Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Dlouhá kolona aut se vleče za těžkopádným autobusem. Na místě, kde je na chvíli přerušovaná čára, jede jako na potvoru několik aut v protisměru. Kolona se dál řítí rychlostí nadměrnou třicet kilometrů v hodině. V obci autobus pro jistotu ještě víc zpomalí.
Za vsí plná čára, občas po krajnici vrávorá cyklista.
Na kusu rovné silnice se podaří těm nejrychlejším a nejodvážnějším autobus předjet. O kus dál málem strhnou brzdy před semaforem. Práce na silnici, úsekem se jezdí kyvadlově. Než projedou, vyjede z pole traktor. Vlečou se za ním pět kilometrů.
To je ona. Silnice první třídy číslo dvacet Plzeň - Budějovice.
Přepychový palác plný nádhery, kterou ještě nikdy neviděl.
Jemné závěsy, přepychové koberce, mramor. A lázně! Ráchal se v nich se svými důstojníky, pil nejlahodnější vína a jedl vybrané lahůdky. Jak opojné bylo vítězství nad tou pyšnou děvkou! S tím svým spratkem mohla ohrozit jeho postavení. Spratka se zbavil a ji povede po návratu domů v řetězech jako otrokyni. Prý bohyně! Směšné.
Sáhla do košíku s fíky, jako by se chtěla přesvědčit, jsou-li dost zralé. Konečně necítila strach, bolest ani touhu. Prohraná válka ji osvobodila, cítila se podivně lehká. A ponížit se nenechá.
Brzy se setká se synem. Přijď, sladká smrti…
Snad je to téma dostatečně jasné.
Octavianovo vítězství nad Kleopatrou dostalo hodně kyselou pachuť, když mu unikla na onen svět a on ji nemohl ponížit před zraky Říma.
Takže nakonec měla Kleopatra poslední slovo.
„Naše spojka vás zkontaktuje po příletu a předá vám…“
„Nepřipadá v úvahu! Tato akce vyžaduje nejpřísnější utajení,“ skočil pohledný muž do řeči svému společníkovi a upil ze skleničky martini.
„Všechno je samozřejmě dokonale utajené, trojnásobné jištění…“
„Vůbec mě neposloucháte. Nechcete mi o svém kontaktu nic říct a čekáte, že se s ním sejdu? Ne, musíte to vymyslet jinak.“
Po několika hodinách…
„Vyhrál jste. Dokumenty budou ukryté na tajném místě. Jeho polohu se dozvíte v letadle. Naše agentka je tam umístí…“
„Agentka?“ zpozorněl muž.
„Ty papíry se nemůžou někde povalovat bez dozoru! Taky chci vědět, s kým pracuju! Upřednostňuji osobní setkání.“
Housle plakaly, prosily a kvílely, ale nadarmo. Malý klučina je urputně a soustředěně týral a v jejich nářku by nikdo nepoznal písničku Skákal pes přes oves.
Otec se ustrnul nad houslemi, chlapci je sebral a zakázal, aby se jich ještě někdy dotknul.
Časem hoch přinesl domů trubku.
„Nu což, hudba zušlechťuje duši,“ zastal se vnuka nahluchlý dědeček.
Chlapec pilně cvičil a nožkou si podupával do rytmu.
„Dej to sem, ty kluku pitomá, místo sluchu máš hudební hluch a ty tlapy - darmo mluvit!“ nevydržel záhy nářek trubky ani dědeček.
Nakonec si hudbymilovný chlapec donesl domů nástroj, u kterého nedostatek muzikálnosti nevadil.
Nejprve prozkoumali nejbližší okolí, poté prozkoumali území za prvními horami, později se vydali přes velehory dál a dál. Přepluli první moře, přepluli oceán. Objevili nové země a nové ostrovy a všechny je prozkoumali a zakreslili do map.
Začali zkoumat dna moří, začali zkoumat dna oceánů. Postupně odhalili všechna jejich tajemství a všechno zakreslili na mapy.
Zvedli hlavu a zatoužili vzlétnout. Nejprve kousek, pak výš a ještě výš. Do map dokreslili to málo, co ještě nebylo v mapách.
A pak se vypravili do vesmíru a nakreslili mapu Měsíce. A nakreslili mapu oblohy.
A přesto zbývá poslední zcela neprobádané místo.
Nitro člověka.
