Moje články

Táta povídá, aby nešmíroval. Nebo aspoň ne tak nápadně, a to trochu obrousí hrany, protože Amedeo ví, že táta kouká taky, jenomže jeho ukrejvá ten šviháckej širák.

Amedeo z písku plácá výtvor, co začíná jako umná replika brutalistní vily Ronconi v Římě. 

Koukne. Jak zlatý světlo klouže Venuši zrozený z mořský pěny po oblince zadku. 

Světlo a stín je základ všeho, táto, chce se mu říct, protože o umění už něco ví, i když je mu jen jedenáct. A taky ta statná, dospělá holka se Amedeovi vážně líbí. I to je základ všeho. O tom zas už něco ví táta.

Texasem projíždíme v napětí, dlouhá cesta v nás do varu uvádí věci, které měly zůstat spát.
Ale na konci naší pouti tě vidím šťastného. Pod vějířky vrásek dočista tvář malýho kluka. Natahuješ ruku. Rakety! Jsou skoro na dosah, buclaté kolosy.
Vítr na Boca Chica vane od jihovýchodu.
Myslíš na nekonečno, nezměrnou ledovou černotu, tenata rovnic, číselné vyjádření tlaku a teploty, když startovací plochu drtí zažehnutý pohon Super Heavy.
Když tě vidím takhle, hádky jsou nepodstatné, spálené ve splodiny, úplná historie.
Myslíš na Mars.
A já se ptám (známá melodie): je na Marsu život?
A vzal bys mě tam s sebou?

Bylo to hezké, získat okouzlujícího muže, když ještě Nininu varování nepřikládal váhu. Ztýrané tělo ale říká dost. Vojtěch je nejen neodbytný - nahání hrůzu.
Jistá ruka plní čokoládu do maličkých forem. Trošku zcukernatělého jablíčka, kapičku dobrého barbadoského rumu, postupně 0,6 g arseniku. Pomohl i Taha, z Alžíru rekomando dodávka trochy té sušené hlízy, která je postrachem v rukou zhrzených a ublížených milenců.
Myslí na jeho nebeské oči. Červený, slastný otisk dlaně na zadku. Něco mu bude chybět, ale to rozříznuté, napůl skalpované čelo ne. Navrch hoblinku karamelu. Podmanivé líbání. Sladkému sladké.
Ať mu chutná.
A pak přijde úleva. A zbytek...

To, co píšu, jsou drabbles hanby. Protékají mnou dva prameny: dehet a smola. Komory srdce je pumpují tu do mozku, tu do údů, tu ústy ven: každopádně dobrého ze mě nevychází nic.
Zas a znovu se vrací jedna biologická potřeba.
Chtěl bych být táta, ale dehtem život nezplodíš.
Chtěl bych být táta, ale tátové dávají a chrání. Do mě se jenom odkládá.
Mezi dětnými přáteli stojím v koutě; to (z)dravá příroda třídí zrno od plev – dvě ruce, dvě nohy – přestože jsem obyčejný člověk a excentrickou schopnost mořského koníka nemám.
Mám alespoň zbraň, kterou bych mohl čistit, kdyby se mi zachtělo?

Při plném vědomí mu řekl ano, dal souhlas, a to neměl.

○●

Na pohotovost Daniela doprovází Nina. Neměl by to po ní chtít. V čekárně ho hladí po vlasech. Je to celé převrácené: podle původního scénáře měl hladit on ji. Při plném vědomí ji už potřetí zalže, že opravdu nepostřehl, jak vypadal ten, kdo mu tohle udělal. Prostě ho pořezal a zmizel s peněženkou do noci.
Je to jenom řádka stehů.

●○

Cukrárnu pro jeden den obstará baristka. Daniel brouzdá internetem, anonymně. Na Vojtěchovy zprávy a volání neodpovídá. Na pohotovosti mu nabídli Neurol, odmítl. Při plném vědomí postupně vyhledává: arzenik, strychnin, cyankáli.

