Moje články

Některé ženy byly naprosto výjimečné a výjimečných žen se 007 nemohl nabažit. Neuměl přijmout jednostranné sbohem. Anekke se s ním rozloučila v době, kdy jí Bond ještě neměl dost.

Návrat do Londýna ho zanesl tam, kde se mu pokaždé dostalo útěchy.
Tentokrát však Q tolik pohostinný nebyl.
„Tohle nepřichází v úvahu.“ Uměl ihned rozpoznat zlomené srdce a ego. O hodinu později už se k Bondovi vkleče modlil.

„Ona byla výjimečná...“ omlouval se Bond
„A co jsem já?“ zeptal se Q.
Dočkal se němého počechrání ve vlasech; jako by pán chválil oddané štěně.
„Myslím, že už toho bylo dost, 007. Odejdi.“

Propůjčil Lauru na výlet do Moskvy.
Původně to nebylo v plánu – vypravil ji do hotelu, tam měla být Menšikovovi po vůli a ráno se vrátit domů. Jenže co by Pán z Prahy neudělal pro dobro obchodních vztahů.
„Je úžasná, jedinečná,“ básnil Menšikov do telefonu, „rád bych s ní strávil ještě trochu času.“
Laura skutečně byla jedinečná – a také chápavá, poslušná a v mnohém jako on. Pro peníze udělá všechno a bez řečí. Proto ji měl mimořádně rád, a proto měl i on pro Igora své podmínky.
„Můžeš s ní být jak dlouho chceš,“ oznámil mu, „ale budeš na ni hodný.“

„I těm nejopatrnějším z nás se mohou stát nepříjemné věci,“ uznal muž, který připomínal chrta a melancholicky podrbal za uchem věrného dobrmana. „Vzpomínáte si přece, co před rokem postihlo Vincenta.“
Jozef, který byl pouhým pěšákem, zatřásl hlavou.
„Sebrali mu všechno, co měl. Všechno podstatné. Někdo přišel k němu domů a jako by mu vyrval trezor ze zdi holýma rukama. Měla v tom prsty ta jeho čubka.“
„Myslíš chlap. Celou dobu spal s chlapem,“ opravil ho někdo. „Zasranej teplouš.“
„A jak to dopadlo?“ zeptal se Jozef; coby snaživý nováček v organizaci poslouchal přímo zbožně.
„Dobře. Naštěstí měla ta nepříjemnost dobrý konec...“

Je to obchod, nic víc, opakovala si Laura, a Pán z Prahy by ji přece nepropůjčil někomu nebezpečnému.
Ne, neuklidnilo ji to.
Propůjčil ji... seleti. Igor Menšikov z diamantového dolu Mir nebyl nijak zvlášť tučný, ale měl holou lesklou hlavu a tlustý zátylek. Sele.
Když se jí přitiskl k nahým zádům a mokře se jí přisál ke krku, dokonce nohama natěšeně podupával jako rozštěpenými kopýtky. Prasečí tanec.
Pomyslela na zásilku surových diamantů, kterou Pán z Prahy dostane a pak ji těmi nejkrásnějšími kousky podaruje.
Je to jen obchod, nic víc, a kdyby se cokoliv zvrtlo, má po ruce svého golema.

Mnohdy si jako dítě přála mít pejska nebo kočičku, ale okolnosti tomu nikdy nebyly nakloněny. Ale kdo si počká, ten se dočká, a Laura v dospělosti zjistila, že mít vlastního golema je mnohem, mnohem lepší.
Pan Klobouk ji dopodrobna zasvětil do staropražské legendy, a byť to Lauře znělo jako fantaskní pohádka, ten obr před ní byl reálný. Jen co popatřil dívku, která ho přivedla k životu, zjihnul jako beránek, připravený plnit její příkazy. Přines, odnes, počkej, práce všeho druhu vykonej.
Avšak jeho zásadní roli Laura pochopila, až když na ni Pán z Prahy poprvé vztáhl ruku.
Bude jejím osobním strážcem.

