Moje články

Bylo dostavěno; zkolaudovali sektem a radostí.
Přišlo jaro, léto, přátelé s dětmi vtrhli jako velká voda a dům na svahu ožil smíchem a cinkáním skla.
Že po roce utichá, si Nina uvědomila, až když slyšela dopravní letadla vysoko na obloze.
Vojtěch postupně třídil a prosíval.
„Proč už k nám vlastně nechodí Vaculíkovi?“ zajímala se jednou. 
Pohlédl na ni s něhou v očích. „Vždycky, když tu byli, jsi trochu moc pila, nemyslíš, miláčku?“ Když to vysvětloval, choval malou Emmu v silných rukou jako rozený ochranitel. 
Nejspíš měl pravdu. Vždy o ně měl takovou starost. A ženy na mateřské snadno propadají alkoholismu.

Projde pod nápisem Sladkému sladké.
Za pultem tentokrát stojí muž jejího věku. Určitě majitel, ona mýtická bytost probíraná v kadeřnictví. Má ušlechtilé, hladké ruce, prsty nadlidsky dlouhé.
Nina pozdraví, objedná kávu, chválí interiér, chválí sladkosti, pak jeho zádům řekne: „Manželovi vaše pralinky moc chutnaly.“
Samozřejmě, že zmiňuje jeho! Pochlebování Vojtěchovi je do jejích úst vtisknuto jako zvyk. 
Cukrář jí podá espresso. Usmívá se jako Mona Lisa. „A vám?“
Úplně ji to dojme. Vždyť je pouhou manželkou, doplňkem. Šálek si vezme, hypnoticky mumlá „Děkuji, děkuji“ a najednou ví: tady ji znají, tady ji chápou, tady by mohla spustit kotvu, zapustit kořeny.

Flám tak poctivej, že si nepamatuju nic. Ale protože se znám, odhaduju, že se to mohlo odehrát nějak takhle: všichni na tom večírku jsou mi cizí, ale nevadí mi to, protože pozorovat tě ve společnosti je dar, ze kterého zálibně stahuju stuhu. Diskutuje se rozpínavost vesmíru. Pijeme tequilu dovezenou jedním archeologem z Mexika. Jsi nejkrásnější chlap, co kdy mluvil o bílých trpaslících. Kouří se mezi knihovnami a trámovím – tabák, tráva i šalvěj divotvorná. Odcházíme až když je zcela nedýchatelno. Vzduch venku studí a chutná jako laskonky. Praha tříkrálová je podivně liduprázdná. Na ulici tě prosím, ať mě někam zatáhneš a vymrdáš. Chci mít kalhoty jen tak cudně pod zadkem a na tváři fasádu. Snažíš se mě vést dál, ale ponoukám tě do temnot. Stejně už jsem ti rozbil rodinu, a sobě taky, tak co sejde na troše veřejných něžností. Z okna nad hlavou na nás vykukuje Dionýsos, nebo možná jen nespavý dědek. Má kudrnatý vous. Kdybys ty měl vous, tahal bych tě za něj, dokud bys nesplnil mé přání. Takhle táhneš ty mě – do taxíku, srabe.
Noční spánek cizeluje amnézii. Nevím, jak jsme se dostali domů, ale spalo se mi blaze. Probudím se odpoledne, znovuzrozený. Takhle se pozná dobré pití.

Poznají se na večírku, kam oba zabloudí spíš omylem. On vyčnívá v davu a přitahuje dívky jako světlo můry. I Nina je můra ve tmě; eklekticky tancující, ovíněná, povolná. A tak jejich vztah vykvete na nejúrodnější půdě lidských vztahů: prosté fyzické přitažlivosti.
Vmanévruje ji do nejbližšího opuštěného pokojíku.
Za tři roky oba nosí prsten, ale na flámy už chodí sám. Co tam asi dělá? sžírá ji.
Zanedlouho zavane parfémem od Muglera. Nina vůni zná a nepoužívá, připadá jí odporná. Našel si milenku?
Přetáčíme pásku do současnosti. Nemohl by si na svých flámech konečně najít milenku? mění se myšlenka v přání.