Sedím v portugalském kostelíku a chystám se mluvit s Bohem. Ne, nepil jsem.
Před kazatelnou šůruje babka, jinak je tu prázdno.
Šeptám Bohovi do ucha, jak tě miluju (strašně). Je mi zase dvacet – ne zase, pořád! - a zamilovanost se mnou mlátí ode zdi ke zdi. Dokonce i ta madona ve výklenku začne ronit krvavé slzy, jak je jí ze mě trapno. Ne, neblouzním.
Přidávám: o tom, jak víc dávám, než dostávám, jak hranice mého konsentu napínáš až k prasknutí, o slzách spolykaných polštářem.
Babka se narovná od ždímání hadru. „To naozaj vyzerá na riadného sviniara.“
Podíváme se na sebe, není mi do smíchu; ale slovenská uklízečka má hned oči jen pro krvácející madonu. S řevem vyrazí ven, za světlem.
Konečně jsme tu sami, Bože.
Začnu nanovo.

Emma má vzpomínku.
Jsou na pláži ve třech, v téhle zemi, kam letěli dva dny a další čekali v přístavu na trajekt, na kterém potom celou cestu blinkala.
Z poddajného písku stavějí složitý systém korýtek. Emmě to připadá jako labyrint, ale strejda se jí snaží namluvit, že jsou to zavlažovací kanály starých Egypťanů.
Maminka se strejdou lijí každý z jiné strany do spleti kanálků slanou vodu. Emma čeká na konci. Když k ní tok dorazí, jen na chvilku zajiskří na slunci a vsákne se. Ale povedlo se, jejich výtvor stojí a prokázal funkčnost.
Zatleská ručkama. Rovníkové slunce jí zlatí vlásky.

Jestliže chce Alfreda poprvé fotografovat, musí na to jít od lesa. Gentlemana z Marylebone nelze z jeho obleku na míru vysvléknout jen tak.
Večer začíná degustačním podnosem sýrů, naložených lusků, vypečených kuřecích kůžiček a červeného vína z Henryho archivu – tedy otlučené truhlice na drapérie. Schovává tam láhvinku portugalského červeného pro návštěvy nejváženější.
„Odkud máš takovou vzácnost?“ otočí Alfred láhví v dlaních a studuje jednoduchou etiketu psanou jazykem, jemuž nerozumí.
„Za službu vlasti a Jejímu Veličenstvu z Boží milosti, královně Viktorii,“ vypne Henry hrdě prsa, ale s jeho potutelným úsměvem to může znamenat cokoliv. 
Víno je odzátkováno, vydýchat ho nenechají; Alfred polkne první doušek a Henry si směle představuje, jestli by stejně nedočkaně a poživačně ochutnával i části jeho těla.
„To by mě tedy zajímalo, co se skrývá za takovou službou vlasti, pane Ashi. Novinářský čmuchal najatý královským dvorem?“
Henry protočí oči. Každým pádem detektiv. „Ne. Řekněme, že se jeden člen královské kavalerie amatérsky zaobíral... studiem ptactva. A já poskytoval - inu, to svoje.“
Alfred se zakucká a vyprskne víno z úst. Červené kapky spočinou v ryšavém plnovousu jako kuličky tmavé révy. Není nač čekat; Henry se nakloní a začne je obírat rty, nespěchá, vychutnává, jako pravý degustátor.
Skutečně réva nejvyšší cukernatosti.

Tak se opět setkávájí a Nina září jako vyměněná, bere Daniela na terasu, vánek tam čechrá vistárie jako koruny stromů. Nebe. Daniel by tu dovedl zahnízdit. Na těle má otisky Vojtěchovy vášně, zuby, dlaně, takže do jeho domova vlastně už tak trochu patří.
Nina přináší archivní výběr z hroznů. „Máme co oslavovat.“
„Co?“ Daniel přiškrceně. Má na sobě rolák - proč asi - vinen od prvního pohledu.
„Myslím,“ špitne Nina, „že se mi splnilo přání. Vojta si asi někoho našel.“
Radost prazvláštní.
Rozpačitě vyčkávají, snad i předstírají, že dávná trapná slova o jedu a pralinkách nikdy nepadla. Manžel už nemusí zemřít. Zatím.

