Moje články

Kdysi kdesi na Slovácku žila jedna teta,
chcete-li znát její jméno, říkejme jí Běta.
Bylo zrovna Mikuláša, po vsi chodil čert
a ten jeden rozhodl se ztropit z drbny žert.
V masce s rohy dlouhán Fero až dva metry měří,
zmerčil starou Kelišovou sísat zpoza dveří.
Nenápadně připlížil se, vyskočil a vzpažil,
následoval babský tanec, nejlepší, co zažil.
Tetka není zelenáč, co vystrašit se nechá,
po zjevení satana však přes dvůr rychle spěchá.
Čertisko se láme smíchy kam sa tetka "loudá",
cílem běhu napříč dvorem byla kadibouda.
František se netajil před posluchačů hejnem,
že se ještě za úprku potřísnila lejnem.

Děsně out je žena, která dneska chlupům hoví,
tak to večer vezmu břitem, ráno mám zas křoví.
Být moderní ženou není vůbec žádný med,
některé si kvůli tomu do rtů píchaj jed.
Jiné zase silikonem nechaj ňadra nalít,
za sto roků archeolog bude bulvy valit.
Přilepené dlouhé drápy a umělé řasy,
nabarvený mop na hlavě - nepůvodní vlasy.
Někdy dojde na piercing, jindy na kérku,
já mám jenom v koupelně menší drogérku.
Venuše dnes nejsou in, vše jen bio, eko
a příliš se nevyžrat, hlídat každé deko.
Zvládáme i ulovit, kdyby snad chlap chcíp,
jestli tenkrát v pravěku nebylo nám líp...

Zvuk zvonku, co na Vánoce plní tajná přání,
jako dnes mi v uších zní to jemné zacinkání.

Magická noc - ta při které zázraky se dějí,
o takových legendy se často vyprávějí.

Když hvězdičky počítali sami v svitu měsíce,
pod srdcem se zahnízdila jedna buňka z tisíce.

V určeném termínu před slunce východem,
zrození začalo kontrakcí příchodem.

V den tátových narozenin princezna svět spatří,
beze sporu k nejkrásnějším ten zážitek patří.

Zalykáš se samým štěstím nad spícími andílky,
když slyšíš dech pravidelný z jejich dětské postýlky.

Kdo k plejádám padajícím upíral své zraky,
možná dneska, tak jako já, věří na zázraky.

Pořiďte páreček, budou si hrát,
dětičky (z lásky?) se zkoušejí žrát.
Ten, který dřív neublížil skoro ani mouše,
vláčí ségru celým bytem, ona ječí, kouše.

O hračky musí se soustavně rvát,
anebo alespoň příšerně řvát.

Hlučná hudba, duté rány,
na klid v domě krachly plány.

Nemoc dětí šílených je každodenní boj,
kdy vzájemně válcují se jako parní stroj.

Už slyším ty komentáře, neb okolí nevydrží,
neříci, že dnešní mládež dost výchovných neutrží.

Chybí úcta, morál, všecko,
jaký rodič, také děcko.

Vychovávat vlastní děti, to je challenge největší,
můžou si to týden zkusit, jestli je to potěší.

Zapůjčíme hned, značka: nevracet!

V zimě zabal ženu do dek a ponechej tak,
v duši zraje vnitřní moudrost, odpočívá drak.
Hodnotí a tvoří plány, potřebuje klid,
vše zlé bude odejito, krev nezačne vřít.
Citlivá a zranitelná s jarem přijde síla,
energický rošťák spíš než éterická víla.
V létě zvolní, rozzáří se, ukáže co umí,
potřebám všech lidí kolem lépe porozumí.
Má růžové brýle a též sklony utrácet,
na podzim se energie začne vytrácet.
Je citlivá, zranitelná, potřebuje klid,
kreativních radostí se touží nabažit.
Kritizuje, vidí chyby, máloco se jí teď líbí.
Kdo pochopil, není ženám nevítaným sokem,
každý měsíc bez úhony projde jejich rokem.

