Moje články

„Ten tě teda pěkně zřídil.“
Ondřej srkal ledovou třísť a Michal si skepticky prohlížel jeho různobarevnou tvář a flekatá bělma.
„Nezůstane ti to, že ne?“
●
„Pane Beránku.“ Vyšetřovatel dal jasně najevo, že Vladimírův církevní titul nepoužije. „Začněte mluvit. Co se tam seběhlo?“
„Exorcismus.“
Policisté se na sebe podívali.
„Jo? A co jste z něj, prosim vás, vymítal?“
„Chtíč.“
●
Paní Alena pomáhala vyklízet faru. Mířila sem náhrada. Neztrácela naději: snad diecéze pošle zase nějakého pěkného a mladého.
●
Ondřej už se cítil docela dobře. Lékařova přítomnost měla blahodárné účinky. Mohl šeptat.
„Vy jste skvělej, pane doktore… A ten prstýnek, ten máte snubní?“

Nedělní mše neproběhla. Pro pátera Vladimíra si přišli ještě v noci.

●

Bil Ondřeje tak dlouho, dokud neupadl na zem – nemusel ani použít pěstí, Ondřej mnoho nevážil. Vstát už ho nenechal.
Cítil se takhle Ježíš zrazovaný Jidášem? Vzlykal: „Zničils' mi život, ty hajzle! Zabiju tě! Děvko babylónská!“
Ondřej ze sebe mezi fackami vyrazil obdivné zachechtání.
„Páté přikázání,“ zachraptěl, úsměv krvavý. „Nezabiješ.“
Zabiju!
Ruce mu Vladimír sevřel kolem hrdla; vztek a zrada mu dodávaly dost síly i na to, aby mu zlomil vaz.
Páté přikázání.
Zabiju!
Panna Marie, shlížející na ně z blízkých božích muk, ronila jedinou slanou slzu.
Páté přikázání.
Zabije?

Dovedl si představit život někde na usedlosti s vlastním políčkem. Pracoval by rukama, žil bez Krista, ale i tak dobře. Žil by s Ondrou.
Jenže to bylo před týdnem.
„Děláš jak kdyby sis to neužíval.“ Odmávl vše Ondřej. Zase myslel jen na tělesno.
Vladimír ho popadl za koženou bundu, v níž ho spatřil poprvé. Tenkrát si pomyslel: rozkošný rebel. Teď: kluk bez úcty a morálky.
„Měls' celou dobu jinýho chlapa!“
„Já jsem ti nikdy lásku nesliboval! Tak snad se zas tak moc nestalo.“
Snad se zas tak moc... zkusil si i Vladimír zopakovat větu, která je poslala smykem do serpentiny.

„Babička říkala…“ Věta, kterou to začalo. Páter Vladimír si dobrou křesťanku paní Adámkovou považoval – vyslechne vnuka.
„...že na faře visí nějaké renesanční obrazy. Mohl bych je někdy vidět?“
Kněz se tomu nebránil. Byl mladý a jeho ideálem byla církev vstřícná a pokroková.

Ondřej šmejdil, obdivoval, vyzvídal.
„Jak se žije na faře?“
Sympatická zvědavost.
„Kolik vám vlastně je, otče? Jen sedmatřicet? A nějaké víno tu nemáte? Teda promiňte, že se ptám, jen mě tak napadlo…“

I popili vína; pak chtěl Ondřej ochutnat hostii, a najednou prohodil, že chtěl vždy ochutnat i kněze, a přesně tam někde se to celé úplně zvrtlo.

Vstával s myšlenkou Proč?.
Oblékl se do šortek, mikiny a šel běhat. Rád vyrážel za tmy, nespatřen – jako by ranní běh nebyl hoden kněze.
Proč?
Běžel rychleji než jindy. Ondřej má jiného muže. Jen tak. Proč?
Běžel, potřeboval klidnit mysl.
Proč? Proč mi to udělal?
Běžel pryč z města. Hlavně se vzdalovat od Ondřejova domu.
Proč.
Běžel mechanicky a představoval si. Představoval si, jak Ondřeje vytáhne z postele a uhodí ho.
Proč já.
Uhodí.
Proč.
Prásk.
Uhodí.
Kolovrátek jeho mysli se zastavil. Už neběžel. Ondřej má jiného muže. Odtáhl pěst od kůry stromu a sledoval kůži strženou z kloubů.
Proč.