Korzovali ulicemi jako dva ohaři. Jaromír napřed: znal zkratky, zákoutí a plácky, přístupy do zapečetěných dvorů.
Když na něj konečně narazili, vandala terorizujícího Prahu 1, jak uváděly noviny, setkali se s nečekaným.
Jako by se hora utrhla z kůry zemské, nabyla podoby muže a postavila se proti nim. V lesklých očích zuřivost a zmatek. Museli útect; lidské údy a těla jim poskytla hbitost, kterou golem postrádal.
„Něco je špatně,“ mínil Jaromír. „Ten, kdo mu do úst vloží šém, by měl získat schopnost ovládnout ho.“
Zkoumavě si prohlédl den neholeného Billa.
Ne, tohle nebyla osoba, kterou golem pamatoval ze svého procitnutí.

První Lauru stvořila Billova sestřenice. Podívala se na něj a oznámila: „Ty bys byl vlastně dost hezká holka. V drag show si vyděláš víc než v nějakym striptýzu pro teplouše.“
Druhou Lauru stvořily peníze. Uhlazenější a lépe oblékaná; konečně si pořídila paruku z pravých vlasů. Stala se skutečným chameleonem.
Třetí Lauru stvořilo Las Vegas. Podnikavá dívka, která se nebála ukazovat kůži, říkat si o odměnu a koketovat naprosto s kýmkoliv.
Čtvrtou Lauru stvořil Pán z Prahy. Byla exotickým hostem ve starobylém městě, štědře placená a rozmazlovaná. Ukonejšená, až téměř lhostejná k pozvolnému utahování šroubů.
Možná nastal čas na další změnu.

Bill se narodil v prvním roce vládního programu podpory porodnosti.
Louisa chtěla jak dítě, tak porodné.
Později přemítala, jestli udělala dobře. Bill byl hodný kluk, ale dětství v blahobytu mu zajistit nedokázala, a jakmile dospěl, musel na živobytí přispívat on jí.
Chápu že je tvojí prací vystupovat v ženském převlečení, psala mu jednou do Houstonu, ale nechci aby sis snad kůli tomu nechal zmrzačit pohlavní orgány.
Obavu a pocit selhání dovedla vyjádřit pouze dopisem.
Neboj, uklidňoval ji čas od času. Být drag queen neznamená být transexuální.
Naposledy psal z Prahy a poslal jí na účet tři tisíce dolarů. Hodný kluk.

„Co jsme to způsobili,“ bědoval Jaromír Klobouk, ale od zaplaceného oběda se neodtrhl.
Sám Bill neměl na jídlo ani pomyšlení, ne po vyslechnuté historce o rozlícené bytosti, kterou Jaromír nazýval golemem. V životě takové slovo neslyšel.
„Nekul těma vočima, jako bys nerozuměl. Říkám ti pravdu. Zuřil. Bylo to jako koncert demoliční jednotky. Zárubně lámal na třísky, okna vymlátil jako nějakej šílenej bubeník.“
Líčil to velice barvitě – bylo vidět, jak mu chybí obsáhlá konverzace.
„Tak dlouho spal jako nemluvňátko a pak jsi přišel a probudils ho,“ obvinil Billa nakonec a oždiboval z kosti poslední maso. „Takže ho musíš najít a uklidnit.“

Vzpomínka byla stále živá: Lauře stačilo zavřít oči a vše si za víčky přehrát.
Slyšela pana Klobouka říkat „Tady jsme v bezpečí“, a hned nato upadla. Do cesty se jí postavil objekt; když se zvedala, jako by pod sebou cítila tvary lidského těla, ale bez masa a kůže. Sáhla po prvním záchytném bodu.
„Au!“
Něco jí skouslo prsty a strhlo prsten. Byl od Pána z Prahy, zdobený pravou perlou.
Klobouk škrtl zapalovačem.
Pod Laurou se objevil hliněný obr s mužskými rysy. Prsten se jedinkrát zaleskl v otvoru představujícím ústa a zapalovač zase zhasl.
Neviděli puklinky, které zformovaly nemotorná oční víčka.

„Dobře poslouchej,“ přikázal Pán z Prahy a tiskl Lauřin krk.
Začínal se k ní chovat hrubě a panovačně, byl nervózní a nesmlouvavý, a všechno se to seběhlo po tom nedávném nočním incidentu. Ví? ptala se.
Přestával si ji vážit.
„Obchod s Igorem je důležitý. A ty jsi jeho součástí. Takže uděláš všechno, co ti přikáže. Klidně se k němu připlazíš po kolenou a olížeš mu podrážky, když si řekne.“
Chtěl se o ni dělit s podivnými lidmi a říkal špatné věci.
Laura zůstávala klidná.
To on ani netušil, kdo další může jeho slova slyšet a že by nemusela zůstat nepotrestána.