Proč cesta do kopce soustavně míří?
Za jedním zvedaj se nejméně čtyři.
Nezlob se, že pro zdolání hor máš vlohy,
ke zdravému tělu i dvě zdravé nohy.

Tak se škrábej, tak se škrábej!

Celý život marně hledáš odpovědi,
na otázky, které někdy hodně svědí.
Blažený, kdo rozjímá, když v lese sedí,
proč komáři nakousnou a nedojedí.

Jen se škrábej, jen se škrábej!

V životě jsou pozlátka, co čas ti kradou,
marníš ho až zjistíš, že jsi dole bradou.
Honí tě a krev ti pijí často lidská klubka zmijí.
Zůstaň vždycky jen sám sebou...

a na protest škrábni sebou, škrábni sebou!

Kristus pán byl ukřižován, zvony k Římu letí,
po vesnici s řehtačkami chodí banda dětí.
Věřící jdou na mši svatou, pomlázky se pletou,
příroda je jako v máji, šeříky už kvetou.
Holky v slupkách cibulových obarvují vajíčka,
do výslužky přichystají z čokolády zajíčka.
Tahle honba na vajíčka je zvykem už léta,
zadek klukům nastavuje slečinka i teta.
Tradice se udržují, jenom náhod shodou,
poněkud se zapomnělo na kropení vodou.
Když už zadek nastavovat a jelita snášet,
chtělo by to trošku genderu i do tradic vnášet.
Mám-li přijmout krásu, pružnost, výpraskem, dle tradice,
když nebudou šlehat s citem, poleju jim palice.

Pro někoho samý odpad,
pro jiného cenný poklad.
Paní Květa milovala staré poklady,
v ulici však budilo to samé nešvary.
Pokaždé obešla vesnici celou,
v některé z popelnic našla věc skvělou.
Hromadila jako křeček... Vázu, klozet, kobereček...
Sousedům je trnem v oku, úřad vede spisy,
kdo naopak piští blahem, to jsou místní krysy.
Postel za skříň vyměnila, na noc zavře křídla dveří,
prsty nohou takto chrání před hladovou krysí zvěří.
Pozvali ji na úřad a jen vytáhla paty,
buldozerem shrnuli ten její poklad zlatý.
Historie mlčí o tom, zda nastalo peklo
a nebo to s šiblou Květou po návratu seklo.

Když jedeš na Jedobota, nesmí nastat žádná bota
a už vůbec u robota.
Robotovi zadáš příkaz projet rovně přes čáry,
zmetek ale nejspís chlastal, zdá se, že je na káry.
Jak po kalbě motá se neb motor se mu zadřel,
bez pořádné lubrikace se fakt hodně nadřel.
Snad u druhé disciplíny štěstěna nás políbí,
kávovar jen z legokostek porotci si oblíbí.
Dávkovač čepuje, kelímek chybí,
zásuvky ve chvilce plavou jak ryby.
Ten projekt měl duši,
prodlužky se suší.
Jsi fakt kruťas osude,
káva dneska nebude.
Trnitá je cesta vzhůru, pár proher tě stojí,
nikdy ale nevyhraje, kdo se toho bojí.

Té trapárny nevšim by si asi leda slepý,
papuč, která drží jenom silou izolepy.
Autentické zážitky z cest studentíkům líčí,
rušitele bombarduje křídou nebo klíči.
Do třídy vždy naspídován jak tornádo vletí,
zmůže se ten fosil někdy na své vlastní děti?
"Kontrolní otázka!" zamíří prst,
zkoušeným důkladně zježí se srst.
Dlouhým nehtem na malíčku pošťourá se v uchu,
zřejmě aby odpovědi dopřál lépe sluchu.
Třída kouká, řeší brouka...
Kopuluje s prsaticí na fotce se placatící?
Ne-li, bude čtyřprocentní, uzavřeli sázky,
on ve věku pokročilém splodil důkaz lásky.
Tohle není o šedinách, opožděném čase,
že fakt není vykopávka dokázal všem zase.