„No, Andulko, musím ti říct, že ten chlapec se mi moc nepozdával. Mohl se alespoň slušně obléknout, když k nám šel na návštěvu…. „
„Ale maminko…“
„… a taky ostříhat nebo alespoň učesat se mohl. Zdá se, že nemá žádné vychování. Nečekám, že by se ti dnešní mladí dokázali chovat podle Gutha-Jarkovského, ale alespoň základy slušného chování…“
„Ale maminko…“
„… a vůbec, přijde mi povrchní a neupřímný, čertovina mu kouká z očí, Andulko!“
„Neříkej mi Andulko!“
„Ne, jak jsem řekla, s tímhle chlapcem prostě kamarádit nebudeš, dítě!“
„Ale já už nejsem dítě, maminko. Je mi pětatřicet a s Honzou jsme se včera vzali.“
Vlahý letní podvečer roku pětaosmdesát. Československou socialistickou republiku hladí soumrak. V celé zemi zavládl klid a mír. Klid a mír zavládl též v bytě pana Nováka…
Ovšem jen do té doby, než se s ohromným prásknutím v obýváku zčistajasna zjevilo vousaté individuum a začalo se s panem Novákem dohadovat o jeho dceři Alence.
Pan - totiž soudruh - Novák již o dceřině budoucnosti rozhodl a zásadně se postavil proti takové provokaci, jakou bylo zjevně tvrzení onoho imperialistického agenta, že Alenka je čarodějka.
Rozhodnutí leží na Alence.
Nuda nebo dobrodružství?
Gymnázium s technickým zaměřením, nebo nabídka strýčka Boba na studium magie ve Vídni?
Heslo!
Heslo!
Heslo…
Kupředu, levá, zpátky ni krok!
Heslo!
Heslo!
Heslo…
Buduj vlast, posílíš mír!
Heslo!
Heslo!
Heslo…
Proletáři všech zemí, spojte se!
Heslo!
Heslo!
Heslo…
Se Sovětským svazem na věčné časy!
Heslo!
Heslo!
Heslo…
Socialistickou výrobou k lepšímu zítřku!
Heslo!
Heslo!
Heslo…
Západní Čechy - pevná hráz míru a socialismu!
Heslo!
Heslo!
Heslo…
Kdo nejde s námi, jde proti nám!
Heslo!
Heslo!
Heslo…
Učit se, učit se, učit se!
Heslo!
Heslo!
Heslo?
Plány revanšistů zhatí naši vepři boubelatí!
Ani to ne? Sakra práce, jaký heslo bys chtěl, ty pitomej stroji?
A to prý že tehdy byl čas hesel!
Zadejte heslo…
Ptákovina, která mi prostě vlezla mi to do hlavy a dožadovala se zpracování.
PS: Word mi počítá o jedno slovo víc než zdejší počítadlo, řídím se zdejším počítadlem, kdyby to bylo špatně, opravím.
Ležím si klidně a pohodlně, vyhřívám se na sluníčku, vlastně ani nevím, zda spím či bdím.
Někam mě přenášejí. Je to sen nebo realita? Nevím a je mi to jedno.
Ležím si v teple, ve tmě a v měkkém a je mi báječně. Sním si své sny plné slunce, vláhy a květů.
Slyším nějaké vzdálené tlumené dupání, ale sním spokojeně dál svůj sen. Ve spánku rostu a sílím. Spánek je zdravý a tak příjemný.
Než se ozve ten skřehotavý hlásek…
„Vstávej, semínko, holala,
bude z tebe fiala,
vstávej, semínko, holaláááá,
bude z tebe fiala.“
Já vám ukážu, takhle mě probudit!
Něco viselo ve vzduchu. Ještě nevěděli přesně co, ale cítili to. To něco se jim nenápadně dostalo pod kůži, prostoupilo je to, až konečně ti nejodvážnější pochopili: nastal čas na změnu.
Ti odvážnější z odvážných o tom začali mluvit. Nejprve opatrně a potichu, pak stále hlasitěji.
Ti úplně nejodvážnější ji začali provádět.
A jaro toho roku bylo tak nádherně opojné, že měli pocit, že dokážou všechno na světě. Ničeho se nebáli. Připadali si jako hrdinové.
Až do té osudné noci.
Odvezli je daleko, rozdělili, řvali na ně a nutili podepsat.
Postupně podepsali.
Skoro všichni.
Jeden nepodepsal.
Poslední hrdina.
František Kriegel.
Je mnoho různých cest.
Jsou cesty úzké a křivolaké a jsou cesty široké a rovné jako když střelí.
Jsou cesty prašné a hrbolaté a jsou cesty dlážděné a rovné.
Jsou cesty krátké a jsou cesty dlouhé.
Jsou cesty, jejichž konec se ztrácí kdesi v dálavách.
Jsou cesty kraťoučké jako vzdech.
Jsou cesty, které míří ke hvězdám.
Jsou cesty, které zdánlivě nevedou nikam.
Kterou z nich se dáš, poutníče? Která tě láká?
Která cesta tě dovede k cíli?