Okouzlená cukrárnou podlehla puzení udělat tam útratu. Trochu sladkého donesla domů.
I Vojtěch je doma, vydají ho stíny. Mezi zuby jí zhořkne pistáciová drť. Manžel ji chytí za boky, ale cit chybí. Poměřuje ji rukama jako mulu.
„Už zase jíš sladké?“
Mužské nároky na ženská těla. Vyšší než kdy dřív.
Sám sáhne do krabice a bonbón si strčí do úst jako prostou chlebovou střídku.
„Hm, moc dobrý."
Mužská poživačnost. Stará jako lidstvo.
„Radši ti to zabavím,“ promluví jako učitel nebo tatínek, každopádně figura, která ví líp. Vypáčí jí krabičku z prstů a ona ho nechá.
Ráno vážila padesát čtyři kilo.

Vymoženosti doby, digitální chapadla prohmatávají okolí. Fit_kluk_33 vzdálený 5 km. Josef 2 km. Husky jen 280 m. Když je to Husky, bude aspoň huňatej? Jestli jo, tak bych mu napsal. 
Oddávám se Grindr seanci zase po letech, fotku tváře si tam dám snad na minutu. Udělá to frrr, ta letka jestřábů.

čua, já vers top 17cm
a ty???

Druhý pošle jen emoji. Líže broskev.

prijedes ke mne a nastavis mi hubu, přichází holé sdělení.

Prostě Grindr. Romantika zaručena. 
Fotku zase vymažu a otevřu profil Huskyho. Vzdálen 12 km. Utekl, pes jeden toulavá. Stejně určitě není huňatej. Na seznamkách všichni lžou. 

Je jaro, čas zkracování, a Nina sedí v kadeřnictví.
Napovídá se tam toho hodně, prostor bzučí slovy: Už jste byly v tý nový cukrárně? – Je to tam pěkně drahý. – Dělají ručně luxusní pralinky, i pro zahraničí! – Vlastní to chlap, není to divný? – Slyšela jsem, že je to teplouš. – Jó? Já zase slyšela, že chodí s tou mladičkou holkou, co mu tam obsluhuje.
Nina zaplatí. Mikádo má chic.
Kočárek kormidluje přímo k proprané cukrárně. Sladkému sladké, stojí tam.
Koupí si pár nejdražších pralinek, usmyslí si. Sní je ke kávě a bude si představovat, že za výlohou leží pařížský boulevard, slepicím navzdory.

Má krásný dům; honosný, obří a nový. Má zdravé dítě; holčičku, tu si vždy přála. Po zahradě běhá pes; i když ten si oblíbil spíš manžela. Zvíře holt pozná vůdce smečky.
Ach ano, manžel. Tady je to místo, kde dobrý holistický lékař nahmatá problém a vystopuje všechna propojení: proto máte tak neklidné spaní, mladá paní, proto tak často trpíte nechutenstvím, zhubla jste, padají vám vlasy. 
Tohle musí skončit.
Narodila se jako svobodná dívka. Vyrůstala jako ukoptěná divoženka, žádný dloubanec si v klučičí partě nenechala líbit. Musí se vůdci smečky taky jednou postavit.
Pak už žádný bolavý žaludek a vypadávání vlasů. 

Obraz v zrcadle. Vidím: tělo, které obývám, plíživě chřadnoucí, povolující, podvolující se rokům, tělo, které se kdysi mělo z chlapeckého změnit v mužné a v tu chvíli zradilo. Tenké paže, kulatá ramena nejslabšího článku smečky.
Když sleduju tebe, jak si příliš dlouho piluješ čerstvě zastřižené nehty, říkám ti: nech už toho, hnusí se mi jakákoli zženštilost, hnusí!
A pramení to ze mě. Androgynní kluci jsou hezcí možná dokud jsou mladí. Bowie byl jenom jeden. Stárnu jako mlíko.
Zúčtujeme spolu, slibuju tělu, když běžím osmý kilometr. Skoncuju s tebou, vyhrožuju při pozdravu slunci a táhlými pohyby napínám svaly na hranici utrpení.