Spal, když do jeho království vtrhla jako velká voda potřeštěná bosá holka. Její příchod provázely zlostné výkřiky zvenčí a vzdálené burácení hromu.
Chvíli na něj zírala jako na zjevení; vypadal spíš jako prašivý toulavý pes než člověk, ona jako princezna.
Nakonec cizí řečí vyhrkla „Pomoc!“ a on jí tou cizí řečí odpověděl.
Když ji vedl na starodávnou půdu zapečetěnou masivním zámkem, všiml si na jejích rukou, že je spíš princ než princezna, ale panu Kloboukovi záleželo jen na tom, že se ho ta osoba neštítí.
„Na nás si nepřijdou,“ uklidnil ji, šťastný, že po dlouhé době bude někomu k užitku.

Opustili ho a nechali zpustnout už kdysi dávno. Rohovku temných oken měl popraskanou, omítka se mu loupala jako kůže s lupénkou. Sem tam mu někdo do zašlé fasády vetknul svůj křivolaký podpis jako věčné tetování.
Jeho útroby byly nevábné, ale stále vykazovaly známky života. Místnostmi se proháněly městské krysy, pod střechou se srocovali holubi a občas v něm přespávali lidé chatrní stejně jako on.
Přesto měl stále hlad. Toužil zase jednou pozřít zdravou stravu; hemživý život.
A pak mu v ústrety vyběhla mladá žena a on pootevřel svá odemčená ústa, jak jen mu to krátký řětěz dovolil, a přivítal ji.

Popadala dech v úzkém podloubí a příšerně se bála. Lodičky dávno zahodila - obscénní staccato podpatků by ji v nočních uličkách vyzradilo na míle daleko.

Byli dva a oba nejméně o půl hlavy menší než ona. Drzé osahávání pod příkrovem noci jim prominula jen pro jejich mládí a pěkné mužné tváře. Problémy začaly, když jí jeden zajel rukou mezi stehna a nenašel tam rozpolcenost ženského pohlaví.
Ráda koketovala, i s úplně cizími muži, ale tentokrát se to nevyvedlo.

Vyplavený adrenalin ji hnal dál, ale ty dva vlky stále nesetřásla. Slyšela je zuřit, křičet a dupat už jen opodál.

A ještě blíž.

Přivítá ho nahý jako Adam a Pán z Prahy se nezmůže na slůvko protestu.
Nikdy neprotestuje, když se Billy předvádí jen ve své kůži, a nad dlouhým tělem, které ze všeho nejvíc připomíná ohebný mladý strom, tak bezostyšně nosí tvář androgynního Adonise s popraškem mletého pepře nad horním rtem a bradě.
Pomilovat ho, tady a hned, ano, na to by se zmohl a skutečně by si připadal jako v Ráji, byť jsou jen ve stověžaté Praze, čas ubíhá a je čeká společnost.
Bill to ví lépe než on; usedne k zrcadlu a započne svou přeměnu na Evu.
Vlastně – na Lauru.

Jaromír Klobouk si své lepší dny už prožil.
Považoval se za obyčejného chlapa a míval vše, co obyčejný chlap může chtít: práci, ženu, syny, vzdělání, uměl jazyky. Když přišel o to první, začalo se pozvolna vytrácet i vše ostatní. Žena mu pád na kolena neodpustila, titul najednou znamenal pramálo, schopnost užívat cizí řec se unavovala. Se syny se dávno nevídal. Nač taky. Místo otce by viděli jen starou hromadu špinavých hadrů, která se každou noc ukládá ke spánku na zaprášené půdě ruiny kdesi na Starém Městě.
Přesto mu však něco málo zbývalo, jeden smysl života ještě měl.
Strážil tam tajemství.

Život v posteli už ji nebavil. Korzovala Prahou kolem výlepových ploch a na všech si dovedla představit svoji tvář. Chtěla být slavná, zase vystupovat – však to bylo součástí dohody, když s Pánem z Prahy opouštěla Vegas.
„Ne,“ odmítl kategoricky.
Zaútočila: slíbil jí to, vlastní přeci kabaret, prokristapána, ať ho oživí trochou různorodosti, může ji tam kontrolovat jak libo, pořád bude jeho hodná holka, jen ať ji nechá vystupovat...
„Ne.“
Zkusila to ještě jinak: jestli má být Laurou v soukromí, musí jí být i na jevišti. Jinak dostane pouze Billa.