Proč prodávat jen nevěsty, pojďme prodat ženicha,
uvidíme, zda ho jeho nová paní vydýchá.
Co může nabídnout? Hlavu má na krku,
na mozek společnost nedává záruku.
Ruce někdy obě levé, jindy se jim nechce,
adekvátní motivací změníte to lehce.
Nástroj, kterým uvije vám vytoužené mrně,
silné nohy, co z hospody hopsaj jako srně.
Mužnou náruč kolem pupku vyměkčenou polštářem,
pyžmo potu, co chceš cítit nejen dnes před oltářem.
Též vysoké mínění o vlastním silném duchu,
úsměv vždycky roztažený od ucha až k uchu.
Neberte ho, neb za všechny prachy je ten ženich,
věřte mi, jsem dohazovač, na tohle mám čenich.

I bezmezná trpělivost může mít svou mez,
to když čekáš na manžela včera, zítra, dnes.
Jsem zvyklá být generál, co všemu velet musí,
má to svoje očividné mínusy i plusy.
Prý jsem děsný autista, když vše má přesné místo,
můj standart je nedostižný - uklizeno, čisto.
Když tryskomyš onemocní, schyluje se k tragédii,
dokud z lože smrtelného nevstanu a neožiji.
Věčně plný To do list, zas přepadá mě stres,
když mě vtáhnou okolnosti pod časový pres.
To pak mrcha z pekel v křeči
po všech kolem jenom ječí.
Bojový plán: pranamatka a Epsomská sůl,
odmítám dál dělat krávu, zítra velí vůl.

Pokud víš, že hezky zpíváš,
neváhej a hned se přihlaš.
A když tvoje vlčí vytí spustí salvu řehotu,
uděláme z tebe aspoň slavnou Hvězdnou pěchotu.

Vypadáš jak bečka sádla?
Nezabíraj projímadla?
Přihlášením do castingu tlustoprd se nezmejlí,
z mobidicka uděláme dokonalou cucšpejli.

Máš chuť zkusit získat srdce největšího loverboye?
Silikon a botox Barbie v kurníku zvát na souboje?
Na ostatní kydat hnůj?
Pak je tenhle pořad tvůj.

Chceš jít dětem příkladem, jak lhát, klamat a podvádět?
Staň se nejpodlejším zrádcem ..
Netřeba dál rozvádět...

Pár reklam jak celebrity tarantuli žerou v lese...
producent si tiše hvízdá,
neb manipulační jízda
sledovanost nese.

Tchyně chtěla koupit kytku... ideálně masožravou,
proletělo před obchodem zlomyslně snaše hlavou.
Při obhlídce sortimentu nový plán se zrodil,
jedovatý tchýnin jazyk, ten by se k ní hodil.
Bydlet s tchyní natrvalo bylo by fakt peklo,
tolerovat její péči, to by s jedním seklo.
O synka se vzorně stará, navaří a napeče,
snaše sklidí spodní prádlo - vyhraje, kdo uteče.
Hlídá děti, ustele ti, v noci okna zavřít přijde,
"maminka to myslí dobře", chce muž ať s ní žena vyjde.
Asistuje kojícím, dospělé dá spát,
po svatební noci přijde ložní rozestlat.
Snacha své soukromí srdnatě hájí,
statečně přežívá prázdniny v "ráji".

Mohla napsat povídku v níž každá další sloka,
zněla by jak píseň lásky, kterou tetřev toká.

Mohla básnit o mužích, co každou ženu svedou,
o řekách, jež k oceánům zákonitě vedou.

O vínu, co teče proudem chřtány lačných lidí,
i o toku myšlenkovém, za který se stydí.

Mohla pustit kohoutek a nechat vodu téci,
pak o toku peněz vniveč zprostředkovat kecy.

Mohla vás varovat před TikTok výzvami,
tok slzí vypustit, nehla však brvami.

Nechat plynout čas tím jeho neúnavným tokem
a proud světla prostupovat otevřeným okem.

Místo psaní vzletných veršů ruka frňák šmudlí,
v marné snaze pozastavit soustavný tok nudlí.

