavovská rodinka, otec, matka, dvě děti a velký pes. Ten byl mnohem snesitelnější než dětičky.
Pak jsem se dostal do jiné rodiny. Takové originální. Chodili legračně ustrojeni, měli kupu dětí, ale byla s nima fakt zábava. A ten pán si se mnou hrál a naučil mě spoustu věcí, který jsem dřív neznal.
Cítil jsem se volnější a svobodnější. Ale pořád to nebylo ono.
Jednou jsem letěl s jejich synkem a jeho kamarádem na sever. Dlouhá únavná cesta…
Vyhodil jsem ty kluky před školou a vyrazil za přírodou a skutečnou svobodou.
V tom lese žiji dodnes.

Jo, v Bradavicích se mi líbí. Ranunculus Urex se sice od té doby, co se skamarádil s Fordem Anglia, chová jak z divokejch vajec, ale zatím se vždycky ze Zapovězeného lesa vrátil v pořádku. Pokud se nezačne učit lítat…
Hagrid je milý hostitel, jen mě poněkud znepokojuje to vejce, co si přivezl z prázdnin.
Ani Harrymu, Ronovi a Hermioně nechce říct, odkud to má. Dnes se z vejce začal klubat prapodivný tvor. Drak to není, to Ron poznal hned.
Je asi na čase vrátit se domů. Ale ani doma se příšer nezbavím.
Ranunculus Urex si přivezl z lesa divné vejce.

KŘACH!
Květináč sletěl z nízkého stolku. Měla jsem starost, jestli se tomu malému andílkovi něco nestalo a šla jsem se podívat.
„Báro! Ty bestie nedobrá, to se dělá?“
Nechápu. Nic jsem neudělala, jak jí to mám vysvětlit?
„Podívej se na tu louži! Zase ta tvoje mrcha!“ křičí na něj.
„Proč by to dělala, nikdy přece nic nevylila!“
„Chceš snad říct, že to vylila Andělka?“
Chci jim vysvětlit, že já tu misku opravdu nepřevrhla, ale nevím jak.
Nikdy jsem nezlobila a najednou, cokoliv se stane, vždycky za to můžu já.
Proč jsem to vždycky jen já? Protože jsem pes?
Tiše pláču.

Svůj původ odvozoval od národního hrdiny.
Po smrti otce se chopil moci v provincii.
Skrze vraždy a unášení protivníků se stal prezidentem země. Pozměnil si jméno, obnovil monarchii a stal se králem. Absolutní moc udržoval terorem. Na šest stovek lidí mu vyhlásilo krevní mstu.
Začal se bát. Vyhýbal se oknům. Odmítal jíst jídlo uvařené kýmkoliv jiným než vlastní matkou. Téměř nevycházel ven. Mezi palácem a svou rezidencí si nechal vybudovat podzemní chodbu. Pokud náhodou opustil budovy, pak jen se svojí matkou – pravidlo krevní msty zakazovalo zabít cíl, pokud byl doprovázen ženou.
Dnešní mládež by ho označila velmi přiléhavým výrazem: přizdisráč.

Mladý výhonek vládnoucí dynastie se po otcově smrti ujal svého dědictví. Poslušné davy nejprve teatrálně oplakaly smrt původního vládce a poté neméně teatrálně jásaly nad tím, že se vládcův syn stal nejmocnějším a nejvýše postaveným mužem země.
Nový vládce si užíval svého postavení. Nikdo jeho nárok na vládu nezpochybňoval, přesto bylo třeba jeho postavení upevnit. Zejména strýc byl synovci velmi nápomocen.
Sotva třicetiletého vladaře však brzy začalo unavovat, jak na každém kroku o strýce zakopával. Strýc řídil ekonomiku i obranu. Synovec na strýčka narážel při každém rozhodnutí. Usoudil, že více strýce už nesnese.
A tak dal Kim Čong-un strýce popravit.