O týden později nechal Staré a Nové Město polepit prvními plakáty.

„Něco jsem ti přinesl. Hledej,“ nakázal Pán z Prahy. Na Billovi teď bylo pustit se do osobní prohlídky.
V náprsní kapse našel dílek čokolády v červeném pozlátku. Vyloupl a snědl ho. Ve druhé zklamání: balíček vizitek.
„Samá voda.“
Ve třetí žlutá eurobankovka. Pozřena Billovou dlaní.
„Přihořívá.“
Z pravé kapsy kalhot vyprostil sáček se sušenou bylinou uvnitř.
„Ále, copak to tu máme...“
„Kopr.“
„Kopr? Já bych řekl spíš–“
„Kopr. Přece si nemyslíš, že člověk jako já u sebe nosí psychotropní látky.“
Jedna kapsa stále zbývala. Spokojený, ale ne zcela uspokojený Bill přes ni nahmatal milencův penis. „Ale hoří až teď, ne?“

Pán z Prahy obdržel telefonát uprostřed noci.
„Dej si pozor, kde se ukazuješ s tou svojí divnou americkou rajdou. Prej má kozy nuly, zato nohy aspoň devítky. Moc tím vrchnost nedráždi.“
Přes pyžamo oblékl sako a odjel taxíkem do Valentinské, znepokojený, že Laura bude pryč.
Skutečně ji nenašel, ale Billa ano; už dávno spal. Laura se povalovala všude po pokoji – u rohože šaty svlečené jako hadí kůže, zející korzet, kvůli kterému se Bill včera nenavečeřel, pohozený u paravánu, na nočním stolku vlhká žíňka ušpiněná od líčidel.
Lehl si k němu.
Dá na radu anonymního hlasu a hned ráno vymění zámky.

„Takhle drahý věci si nemůžeme dovolit,“ byla nejčastější matčina věta. Nemohli si dovolit téměř nic: večeře měli nevýživné a jednotvárné, hlavně nakoupit co nejlevněji, oblečení přešívala matka z dobrodarů oblastní charity.
Druhá nejčastější byla: „Dítě nešťastný, co z tebe bude.“
Poprvé ji pronesla, když dítě nešťastný ukradlo v obchodě pro svou maminku krabičku očních stínů, kterou den předtím zbožně žmoulala v rukou. Podruhé, když dítě nešťastný nachytala, jak cizím mužům říká o peníze na hamburger a cheesecake.
Je ze mě Laura, maminko, vzpomnělo si dítě nešťastný o šestnáct let později na tehdejší výprask, a slovo „levný“ nepatří do mého slovníku.

Pomýšlela ten den na něco civilnějšího: šortky, tričko a především tenisky, určitě nezvládne byť jen jediný další den v podpatcích na pražské dlažbě. Navíc byla neděle! Možná by se ani nemusela malovat.
Pán z Prahy byl jiného názoru.
Přišel už v době odpoledního čaje a začal ji zaměstnávat: půjdeme tam a tam, potkáme důležité lidi, vezmeš si ty stříbrné šaty, nezapomeň na korzet a punčochy, proč ještě nejsi upravená, opovaž se udělat mi ostudu, pojď sem, vyhoň mi ho, než ti uschnou vlasy.
Byla neděle a v neděli ani Pánbůh nepracoval, jen Laura musela být krásná a k mání neustále.

Tu elektrickou kytaru koupil už před lety v jednom lombardském vetešnictví, než se dotoulal zpátky domů a zakotvil na Havelském trhu. Nebyla ledajaká: ze smrkového dřeva zíral suk tmavý jako duhovka ohnivé Italky, a jeho tehdejší holka kolem něj holografickou barvou domalovala přivřené víčko s vějířem řas.
Takže když jste se nechali zlákat jeho hudbou, zamířili blíž a podívali se ze správného úhlu, to smrkové oko pohlédlo taky; na ty dvě pihami kropenaté holky, starou paní s rudými nehty, kluka, co se nedávno porval a zakaboněného závozníka.
Házeli mu do futrálu mince, slunce pražilo a Štěpánova rozezvučená kytara děkovně mrkala.