Že i sůl má vlastní film mi nejde do kebule,
proč jsou všechna vyprávění stále bez cibule?
Přitom přijdu do polévky, na špízy i do salátu,
jestli dojde na krájení, dojmu i tvrďáka tátu.
Do Sněhurky vzali jabko, Veteráni chtěli hrušku,
Popelka, ta třídí čočku, princeznu hrách tlačil v lůžku.
Cibuli daj tak akorát žebrákovi z Večernice,
kde prim hraje stejně kýta, jelítka a jitrnice.
Naštěstí tu máme svátky zvané Velká noc,
jak chtěj vejce v slupkách barvit, volaj o pomoc.
Když potom Shrek dostal kašel, odvar se mu šikl,
tak aspoň štěk o mých vrstvách v jeho filmu vznikl.

Televizní lamač srdcí bývá pěkný svaloušek,
vrhá pohled uhrančivý jako správný slaďoušek.
Většinou má sošné tělo, atraktivní look,
prostě je to k zulíbání dokonalý kluk.
Jako správný gentleman se svojí dámě dvoří,
někdy má i tučné konto, na které dál spoří.
Ženu nosí na rukou a halí do bavlnky,
hrdina všech dívčích snů, muž zcela bez poskvrnky.
Zrak mi sjede z obrazovky, realitu vnímá,
chlapa s velkým pivním pupkem znechuceně snímá.
Usnul ještě před koncem a hlasitě tu chrápe,
nemytý a neholený na kulích se drápe.
Kdo tu koho obskakuje je naprosto zřejmé,
dám mu roli záporáka, jehož ženská sejme.

Jsou dny, kdy se vlastní prací nechcete už všivit,
dojde ale na otázku čím jiným se živit.
Doktorka a nebo sestra, šla by mi ta profese?
Těžko říci u toho kdo pohled na krev nesnese.
Kuchařka či cukrářka to rutinou se zají,
psycholožce po sezení chmury zabrat dají.
Soudkyně, když sama trpí nerozhodnou povahou?
Uklizečka, co se pere s kentusáckou podlahou?
Taxikář bez řidičáku asi neuspěje,
taky trochu herečka co ve filmu se směje.
Rekvalifikační kurzy s bandou dalších telat,
věř mi, není zapotřebí pro ten účel dělat.
Fotograf, klaun, zpěvačka, tím vším můžeš být,
stačí jednu ratolest sobě pořídit.

Přišlo jaro v plném květu, nadupané energií,
paprsky nás slunce hladí, lidé trpí alergií.
Chvíli svítí, chvíli prší, aprílové počasí,
na sítích zas všichni frflaj: "kdy se sakra vyčasí?!"

"V létě vedra, všechno suchý,
ještě votravují muchy."

"Chčije a chčije, pak studeně fouká,"
podzim zas nasadil všem lidem brouka.
Jestli už v obchodech, jako vždy po roce
s pořádným předstihem chystají Vánoce.

Zdali letos silničáře nepřekvapí sníh,
děti jestli budou moci jezdit na saních.
Když sajrajtu bílého jsou příliš velké kopy,
Nohavica Ladovskou dá, tisk se toho chopí.

Riskuju snad přespříliš, když veřejně tu prohlásím,
lidi nikdy nenadchnete sebelepším počasím?!

Mozek mojí maličkosti vyhlásil dnes stávku,
dlouhodobá paměť prý má nárok na odstávku.
Představy a plány blafly, vázne taky řeč,
abstrakce je nedostupná, kontrolky maj křeč.
V savčím mozku emocemi bouchá to jak na Silvouše,
chci na dveře ceduličku "nevysírat, pozor, kouše."
Dokonce i plazí mozek, tichý společník,
na chvíli se vzdal svých pudů, poddajný jak psík.
Lidé s touhle diagnózou jsou i k jídlu neteční,
tak jediná moje akce bude dnes ta srdeční.
V životě jsou situace, kdy ke štěstí stačí,
že náš lidský organismus řídí mozek ptačí.
Vím, že zítra bude líp,
chytnout to chlap, už by chcíp.