Terapeut si poposedne. Není nejmladší, proto má zlou předtuchu.
V životě pana Vojtěcha se udály věci. Do vypravování vstupuje jakýsi Cukrář. Homoerotické tendence se u klienta objevují vůbec poprvé; korektiv v podobě manželky padnul, záklopka byla odstraněna.
S očima rozšířenýma jako nenasyta před překypujícím bufetem klient líčí: bere si svého nového milence, kdy se mu zachce, fackuje ho, když jeho přání nejsou naplněna. Bije ho páskem. Vysvětluje: Podmanit si druhého samce holýma rukama, pane doktore, to je absolutní extáze.
Tak se našli, snad šťastni, usuzuje psycholog, ale vyveden z míry zvedá ukazovák. Ani ze svolného partnera nelze brát bez ustání.

Otravoval ho dlouho. Až když napsal Musíme si promluvit o Nině, zaujal Vojtěchovu pozornost.
Sešli se v místním pivovárku, poměrně pozdě. Prý dopékal zakázky.
O Nině nakonec nemluvili téměř vůbec, byla to jen záminka, vyjevilo se nakonec, záminka pro všetečnou ruku zajít až moc daleko. Na konci večera zašátrala pod sako na Vojtěchova bedra.
V přítmí liduprázdné ulice vrazil Danielovi ránu do zubů, poslal ho dřepnout přímo na chodník.
V lampě nad jejich hlavami zajiskřilo. Něco ve vesmíru se propojilo. Cukráře to neodradilo; Vojtěch to ještě nevěděl, ale oba mozky zalila opojná záplava serotoninu.
Každý chce hrát mocenské hry jinak.

Je to potutelné ohnutí koutku, výmluvné natočení těla nebo gesto tak prchavé, že ho nepostřehne nikdo jiný než ten, komu je určeno.
Vrány usedají na ploty zahrad kolem Toweru. Muži určitého ražení usedají bok po boku ve whitechapelském výčepu. Tělo se natočí, jedna věc navazuje na druhou. Kolena se dotknou, Alfred neucukne a Henry to správně čte jako pozvání. V diskrétním stínu barového pultu pohladí stehno. V představách se nedočkavou dlaní vydává dál, do údolí slabin, ale gentleman nenechává projevy touhy rozhořet na veřejnosti.
Vrány s křikem vzlétají, vyplašil je ponocný. Zvedají se i Henry s Alfredem.
Míří do hnízd.

Jaké boty obout k odklízení mrtvoly?
Většinu jich dostala od Vojtěcha – klasické Prady, louboutinky s červenou podrážkou nebo ikonicky kostkované od Vivienne Westwood.
Ty si obuje a chvíli pobíhá v předklonu po chodbě sem a tam. Předstírá, že po vyleštěných parketách táhne těžké mužské tělo. Dětské oči ji pozorují z ohrádky.
Ustrne. Nadělala vysokými podpatky spoustu rámusu - a manžel se neobjevil. Křížový výslech (proč se tak šňoříš, kam se chystáš?) se nekoná.
Je to už pár týdnů, co jeho přítomnost ustoupila do pozadí, ztuhne uvědoměním. Domů se vrací pozdě, nechává ji dýchat. Ona se teď dokonce baví.
Něco se děje.