Nosy ohyzdné, hrbolaté, křivé. Přerostlé frňáky. Předlouhé sosáky. Visely na zdi jako nějaká nástěnka hanby. Ošklivé a následně opravené.
Lauřin nos byl snad jen trochu vysoký, ale jinak zcela standardní. Co mohlo následovat? Pomyslela na svůj plochý hrudník a drobná ústa opustilo: „Nevím, jestli to chci podstoupit.“
„Bude to decentní zásah. Na netuctovou dívku nepatří tuctový nos,“ utěšil ji lékař. „A čich to neovlivní.“
Čich měla Laura výborný – dovedla jím zaručeně poznat bohatství. A Pán z Prahy, ten voněl jako veliká hromada peněz. Dokud bude moct nasávat jeho vůni, ať už nosem původním nebo upraveným, bude vše v nejlepším pořádku.

Pána z Prahy poznala ve Vegas. Byla v práci, měla směnu: zazpívala pro něj, zatančila mu na klíně, a na rozdíl od jiných obdivovatelů, od tohoto přijala nebetyčné lichotky, vybrané dárky, telefonní číslo a smělý návrh.
„Odjeď se mnou, budeš mít všechno na světě.“
Dozvěděla se kam, ale mohl zrovna tak říct „za sedmero hor a sedmero řek“.
Laura slyšela o děvčatech, která se za sedmero horami a sedmero řekami ztratila a nikdy nevrátila, a tak z Vegas odlétala v lodičkách s rudou podešví, zato ochromená strachem.
„Jsi přenádherná, když panikaříš,“ řekl.
Jestli jí panika sluší, rozhodla se, zachová ji.

Vyklonila se nad probouzející se Valentinskou a nasála vůni pražského rána. Šaty z butiku Armani, které si včera potřísnila sklenicí nasládlého koňaku, a až ráno je jemně přeprala v umyvadle, by užily trochu čerstvého vzduchu. Na malém balkónu někdo mnohem prozíravější kdysi natáhl prádelní šňůru, jen na ní nebyl jediný kolíček.
No co, pustila to Laura z hlavy a šaty vyhodila přes tepané zábradlí. Letěly střemhlav jako střelená fialová holubička a dopadly na chodník k odpadkovému koši. Koupí si nové. On jí koupí nové.
Jako chráněnka Pána z Prahy, který dosud oddychoval v jejích peřinách, si takové hýření mohla dovolit.

Přišlo nové jaro. Komunita Kojotů rostla a s ní vnější hranice jejich města v kopcích. Jack měl teď plné ruce práce a když hnětl unavené svaly Redfordových zad, plánoval další den. Plánovat ho bavilo.
„Zítra odsud musíš vykázat Zacha a ty jeho kamarády.“
Redford, pod rukama tvárný jako plastelína, nekonfliktně vzdychal.
„A měli bysme se zbavit Koby. Už se mu nedá důvěřovat.“
Chtěl o tom s Jackem polemizovat, ale taky si chtěl po masáži přitlačit jeho hlavu do klína. A navíc se nerad přel. Vždyť s ním po boku bylo vše lepší a měl ho mnohem radši než svůj Chevrolet.

Měsíce se jí daří schovávat, a zrovna v nejzranitelnější chvíli, mezi nahodilými, ale hlásícími se kontrakcemi, je objevena.
„Neublížím ti,“ ujistí ji a Lucía mu nechce důvěřovat. Chce zůstat sama jako byla doteď.
„Vezmu tě s sebou, bude ti líp,“ slibuje. Vypadá jako člověk bez vedlejších úmyslů.

V místě, které je pro ni palácem, pro ni ohřejí vodu, má dostatek pití, čistoty, pohodlí. Porodí tam svou dceru. Už nelituje, že podlehla. Jack své slovo dodržel – skutečně tu je líp.
Neví, jestli jejich setkání byla náhodou nebo úmyslem vesmíru. Ten dobrý konec jí je záhadou, ale chce věřit v jeho trvání.

Svědci vypověděli, že Redford měl se Scottem potyčku. Nikdo nezaslechl slova, která padla, ale viděli hádku vygradovat k pěstem a skončit nožem v krku.

„Redford nikdy nebýval tak agresivní,“ divili se jedni. Jenže Scotta měl rád málokdo a na tu jeho znetvořenou tvář se stejně vydrželi dívat jen ti nejotrlejší. Nikdo ho nehodlal oplakávat.