Kdesi na cestě přesně mezi dvěma poledníky, v zemi tvrdé, vyprahlé a béžové, stojí fádní město a na okraji toho města žije vlastním životem noční klub s nepatřičným jménem Bel Air, motel, bar a nevěstinec v jednom. Hlavními hrdiny jsou tu kluk Tommy a holka Gina, kteří se živí prostitucí, sní o lepší budoucnosti a občas zabíjí čas drobnými krádežemi a jinými nebezpečnými vylomeninami; a kolem nich v drabblech orbituje pár dalších postav.

Jedenadvacet drabblů najdete shromážděno tady.

Pokud byste chtěli číst dál, dopsal jsem první povídku ze stejného světa a brzy ji doplní i nějaká další.

ef77 – Soňka
Mám letos v oblíbených zase asi patnáct drabblů od ef77. Vybírám to, které mě opravdu slastně zasáhlo, ale přečtěte si je všechny. Až jednou budu velký, chci umět psát jako ef.

Apatyka – Baletka: Lásku svou já mám ve Venezuele
Zaoceánské přemístění krásného příběhu.

Lady Peahen – Modus operandi
Láska na divokém západě!

Lejdynka – První
Vybrat jedno bylo těžké. První proto, že je 6. května a já mám ještě pořád v hlavě věty, které jsem tam četl. Ale Nachtvogel nemá jediné hluché místo.

medvedpolarni – Loutkářka
Loutkářku volím víceméně náhodně, skvělé je všechno. Letná teskná, Letná alternativní, Letná hororová. Vlaky tam drkotají přes žebra a z malé Mášy se svírá u srdce. Prostě čtěte Letenské listy. Jsou tisíckrát lepší než Hobulet.

may fowl – Vonné svíčky atd.
Jen ženy si všimnou, kdy je potřeba otočit kytky.

Gabriela92 – Ten pocit
Lidé jsou různí. Baví mě číst si o jejich podivnostech, pošahanostech; pojď, sáhni si čuníkovi na střívka…

Blueberry Lady – Vnitřní emigrace
Drobným drabblem zachycena velikost Dmitrije Šostakoviče.

Danae – Řeka
Strašně rád se dojímám.

Faob – Sbohem a řetěz
Můj oblíbený autor, kterého jsem se styděl komentovat, protože proti jeho drabblům byla moje slova vždy jen fádní. No, a letos je pryč. Ale nechal aspoň drabble na rozloučenou.

Scéna: sledujeme prostý pokojík, obléká se v něm muž a dává si na čas, podle liknavosti pohybů se mu nechce odejít. Na lůžku, zády ke kameře, leží nahá postava, podle úzkých boků a hranatých ramen také muž. Za okny tma, ale i pár neonových klikatic.

Muž na lůžku: „Jdi už.“

Polooblečený se nahýbá nad postel, rád by ještě jeden polibek, ten úplně poslední, rozlučkový.

Muž na lůžku se ožene. Najednou vypadá, jako by zestárnul nejméně o deset let. „Přestaň na mě civět jako na svatej obrázek.“ Pohlíží nyní přímo do kamery. „Vypadni, slyšíš? Copak už jsi neviděl dost? A zhasni.“

„Chtěla bych být kluk,“ řekne a pozoruje strop. Není na něm nic zajímavého. Ale kdyby pohlédla Tommymu do tváře, rozplakala by se, protože se na ni dívá s něhou, kterou si nezaslouží. Hladí ji po vlasech, drží za ruku. Jako vždy voní mýdlem a deštěm. Gina zavírá oči a oddává se čichovým vjemům, aby se ztratila svým myšlenkám. Nefunguje to.
„Je jednodušší být kluk?“ ptá se ho.
Pokrčí rameny.
„Co kdyby to byl kluk?“
Je hladová a vystrašená a chtěla by být kluk. Už ať ji uspí. Nedovede myslet na nic jiného než fazoli ve svém břiše.
„Drž mě.“
Nepouští ji.