Je pátek. Povaluju se na pohovce v dobrém rozmaru, usrkávám ze sklenice vína a z ruličky jointa, a dívám se, jak cvičíš v domácích podmínkách. Mám chuť vstát a přivonět si mokrého podpaží, ale jsem na to příliš líný. Za chvíli možná dokonce začnu mňoukat.
Myslím na to, že mám vedle sebe spíš spolubydlícího než partnera, že mě ve skutečnosti nemiluješ, a proto naplňuju éter blábolením, jako to dělám vždycky, když tě mám na dosah a přece daleko.
„Myslíš, že se dá umřít na zlomené srdce?“
Něco funíš na trenažeru a pořád vesluješ jako zběsilý. Rád se na tebe dívám, ale nebaví mě, že se se mnou nebavíš. To srdce se asi láme mně.
„Přestaň už. Stačí. Už konečně docvič a pojď ke mně.“
Prý ještě pár temp.
„Pojď, nebo se přesunu do postele a budu si představovat, že mě tam ze tmy přepadává Pavel Batěk.“
„Já myslel,“ supíš, „že miluješ mě.“ Pár desítek temp.
„Miluju tebe i Pavla Baťka.“
„No, ale místo je jenom pro jednoho.“
To rozhodně odmítnu. „Moje srdce je široké. Pojmul bych vás oba.“ (Jednoho do zadku, druhého do pusy.)
Trénink je ukončen. Já vždy dosáhnu svého. Nahneš se nade mne jako uřícené zvíře a vezmeš mi jointa z prstů. Potáhneš a rozkašleš se, ještě pořád udýchaný. Ach, ty čerstvý padesátníku, kapacita plic už ti nestačí na cvičení a neřest. Snad tě nebudu muset křísit.
Svalíš se na mě a zamkneš mě v objetí. Cítím ho, jak mi buší do boku, je to trdum, trdum, trdum koně řítícího se po dostihovém závodišti. Hladím tě po vlhkém čele tam, kde kratičké vlasy ustupují zubu času.
Promiň mi, že jsem se před pár řádky tak rouhal. Nejsi pouhý spolubydlící a křísil bych tě tím nejpoctivějším dýcháním z úst do úst.
Je pátek večer a chci prostě jenom milovat.

Psycholog otevře notes. Klienta přezdívá slovy „Můj malý tyran“ – tak mu v dětství říkala matka, bezmezně milující. Sám to tak vylíčil na první hodině terapií.
Společně pracují na tom, aby udržel svůj vztek pod kontrolou. Někdy ho zcela ovládá – „Jako když se přes vás přelije vlna, pane doktore. Sice se vynoříte, ale ještě chvíli potom nemůžete dýchat.“
Od posledního sezení fantazie gradují. Představuje si, jak manželku, obdivující z okna kvetoucí zahradu, chytá za kotníky a vyhazuje ven.
Jde o pocit absolutní moci nad jiným člověkem.
„Pořád chodíte boxovat?“
„Chodím.“
„Pomáhá to?“
„Trochu.“
„Snažte se tyhle myšlenky odklánět jinam.“
„Zkusím to.“

Ložnice. Zástava srdce při koitu. Rozkoš prostě příliš dobrá. Jenže už se téměř nemilovali.

Koupelna. Může neopatrnému muži spadnout do vany spotřebič pod napětím? Ne. Nápad jako ze špatného filmu.

Kuchyně. Arzenik, strychnin, cyankáli; servírováno s jeho oblíbeným kořeněným jídlem. Včelička kurare číhající ve Vojtěchově oblíbeném proteinu.

Obývací pokoj. Od baru to na terasu bylo jen pár kroků a z terasy dlouhý pád po strmém svahu. Holdoval drahému pití a zatím ho měl pod kontrolou, ale jednou to může přehnat a přes zábradlí se naklonit tak neuváženě...

Jak prošla celým domem, utvrdila se Nina v jednom. Ona tenhle palác neopustí.