„Prostě mu jeblo v palici z toho kluka, co ho sem přivez,“ špitali druzí. „Ten si ho dobře omotal kolem prstu, buzerant zasranej. A Redford se teď chová jako nebezpečnej idiot.“
Shodli se, že něco se s tím udělat musí, ale Redforda si nikdo znepřátelit nechtěl.

Že je výjimečný mu říkali od dětství. Teď už neměl důvod tomu nevěřit – Zlom mu dal příležitost vyniknout. Až ve světě zamořeném úpadkem, prázdnotou, nafouklými mrtvými těly a pustošícími skupinami ubožáků dokázal něco výjimečného, něco, co mu v předešlé ubíjející každodennosti nebylo umožněno. Sesbíral nesourodou směsku lidí bez jiskry a bez naděje, a vybudoval pevný základ pro nový začátek. A ti všichni mu děkovali, obdivovali ho a spoléhali na něj.

„Chlapec jako ty se narodí jednou za sto let, Santino,“ prorokovala mu matka jako malému a nemýlila se. Až jednou opět začnou vycházet noviny, budou psát o něm, věřil Redford.

Zažil toho na cestách hodně, ale tím nejhorším byl Muž beze rtů. Často se mu zdálo, že se nad ním ve tmě sklání a chystá se ho probudit dalším polibkem. Ještě teď si dovedl vzpomenout, jak chutnal kus syrového lidského masa.

Nakonec přišel za bílého dne. Ve skupině průzkumníků, co se vrátila zpět do města, byl nepřehlédnutelný. Napjatá oválná jizva místo rtů. Kojot s vyceněnými tesáky. Noční můra před příchodem tmy.
Pozornost byla vzájemná. Poznal Jacka, pozdravil ho pokynutím a nemravně si olízl oschlé zuby. Usmát se však nedokázal.

Té noci Jack poprvé Redforda požádal, aby pro něj zabil člověka.

Kobova tvář postrádala mimiku, hýbaly se v ní jen oči. Mluvil málokdy; zatímco vstřebával Redfordovy instrukce, vystačil si s přikyvováním. Musí Jacka neustále hlídat, bylo mu vysvětleno. Ale nenápadně, aby se přehnaná starostlivost nakonec neobrátila proti nim.
Privilegovaným se Jack stal snadno: rychle pochopil, že Redforda nepotěší odporem, ale svou přízní. Nebylo to ani těžké – uvyknout drobným pozornostem a pozorným něžnostem dovedl hned. Zvlášť když byl Redford tak pohledný a Jack prostě chtěl podlehnout pohlednému autokratovi.
O tomhle všem směli vědět jen oni dva a Koba.
A Kobu to nijak nepobuřovalo. A kdyby ano, tak jeho tvář beztak postrádala mimiku.

Jednu věc se Jack o Redfordovi naučil ihned: že je vždy po jeho.

„Svlékni se. Všechno. Umyj se.“ Po příjezdu do nového domova na něj kromě rozkazů čekala i horká vana. Redford se celou dobu díval a Jack před ním poslušně udělal vše, co mu bylo nařízeno. Měl z něj strach.

Nebál se sám. Smečka jeho přívrženců ho poslouchala až fanaticky. Jen jednou se po Jackovi jako psí víno plazila cizí dlaň. Téhož dne byl ten drzý hlupák exemplárně potrestán.
„Jack je náš host,“ představil ho Redford zamlklému obecenstvu.

Jediná veřejná poprava stačila, aby kolem Jacka začali chodit po špičkách.

Babiččiny recepty nefungovaly.
Břicho jí začalo růst a ona musela kvůli svému outěžku hledat nové oblečení. Zahalovala se do pánských velikostí, ale i tak byla přesvědčena, že se její postupující těhotenství musí každou chvílí prozradit. Trpěla stihomamem, bála se toho, že ji odněkud neustále pozorují alespoň dva páry očí. A čím déle byla spojená se svým plodem, tím větší strach o něj a o sebe měla.
Čím déle s ním byla spojená, tím méně ho považovala za vetřelce.
Čím déle s ním byla spojená, tím víc litovala svého eskamotérského kousku s odvarem pelyňku.
Ještě že ne všechny babiččiny recepty fungovaly.

Tolikrát už snil, kdysi ještě v bezpečí vlastního domova, že je unášen větrem nad horkou planinou, unášen vodou v panenské zátoce, podvolen bludnému proudu pod hladinou, unášen neznámými muži, podvolen jednomu po druhém nebo taky všem najednou, všem jejich údům.