*
Cítí se čile, ale bere si volno. Walter pro to má pochopení; je to homosexuál s měkkým srdcem a všechny své kurtizány si považuje jako rodinu. I Tommy je pořád u ní. V posteli pod peřinou se k sobě tulí jako sourozenci bojující proti nočním děsům.
„Co kdyby to byl kluk?“ ptá se pořád, hlavně sama sebe.
Tommy místo odpovědi zašustí v rukou pár papíry. „Čtu teď tuhle knížku, je to fakt dobrý.“
Asi ji chce rozptýlit a daří se mu to. Představa Tommyho jako zapáleného čtenáře literatury ji rozesmívá.
„Dobře, tak čti,“ poručí mu. „Ale drž mě, jo?“

Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Přece jeho. Ďábla. Oči se mu zaleskly jako hlavy nezralých makovic a pleskla přes ně řada řas. Pohled uživatele opia. Flashback do nejhoršího dne jeho života.
Začal ho bít hlava nehlava, až klukovi ulítnul klobouk a jeden nebo dva zuby do prachu cesty. Prostovlasý měl kudrny černé jako noc, pomádou naleštěné. Mexičan, jakých tu je plno.
„Hovado,“ syčel na něj jeden z chlapů, co už ho drželi za ramena.
„Debile, přeskočilo ti," zase druhý. Oznámení.
Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Jen přízrak měnící podobu. Můžete mě pustit.

Zajel do vody hladce jako nějaký obojživelný tvor. Když se vynořil, Tommy k němu udělal pár temp - musel ho osahat a zjistit, jestli někde nemá žábry. Hledal ve vlasech za ušima, na krku, kde se zdvíhaly tepny. V jamkách podpaží byly jen chomáčky chlupů a žebra taky nebyla žábry. Možná leží v ohanbí, napadlo ho, ale našel tam jen tuhnoucí penis.
Vojín zasténal do nočního ticha a Tommy ho umlčel dlaní.
Unisono pohlédli ke spícímu domu. Voda cizího bazénu kolem nich šeptavě pleskala a okna se nerozsvěcela. Nicnetušící, neznámá rodina zřejmě spala dál, a tak mohl pokračovat v hledání žaber.

Vojín Brannan, tak mu říkali, „vojíne“, a jemu se to líbilo. Armáda ho formovala do podoby rovného, zoceleného muže, jakým vždy chtěl být. Archetyp, kterého si tolik považovali jeho dědeček i otec. Slýchal o tom od malého kluka. Služba vlasti, služba vlajce. O čem dalším může chlap snít? Doma mít synka, krásnou ženu, vyhlédnout z okna a vidět hvězdy a pruhy třepotat se ve větru. Tak ho to učili.

Měl ale i nového učitele. Někdy podléhal jeho hanebným svodům.
„Pojď, pochčijeme auto cajtům,“ vyzýval ho Tommy a už si rozepínal kalhoty a hrozně se tomu smál. Nebo: „Udělám ti to tady v tom průchodu,“ a roztouženě ho táhl do ztemnělého prostoru, kterým sice nikdo neprocházel, ale mohl by. Žádný vzor pro mládež.

„Někdy bys měl fakt udělat něco punkovýho,“ nabádal svého vojína s jointem mezi rty. „Prostě se bavit a být a nehledět na ostatní.“ Mluvil mistr svého oboru.
Leželi za městem v rozvalině dávné hospodářské fincy, pozorovali mračna a obláčky kouře, které bafali do vzduchu.
„Pojď se mnou příští neděli na večeři k našim.“
Tommy na něj pohleděl s absolutním despektem. „To je podle tebe projev punku?“
Vojín Brannan pokrčil rameny. Ani nevíš jakej.
Pak už Tommyho víckrát neviděl.