Dá se s jejím mužem do řeči. Sympaťák, soudil by nezaujatý pozorovatel. Daniel už zakusil degustační menu jeho nevraživosti, a přesto–
večer, když pod sprchou smývá z těla únavu dne a z dlaně sperma po provinilé masturbaci, myslí na ženu, která do něj vložila důvěru, opřela o něj své břímě, odložila své trápení. Za zavřenými víčky obraz jejího manžela: jak ho ten panovačný Vojtěch tiskne ke kachličkám a jako mechanický píst z něj vyráží dech.
Proč by někdo trávil muže, který vyplňuje představy nejkrásnější?
Budeš ze mě zklamaná, moje milá Nino.
Není souputníkem, za jakého ho má. Je pouhým zvířetem.

Do Sladkému sladké zavítá zvláštní návštěva.
Tenhle Vojtěch je opravdu mimořádně hezký muž - i stará dáma sedící u dveří se ohlédne.
Danielem projede echo Ninina naléhavého zoufalství. Jsi strašně empatický, vyčte si.
Hlas rozumu říká, že musí zjistit, co je tenhle Vojtěch vlastně zač.
Hlas soucitu nabádá nepodlehnout hezké tvářičce. Není mu dvacet a Ninin strach byl nehraný.
Oči vybírající pralinky jsou pichlavé jako trnky.
Hlas chtíče nediskutuje: kdyby pod těma trnkovýma očima klečel nahý, vzrušeně by tomuhle Vojtěchovi nastavil tvář k plivnutí.
Dezertní vidličkou, kterou leští, si zajede pod nehet.
Hlas rozumu velí klid. Chceš ho přeci pouze poznat.

Až jednou Emma oslaví se svými přáteli osmnáctiny, bude vyzvána: „Pověz nám něco z dětství.“
Jenže ona si toho z dětství moc pamatovat nebude: jen domácí napětí, ticho trvající hodiny, mámu, která s ní zavřená v pokojíčku trávila celá odpoledne a přitom byla jakoby průsvitná.
Bude si pamatovat otcovu korektní výchovu: laskavost, ale i přísnost a důraz na to, aby byla vždy poslušné děvče, milá na kluky, dokonce kázání "poslouchat jednou svého manžela"; to se zadřelo pod kůži jako tříska a doteď tam svrbí.
A tak, až bude slavit plnoletost, se na to napije. Vodky, přímo z láhve. Jakože nasrat.

Najmou si starou ženskou a je pro ně neviditelná. Taková babi za měsíční mzdu - hlídá dítě, když paní domu potřebuje čas pro sebe, protože to ty mladé a bohaté teď potřebují, setře prach v pokojích, uvaří, když je potřeba. Jako od maminky, chválí její obědy, a, pravda, těší ji to.
Jenže babi vidí, babi slyší.
Pozná, když je manžel neklidný, slyší jak mrštně manipuluje slovíčky. Všimne si lesklého očka kamery schované v obývacím pokoji. Neblaze tuší, když večeři, kterou vařila ona, vždy servíruje žena. Potřebuje prý ještě dochutit, speciálně, pro manžela.
Babské ucho občas zachytí vzlyk, zaslechne cink, vytuší kap.

„Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“

Sedí na okraji náměstí a přesto osamocení. Nikdo neposlouchá, jen Nina je ve své zvláštní melancholii jedno ucho.
Baristka Magda je tak hodná, že jim předtím, než z cukrárny odejde, oběma přinese espresso. Daniel ji požádá ještě o dvě skleničky a láhev apúlijského červeného, kterou schovával v kuchyni za komínkem utěrek.
„Já bych asi neměla pít,“ protestuje Nina. Víno je téměř fialové a už teď ví, že jí zbarví rty, které si kouše.
Korková zátka v Danielově zatnuté pěsti tiše lupne.
To máš teda smůlu, má milá. Jsou to dvě skleničky pro každého.“
Číst dál >>>

Než ji poslal domů, citlivě se jí vysmál. „Co to blábolíš?“ Chytil ji za ramena, trochu s ní zatřásl. Myšlenko, opust tuto ženu! Doufal, že nebohé robě má doma zodpovědnější hlídání.
Maminka s vražednými choutkami.
Otrávit manžela.
„Jak tě to proboha napadlo?“
Civěla na něj jako holubička zmáčknutá v hrsti – málem slyšel kosti praskat – a nesmála se. Ona ne.
„Jak bych to podle tebe měl asi udělat?“
I ty hloupý, vysvětlovaly její oči. Bylo to logické: copak ji sám nedávným vyprávěním nehodil vějičku?
„Vraní oko, rulík zlomocný. Říkal jsi mi přece o Tahovi.“
Zbláznila se, zněl mu v hlavě verdikt.