Teď, unášen horkou planinou neznámými muži, podvolen proti své vůli, už snil jen o bezpečí domova, který kdysi míval.

„Kam mě vezete?“ zeptal se s palčivou myšlenkou na svobodu a hlt vody.
„Domů,“ ujistil ho Redford tónem starostlivého, ale autoritativního otce.

Ač zmaten rychlostí a událostmi předešlými, věděl dobře, že pravý domov leží opačným směrem. A o žádném novém nesnil.

Komiks v plné velikosti zde.

Měl jsem Jacka rád a vím, že on měl rád nás. Jako jediný ze skupiny jsem s ním nikdy nespal, ale dovedli jsme si dlouze a pěkně popovídat.

Snažil jsem se zabránit tomu, aby ho odvezli. Nemlčel jsem, když na něm tři klečeli a svazovali ho, a zastoupil jsem jim cestu, když ho nakládali do auta. Rozbili mi nos a dostal bych i druhou nakládačku, kdyby mě dva z našich neodtáhli dost daleko.

Snažil jsem se přesvědčit každou živou duši, aby Kojoty s Jackem nenechali odjet, ale nikdo se k mému žalostnému odboji nepřidal. Nepípnul ani jeden z těch sráčů.

Po dlouhé době kontakt s novými lidmi.
Říkali si Kojoti a Jack by těžko našel přiléhavější jméno. Byli to překupníci, podle Billa i agresoři, a přivezli s sebou spoustu věcí.
Glennovi padl do oka starý Chevrolet s korbou plnou kanystrů paliva. Byl k mání, ale o ceně se muselo diskutovat. Za Kojoty jednal muž s krásnou redfordovskou tváří; mluvili s Glennem dlouho a stranou.
„Za auto si vezmeme toho kluka,“ řekl Redford tak, jako by bylo ujednáno.
V Jackovi by se krve nedořezal. „Mě? Ne, ne, to..."
Okolo něj ticho.
„Masone, Chrisi, Bille – řekněte přece něco!“
„Potřebujeme to auto, Jacku.“

Malý kostelík, úplně obyčejný, ale Mickovi stačil, aby si v něm s Bohem promluvil. Přinesl s sebou výčitky svědomí a provaz.
„Nevím, jestli ještě někde seš,“ řekl do prázdna z lavice v první řadě. „I tak ti chci říct, že už je toho trochu moc.“
Vedl monolog doprovázený ševelením větru. Dřevěné trámoví nad ním poklidně vrzalo. Vyprávěl Bohovi hlavně o Jess, o tom, co mohlo být, kdyby také přežila.
„Do prdele s tím. Proč myslet na rodinu, když jsem ji nedoved ochránit. A do toho teď spím s tím klukem... Nevydržel jsem to, Bože... Jsem nechutnej.“
Trámoví zpívalo. Pevné trámoví.

Ahoj tati.
Poslední dobou mám pocit, že zkáza života na světě byla absolutní. To, že žiju, je jen iluze a ve skutečnosti trčím v očistci a odpykávám si tu svý hříchy. Že jsem jako malej moc zlobil a proto od nás máma odešla, že jsem tě neposlech a rozjel se s Alanem ven, i když jsi byl výslovně proti. Jestli je to co se mi teď děje můj trest, tak teda funguje dokonale. Kdybych všechno špatný moh vzít zpět, udělal bych hned. Nezlobil mámu, zůstal sedět doma na zadku.
Kéž by to skončilo.
Jack

Dopsal vzkaz, zmuchlal ho a zahodil.

Jack se nám všemožně snaží nepřekážet, nejspíš má strach, že nově navázané spojenectví je ještě křehké. Když nadejde čas spánku, lehává stranou a spacák nechává rozepnutý.

Chlapi ho nejdřív ignorovali. Netrvalo však ani pět nocí a tmou začaly našlapovat kradmé kroky. Všichni vědí, že tím prvním byl Mick, který Jackem ostentativně opovrhoval. Slyšeli jsme Micka vzdychat a pak tiše plakat. Plakal pro svůj morální úpadek a pro milovanou ženu, kterou ztratil a zradil.

Nikdo se nad Mickem nepohoršoval.

Teď už za Jackem chodí všichni, kromě mě a Glenna. Mluvit se o tom samozřejmě nesmí. Je to absolutní, byť veřejné tajemství.