Cizinec ukrytý za tmavými brýlemi vstoupil do Lhotky. I pro Ondřeje to bylo překvapení.
„Michale, co tady děláš?“
„Přišel jsem tě zachránit. Přece tě nenechám napospas vesnici. Někam si vyjedeme. Ale nejdřív zajdeme na kafe, pojď.“
Usedli na zahrádku na náměstí. Servírka zvědavě pokukovala.
Michal jen jeho uším zašeptal: „Myslím, že je načase, aby se tu o tobě všichni dozvěděli pravdu, a hlavně pan farář.“
Polibek byl spíš demonstrací moci než projevem něhy.
Všichni se dívali. A Ondřej chtěl, aby se dívali – na něj s tímhle nádherným, záhadným cizincem, který měl pár prvních zralých vrásek a auto se stahovací střechou.

Všechno vedlo k mému ulovení, rekapituloval tváří v tvář autoritě.
Šelmy si často vyhlédnou slabou kořist a jdou po ní, dokud neuloví, dostalo se mu vysvětlení.
Ano, ano! Je jako šelma, proti které jsem úplně bezbranný, klesl zrak na roztřesené dlaně. Ale copak člověk s holýma rukama může se šelmou měřit síly?
Zpovědník mlčel, naslouchal.
Asi bych měl církev opustit, uznal a bolelo to.
To by nejspíš bylo upřímné a správné, soudil protějšek. Ale kdo jsem, abych rozhodoval za našeho Pána. Rozmysli se dobře. A hlavně na sebe dávej pozor, příteli. Někdy ani člověk s holýma rukama není zcela bezbranný.

Pondělí. Po víkendových deštích zasedání na lavičce před trafikou. Bylo načase: informace je třeba sdílet, předávat, přiživovat, hýčkat.

Úterý. Míla přichází s něčím zcela třaskavým. Zprvu skepse. Ale každý přeci ví, co je ten mladý Adámek zač. Jenže pan farář?

Středa. Klevety se šíří plíživě jako nákaza.

Čtvrtek. Pár lidí ve městě Vladimírovi neodpovídá na pozdrav.

Pátek. Jen co slunce trochu ohřeje vzduch, vyráží Vladimír s kolem ven. Na lavičce u fary slet místních ženských. V žertu zahrozí prstem: „Dámy, už zase drbete? Pán to vidí.“
„Pán vidí víc věcí!“ dostane odseknuto. „Vidí i co se tu děje po nocích!“

„Já asi...“
Objímal Ondru pevně a už ho nechtěl pustit, vždyť ho tu samotného nechal až moc dlouho, celý den a celou noc, prázdně bloumajícího a vystaveného napospas vlastní tělesnosti, se kterou si nevěděl rady. Hovory s Bohem byly radostné a naplňující, ale svěřovat se horké kůži na milencově krku bylo ještě o něco lepší. Šeptat modlitbu do jeho mokrých úst bylo lepší, než ji šeptat sepjatým dlaním. Třít se o jeho slabiny a hýždě bylo lepší, než půlstoletí čekat na nebe.
„Já asi Bohu lžu.“
Přiznat to nahlas, a ne jen v pokoutných myšlenkách, bylo…
„Cítím se jako znovuzrozenej.“

Vladimír, 00:03: Styska se mi.

Ondřej odhodil telefon i sebe zpátky do peřin. Užíval si plnými doušky – odpoledne doušek žižkovské kávy, večer doušek divadla, potom doušek Michala, doušek vína sem, doušek vína tam.

00:39: Vratis se jeste dnes?

Váleli se v posteli jako v sedmém nebi.
„Píše tvůj farář?“ roztíral Michal prstem kapky kolem Ondřejova pupíku.
„Jo.“
„Odpovíš mu?“
„Ne.“
„Já myslel, že si ho chceš nechat.“
„Nemrdá tak dobře jako ty.“
„Takže mě si necháváš jenom kvůli mrdání?“
„A tý tvý výborný trávě,“ vydechl Ondřej obláček a představil si jiné galaxie.

01:11: Nemuzu bez tebe byt.

Klečel nahý na studených kachličkách a chlad ho těšil.
Smiluj se nade mnou, Pane. Doznávám se ke svým nevěrnostem. Svůj hřích mám stále před sebou. Proti tobě samému jsem zhřešil.

Osprchoval se úplně vařící vodou. Z jeho těla se valil oblak páry, ale jen mu to připomnělo slastný žár v ohanbí.
Očisti mě, Pane, a pomáhej mi. Vybav mě mocí Ducha svatého, kterou jsem dostal ve křtu.

Záda si ručníkem vydrhl, až vypadala jako syrové maso. Sundat to všechno; kousance, škrábance, značky ďábla.
Vracím se k tobě, Pane. Jsem údem tvého těla. Jsi má útěcha, mé štěstí.
Chvála tobě, Pane.