Na sklo zaškrábou prsty a Daniel si otře ruce od mouky. Peče zrovna pro pražskou zákaznici; peče do zemdlení. Venku padla tma. Přicházejí snad jezinky?
Je to Nina, oči lesklé jako v horečce.
„Pověz mi – jsem alkoholička?!“ vrhne se mu v ústrety.
Danielovi Nina sice přirostla k srdci, ale zatím ji nezná. Připadá si jako na divadle. Hraje se drama.
„Já nevím,“ směje se nervózně, „jsi?“
„Musíš mi pomoct. Víš, jakou pralinku má můj muž nejraději?“
Nechápe, kam tím míří. Z dechu se jí skutečně line líh, ženě na pokraji nervového zhroucení.
„Tu s kandovaným jablíčkem. Pomůžeš mi ho otrávit?“

Proháníme se létem. Bezstarostná jízda, to nám jde dobře. Bojím se návratu domů, ke každodennosti. To nám naopak moc nejde.
Zastavíme na docela vyprázdněném odpočívadle.
U špičky conversek mi leží použitý kondom. Rozhrnu písek, je jich tam víc. Celé pohřebiště potenciálu života.
„Proč zrovna tady šuká tolik lidí?“ podivuju se.
Pokrčíš rameny. Pohodíš hlavou. Vím, co to znamená – pojďme si taky šoupnout. Dal bych si, ale do Texasu cesta daleká, spousta hodin prosezených v autě, a to se mi moc nepozdává.
Podívám se nahoru. Do červeného, jako lopatkou odseknutého kaňonu zapadá slunce a má podobu obřího pomeranče.
Tak už vím.

Od střetnutí se zrcadlem cosi eskaluje. Vojtěch si dál proplouvá životem, ale vzduch v domě obtéká Ninu jako mazlavý jantar. Až manžela konečně nahlas obžaluje z jeho hříchu.
„Praštil js–“ spustí, ale v jeho pohledu je pomatencem.
„Praštil? Byla jsi opilá. Kolik ti toho ten tvůj kamarád nalil?“
Trochu moc, šepotá jí do ucha pouštní vítr. Realita kolem ní se mění. Její domov není kvetoucí zahrada, je to Gobi ledová nočním chladem pronikajícím z nezměrného kosmu...
„Já tě chytil. Protože kdyby ne, skácela by ses na to zrcadlo jako troska."
...a ona je gumička, kterou Vojtěch v prstech napíná, napíná.

Chytil ji pod krkem a zlehka s ní praštil o zrcadlo. Na sklo se obtisklo trochu tvářenky.
Ráno nebyl nejpyšnějším manželem na světě, ale ještě nikdy ho tak neponížila. Odešel z domu brzy a přinesl jí kytici modrých hortenzií. Snad přivoní a ucítí z nich jeho péči.

○●
Nina se objevila před zavírací dobou. Pomohla mu sklidit stolky z chodníku, k poslednímu se pak usadili.
„Děje se něco?“
„Nic,“ zablýskla úsměvem, pořád jako ze škatulky. Daniel si nemohl pomoct – pod slupkou hebké kůže byla dnes jaksi otřesená.
Popadla ho za ruku. „Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“