Cesta vedoucí ke slávě, bohatství, požitkům? Je to tvůj cíl?
Nebo cesta vedoucí k poznání?
Cesta je cíl.
Taková cesta je královnou cest.
„Tak ty tedy chceš na mně radu,“ zamyslel se starý kmet a popotahoval se při tom za dlouhé vousy. Poté si důkladně odkašlal, snad aby zdůraznil osudovost toho okamžiku a zvýšil napětí mladého tazatele.
„Nuže poslouchej tedy. Přejdeš třikráte tři pohoří, a ač k smrti zemdlen, přeplaveš třikráte tři řeky. Teprve tam najdeš sluj, ve které nebezpečný tvor se skrývá, an třikráte tři hlavy má a všechny ty hlavy stíti musíš…“
„No dobře, dobře, dobrý muži. Nestačilo prostě říct, že za devatero horami a devatero řekami musím zabít devítihlavou saň?“ zeptal se mladíček, když si to konečně spočítal na kalkulačce.
Stojí a dívá se.
Stále štíhlá, stále hrdá, stále krásná.
Stojí a dívá se na trhy a jarmarky.
Na nepřátelské vojsko za hradbami.
Na císařský dvůr.
Na vztyčování Morového sloupu.
Naslouchá šumění řek, slibům novomanželů i nářku vdov a sirotků.
Naslouchá předčítání z první česky tištěné knihy i zpěvům nad korbelem piva.
Sleduje parádemarše svého regimentu, cvičení Sokolů i vztyčené pravice před haknkrajcem.
Sleduje tančící dívky v krojích i dělníky vyhazující busty papalášů z oken radnice.
Už víc jak sedm století hlídá spolu s andělíčky na mříži své město i lidičky.
Občas se zahledí do dáli.
Plzeňská věž převyšuje kopce…
Vždycky chtěla vědět víc než ostatní. Přečetla víc knih než její spolužáci. Ale poznatky získané studiem se jí brzy zdály nedostatečné.
Navštěvovala různé přednášky. Na stole se kupily hromady zápisků a náčrtů. Stále to bylo málo.
Následovaly všemožné kurzy. Nestačilo to.
Odpovědi na stále složitější otázky jí nedaly ani karty. Chtěla víc, chtěla vědět všechno.
Záhy ji ani křišťálová koule nedokázala uspokojit. Chtěla přímé spojení kdekoliv a kdykoliv.
„OTEVŘEME VAŠE ČAKRY! PROBUDÍME VÁM HADÍ SÍLU! JIŽ ŽÁDNÉ TAJEMSTVÍ VÁM NEZŮSTANE SKRYTO!“
To bylo konečně to pravé…
„Pane doktore, nevíte, co se té pacientce stalo? Chuděra ani neví, jak se jmenuje.“
Když někdo chce určité věci za každou cenu a začne to lámat přes koleno, podniká nebezpečné experimenty pod vedením pochybných existencí, může skončit vážně nedobře.
„Tak pojď, ještě kousek.“
Stojí a dívá se.
„Ještě kousek, pojď, to zvládneme.“
Otáčí se směrem k domovu a nejistým krokem, leč s pevným odhodláním, míří tam.
Dřív jsme toho obešly osmkrát víc.
Do schodů nevyleze. Beru ji do náruče. Ze svých čtyřiadvaceti kil živé váhy má maximálně jednadvacet. Kdoví jestli. Během týdne.
„Tak pojď, dáme ňamku.“
Očuchá misku a podívá se na mě sametově hnědýma očima. Je to jasné, budeme krmit. Granulku po granulce s kousky masíčka jí strkám do krku, dokud otvírá tlamku. Pak pevně stiskne čelisti.
Dokázala jsem do ní dostat sotva osminu. Zbytek jde do ledničky.
Dvěstěslovka na rozloučenou samozřejmě bez nároku na bod.
Děkuji vám všem a zejména týmu Bleskobrku za letošní ročník.
Obzvláště děkuji těm, kdo se mě snažili podpořit v posledních těžkých dnech a věřím, že mi nikdo nebude mít za zlé, že na pořádné komentování mi už nezbývá žádná energie.
Za rok - doufám - ahoj!
Ani Zázrak zrození nezabránil agresivní Makovici, aby nepozvedla hrozivě Zbraň civilizovanější doby a nezvolala hlasem strašlivým: „Neruš moje kruhy!“ A ještě zlověstněji dodala: „Žádám vysvětlení!“
Před tím i potom bylo však třeba dbát na Bezpečnost letového provozu.
„Jsme tým,“ prohlásilo vychytrale Zlé dvojče.