Kohout začal kokrhat ve čtyři ráno. Buď se zbláznil nebo kurník obchází škodná, pomyslela si Míla a vylezla z postele. Stejně spala špatně.
Potřebovala si zakouřit, ale ven na balkon se jí takhle brzy nechtělo. Posunula po parapetu narezlý asparagus a začala větrat malou škvírou.
Jak se tak dívala do potemnělé zahrady a vychutnávala cigaretu, zablesklo se v protějším okně. Pár bílých šmuh, jako když někdo zamává stuhou, pak tma. A bliknutí. Následováno pohybující se postavou.
Zloděj?
Ne - záblesk mu osvětlil tvář.
Místní farář?!
Proč leze farář ve čtyři ráno z okna?
A proč, proboha, leze z okna Adámkovic kluka?

Bivakovali ve starém dětském pokoji, který Ondřej po návratu do rodného města znovu zabydlel. Dveře pro jistotu zamčené.
„Tohle jsem si koupil na trhu v Camdenu,“ vklouzl Ondřej do hedvábné košile potištěné kreslenými kaktusy.
„A tyhle,“ soukal se na zemi do vysokých kovbojských bot, „mám z blešáku v Montpellier.“ Ještě do nich zastrkal nohavice modrých texasek.
„Co tam máš dál?“ zeptal se Vladimír, který na volný čas vlastnil širokou škálu černých košil.
Ondřej z útrob skříně jako kouzelník vytáhl kožený stetson a posadil ho do hnízda kudrn. „Voilà. Dobrý, ne?“
„A teď, ty můj kovboji, nechceš se na mě projet?“

Ukázal mu co a jak. Ondřej neměl žádný ostych; vzal Vladimíra do učení, a ten nebyl o nic horší než horlivý sedmnáctiletý kluk, před kterým leží všechny chutě světa.

Duchovní autorita, a přitom takový žáček.

Vypustil duši, klesl na Ondřeje a zdálo se, že tak bude ležet celá tisíciletí jako Sfinga v Gíze.

„Proč se směješ?“
„Mám radost. Lidi se smějí, když mají radost, Vláďo.“
„A nebylo to… no, málo?“
„Bylo to skvělý,“ pohladil ho po minutovém koitu.

Místo poděkování ho Vladimír prudce, neobratně políbil na ústa – jako by chtěl spíš pokousat nebo sníst.

Duchovní autorita, a přitom takový hrubián.

28. 4.

Dospělí si někdy schovávají dětské památníky. Já myslím, že za uchování stojí i některé okamžiky.

Černě zataženo, my dva mezi kvetoucími trnkami – a náhle mezi mraky prorazilo slunce. Rázem jako bych se ocitl uprostřed studeného požáru, zcela oslněný. Vladimírova věčně zahloubaná a vážná tvář popraskala do úsměvu. Myslel jsem, že je to optický klam, ale nebyl.
Kdyby ses viděl, řekl mi. Takhle vím, že Bůh existuje. Zalil tě do jantaru.

Byla to ta nejdojemnější a nejromantičtější věc, co jsem kdy slyšel.
Myslím – ne, obávám se – že se do mě zamiloval.
Pán Bůh (co podle něj existuje) ho ochraňuj.

Obcházeli dlouho nevyužívaný kostelík. Obhlédnout žalostnou situaci s dřevomorkou, vysvětlil Vladimír Ondřejovi, ale pak se ve studeném stínu barokního svatostánku chytili za ruce.
„Takže tohle je vlastně takové naše první rande.“
„Co se tak dělá na prvním rande?“
Ondřej nastavil ústa.
Po chvíli ticha: „No, a mohl bys mi třeba dát kytku.“
„To se nedělá!“ ohradil se Vladimír. „Ještě jsem neslyšel o chlapovi, co by chtěl kytku.“
„Já ji třeba chci.“
Farář se zatvářil útrpně.
„Ty si nějak poradíš,“ rozhlédl se Ondřej po okolních hrobech.
„Tak to nepřipadá v úvahu.“

* * *
„Podívej, Marcelo, někdo ti v míse otrhal narcisky.“
„Chuligáni zatracení!“

Hodně se vyptává, ale je pracovitá jako včelička. Paní Alena. Co by si bez ní počal. Chodí uklízet, chodí mu dokonce vařit, protože "každému přeci prospěje víc domácí kuchyně".
A u toho se pořád vyptává.
„Ten celibát je zbytečný přežitek, viďte. Myslíte, že ho papež někdy zruší?“
Zrovna vytírá pracovnu, postaru s hadrem v ruce - v předklonu je vidět, že její tričko má opravdu velký výstřih.
„To nevím.“
„A vy byste chtěl?“
„Byl bych pro zdobrovolnění, ano.“
To ji velmi zaujme.
„Ale mně samotnému celibát nevadí!“ zpřesní rychle.
„No kdyby náhodou,“ usmívá se paní Alena potutelně, „já jsem rozvedená, otče.“