Šmuk, a přitom nadělal divy.
Náramek z Alžíru.
Ninino pozvání přijal. Klábosili spolu jako znovushledaní sourozenci. Ochlazení nastalo s příchodem manžela. Očima by stáhl Daniela z kůže, kdyby mohl, a naservíroval místo pečeného kohoutka.
„Zveš si odteď pánské návštěvy?“
Stal se svědkem úzkostlivého vysvětlování a konejšení.
V pozdním slunci se zaleskl jeho náramek – odbočka pro Ninu. Přesunula k němu exaltovanou pozornost.
„Ten musel stát jmění!“
„Jen taková cetka,“ pohladil ho Daniel prstem. „Dostal jsem ho od bývalého přítele z Alžíru.“
Vynucené přiznání. Radši nechával své soukromí soukromím, ale manžel přestal cenit zuby. Zvíře bylo zkroceno, scéna zažehnána.
Ani to nebolelo.

Tohle je pohádka erbenovská, bez dobrého konce.
„Kdo jsou J. & K.?“ ptá se dítě pokrokových rodičů.
„To jsou princové, co se měli moc rádi,“ odpovídají pokrokoví rodiče. „Tak rádi, že se dokonce vzali.“ Nepřipouští, že si dětská mysl chce představovat princeznu prostě jen kvůli nadýchaným šatům. Ne, zlatíčko, takhle je to lepší, protože nepřející lidé potřebují vidět, že láska vzkvétá i jim navzdory, že jsme v nové době, kde už duha neznačí Noemu konec pohromy. Dítě nerozumí, ale pokrokoví rodiče se chvějí štěstím. Princové J. & K., vzorně oddáni (registrováni), v dobrém a ve zlém (dokud je chtíč nerozdělí), radost pohledět.

Už nejsem princem, manželem, už mě ani pokrokoví rodiče nedávají za vzor; nevěra mě o postavení připravila, a tak ze mě zase zbyl prostě jen teplouš, navíc teplouš penetrovaný, tedy ten špatný, ten, který nesmí darovat krev, ten, na kterého se logicky díváme skrz prsty, protože ten druhý, ten penetrující, si alespoň zachoval přirozenou, obdivovanou sexuální roli muže-dobyvatele (ale dobytek je i tak, míní lid).
Nedá se nic dělat, mé libůstky mi od huby neutrhnete, a proto opouštím toto mýtické místo, tento piedestal uplácaný z mrvy, bylo mi s vámi blaze; neohlédnu se, ale na špičky bot se také nedívám.

A zde, v této cele dříve mnišské, je počátek všeho, počátek rozkladu (teď už J. & K. nedají vzorem, jako to dělávali – pohleďte na příkladné homosexuály, vzali se a jsou svoji XX let) i šílené lásky, v malé komůrce se spáříme jako dva psi, ani to nebylo složité, já prostě odhadnu chlapa, také z našich těl se páří jako z lesů, když mycélium pracuje, aby na svět vystrčilo hlavičky hub, tvůj penis je v mé ruce stejně tak hebký jako ten klobouček hříbku, je to zkrátka znamení, srůstá s mými čarami života, ale i do mě zapouští hnilobu, patříme (k) sobě.

Učíš mě, jak si mícháš gin s tonicem. Plátek dobré letní okurky, větvičku rozmarýnu, dvě kostky ledu. Říkáš, že máš rád prostý pití. A ty? ptáš se hned na to.
Myslím na slaný klaret rosící tvou kůži po dlouhém běhu; na kanoucí slinu, kterou při milování stáčíš přímo do mých lačnících úst; na vlažnou vodu, co po sobě necháš ve vaně po koupeli a vysrkal bych ji do poslední kapky; na semeno v barvě měsíčního svitu, co na něj čekám jako pes s vyplazeným jazykem.
Nic z toho neprovázejí složité instrukce jako vychladit, nemíchat, protřepat.
Taky prostý pití, krčím rameny.

