DMD Bonus č. 1 pro 3. 4. 2014. Téma: Biografie

Od malička jsem byla zvláštní.
Ostatní měli buď roh, nebo křídla.
Nebo nic.
Jen já měla obojí.
Já a moje sestra.
Vzhlížela jsem k ní.
Jako všichni.
Potřebovala mě.
Tvořily jsme tým.
Slunce a měsíc.
Spolu jsme neporazitelné.
Elementy harmonie pro nás zpívaly duhovou píseň.
Zeptejte se Discorda.
Kdo jsem? Luna.
Od malička jsem byla zvláštní.
Ostatní měli pastelové, jasné barvy.
Jen já byla temně modrá.
Teď jsem černá.
Ona je nádherná.
Kontrastujeme.
Menší, věčně ve stínu.
Všemi odstrkovaná.
Nepotřebuju ji.
Den a noc?
Noc! Navždy.
Jsem mocnější - vždycky budu.
Elementy harmonie křičí.
Tentokrát proti mně.
Kdo jsem? Nightmare Moon.

Co o mně říct? Začátky nebyly lehké, třeba ten twistovej rauš mě skoro dostal.
Taky ex se mě pokusil zabít a strávila jsem kvůli němu pár let v komatu, ale probrala jsem se a dala mu to pěkně ostře vyžrat.
S chlapama obecně to nebylo lehký, i když těch pravých jsem pak potkala hromadu. Nebylo to vždycky super, i když co jsem zbavila toho kostýmovaného trouby se spasitelským komplexem a přestala zneužívat svoje nadpřirozené schopnosti, dost se to zlepšilo.
Co mi osud připraví dál, zatím netuším, ovšem zůstaňte se mnou, drazí fanoušci, a určitě se to dozvíte!
Vaše
Uma Thurman

Ačkoliv příjmení jeho bylo původu německého, mateřským jazykem byla mu čeština. V patnácti létech utekl z rodné Prahy. Při prvním pokusu najít si společníky málem přišel o život. Dva roky potloukal se sám, snad jen některé dcery a synové si dodnes vzpomínají na rozpálené noci, jejich rodiče na prázdné pokladnice. Sedm let vedl malou bandu loupežníků, jedné noci zmizel. Druhové jeho vysvětlili si vše po svém. Jedenáct roků nebyl k nalezení, užíval znovu své příjmení a křestní jméno si změnil. Viděl jsem ho už jenom jednou; když ho stará svoboda spoutala a dovedla na místo, které jsem já mohl opustit.

Měl jsem rodiče. Mor je sklátil.
Měl jsem bratra. Chráněnec ho zabil.
Měl jsem cnost. Cikánka ji zničila.
Měl jsem víru. Brzy zmizela.
Co bylo, to bylo,
nic z toho nezbylo,
co by se hodilo.
Měl jsem peníze. Bratr mi je vzal.
Měl jsem žáka. Jako tulák žije dál.
Měl jsem chráněnce. Zesnul žalem.
Měl jsem soka. Zemřel. Málem.
Nyní, já kněz Notre Dame,
pro svou krutost dobře znám,
stojím před peklem nevítán.
Měl jsem lásku. Provaz jsem jí dal.
Měl jsem úctu. Kostky jsem s ní hrál.
Měl jsem život. Hrob teď mám.
Neměl jsem nic. Zemřel jsem sám.

Dobrý den. Vítejte v našem studiu. Jak se cítíte?
Jak bych se cítil? Jsem mrtvej! Opakovaně, podotýkám!
Prosím, uklidněte se. Popište našim posluchačům váš tragický život.
Co na tom chcete popisovat? Bylo to fajn, až do chvíle, kdy se do toho vložily tyhlety "šťastné konce"! Šťastné pro koho, ptám se? Jeden dělá svou práci, s vážnou tváří pronáší ty slabomyslné otázky, rozfoukává stavby a co z toho má? Víte, jaké to je, utopit se s břichem plným kamení? Hm? Prd víte. A co takhle uvaření zaživa? Zatímco kolem vás nadšeně kvičí vepřové?
A vůbec, vyhlašuju tímto stávku! Za práva vlků!