Vůbec poprvé ho viděl zcela svlečeného a dostavil se výtrysk smíchu.
„To mě podrž. Navenek svátost sama, ale pod oblečením seš chlupatej jako čert,“ vyjekl Ondřej radostně.
A zatímco vlasy a vousy měl Vladimír mdle hnědavé, po těle byl rezavý jako klobouky lesních křemenáčů.
Slova měla špatný účinek. Vladimír zahanbeně couvl z nažloutlého světla lampy.
„Promiňte, otče,“ omlouval se Ondřej překotně a rychle ho ve stínech objal; užuž to spělo ke špatnému konci. „Odčiním to.“
Putoval po stezce zrzavých chlupů rukama a ústy, až jako poutník dorazil k penisu, aby tam na kolenou desetkrát zopakoval otčenáš za svou necitlivou prostořekost.

Od té doby byl v kostele dvakrát. Bylo plno, i přes štiplavý chlad, který tam zjara ještě pořád panoval. Kázání byla snesitelnější, než čekal.

Faráře pak potkával i ve městě. Očividně se holil jen v pondělí, a od té doby mu tvář zarůstala vousem. Ondřej se rozhodoval, který den mu to sluší víc.

Na nedělní mši si ho otec Vladimír všiml. „Rád vídám v kostele nové tváře,“ řekl mu po kázání a přátelsky se ho dotknul. „Zaujala vás bohoslužba. S jídlem roste chuť, že?“

Ondřej se z toho tělesného kontaktu tetelil blahem. No vážně, s jídlem roste chuť. Drobečky nestačí.

Poprvé ho potkal ve Vísce. Kostelík na kopci tak vysokém, že dosahoval snad až k mrakům – babičku tam kvůli bolavé noze vyvezl ve starém passatu.
Otec Vladimír se přiřítil na horském kole; zbrocený potem, zadýchaný, ale v dobrém rozmaru. Jako vítr letící kolem pozdravil babičku a rázem zmizel. Asi zpoždění.
„Tos mi, babi, neřekla, že ten novej farář je tak pěknej chlap,“ podivil se.
„Ondřeji!“
„No co?“
„Tohle by si dřív nikdo nedovolil,“ zabědovala stará ženuška. Pak ho zatahala za klopy. „A to půjdeš do kostela takhle? Za mých mladých let by do chrámu Páně v kožené bundě nikdo nevkročil!“

Jejich poslední dostaveníčko bylo plné omylů.
Zuzana se snažila nerozhodného Vladimíra vábit nesmrtelnou kombinací úsměvů a dvojznačností, čekala na okamžik, kdy po láhvi vína sáhnou oba naráz, ale jeho mnohem víc zajímala snad i debata o nesmrtelnosti chrousta, než navázání fyzického kontaktu.

V soukromí mezi čtyřmi stěnami se uchýlila k poslednímu heroickému činu.
Vystoupila z koupelny nahá nenuceně jako Eva v ráji, ale Vladimír jen poraženě svěsil hlavu, ramena, svěsila se celá jeho osobnost. Jako by neměl chuť žít.

Obrovské nedorozumění a zhrzená žena.

Tehdy se Vladimír utvrdil v tom, že vrhnout se naplno do studií teologie je správným rozhodnutím.

Založil si malý, diskrétní notýsek. Dostat novou farnost byla pěkná fuška, oveček jako smetí - jak jinak pak být příkladným pastýřem.

Zapsal si: Víska, mše každou 3. sobotu v měsíci, babky ke zpovědi brzy, pí. Adámková špatná noha (optat se).

A také neradostně: Lhota, Skopečkovi těžce nemocné dítě, obráceni k Bohu teprve nedávno, vděčni za každou útěchu.

Prakticky: pí. Relichová - šůruje faru každý pátek

Později, když notes už tolik nepotřeboval, v něm našel Ondřejovou rukou na první stránce připsáno: Dobrý farář musí být tak trochu drbna s pamětí slona a pílí mravence. Zasmál se tomu, ale bylo na tom něco pravdy.

Čas: šest ráno, jemné odbíjení kukaček. Místo: milovaná fara. Scéna: zmaten z tíživého snu.
V noci ho navštívil ďábel – snědl mu všechny hostie, vypil víno, z rukou sebral Bibli, z košile kolárek. Ochromil ho svými čáry, dlouhé hodiny se nad ním skláněl, vysával mu krev, drtil kosti.
Hodoval na něm.
Hrozný sen.

Pod peřinou se ho dotkla teplá kopyta. Ne kopyta, nohy. Ten dotyk uvedl do pohybu něco většího – vedle něj se protáhlo mužské tělo, žebra na plochém hrudníku zvlněná jako krajina na Kyjovsku.

Otec Vladimír, žaludek hrůzou vzbouřený, z postele vyskočil jako by to nebylo lůžko, ale sirnaté předpeklí.