„Tak za kolik,“ optal se naivně v rozhovoru Kozel, co se již stal zahradníkem, avšak toužil po dalším povýšení na důležitější pozici.
Kapitální úlovek vzbudil Mozkobouření u všech přihlížejících.
První kontakt zhatil Plán B, a proto došlo k tomu, že mít Věno Mrtví můžou, živí musí a samozřejmě bude náležitě zkoumáno, jestli se nejedná o trestný čin diskriminace.
„Těžko na cvičišti lehko na bojišti,“ shodli se spolu Mazanec a Mazanice. „A Banány to jistí.“
„Jaké Krásné starosti,“ povzdechl si ironicky Bestiář a toužebně vzdychal po Péči, kterou si zasloužíme.
Co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat, co však máš dělat, když se motáš v Bludném kruhu a nevíš, co dělat?
Sedm osmin Loňských sněhů chtělo podstoupit pohádkovou Recyklaci.
Poslední klapka způsobila Esu Emoční koliku, pročež Překovalo meče v pluhy a situace se tak stávala čím dál tím vážnější.
„Jen ať ti to nezůstane,“ smáli se účastníkovi DMD, který s hysterickým chechtotem mlátil hlavou do klávesnice.
Jak horké je letošní léto!
V srpnových vedrech tetelí se vzduch v ulicích, nevěda, je-li více ohříván sluncem či rozpálenou dlažbou velkoměsta.
Těžko, přetěžko se dýchá, jen opatrně, skoro s ostychem natáhne člověk trochu vzduchu do plic.
Dny ubíhají jeden za druhým podobné si jak vejce vejci.
Každý den ji firemní vůz vozí do ateliéru.
Sedí mezi kulisami, hlavu v dlaních, ale když ji zavolají na plac, dokáže odhodit všechny své myšlenky a plně se soustředí na roli. Natáčení jede jedna radost, nezkazí žádnou klapku. Producent je spokojený.
Poslední klapka!
Štáb oslavuje.
Odlíčí se a jede domů.
Je druhého září.
Laskavý čtenář jistě poznal, že se jedná o divadelní a filmovou herečku Annu Letenskou, která byla po dokončení svého posledního filmu zatčena za odbojovou činnost a pomoc parašutistům a s dalšími vlastenci zavražděna 24. 10. 1942 v 10:56 v Mauthausenu.
Někteří se ofrňují, že jsem stará. Prý jsou tady mladší a výkonnější.
Vy asi nevíte, holenkové, s kým máte tu čest!
Narodila jsem se trochu dřív, pravda, brzo to bude 40 let, ale v porovnání s různými tetičkami jsem ještě děvče v rozpuku mládí!
A jsem pořád kočka, to tedy ano, zakládám si na svém vzhledu! Nadčasová elegance. A sluší mi všechny možné barevné kombinace. I když modrožlutou nosím nejraději.
Jsem univerzální, můžu dělat cokoliv! Zahajovala jsem elektrický provoz na několika hlavních tratích, protože jsem byla prostě světová špička. Aby ne, s tyristorovou pulzní regulací pohonu a mými pulzními měniči!
A kdo ještě tápe, jedná se o nejrozšířenější českou elektrickou lokomotivu 363.
V Čechách i na Slovensku je pro ni používána přezdívka „eso“. https://cs.wikipedia.org/wiki/Lokomotiva_363
„Ve světle předložených důkazů je snad již každému jasné, že profesor Gredner nemá se smrtí toho muže nic společného,“ uzavřela ředitelka svůj proslov k profesorskému sboru.
„A vy, pane kolego,“ otočila se na svého zástupce, „se profesoru Grednerovi omluvíte.“
„A co ta jejich hádka?“ nepatrně zvýšil hlas jindy jakoby duchem nepřítomný Hrdlička.
„Vy jste asi pořádně neposlouchal, co?“ ušklíbl se Xaverius. „Důkazy hovoří jasně, tak ze sebe nedělejte pitomce.“
„Pitomce? Pitomce jsem ze sebe dělal celá ta léta, kdy jsem se snažil vtlouct něco do těch zabedněných palic!“ vykřikl Hrdlička.
„Takový výlev jsem u něj nikdy nezažila,“ pošeptala Karmela Lucii.
Do sta slov se to nevešlo, ale profesor Hrdlička je tak netečný suchar, že i šutr u cesty je ve srovnání s ním temperamentní živel.
Takže tenhle jeho výlev je nejvíc, na co se emočně za celý život vůbec zmůže.
Za jedněmi horami (protože víc jich v malém královstvíčku neměli) a jednou řekou (protože víc jich v malém královstvíčku neteklo) stála krásná stáj a v té stáji žila klisna a její hříbátko.
Hříbátko bylo hodné, ale dělalo mamince starosti, protože občas špatně papalo.