Nováček v armádě, zelenáč v baru. Nejspíš se dal zlákat na první nedělní tah; tvářil se upjatě a dobírání štamgasty nesl těžce. Největším troufalcem se nechal uvrtat do páky. Porazil ho, pak druhého, třetího. Holky z něj byly nadšené; osahávaly mu svaly a chtěly zvedat do vzduchu. Prováděl to bez emocí.

Ve tmě roztál, usmíval se dokonce, ještě chutnal po soli a citrónu.
Jeho vystříhaná hlava byla drsný samet a pták zase masité hadí tělo vyhřáté z lenošení na slunci. Tommy nevěděl, čeho se dotýkat dřív. Nemohl se nabažit ani jednoho.
„Kolik se ti platí?“
Scestná otázka.
„Šampioni neplatí nic.“

Moje máma měla vždycky velký sny. Středozápad jí nikdy nebyl dost dobrej. Nechtěla zkysnout na farmě s ovcema a koňma a nasáknout do hlasu buranskej přízvuk arkansaskejch kopců, tak frnkla do New Yorku, jako by tam snad už na ní na nádraží čekal liftboy v červenym a na Long Islandu načančaná vila.

V Brooklynu se zbláznila do prťavýho Itala, kterej ze všeho nejvíc chtěl s touhle dlouhonohou blonďatou gazelou syna. Upnuli se teda na společnej cíl a ona si myslela, že ho může zkrotit, vychovat, uklidnit, jako nějakýho koně, na kterýho vytáhnete udidlo, bič a lonži a uděláte z něj zvíře věrný na doživotí. Měla už sice jednu kabelku Coco Chanel a lodičky s červenou podrážkou, kterýma jí Ital obdaroval, když výjimečně trhnul balík na sázení, ale ta farma v ní prostě zůstala. A přes děcko je k zotročení chlapa nejlepší cesta, no ne?

Nakonec prásknul do bot, když mi nebyl ani půlrok, ale ještě před mým narozením si vydupal, že se budu jmenovat po něm, Tommaso Fioretti. Rodinná linie nebo tak něco. Víckrát jsem o něm neslyšel. A tak mi zůstalo zpropadený, nesmyslný italský jméno a ani jeden rodič, protože pro oba dva jsem se ukázal být životním omylem.

Vyrazil si na výlet do pouště. Tam, do bermudského trojúhelníku mezi poledníky, kde se to stalo. Kde jeho knihu, dítě, rukopis sotva na svět přivedený, křehký organismus, uchvátil Hajzl.
S sebou vozil baseballovou pálku a paralyzér. Dovede je použít? Dozví se.
Ale poznal by ho?
Pamatoval si: zbrusu nový stetson v barvě slonoviny, oči mrkací panny, vůni mátové žvýkačky, postavu překvapivě útlou, postavu zdánlivě slabého kusu - postavu poťouchlého škůdce, úskočné kolčavy.
Pamatoval si: hlaveň na spánku.
Dokonalé rekvizity a figurína moderního desperáta.
Byly to ještě skutečné vzpomínky nebo už filmová scéna?
A tak jen jezdil a jezdil. Prázdnem, truchlením, šílenstvím.

Šoustal ho na zádech a Tommymu se celou věčnost před očima houpal zlatý medailon portrétující Pannu Marii v umných detailech. Nejspíš považovaná rodinná svátost.

*
Vískal ho ve vlasech. Hladil šíji sluncem zabarvenou do odstínu železité půdy. Prsty zajížděl pod tenký řetízek; párkrát zavadil o zapínání, ale to už platící milenec téměř spal.

*
Skrýš ležela v Bobově bungalovu, v lince pod umyvadlem, v hrnci zastrčeném vzadu ve tmě. Bob vaření neholdoval a zloději se nedívají pod pokličky... Pod touhle pokličkou se schovávaly poklady nejcennější. Nebyly na prodej. Byly to Tommyho kořisti - protože každý z těch chlapů si zasloužil o něco přijít.