Když se všichni shromáždili, vznikla pěkná vřava,
nad jinými tyčila se jistá kozlí hlava.

Faun se ujal slova první: "už je toho příliš!"
"Ale ty máš ještě druhý, tak co tady kvílíš.
Jednorožec už může jen bezrožcem být zván."
"Vypátráme, kdo vymyslel ten ďábelský plán."

"Naberem ho druhým rohem", šumí mezi zvířátky,
tou frakturou našich rohů utrpěly pohádky.

Jednorohé čertisko zlostně blekotá,
"doma mi teď říkají ňouma Mekota."
"Ten kdo tohle vymyslel se bude smažit v pekle,"
dodá čerchmant Belzebub a vypadá fakt vztekle.

"Já vám dám psát o frakturách našich mužných chloub,
na sosácících nemohli jste vážně klesnout hloub!"

Jako správná hospodyňka s ranním rozedněním,
začnu se svým rituálem takřka každodenním.
Nakrmím, uvařím, poklidím hračky,
děti se porvaly, končí to plačky.
Přebalím plenku a děláme úkoly,
neb dítě s kašlíkem nemůže do školy.
Úkoly dopíšem, hodina v čudu,
nehty mám zhryzané pro samou "nudu".
Do skříně uložím poslední ponožku,
vydrbu podlahy, sežeru čokošku.
Napíšu povídku, češtinu študuju,
přihlouplým serošem mozek si gumuju.
Dá se ten kolotoč zastavit na chvíli?
Mou výzvu přijaly chřipkové bacily.
Matroš vážně prvotřídní, nejspíš z dovozu,
dokonale vyřazuje matku z provozu.
Rodina tu výzvu vnímá jako noční můru,
já zas jako od servisu odvykací kůru.

Kdyby se zvěř mohla křížit napříč všemi druhy,
jepicoželv žil by dlouho, kořínek měl tuhý.
Plemennost už není problém ani pro vola,
volavka mu, svaloušovi, těžko odolá.
Myšošneka s rodokmenem AI stvořila,
a zákony přírody tak směle zbořila.
Najednou je možné všecko,
vysvětluje drze děcko.
AI fakta překrucuje, realitu mění,
a teď dokaž, učitelko, že to zvíře není.
Proč by nemoh existovat i prasodlak z pohádky?
V jistém smyslu existuje, zastávaj se Hromádky.
Tohle byste měla uznat, taxonomy sedí,
dvacet párů bystrých očí vyčkávavě hledí.
Fajn, tak potom na stupnici dávám bájných šest,
Hromádka byl kteativní, za to všechna čest.

Přes brýle růžové barevnej vidím svět,
sním s hlavou v oblacích, tenkrát mi bylo pět.
U domku zahrádka, koník se pase,
dnes bydlím v činžáku a chovám prase...

Zletilá žrala jsem knížky jak lentilky,
na rande cítila v podbřišku motýlky.
Fetišem vůně knih chtěla jsem denně žít
a Pišta Hufnágl mohl mě vyženit.

Péct dorty, vidět svět hledáčkem foťáku,
Pánbůh si nakládal okurky do láku,
pak na mě udělal veliký túdle,
ty budeš dětičkám utírat nudle!

Já chtěla milovat, s přívěsem objet svět,
zpívaje Pokáče omládnout na dvacet.
Kytičku uvážu jenom tak pro sebe
po větru polibek posílám do nebe.

Člověk si pomyslí, něco tu nehraje...
internet ovládla čokoška z Dubaje.
Reklamy na sítích nutí nás utrácet,
úspory začínaj bolestně krvácet.
Strýček Google rád vyhledá všechny tvoje dotazy,
při návštěvě opětovné reklamu hned zobrazí.
Nabídek se hrne tolik,
že je z tebe shopaholic.
Masážní techniky reklamy na míru
sají tvé úspory jak banda upírů.
Bojkotuješ kryptoměny, blokuješ si šmejdy,
rozhlas, telka, vše je plné té reklamní kejdy.
V pauzách mezi filmy myješ nádobí a chrup
a snažíš se myslet na vše, jen ne na nákup.
Bez reklam by DiCaprio o hoďku dřív chcíp,
jestli bez těch udělátek nebylo nám líp!