„Musíš víc papat,“ domlouvala mu maminka.
„A proč?“ ptalo se hříbátko.
„Abys dělalo víc koblížků,“ odpověděla maminka.
„A proč?“ chtělo vědět hříbátko.
„Protože lidi naše koblížky potřebujou. Všude je sbírají.“
„A co s nima dělají?“ divilo se hříbátko.
„To je záhada,“ přiznala maminka. „Sbírají je jako poklady a pak je zahrabou na pole. Pak tam roste oves.“
„Bože, Frantíku, co je s tým klukem? K práci není, ani se do chlíva na krávu nende podívat, jen jakési drátky ho zajímají.“
„Maminko, ale však prácu udělá.“
„Ale až ho k temu přinutíš. To Otóšek, ten se k práci měl, všechno sám udělal, říkat se mu nemoselo, o všechno se zajímal, hospodářství rozuměl.“
„Laďo, co to zase děláš? Nekázal jsem ti snad, abys jel ke stařečkům pomahat? Zase se v těch zgarbech přehrabuješ a k práci nési!“
„Ale tato, já sestavuju krystalku, podívej, už to budu mět hotový.“
„Zhnilé si a dělat se ti nechce! Co z tebe bode?“
Laďa má dnes 40 registrovaných patentů v oblasti výkonové elektroniky a bezpočet zlepšovacích návrhů...
„Ty už tady dlouho zaclánět nebudeš!“
„Proč jsi tak hnusná? Co jsem ti udělala? Jsem čarodějka stejně jako ty, nemáš se na mě co vytahovat! Co vlastně chceš? Já se od tebe už buzerovat nenechám!“
„Ty krávo zoufalá amagovská, jaká čarodějka? Co tvůj tatík?“ zaryla si Ambra do už tak dost citlivé rány.
„Ty mrcho!“
„Jen pojď,“ vykřikla Ambra a v ruce držela pilník na nehty, jako by to byl meč.
Alenka bezmyšlenkovitě popadla tupý jídelní nůž.
PRÁSK!
Pilník a nůž se náhle proměnily v motyčku a hrabičky.
„Školní trest vám jistě nemusím vysvětlovat, že?“ pronesl spokojeně profesor Karneol Nemo.
Doufám, že zadání splňuje - obě studentky musely jít za trest kultivovat školní pozemky...
„Tak pojď, ještě kousek.“
Stojí a dívá se.
„Ještě kousek, pojď, to zvládneme.“
Otáčí se směrem k domovu a nejistým krokem, leč s pevným odhodláním, míří tam.
Dřív jsme toho obešly osmkrát víc.
Do schodů nevyleze. Beru ji do náruče. Ze svých čtyřiadvaceti kil živé váhy má maximálně jednadvacet. Kdoví jestli. Během týdne.
„Tak pojď, dáme ňamku.“
Očuchá misku a podívá se na mě sametově hnědýma očima. Je to jasné, budeme krmit. Granulku po granulce s kousky masíčka jí strkám do krku, dokud otvírá tlamku. Pak pevně stiskne čelisti.
Dokázala jsem do ní dostat sotva osminu. Zbytek jde do ledničky.
Hlava ho bolela, rty rozpraskanými sotva si mohl říci o pohár vína. Zkusil se pro pohár natáhnout a ramenem mu projela tupá bolest. Ztěžka se posadil. Konečně dokázal vzít pohár do ruky, ale žaludek se mu zkroutil v křeči. Znechuceně si odfrkl.
Ze zrcadla na něj hleděla cizí tvář. Odulá, vrásčitá, orámovaná šedinami. Pokusil se o výpad kordem s úmyslem zrcadlo ztrestat, ale zradilo ho koleno.
Kdeže jsou ty časy, kdy mu krásné dámy padaly samy do náručí, kdy po prohýřené noci snadno kardinálovy muže pobil a s přáteli tvořili dějiny?
Ani na toho koně dnes nevylezu, povzdychl si Porthos.
Nuda! Nuda, nuda a zase nuda!
Zívl si. Jak dlouho už tady takhle leží?
Když s touhle prací začínal, myslel si, že to bude větší zábava. No, to si ostatně kolegové mysleli taky.
Znova si zívl.
V tomhle Bohem zapomenutém koutě, kde lišky dávají dobrou noc, se teda vážně nepředře.
Když už se tady náhodou někdo objeví, je s ním snadná práce. Vlastně se to prací ani nazvat nedá.
Jen s tím posledním se docela pobavil. Ten měl aspoň trochu úroveň. Na něj bylo zapotřebí použít i ždibíček úsilí.
Jo, být vnějším ochranným kruhem z bludných kořenů není žádná psina.