Přišel do baru v brzkou hodinu – vždyť venku ještě pálilo slunce – a objednal si pivo. Mladý kluk, mlíko mu teklo po bradě. Panic, zhodnotil ho Tommy a podal mu vychlazený budweiser.
Držel se své třetinky jako záchranného lana a pořád se otáčel přes rameno a pokukoval po holkách. Dvě se líně pohupovaly na nízkém pódiu a zbytek lelkoval s mladými vojáky kolem jukeboxu.
„Která se ti líbí?“ prohodil zběžně Tommy.
Kluk zarazil pohled do země.
„Když za nějakou půjdeš, hlavu ti neukousne.“
Otočil se podesáté, fascinován. Otřel si zpocené dlaně, dojemný a ztracený, a zamumlal:
„Radši si dám další pivo.“

V Bel Air je nová kočka, rozkřiklo se rychle. Blonďatá, nohatá, pihy na tvářích jako skořicí posypaný kopeček vanilkové.
Jazykem umí šlehat jedovatě jako kobra, tradovalo se mezi chlapy. Ráda hodný, vymydlený kluky.
Ale když si padnete do noty, vysaje tě jak pijavice, říkali.
A když se budeš znát s tím jejím hošanem, tím líp, radili si. Zařídí ti u ní dostaveníčko pěkně pronto.
Gina, klasická kráska, sama reinkarnace Sharon Tate. Jen ty zuby. Zuby má jako barakuda, přiznávali ti nejupřímnější.
Gina nedokonalé zuby ukazovala málo. Její persóna byla svůdná kočka, nebezpečná kobra, žíznivá pijavice. Tajemné femme fatale se nesmějí.

Obcházeli blikajícím, třeštícím lunaparkem. Chtěla tam klofnout kunčofta, ale Tommy trval na tom, že budou mít celý večer pro sebe. Projeli strašidelným palácem (Tommy se smál, ona vřeštěla), snědli cukrovou vatu, vystřelil jí plyšového brontosaura. Měl skvělou mušku, ale „Musel to být dinosaur?“. Radši by toho boubelatého medvídka.

Před půlnocí ho dovlekla do stanu mexické věštkyně. Prohmatala jim dlaně, promíchala karty. Seděli tam natěšení jako děti před cukrárnou.
„Kde budeme za pět let?“ dožadovala se Gina budoucnosti.
„Cesta bude trnitá, ale všechny starosti pominou. Vidím vás vznášet se ve vodě.“
Oceán, dojala se. Určitě to je oceán, milovaný a azurový.

„Nabral jsem ho, vypadal ve fata morgáně jako bludička, chvíli jsem myslel, že vjíždím do vody a on tam jen tak levituje, přízrak z žízně, ale to jenom klamal tělem, jenže ona ta vidina vody, víte, mě nějak oblažila a v dobrém naladění jsem prostě chtěl pomoct.“
Policisté si vyměnili pohledy. Nehnul se vzduch v kanceláři, prsty nad klávesnicí ani jejich tváře. Už si nebyli jistí, že sepisují loupežné přepadení.
„Znovu. Nabral jste ozbrojeného stopaře a on vám ukradl knihu.“
„Počítač, disk, vůbec všechny cennosti. Ale hlavně rukopis.“
„A můžete nám ho popsat jinak než… jako bludičku ve fata morgáně?“

Otisky rukou na krku se slily do nachového šálu. Zavře se na pár dní do svého opuštěného pokojíku v Bobově bungalovu a bude si lízat rány. Nesnesl, když se na něj lidé dívali s lítostí.

„Jak dlouho takhle budeš žít?!“ řval Bob, než je oddělily dveře.
Dokud bude každá šleha adrenalinu do žil tak skvělá, chtělo se mu odpovědět. Dokud mu každý sex s cizím chlapem rozbuší srdce. Dokud se mu z každého přepadeného řidiče na prázdné silnici roztočí hlava.

Ulehl na kanape s posledním lupem. Štos papírů nadepsaný Richard Vozniak – Neslučitelné se životem.
Bezpochyby to nejpodivnější, co kdy ukradl.