„Až vyrostu, bude ze mě filmová hvězda,“ pronesla rozhodně Elsa a nakrucovala se před zrcadlem, v němž si zálibně prohlížela svůj odraz. „Všichni mě budou obdivovat, fotit do časopisů a nechají se podle mě stříhat. Mami, potřebuju jít fakt nutně do salonu krásy!“
Maminka obrátila oči v sloup.
„Budu slavnější než Lassie,“ pokračovala Elsa.
„Pche!“ poštěkával na Elsu Azor. „To já budu slavnější než Rin Tin Tin!“
„Ticho,“ zavrčela maminka a odkráčela s mobilem v pacce do vedlejšího pokoje.
Štěnátka měla evidentně poslouchat více strýce, když u nich byl kdysi výjimečně na návštěvě.
Je na čase pozvat strýčka Baskervillského znova.

Narodila se v malé vísce kdesi na Moravě a rodiče ji vychovávali řádně a v bázni Boží, aby z ní vyrostla slušná děvčica, která se neliší a kterou si odvede hodný mládenec. Děvčica pracovitá, pěkná, poctivá… Hodný mládenec se neobjevil, i když se chovala, jak se patří.
Časem vzala panskou službu. Pán chtěl věci, které slušné děvče nedělá, tak mu v Praze utekla. Když viděla dav sledující tu velkou popravu na Staroměstském rynku, usoudila, že má lidí plné zuby.
Našla si kamarády mezi vlkodlaky, přestala potlačovat své nadání a začala si užívat na sabatech.
Dala se na cestu pravé čarodějnice.

Stalo se to v Etiopii. Už jsme byli pěkně daleko od Addis Abeby, když nám došel benzín. Mimo hlavní město se dá koupit jen u překupníků.
Jednoho jsme našli. Zazpíval si cenu naprosto nehoráznou.
Začalo smlouvání, ale neslevil. Ber, nebo táhni. Neměli jsme na výběr. Vzdali jsme to.
Překupník vyúčtoval pětadvacet litrů, přestože načepoval jen dvacet. Přelili jsme benzín do našeho dvacetilitráku a nepřetekla ani kapka. Překupník trval na svém.
Benzín nás vyšel v přepočtu na sedmdesát kaček za litr. Oficiální cena je sotva třetina. A ještě jsme zaplatili o pět litrů víc.
Tahle transakce byla jednoznačně výhodnější pro překupníka.

Zima, vlhko a ticho. Nekonečné vteřiny, minuty, hodiny a dny v šeru či úplné tmě pomalu míjejí a odplouvají do věčnosti.
Vědomí, že o nás někde tam daleko ví, nás drží nad vodou. Jednou nás odsud dostanou. Jednou…
Kdy?
Čekáme. Čekáme nekonečné vteřiny, minuty, hodiny a dny v chladu, vlhku a šeru. Nemůžeme si svítit, nemůžeme si zatopit, abychom se zahřáli. Ale vydržíme to. Musíme to vydržet. Ví o nás. Přijdou nás zachránit. Vydržíme!
Ve čtyři ráno je v okolí nezvykle rušno. Jsme ve střehu. Co se děje?
Jidášové stále žijí.
Ví o nás. Ti, kteří se nikdy dozvědět neměli…

„Víte, jak nádherný jsou hvězdy? Viděli jste někdy vůbec skutečně hvězdy? A co teprva takový hvězdy pod Jižním křížem! Nebo jízda po solný pláni. To si nedovedete představit, to je prostě absolutní svoboda! Žádný překážky, jen vy, slunce, vítr, kterej vám cuchá vlasy, a spousta prostoru. Nebo jízda po pláži bouřícího Pacifiku…
Že byste to taky chtěli zažít? Tak proč se prostě nevydáte na cesty?
Cože? Práce?
Celej život chodíte do práce a jste strašně zodpovědný a pak umřete a nikdy jste neviděli hvězdy. Prostě zvedněte zadky a vyražte. Svět patří těm, co se neposerou!“ ukončil Dan Přibáň svoji přednášku.