Byla mladá, krásná a talentovaná.
Tancovala, zpívala, cvičila v Sokole a malovala.
Provdala se za báječného chlapce z dobré rodiny. Dokonalá svatba se připravovala půl roku.
Nemůže jít na ples, musí manžela doprovázet na setkání s voliči při předvolební kampani.
Není čas jet do Evropy, musí připravovat honosné večeře pro manželovy spolupracovníky a obchodní partnery.
Nemůže jít cvičit. Pro manželku amerického politika se nehodí, aby poskakovala v českém Sokole.
Dcery vyrostly, manžel zemřel. Opravdu má už jen čekat na smrt v penzionu pro seniory?
Navštívila vlast svých rodičů.
S přáteli začala hrát divadlo.
Ve dvaasedmdesáti poprvé tancovala před obecenstvem kankán.
Péče v tomto zařízení je vskutku dokonalá.
Skvělá nemocnice!
Útulné pokoje, kde je radost stonat. Dokonalé soukromí, minimum spolupacientů, nikdo a nic vás neruší, můžete dokonale nabírat tolik potřebné síly.
Pohodlné postele, samozřejmě. A vůbec skvělé vybavení, elegantní a funkční, kampak se na něj hrabe vybavení jakékoliv domácnosti!
A strava! Strava v téhle nemocnici, to je prostě sen!
Zkrátka naprosto dokonalá péče. Odborný vlídný personál, ke každému z nás přistupuje individuálně a každému věnuje dostatečné množství času. Pan doktor důkladně každého vyšetří a má starost, aby snad Probůh nepřehlédl nějakou maličkost! Jo, na doktora Grünsteina budeme skutečně ještě dlouho vzpomínat.
Po většinu doby tváří se mírumilovně a hraje roli nepostradatelného pomocníka. Avšak ve chvíli naprosto nejnevhodnější vyzvrací špinavou vodu na umytou podlahu. Občas žere ponožky.
PRAČKA
I on se tváří jako ochotný sluha vždy připravený pomoci. Při práci je sice poněkud hlučnější, ale pracuje rychle a spolehlivě. Těsně před příchodem důležité návštěvy však začne trpět náhlým nechutenstvím a upadne do kómatu, z nějž musí být léčen ve speciálním zařízení.
VYSAVAČ
Pomáhá ke kráse a eleganci. Sama je elegantní, drobná a čilá. Při přípravě k důležité schůzce se naplno projeví její náladovost, počne prskati a vztekati se a blůzu zničí.
ŽEHLIČKA
„Myslíš, že mě pozve na rande?“
„Určitě!“
„Já teda nevím, párkrát jste se spolu bavili, ale tak normálně, jestli víš…“
„Jo, ale to je normálka. Určitě tě pozve. A vem si tu modrou sponku, jde ti k očím.“
O kousek dál…
„Jestli mě tasí z alchymie, tak to bude průser. Jsem dutej jak bambus.“
„Ty blbneš kvůli alchymii, ale co ty praktika z obrannejch kouzel? Zbyde ze mě mastnej flek, všechno se mi vykouřilo z hlavy.“
Za rohem…
„Dej mi opsat úlohu z latiny.“
„Cože? Úloha z latiny?“
Jak krásné jsou to starosti, pomyslela si s nostalgickým povzdechem profesorka Genciana.
„Jak bezútěšný je tento svět,“ pronesl smutně elegantní vědec. „Taková pustina není ani na Měsíci.“
„Chrabrost a čest zcela vymizely, toť záhuba je jistá,“ zalkal rytíř na stařičké bílé herce, která sotva pletla nohama.
„Bože, tak vyprahlá nebyla ani poušť, když jsem utíkala od Mulaye Ismaila,“ zazoufala si plavovlasá krasavice.
„Proč jsem jen odhodil svůj širák,“ zalitoval kavalír s velkým nosem.
„Umíráme, přátelé, nikdo již o nás nedbá, potravy ni vody nám nepodá, poručme své hříšné duše Bohu,“ zašeptal pohledný mušketýr.
„Banana?“ ozvalo se náhle a z nedalekého křoví vyběhla žlutá postavička v modrých kalhotkách s náručí plnou oněch plodů.
Tohle jsem si nemohla odpustit.
Postavy (i když je laskavý čtenář jistě poznal všechny): Michel Ardan (Ze Země na Měsíc), Don Quijote de la Mancha, Angelika, Cyrano z Bergeracu, Aramis - a jejich zachránce je jeden z mimoňů, nejspíš Bob, to je takové dobračisko - většinou. https://www.youtube.com/watch?v=wopHYlQEv7s https://www.youtube.com/watch?v=7N_LENCy7vk
Poctivě cvičil během vojny i služby u třináctého zeměbranného pěšího pluku. Víc než dvanáct roků. Výcvik byl důkladný, vojenskému řemeslu rozuměl.