Když mě můj muž kdysi balil,
do hlavy mi klíny valil.
Prý tanečník je fakt skvělý,
pak na disko šlapal zelí.
V telefonech hlásí se mi jako CML,
tehdy mě fakt ohromilo, že je všeuměl.
Co si dneska nepřitluču zákonitě nevisí,
zápal kostí od blbosti nezdá se být v remisi.
Vzala jsem si hypochondra do střídavé péče,
(maminka mu totiž dodnes pere, žehlí, peče).
Tak na dálku střídáme si to přerostlé děcko,
které kdysi tvrdilo mi, že zvládne fakt všecko.
Zplodil syna, sází stromy, jen ten dům je na mně,
zatnu zuby a s láskou ho opět pouštím k mámě.

Cítím se... no... jak na sněmu anonymních alkáčů,
poslouchám ty short sad stories, div dojetím nepláču.

Na bižolu Karel kašlal a problém vznik natotata.
"Fakt jsi řekl, že ta kobra jistě není jedovatá?!"

Nebo Lojza, co za školu chodil místo fyziky
a tvrdil, že při náledí neklouzají chodníky.

Případně ta věta Pepy, jak si dodal odvahy,
a řek ženě: "nezuju se", když leštila podlahy?

Ale "do tvých rukou, Otče," že "poroučím ducha?!"
"to je hláška o níž lidi nebudou mít tucha,"

děl Pilát, a žil v domnění, že je vážně bedna,
než si hnáty stihl umýt, vznik žalm třicet jedna.

Digitální kompetence - moderní trend osvěty,
žákům zralým na rákosku dopřáváme tablety.
Odklad školní docházky je dneska přežitek,
pomazaná tituly tu paseš dobytek.
Supi v roli rodičů ti vezmou každou páku,
s jistotou dnes neznáš ani pohlaví svých žáků.
Ačkoli se titulují kravami a voly,
nejčastěji nebinární identitu volí.
Pomalu i prvňáci však rozumí už dnes,
jak může být rizikový ženský PMS.
V důsledku tak místo důtek, nejsou-li to fámy,
frustrovaná učitelka hrozí svými krámy.
Žáci znalí od svých matek rizik toho období,
obchází ji jako Etnu a raději nezlobí.
Osvětě zelenou! Úča si píská,
AIčko zaučí jak se to liská.

Druhá čárka v gravitestu majitelce napoví,
že se k srdci v hrudním koši přidal orgán párový.

Gravidita bezesporu magické je heslo,
žádný horor, přesto srdce do žaludku kleslo.

Otázka je, kdy to přijde, jestli zrovna vhod,
až ti tohle srdce časem klesne do kalhot.

Vážně je to zvláštní pocit slyšet jeho ozvy,
co že člověk nechtíc "sežral" najednou se dozví.

Zvuk vlaku či koněspřežky cválající břichem
ozývá se z monitoru nemocničním tichem.

Rodička jen valí bulvy co má všechno v pupku,
prognostici prorokují prasklou vodní trubku.

Ať porodník hlavně není instalatér amatér,
stiskem dlaní signál dáváš tam nahoru do pater.

Když nám starý vinohrad zas začal říkat pane,
rozhodně to nebyl důvod ronit slzy slané.

Už jsme v duchu výběr hroznů popíjeli z číše,
chválíc buket, viskozitu a chuť, která píše.

Chtělo to však řádnou péči vinohradu dát,
na jaro ho hezky z gruntu celý ostříhat.

"Z toho rychle vystřízlivíš", prorokuje okolí,
když na rukou zaznamená od stříhání mozoly.

Chceš mít víno co je bio, jenže přijdou choroby,
proti padlí, rudě, škůdcům, častý postřik působí.

Vinobraní mělo přijít, chyběl týden ještě,
na vinohrad vytrvale působily deště.

Po té dřině plíseň hroznů málem rozbulí,
tak statečně pijem "Stoku" - "výběr z bobulí".