Standardní klient. Mladý, průměrně upravený chlap. Trochu nervózní. Normální práce. Ale když Tommyho přivedl na motelový pokoj, čekali tam další tři.

*
Gina panikařila. Zavolal jí uprostřed noci, trochu otřesený, a poprosil o odvoz. Dorazila úplně nepříčetná. Není ti nic, musíš do nemocnice, do hajzlu zkurvenýho, ty teda vypadáš.

Ráno vypil kafe a pohlédl do zrcadla. Byl jen trochu přiškrcený, opuchlý a bolest břicha pominula v nočním spánku. Měl výborný pud sebezáchovy.
„Neboj se o mě, já jsem nesmrtelný,“ řekl Gině pyšně.

*
„Těpic, takhle jdeš do práce?“ komentoval to Walter za barem. „Co se ti stalo?“
„Jen taková... strkanice s kamarády.“

V pátek ho v poštovní schránce klubu překvapila obálka. Nejspíš se před nikým neutajilo, že tam pingluje.

Milý Tommy,
už se dál nemůžeme scházet. Došlo mi, jaký jsem zoufalec, když ti říkám, že tě miluju. Máš ze mě akorát legraci – vidím ti to na očích, na způsobu, jakým se kolem mě pohybuješ. Jako šelma nakračující kolem raněné kořisti. Musím se vrátit do reality: jsi šlapka a já nekonečně, naivně trapný.
Bert

Tommy zažehl růžek staromódního dopisu zapalovačem a připálil si papírem cigaretu.
„Co ti píše?“ zeptala se Gina vystrkující chodidla z lehátka na sluníčko.
„Že jsem mu zlomil srdce.“
„Debil.“

Malá Gina za ním chodila, když už si večer sednul k televizi a otevřel pivo.
„Namaluj mi svět, táto,“ říkala. Její nejoblíbenější motiv. Pastelky a papír měla připravené.
Tátovo vidění světa bylo jednoduché: domky s ploty, stromy, kulatá louže, která představovala oceán, zvířata jako baňky na nohou.

Velká Gina zatím znala jen tohle vyprahlé místo mezi poledníky. Lidé plížící se ve stínech podél domů, na dvorech místo květeny ševelící palmy, kvádr nočního klubu, ve kterém pracovala jako tanečnice a společnice. Kam oko dohlédlo, odstíny okrové. Doufala, že jednou uvidí oceán, že bude šťavnatě azurový a že nebude vypadat jako louže.

Nebyl jeho biologickým otcem, dokonce ani prvním otcem nevlastním. Ženská se přistěhovala, když bylo Tommymu sedm a pak je oba opustila. Kluk ani jednou nezaplakal. Možná už tenkrát hluboce chápal to, co sám zdědil – matčinu dravou žízeň po svobodě.

Ve třinácti se vracíval po víkendu, prachem obalený.
V sedmnácti po týdnu, ještě v potácivé kocovině.
V jednadvaceti po několika měsících, s vyraženým zubem, ale šťastný, že prožil východní pobřeží. Bůh ví, co tam dělal. Bob to rozhodně vědět nechtěl.
Jednou se možná nevrátí vůbec, pomyslel si. Prostě jen chtěl mít doma syna, ale mustangům to taky nejvíc slušelo na prérii.

Bert byl jeho oblíbenec. Takhle v posteli na zádech vypadal jako králík stažený z kůže, ale dobře platil a krásně o něm mluvil.
Narazili na sebe docela náhodou a jedno si ujasnili hned. Když nebudeš škudlit, udělám cokoliv chceš. Cokoliv. Udělám tě šťastným.
„Jsi hotová chodící dichotomie,“ rozplýval se básník Bert, a tak se mu Tommy vystavoval před oknem a vpíjel do sebe lichotky a kaskády slunce. Nevěděl, co to slovo znamená, ale i tak po něm přes rameno mrskl pohledem jako zelenooký kocour slízávající smetanu. Víc.
„Ve zdravém těle hříšný duch. Nebeský Belzebub. Duše černé ovce v těle bílé…“

Kam se poděl jeho dar slova?
Do čelisti ho tlačila hlaveň pistole; ledově se potil, myslel na prchlé múzy a existenci Boha.
Svezením stopaře chtěl vykonat dobrý skutek.
„Hodím tě do Melrose.“
„To bude super.“ Zněl vděčně a z úst mu voněla mátová žvýkačka.