„A co kdybyste k nám přišel na večeři?“
Vylétlo to z ní jako motýli, když ucítí první jarní květy. I ona cítila ve vzduchu cosi nového, snad potenciál přátelství.
Už věděla, že se jmenuje Daniel, občas spolu ztratili slovo, v jeho přítomnosti stála vzpřímeně. Byla to bezpečná známost: klepy z kadeřnictví určitě nelhaly a on ji omýval lichotkami jako živou vodou, ale nesvlékal očima. Rukama pohyboval trochu moc žensky.
Vojtěch mohl máloco namítat, byl přeci ještě ukonejšen dortem k nedávným narozeninám, námitky zalepeny v ústech karamelem.
Ale pořád to byl muž, koho zvala.
Rozhodla se ne zamíchat, ale přímo protřepat.

Daniel je opřený za pultem a připadá si tam jako na pozorovatelně: pestře ošacené ženy (každá tíhne k jiné barvě!) cvrlikají a trylkují v taktu exotického ptactva. Chodí jich sem hodně, většinou v páru; otevřel cukrárnu teprve nedávno, ale nohy zákaznic už si prošlapaly cestičku. Snaží se memorizovat si jejich chutě a přání.
Jen jedna je pořád sama. Parkuje kočárek vedle stolku a ztichlá popíjí kávu. Pralinky pojídá jako když ptáček zobe osamocená zrnka slunečnice. Je mu jí trochu líto.
Skleničku sladkého, kaštanově hnědého vermutu ze soudku posílá jako pozornost podniku. Líbí se mu, jak jí vlívá červeň do tváří.

Gina se neptala, kde vzal kabriolet, stejně jako se nikdy nezeptala, kde vzal bouchačku. Prostě měl dnes v noci obojí a byl kamarádem pro každou špatnost.
Přivítala je vilka jako z obrázku a umělý trávník.
Otevřel kreditkou a podržel jí dveře, gentleman z pouště.
Chlapovo chrápání burácelo přízemím.
Probudil ho Tommy. Oči lesklé jako korálky vytřeštil spáč do tmy. Ale to ona měla kůži ještě pořád omalovanou modřinami a v hlavě a klíně nesla vzpomínku na trpké podvolení.
„Já sama,“ zastavila mířícího Tommyho a převzala pažbu. Ústí pistole cinklo o sklovinu a proniklo dál.
Nemohla se dočkat, až pomočí prostěradlo.

Tvoříme frontu, přede mnou albínská dvojčata, za mnou izraelský sniper. Ke krvácejícímu uchu si tisknu kapesníček.
„V Nebi je plno!“ řve na nás svatý Petr. Oblečený je jako principál. „Od roku 2021 nepřijímáme!“
Na pořádek dohlíží Ďábel.
„Můžu aspoň do Pekla?“ vyzvídám. Čerty si představuju jako chlupaté chlapy v kůži, a to mi přijde docela dobré.
„Ne! Ani Peklo nebere!“
Vysvětluju, že jsem nevěrník, podvodník, oddával jsem se sodomii, Ďábel vrtí hlavou, tak přisazuju: nechráněné!
Přece nezůstanu v limbu.
„Hoďte je do Kombajnu. A tohohle teda něčím potrestejte.“

Otevírám oči. Doufám, že budu nádhernou ženou, ale srst mám fialovou.
Zabučím.

Náš příběh začíná v klášteře, domě božím.
Poprvé tě spatřím vzhlížet k nástropním malbám Stevensovým. Stejně, jako cherubové nade mnou, mám nebe na dosah; nemůžu z tebe spustit oči.
Vypadá takhle láska na první pohled?
Obhlížím pěkné paže, ohryzek tvaru Araratu, modrou bradu. Pošilhávám po poklopci a snažím se poznat, na jakou stranu ho nosíš.
A ty si občas všimneš a usměješ se – tak jako blahosklonně.
Vypadá takhle láska opětovaná?
Taky si dáš stejné pití jako já.
Všechno je boží znamení, boží záměr.
A když má chlap na ruce prstýnek, bude to s ním přece bezpečný, bezbolestný, počestný úlet. Ne?