„Ukaž se! No ne, ten náramek je skvostný! Kde jsi ho sehnala?“
„Filoméno! Neviděla jsem tě věky!“
Dvě přítelkyně se radovaly z opětného shledání.
„Podívej, tamhle je Háta. Nezdá se ti, že nějak ztloustla?“
U sousední borovice…
„Kunhuto, ty potvoro, pořád ještě mi dlužíš váček žabích očí!“
„Ale ne, ty si to pamatuješ, ty stará bosorko?“
„Podívej se na Perchtu a na ten její rozcuch! Jak se jí to jen povedlo?“
Hemžení žen na Šibeničním vrchu starých i mladých, velkých i malých, pohledných i ošklivých však náhle ustalo, aby mohl být oficiálně zahájen každoroční sabat synchronizovaným akrobatickým létáním na košťatech.

Madame Bittnerová se s úlevou zabořila do velkého pohodlného ušáku a na malou chvíli zavřela oči. Konečně. Konečně si může v klidu vychutnat svůj oblíbený Sachr dort a kávu se spoustou šlehačky ze starodávného porcelánového servisu s motivy lípy.
Profesor Nemo za sebou zavřel dveře své laboratoře. Už se těšil, jak bude v klidu naslouchat bublání rozličných elixírů v alchymistických křivulích.
Profesorka Genciana se začetla do nového historického románu.
Učený Gaudeamus pečlivě leštil okuláry svých dalekohledů.
Další tři profesoři již seděli ve své oblíbené hospůdce.
Konečně ustal všechen ten lomoz a křik, pobíhání, hemžení a zmatek. Studenti odjeli na prázdniny.

Byl krásný jarní den a oni se po dlouhé době zase všichni společně sešli.
Postávali ve skupinkách, zdravili se navzájem, sdělovali si novinky, vyřizovali vzkazy od kamarádů, kteří nemohli dorazit, občas také broukli nebo zabrblali. Postěžovali si na tu drahotu a taky že zase pár občerstvení, stojících u jejich oblíbených cest, vyškrtlo z menu ty nejlepší delikatesy.
Žabák labužnicky vypustil několik kroužků dýmu a pár dalších se ho snažilo napodobit.
Pak nastal shon.
„Na start!“ hulákal organizátor.
Motory zaburácely a Trabanti vyrazili na první orientační jízdu toho roku.
Kroužky dýmu vypuštěné z jejich výfuků se pomalu rozplývaly v jarním povětří.

Přemýšlela, jestli by měla reagovat na něco tak přízemního, jako jsou narozeniny jejího přítele. Neznala ho sice dlouho, ale přece jen jí dost pomohl po Mathiasově smrti. No, vlastně, ona mu taky docela pomohla, alespoň o tom byla přesvědčená. Od té doby, co se znali, a co ho vzala na několik sabatů, vypadal podstatně veseleji.
Takže má mu něco dávat?
Jenomže co můžete dát mužskýmu, kterej vlastně nic nepotřebuje?
Mladá čarodějka se hluboce zamyslela. Její kamarád má rád sladké. Třeba med.
Zdvihla hlavu. Louka byla posetá žlutými květy. Stříbrný nůž vylétl z ruky mladé vědmy a započal své vražedné dílo.

"Než se definitivně rozhodneš pro tak zásadní nesmysl ve svém životě, měla bych ti, děvče, jako zkušenější, něco o chlapech povědět," prohlásila důrazně čarodějka.
Irena povytáhla obočí.
„Všichni mužský stojí za…“ uplivla si. „Rozpálíš je, obdivuješ je, nakrmíš je. Zklamou tě. Pomsti se. Jako já. S Napoleonem jsem si užívala v Egyptě. Miloval ale tu svoji povětrnici. Parchant. Ten uspávací lektvar, který vypil u Waterloo, fungoval znamenitě,“ usmála se zlomyslně.
Vyprávěla ještě dlouho o svém bouřlivém životě.
„András je možná výjimka,“ připustila čarodějka. „Ale jen trochu. A pojď, už neprší.“
Vylezly ze staré dřevěné budky, kde se schovávaly před deštěm.