Staré řecké báje a pověsti

Háj černých topolů a vrb pokrývá břeh. Je tu věčné přítmí, mrtvolné ticho, ani lísteček se nepohne.
Ticho přerušuje zvuk bosých nohou a občasné zabečení. Nohy se po chvíli zastavují, ruce vyhrabávají jamku.
Svist nože. Záblesk karmínově rudé. Kapky, pramínky, potůčky se slévají v jamce.
Netrvá dlouho a objevuje se první, pak další. A další. Desítky. Všechny víří ve spletitém tanci okolo jamky plné chladnoucí krve.
Některé z nich zná. Své padlé druhy. Své přátele. Se slzami v očích poznává svou matku. Tolik touží s ní promluvit. Nesmí. Zatím. Musí nejdřív najít jiný stín. Ten jediný, který mu může pomoci.

Slunce ozařuje střechu chrámu z bílého mramoru, mezi sloupy pofukuje větřík. Procesí kněží a kněžek zapaluje oběti, kouř stoupá k nebesům.
Na střeše chrámu sedí havran. Korálkovýma očima pozoruje okolí. Nikdo si ho nevšímá, nikdo ho nevidí.
U oltáře se tlačí prosebníci. Ti nejbohatší z nejbohatších. Jen oni mohou jít dál a dostat za své zlato záblesk budoucnosti.
A my zamíříme dolů, pod chrám. Je tu temno, vlhko, horko. V jeskyni zeje propast, ze které se valí hustý, štiplavý dým. A tam, na vysoké trojnožce, sedí ona.
Dívá se dolů, v očích záblesky šílenství, a křičí.
Slova.
Slova z budoucnosti.

Byl tu už celou věčnost, v inkoustově černé temnotě, v naprostém tichu. Uzavřený za obrovskou mříží. A to vše za svou zpupnost, odbojnost.
Náhle se ozval hlas a klec se otevřela. Ten hlas ho lákal ven, říkal, co je třeba udělat. Vyjdi ven a připomeň Argosu svou sílu.
Téměř zapomněl, co umí, čeho je schopný. Ale vše se navrátilo během okamžiku. Stačilo několik temp, jediný úder, a síla, která v něm dřímala, se naplno probudila.
Fascinovaně se díval, jak živel – jeho živel – ničí vše, co mu přijde do cesty.
Opět hlas. Je dokonáno. Vrať se, odkud jsi přišel.
Poslechl.
Protentokrát.

První: "Co je tohle za život? To věčné vedro. Jsme tu opuštěné, ztracené, nikdo o nás neví."
Druhá: "Přestaň fňukat! Máme dar! To přece víš. Stále ještě jsou mnozí, co by k nám rádi zavítali."
První: "Však jsme ho nedostali zadarmo! Někdy si říkám, jestli to za to stálo. A že sem rádi zavítají? Kdy tu byl ten poslední? Ten s tou zlatou sovou?"
Třetí: "A vůbec, rádi neradi! Nejdřív by se sem museli dostat. Cesta je zrádná."
Druhá: "Ale to my také. Když si někdo nedá pozor..."
Třetí: "Ticho! Myslím, že něco slyším. Která máte oko? Dejte mi ho!"

Kráčím hájem prozářeným ranním sluncem. Vane tu svěží větřík, který přináší lahodnou vůni thymari. Musím být blízko. K hrudi tisknu váček se svým darem pro ni. Ještě pár kroků... Jsem tu, přímo u oltáře. Je zasypaný mnoha dary, prosbami. Byly vyslyšeny? Bude i ta má? Nevím. U ostatních Nebešťanů si člověk také nemůže být jistý, ale ona je... Ne. Tohle nesmíš! Pokorně skloň hlavu, obdaruj ji, a nikdy se nechlub a nezpychni, ať už to dopadne jakkoliv. Nebo se změní ve tvou Nemesis.
Vroucně prosím tě, Týché Okéanovno, shlédni na mne, a dar můj oplať darem svým, z rohu Amaltheina.

Až mi bylo stydno, když jsem to viděla.
Bohové, vždyť už ten Paridův soud, to byla jasná korupce.
Celkem pěkně to pokračovalo, nepovolené použití omamných látek ke zmámení Heleny.
Dia jsem se ptala, stežovala si, ale Zeus mě odbyl a jen tiše zamumlal něco o redukci přelidněnosti.
Evidence válečných zločinů, no to je samostatná kapitola.
Fleky na karmě mají obě strany, zajímavý byl třeba kolotoč s Bríseovnou.
Garantuju vám ale, že větší zvěrstvo než vybíjení !civilního! obyvatelstva s pomocí Trojského koně hned tak ve starověké historii nenajdete.
Hnus takový nechci vícekrát viděti, tak od té doby nosím pásku přes oči.

Bouře si lodí pohazovala jako hadrovou panenkou. Zablesklo se, a v dálce se objevila ostrá skaliska. Náhle se celá loď otřásla. Poslední, co si pamatoval, byly výkřiky ostatních, ohlušující praskot dřeva, a pocit, že mu plíce plní studený oheň.
***
Spatřila ho ráno na pláži. Myslela, že je mrtvý, ale pak začal vykašlávat vodu. Nakonec otevřel oči.
Když na ni pohlédl, vykřikl hrůzou. Začala zpívat, a zděšení na jeho tváři okamžitě vystřídal úsměv, který moc dobře znala. V jeho očích se zračila touha a chtíč. Její zpěv sílil, přicházela blíž a blíž...
Rozevřela ústa, a divoce se zakousla do jeho hrdla.

He’s counted his steps many times and even though he occasionally arrives at a different number, he is quite certain that it takes 4.000 to the top.
The soles of his feet are callused, his muscles always aching, but he must keep moving. He takes another step and gives his burden a push. It moves but a few inches.
He finally reaches the top of the hill by mid-afternoon. He barely has time to wipe his sweaty brow when the immense boulder he’s been pushing lurches and rolls all the way down. Sisyphus sighs, frustrated. Back to square one again.

Tam ve tmě vstáváš z popela,
a nově zrozen hmatáš po černotě.
Já patřím na hněv v oku anděla
a modlit se již nesmím v boží notě.
Tam ve tmě vstáváš z popela
a opuštěný hledáš otce svého.
Mně očka děcka veselá
jsou darem - trestem z práva útrpného.
Jak fénix vstáváš z popela.
Ten pták, tvůj výtvor, ještě nesmí shořet.
A ústa světla nesmělá
se mění v žár a solí zpité moře.
Buď kletý, ohni, jež já z rukou bohům
jsem vytrh' ze tmy, světla hledajíce!
Buď kletý, zhyň, ať s tebou zemřít mohu,
spal, sluho, světu ledem zchladlé líce!

Tak to tedy ne! Pomstím se. Nenechám si vzít, co mělo být mé!
Vtrhnu se svými bojovníky do hodovní síně. Vší silou vrhám oštěp…
U Dia, minul jsem. Začíná krutý krvavý boj, ale jsme v přesile. Zvítězíme, jako už mnohokrát předtím. Už mám toho proradného soka na dosah.
A pak nás bohové opustí.
Mí druhové se jeden po druhém proměňují v kamenné sochy. Strach mi svírá útroby a potahuje tvář úzkostí. Cedím mezi zuby zoufalé prosby. Zbytečně.
Tak takhle mám skončit? Já, hrdinný rek, jež měl být královým zetěm, zemřu pohledem Gorgony? Taková zbabělá smrt…
Ale tak děsivě krásné oči…