Odvoz nestačil. Chtěl „Prachy, mobil, hodinky. Dělej.“
Pohledem prozradil koženou brašnu, která ukrývala to všechno a ještě víc. Dar slova, vzpomněl si, nechal zavřený tam v podobě rukopisu čerstvé knihy.
„Tohle mi neber.“

V jednom rozhovoru tvrdil, že by se za své dílo rval. Ale ten kluk zbraň nikdy nesklonil.
„Tady zastav, fešáku. A zas upaluj.“

Poušť je měděná, silnice přímá jako střela, v dáli se chvěje placaté město.

Poprvé takhle šlapal po krajnici v žáru odpoledne, když ho uprostřed ničeho znenadání vyhodil ten chlap a dupl na plyn. Plahočil se tenkrát v mučivém vedru třináct mil do nejbližšího města. S rozpíchaným zadkem a šílenou žízní. Fakt bobánek.

Kráčí a pomýšlí si na pár stovek a třeba drahý hodinky.

Ty vzpomínky patřily jeho dávnějšímu já. Teď už podobně odlehlá místa vyhledával; teď už mu hlavu chránil klobouk a ústa šátek. Ve všité kapse džínové bundy si lebedila malorážka Walther.

Nešťastníkovi v poušti vždycky nějaký dobrák zastaví.

Když jde o kytky, seš ignorantskej chlap.

Jestli se mám nastěhovat do tvého holobytu, musí se zazelenat, zdomácnit. Jako projev souhlasu mi přineseš rozkvetlou mučenku.

Obecně ale z předmětu Partnerské ústupky propadáš a já se s tebou hroutím jako Joan Crawfordová v Drahé mamince. Netrvá dlouho a vybíjím se na mučence, protože tebe naprosto oddaně miluju a mučenka je jenom kytka.

Ale protože další den už zase souložíme jako psi a ty šukáš přímo božsky, snažím se večer mučenku vydolovat z popelnice. Připomíná obilí po mlatu. Novou seženu až za týden, ale ty si prázdného parapetu nevšimneš.

Prostě ignorantskej chlap.

Od samého rána poctivá práce se dřevem a pilou, ani neměli čas cítit chlad. První odměnou byl oběd ohřívaný na ohni. Vladimír vytáhl přibalený proviant, mísu výpečků v zatuhlém omastku. Hotový poklad.
Nenechavými lžícemi nabírali přímo z otřískané pánve.
„Bože, to je skvělý,“ zaznívalo z té pětice. „Neznám tvojí ženu, ale klidně si ji někdy pujčim.“

Večer si blažil v napuštěné vaně a vyprávěl.
„Všichni se shodli, že milujou mojí ženu.“
Marek se sklonil a potěšeně Vladimíra líbnul na rty. „Cos jim na to řek’?“
„Nic. Styděl jsem se přiznat, že už se pár dní neholila a škrábe jako jezevec.“

Projíždějí městem, troubějí už z daleka, auta zdobená květinami.
„Pojď se podívat!“ Matka skrčená za ibišky jako chrlič. „To by mě nenapadlo, že se Petr bude ženit tady u nás.“
To ani mě.
Minulé léto jsme spolu trávili v Řecku a v hotelových pokojících se milovali jako muži ze starodávných amfor. A on, had, si teď bere nezávislou moderní ženu z Prahy.
Bydlíme naproti radnici, není se před tím neštěstím kam schovat. Radši vrazit hlavu pod polštář a představovat si, že to mě svalí večer do peřin.
Troubějí, drásají a ohlašují, že na návštěvu domova jsem si vybral nemilosrdný víkend.