I když byl povinnosti vojenské konečně zproštěn, když přišla válka, musel narukovat.
Sloužil jako kanonýr u čtvrtého oddílu pochodové roty dvanáctého pevnostního dělostřeleckého pluku. A taky v kuchyni. Zkušenosti nabyté během šestileté služby v klášteře u františkánů se hodily. A tvrdá práce na kamenitých políčkách v rodné vesnici stejně jako dřina v lese ho zocelily. Přežil první válečný rok, pak druhý a třetí.
Na válku se lze připravit.
Na kulku, která vojáka zasáhne při noční hlídce, se připravit nelze.
V domě bylo nezvyklé ticho. Což o to, ticho potřeboval ke své práci. Studoval doktorovy plány a s jejich pomocí připravoval vlastní důmyslnou strategii. Podlaha pracovny se plnila lejstry a složitými nákresy.
To ticho začalo být vážně zarážející. Podivně zneklidňující, místo aby přinášelo úlevu jeho pocuchaným nervům. Nikdy tak dlouho netrvalo… zvedl hlavu…
Tři malé holčičky stály před ním a slavnostně mu podávaly jeho drahocenné plány přetvořené šílenou změtí barev v nepoužitelné abstraktní mazanice.
„Co to je?“ zakvílel.
„Přece velikonoce,“ odpověděla Agnes.
„Když jsi nám nedovolil barvit vajíčka a péct mazance, tak jsme ti je aspoň nakreslily,“ dodala spokojeně Edith.
Je mladá, krásná, inteligentní, temperamentní a cílevědomá. Je jiná než ostatní dívky jejího společenského postavení, ale právě to ho na ní vzrušuje. Nejen jeho.
S bratrancem si rozumí po všech stránkách. Skvěle se doplňují. Oba jsou nespoutaní a nekonvenční. Nepochybuje o společné budoucnosti.
Když se Hans stále nemíní vyjádřit, sama posune jejich vztah dál. Dál než společenské konvence dovolují. Hans se stále nemíní vyjádřit, a když na něj uhodí přímo, dozví se krutou pravdu. Jako milenka je skvělá, jako manželka nepřijatelná.
Ona ale baronský titul chce. Hansovi navzdory. Ještě je tady Hansův bratr Bror.
Netuší, kolik jednou za titul zaplatí.
Pokud čirou náhodou někdo neví, jedná se o Karen Blixen.
Vzpomínky na Afriku určitě znáte všichni...
Před deseti lety jsem navštívila její rodný dům i velmi prostý hrob
Ten rok bylo léto v Krušných horách asi tak celé 3 dny. Jinak se sluníčko schovávalo za mraky, věčně lilo, čemuž odpovídaly i denní teploty. Stavba se proměnila v nekonečnou blátivou bažinu.
Ten den se ale sluníčko rozhodlo podívat po delší době na svět.
Během svačiny zaregistroval dosud neznámou postavičku. Blembák dle předpisů na hlavě, montérky by mohla pronajímat a bláto se snažilo zout jí při každém kroku o několik čísel větší žluté gumovky.
„Kam kráčíte, Popelko?“ zavolal na neznámou v dobrém rozmaru.
Zvedla hlavu a upřela na něj trochu udivený pohled modrých očí, který zasáhl přímo jeho srdce.
Navždy.
Mladý pan Václav se s rozechvělým srdcem dostavil po obědě do domu rodičů své vyvolené. V domácnosti vládla příjemně lenivá až ospalá atmosféra. Pan otec zřejmě před chvílí dopil svůj žejdlík plzeňského, a na odpolední kávu a zákusek ještě nenastal čas.
Pan Václav uctivě požádal pana otce o ruku milostivé slečny dcery.
„No jo,“ zamyslel se pan otec. „Když já ale loni vdával tu starší. A je krize. Vždyť já té naší Máně nebudu moct dát ani věno…“
„No a pak tatínek usnul a já vlastně dodneška nevím, jestli mi Mery dali nebo nedali,“ uzavřel dědeček vyprávění při zlaté svatbě.
„Náš servis klientům musíme apgrejdovat na vyšší levl,“ prohlásil ředitel. U několika zaměstnanců se po těch slovech objevil skelný pohled.
„Taky náš šourům musí dostat nový luk,“ pokračovala vyholená hlava.
Zaměstnanci mající alespoň kapku citu pro mateřský jazyk počali cítit nevolnost, zatímco znalci jazyka Shakespearova dostávali navíc ještě silnou kopřivku.