"Mami," dí ten malý brouček, "pořiďme si slepici,
až ji řádně vykrmíme, uříznu jí palici."

Po těch slovech líce matky povážlivě zbledly,
krvelačné choutky synka žaludek jí zvedly.

"Poteče krev, oškubem ji, potom sníme pečeni,"
kupodivu v tváři matky úsměv zakryl zděšení.

Tyhle řeči o vraždění poslouchat dál nesnese,
přesto našla potenciál k vybouření agrese.

"Tohle zvládneš levou zadní, dokonce i bez rozcvičky,
tu máš, vezmi kladívečko, dej mu pěkně do hlavičky.

Hezky silou uhoď toho nejmenšího z řady,
vyčnívá tu osamocen, nemá kamarády."

Pochvalu pak vysloužil si chlapec v modrém tričku,
že tak přesnou ranou trefil hřebík na hlavičku.

Myšlenky jak vrána k vráně temnou nesou tíseň,
kšá, vy vdovy ukrákané, zabroukám si píseň!

Byla jedna holčička už odrostlejší z plíny,
toužila být dokonalá, měla z toho splíny.

Zavděčit se učitelům, rodičům, všem lidem,
břímě nesla na svých bedrech, nic nebrala s klidem.

Neuměla flegmaticky házet věci za hlavu
a že něco pokazí se měla věčnou obavu.

Scénáře si vystavěla pokaždé už předem,
neschopna se vypořádat s běžným lidským jedem.

Pracovala do úmoru, chtěla slyšet pochvalu,
jenže té se nedočkala vůbec, nebo v obalu.

A pak jednou rozhodla se utřít věčné nudle
říci světu: "budu svoje" a udělat túdle.

Jsme tvrdé a nepoddajné boty pracovní,
před deseti lety ještě celkem zánovní.
Svého času vyškemrány v ředitelně školy,
pak jsme řekly: "nebudeme dělat lidem voly".
Nadřízená nutila nás šlapat karton v kontyšu,
div, že mladá asistentka nedala si na šišu.
Stěhování mělo přinést klid a pohodu,
místo toho zažily jsme zimní nehodu.
Do dřevárky lezly myši, taky střechou teklo,
majitelka zahradničí, což je vážně peklo.
Pronajmout si políčko byl vskutku nápad k vzteku,
kdyby to jen trošku šlo tak kramle vezmem z fleku.
Zásah strunou sekačky a věčná špína z rytí,
k tomu nohy zpocené, to vážně není k žití.

Druhá čárka v gravitestu majitelce napoví,
že se k srdci v hrudním koši přidal orgán párový.

Gravidita bezesporu magické je heslo,
žádný horor, přesto srdce do žaludku kleslo.

Otázka je, kdy to přijde, jestli zrovna vhod,
až ti tohle srdce časem klesne do kalhot.

Vážně je to zvláštní pocit slyšet jeho ozvy,
co že člověk nechtíc "sežral" najednou se dozví.

Zvuk vlaku či koněspřežky cválající břichem
ozývá se z monitoru nemocničním tichem.

Rodička jen valí bulvy co má všechno v pupku,
prognostici prorokují prasklou vodní trubku.

Ať porodník hlavně není instalatér amatér,
stiskem dlaní signál dáváš tam nahoru do pater.

Dnes se zdálo, že v kuchyni odehrál se nejmíň mord,
neb rodina rozhodla se tatínkovi upéct dort.

Při dělení bílek - žloutek došlo k první nehodě,
to se ale dalo zvládnout ještě celkem v pohodě.

Kakaový dým se potom z mixéru ven valí,
vzduchem lítaj vulgarismy a cukaj mi svaly.

Pak poleva z čokolády rozhodla se srazit,
kastrol navíc letěl k zemi... co víc můžem zkazit?

Korpus místy rospadený, zdobička má stávku,
s rumem radši nešetřeme, dám tam koňskou dávku.

Kuchyně vždy byla centrem lásky, klidu, pohody,
dnes ji ale vyhlašuji místem časté nehody.

Snad náš dnešní "um"
zachrání ten rum.