Jsem potomkem hvězdy staré téměř jako sám čas.
Většinu života jsem strávil létáním po různých částech vesmíru. Někdy jsem putoval ve společnosti bratrů a sester, jindy byly mé cesty osamělé.
Až jednou jsem přistál na Zemi, planetě odlišné ode všech, co jsem kdy viděl. Dlouho jsem v podobě kamene nezúčastněně pozoroval okolí, než jsem dostal chuť trochu si zaplavat. Chviličku jsem byl součástí buněk rýže seté a pak profrčel metabolismem metanogenní bakterie. Nakonec jsem se usadil v neuronu jednoho člověka. Zaslechl jsem ho tvrdit, že mám atomové číslo šest.
Konečně vím, kdo jsem. Třeba se stanu diamantem, až budu velký.

Někdo říká, že se nenarodil, ale vypučel v lese, mezi květy sasanek.
Někdo říká, že ho smontovali v továrně na výrobu toaletního papíru.
Někdo říká, že plány na jeho sestrojení byly nalezeny v egyptském sargofágu.
Někdo říká, že se živí jenom vyhořelými sirkami.
Někdo říká, že jako dítě urazil Merlina a ten ho za trest zbavil řeči.
Někdo říká, že se přidal k Top Gearu jen proto, že si rád překresluje do bločku vzory Mayových košil.
Někdo říká, že řídí tak rychle, protože trpí fobií ze zadních kol a chce jim ujet.
My víme jen to, že se jmenuje Stig!

Roku 1807 jsem před branou dublinských strojíren stála já, nová nablýskaná parní lokomotiva. A snila jsem o tom, že budu vozit lidi po celém Irsku.
Moje první jízda vedla do přístavu, jen pár stanic z hlavního nádraží. V zadním vagónu se ozýval veselý smích dětí a jejich rodičů, druhý vagón byl plně naložen soudky s whisky.
Idylická cesta byla narušena černovlasým pánem, který mé vagóny odpojil, dokonce si dovolil vyhodit mého strojvůdce ven a stoupnout si do budky místo něj!
Pak už jsem jen drkotala po nedokončené trati a nakonec sletěla z útesu. Tu potopenou pruskou loď beru jako bonus.

Narodil jsem se své matce spolu se svými sourozenci. Za krátko jsem se už nalézal na jiném místě: u takové rozsáhlé ženy, která mi často říkává, jak jsem roztomiloučký kocourek. Mé okolí ví, že opak je pravdou. Vydobyl jsem si respekt širokého okolí, hlavně užitím drápů. To se samozřejmě podepsalo i na mně – mám jen jedno oko. Jsem otcem posledních 30 generací koček v okolí. Jím když chci a vše, co mi neuteče. Vím i jak chutná upír. A abych nezapomněl, díky čarodějkám se měním, ovšem ne vždy vlastní vůlí, na člověka. S nimi jsem se také i dost nacestoval.

Apok se po světě toulá už pár tisíc let. Když jeho stvořitele zabili, přesídlil do Evropy, kde našel něco jako novou rodinu. Nějakou dobu si žili celkem v klidu. Pak přišel středověk. V těch temných dobách se upírům dařilo až příliš dobře. Přestali být opatrní a to vyústilo v největší pogrom v dějinách lidstva – Čarodějnické procesy.
Z celé rodiny přežili jenom Apok a Atlas.
Atlas si z toho odnesl chorobnou nenávist k lidem. Apok přesvědčení, že přežití spočívá v utajení. Proto založil Pathetics. Členové se během staletí prostřídali, ale cíl zůstává - zabránit Atlasovi vytvořit nadřazenou rasu a zdecimovat lidskou populaci.