„Šourům musí mít skvělou imidž, která zákazníka okamžitě zainteresuje.“
Nejeden zaměstnanec si kacířsky pomyslel, že tělesně postiženým záleží víc na kvalitě výrobků a bezbariérovém přístupu.
„No a teď si ještě dáme menší brejnstorming,“ pokračoval důležitě holohlavý ředitel.
„Myslím, že ten jsme si právě dali v míře vrchovaté,“ poznamenal ředitelův zástupce.
Hmmm, copak to tady máme?
Ne ne, nic moc to není, to nestojí za námahu.
A tady? To vypadá líp, ale stejně žádná sláva. Tohle fakt není hodno mé velikosti.
Jo ale tohle tady, to vypadá zajímavě. Tebe ulovím!
Pojď sem!
Nepůjdeš? Já ti říkám, že ano!
Tobě se nechce? Ale já tě dostanu, to si piš! Když se rozhodnu, že něco ulovím, tak to taky ulovím!
Nezahrávej si se mnou! Varuju tě! Povol, potvoro! Tvůj odpor je marný!
Tááák, jen hezky pojď, já ti říkala, že tě dostanu!
A chundelatá černá pejska vítězně vleče z křoví třímetrovou tlustou větev.
Potřetí - a to jsem si myslela, že nic nevymyslím.
Pochmurné téma, pochmurné drabble...
„Madam, nebylo by lepší odjet?“
Odpovědí je jen tvrdý odhodlaný pohled.
Nikdy není na škodu pomoci v první řadě sama sobě. Proč neposlat k otci pár beden s obrazy a starožitnostmi?
„Paní, fronta se blíží, snad by…“
„Mám utíkat? Nevěříš v konečné vítězství? Vážně se máme bát těch… Bolschewistischen Horden?“
Je klidná a dál řídí panství pevnou rukou. Oddaná Vůdcovým ideálům. Je však také realistka. Proč neposlat syna na návštěvu k dědečkovi?
Konečné vítězství nebude. Není pochyb. Musí odejít. Musí, ona ani její dcera nemají na výběr.
Klause vezme s sebou. Nic mu už nehrozí, ale přesto ho tady nenechá.
Lina Heydrichová se již od začátku roku 1945 potichu připravuje na možnost, že bude muset uprchnout z Panenských Břežan. Odesílá na adresy příbuzných bedny plné starožitností, nechává pobít drůbež a králíky a maso zavařit do konzerv, v polovině dubna vypravuje syna Heidera na svůj rodný ostrov Fehmarn.
Nakonec nechá upravit velký stěhovací vůz na maringotku taženou traktorem, nechává do ní naložit pytle s moukou, obilím, bramborami a dalšími potravinami - a taky rakev s tělem svého rok a půl mrtvého syna Klause. Spolu s dcerou Marte a její učitelkou takto cestuje několik měsíců, než se dostane na Fehmarn.
Zaměstnanec byl za svou snahu nemilosrdně vyhozen na dlažbu!
Skončil v léčebně!
Novinář Všechnusvětamoudrostsežral: „Tak teda, ééé, mi popište, jak ste se sem dostal.“
Dotazovaný: „Normálně, no.“
„A vy ste tóóó, vy ste nezkoušel ňák normálně pracovat jako?“
„Já měl skvělý zaměstnání. Celý dny na čerstvým vzduchu, spousta pohybu, cestování…“
„No a proč ste toho jako nechal?“
„Doba se změnila. Už to nebylo tak respektovaný jako dřív. Taky sem začal mít ňáký problémy. Některý lidi začali bejt přecitlivělý.“
„Tak ste šel sem?“
„Né hned.“
„Tak ste pracoval?“
„Jo. V notářský kanceláři.“
„A proč vás vyhodili?“
„Nelíbil se jim můj systém zpracování některých dokumentů.“
„Jenom? Jo a jak že se vlastně menujete?“
„Santer!“
Ještě jedno drabble.
Tohle mě napadlo a prostě to muselo být napsáno.
Je prima mít bráchu. Aspoň si jeden má s kým poklábosit.
Sdílíme spolu svoje dojmy a pocity.
Společně se radujeme, společně se smějeme a společně se občas trochu bojíme.
O všechno se dělíme. Spravedlivě rovným dílem, jinak to ani nejde.
A všechno děláme společně. Společně spíme, společně cvičíme.
Společně všechno zkoumáme. A že je toho k prozkoumání dost a dost! Každou chvíli něco nového.
Teď je ale něco špatně. Bráška se nehýbá, nejí, nesměje se, nemluví se mnou. Proč spí, když já nespím?
A já musím jít. Musím jít do toho tunelu, musím se snažit, musím.
Existuje život po porodu?