Byl vám jednou chroust,
jehož kdosi zchroust.

Říkáte si, co je na tom, takových je spousta...
jenže tenhle dostal hashtag "nesmrtelnost chrousta".

Řešil věci nepodstatné a stavěl je na odiv,
jeho hlášky ujaly se, dík nim moh být věčně živ.

Na Instagram vystavoval co celý den jedl,
kde ulevil zažívání a kam si dnes sedl.

Měl nespočet sledujících, každý s každým řešil,
zda svou příští výzvu zvládne a s kým zrovna zhřešil.

Z banalit se stal Survivor titánského chrousta,
samozvaných odborníků našla se hned spousta.

Byla z toho kapitola sama pro sebe,
jak se ten chroust nesmrtelný dostal do nebe.

Zpěv ptáků tě vytahuje ráno z postele,
tóny písně, která uším zní tak vesele.

Libozvučné hlasy lidí, jež tak dobře znáš
křupání a sladkost dobrot, které pojídáš.

Zvuky lesa, co se něžně dotýkají lalůčku,
vítr, který hladí listy a zurčení potůčku.

Zašustění stránky knihy, co tak krásně voní
a hlas zvonku o Vánocích, když Ježíšek zvoní.

Svěží zeleň jarních stromů, barvy květin, vůně,
či pohyby dětských prstů, co tě šimraj v lůně.

Aroma a tresť vzpomínek, požitek všech chutí,
jemnost, která tvoje prsty dotýkat se nutí.

Vjemům, které hladí duši
nastav náruč, dlaně, uši.

Pozorně se dívej,
dokud můžeš, zpívej.

Když se snažíš vychovávat ten svůj potěr rybí,
chceš se předem vyvarovat sebemenší chyby.

S potomkem mít hezké vztahy a působit pohodově,
nastuduješ proto knihy o respektu ve výchově.

Potom přijde realita a období vzdoru,
kdy ječákem přispíváš jen k vyhrocení sporu.

Na bedrech ti leží doma snad úplně všecko
a manžel se občas chová jako druhé děcko.

Takže aby nespělo to k vraždě, nebo rozvodu,
chci mít taky svůj díl klidu, knížku, les a pohodu!

Masáž, spánek, sport, či výlet,
s kamarády volno sdílet.

Čili respekt ve výchově, pánové a dámy,
podle mě je hlavně o tom respektovat mámy! :-)

Dvakrát denně, zatraceně, aby člověk čistil zuby,
stejně jednou zžloutnou, zkřehnou a pak vypadnou mu z huby.

Otravné už odmalička, když se na svět derou,
prcek vřeští neslýchaně, matku mory berou.

Pak ke klice na nit vážeš rozviklané stoličky,
dík západním animákům čekáš příchod Zubničky.

Časem přijdou první kazy, kloktáš babské ucho,
u zubaře trpíš, slintáš, v nervech tiskneš břucho.

Rovnátka a bílé plomby, ať na kráse není vada,
když to zubař vyúčtuje, pod křeslo ti padne brada.

Na stará kolena leze zub moudrosti,
zřejmě nechť přestaneš vymýšlet blbosti.

Na klapáky škudlíš radši sumu pořádnou,
běda jestli čokoládu zhryzat nezvládnou!

Dokud ještě zvládneme si utřít zadnici,
není třeba v prdu vidět řídkou stolici.

Jestli můžem, byť o hovně, s někým blízkým žvanit,
užívejme, nenechme se žádným slovem ranit.

Dokud ještě samostatně vyměšovat zvládnem,
radujme se z maličkostí, neboť smíchem mládnem.

Prachy, to je matika co počítat se musí,
někdy s holou prdelí žít může mít své plusy.

Dokud ještě do řiti nás neposlali nejbližší,
pokaždé se najde někdo, kdo zoufalství utiší.

I když holub zanechá ti pozdrav na hlavě,
každý den je malý důvod k velké oslavě.

V předpovědi slunečno a přesto cestou zmoknem?
Třeba aspoň povyrosteš, starosti hoď oknem.