Staré řecké báje a pověsti

Mňo, so bych vám tak vo sobě *hik* řek.

Jsem v podstatě nedonošený *škyt* dítě. Máma mě porodila předčasně, když se táta konečně vokázal, a u toho taky shořel celej náš palác. Ale táta si mě pak zašil do břicha a *škyt* donosil mě.

Pak sem vyrůstal u tety a jako malej jsem v jeskyni našel tuhle *hik* kytku. Je to ale matera- matro- je to věc! Já hned poznal, co to vobnáší, a tak jsem se rozhod *škyt* vokázat jí celýmu světu.

Vážně! Byl jsem všude. Egypt, Thrákie, Indie. U všech bohů, to teda byl flám...

Nechcete *hik* napít?

“Takže to bude jeden los. Jaká čísla byste si přála?”
“Ta vítězná,” usmála se žena na muže za přepážkou.
“Ha ha, ty by chtěl každý,” muž se na okamžik zahleděl. “Jo, kdybych vyhrál jackpot… Sekl bych tady s tím, koupil bych si malý domeček, s malou zahrádkou a do pěti let bych pěstoval malé růže. Třeba červené.”
“Jsem si jistá, že ta zahrádka se vám určitě vyplní,” ujistila ho žena.
“A co vy?”
“Já budu za pět let v Řecku. Napište tam třeba vzestupně čísla od jedné do devíti.”
“Ještě jméno a příjmení potřebuji. Ze zákona, víte?”
“Kassandra - jen Kassandra.”

Byl to sotva měsíc, co se hněvem bohů otřásly celé Delfy. Na povrchu to naštěstí odneslo jen pár domů, a ve zdech chrámu se objevilo jen několik prasklin.

Ale největší změna nastala jinde...

Axás přiváděl dalšího prosebníka do jeskyně. Z pukliny v zemi (která se nezdála nijak větší) se teď hrnulo mnohem více par, jejichž účinky někdy byly... jiné.

"Buď zdráv, théne z Glamisu!" promluvily husté výpary. Axás bolestně zamrkal.

Prosebník na něj udiveně pohlédl. "Já jsem přece z Théb, kvůli příští úrodě..."

"Toho si nevšímejte," zarazil ho Axás, ale na čele mu perlil pot.

Nejspíš je načase zvednout ceny.

"DIE!!!"

To slovo otřáslo celým Olympem. Héra, která tušila, oč se jedná, se potutelně usmála. Vládce bohů se náhle zdál menší.

Do trůnního sálu vrazila Démétér, rozzuřená k nepříčetnosti. "Chci Koru zpátky, bratře, hned!"

Zeus se pokusil o smířlivý úsměv. "Není to jednoduché, tvoje dcera—"

"NAŠE dcera!" zařvala Démétér. "S tím jablkem to byl mizerný podvod. Prostě ji vrátí! Jsi vládce, tak mu poruč."

"Ani já se nemůžu vzepřít osudu. To, co se Koře stalo, je prostě neslučitelné se ži—"

"Neslučitelné?" Démétér se zatvářila tak, že se i Héra zachvěla.

Tak teď ukážu já vám, co je se životem neslučitelné!

Možná by měla tvrdit, že ho poznala i v žebráckém převleku. Že se v jejím srdci rozehrála tajná struna, která celé roky mlčela. On však před ní dosud odvracel zrak. Oči by ho mohly prozradit.

A protože snadno nevěřila – a aby mu jeho lest aspoň maličko oplatila –, navrhla, že nechá přenést jejich manželské lůžko, aby na něm mohl spát prozatím sám.
Když namítl, že ho osobně vytesal z kmene olivovníku a ten měl pevné kořeny, Penelopé uchopila jeho tvář do dlaní. Hladila mu palci vrásky u očí. I slzy. Teď jí pohled oplácel a najednou ani na jejích vráskách nezáleželo.

Seděl, přemýšlel o celém dnešním dni, a dusil v sobě hněv.

Rozzlobila ho už ráno jeho manželka, když poznamenala, že na rozdíl od labutě nebo zlatého deště ho takhle na zem rozhodně pustí. Trmácením se ve vedru to pokračovalo. Když se dostali na místo a mohli začít ze zkoušením, všechno dopadlo ještě hůř, než si dokázali představit. Viděl, že i jeho syn je navzdory veselé povaze rozzlobený.

Brzy nadejde okamžik trestu.

Když ale pohlédl na jejich hostitele, vrásčité, shrbené, sedící naproti nim s úsměvem, ruku v ruce, hněv ho rázem přešel.

Nejvíc vrásek měli kolem očí. Od smíchu a lásky.

Seděla usazená poblíž oltáře, bradu podepřenou, prohlížela si nashromážděné věci, a vzpomínala...

Tenhle byl mrštný jako had. Bronzová zbroj a nechutně ostrá sekera. K tomu zelená tunika. Malachit.

Nebo tamten? O dvě hlavy vyšší než ona. Ostnaté brnění, v rukou kyj. Žula.

Tenhle zbraň neměl. Filozof. Chtěl ji udolat argumenty. Jadeit.

Zvláštní, že pokaždé je výsledkem jiný kámen. Tucty a tucty, a žádný z nich stejný.

Zrak jí padl na malou křišťálovou sochu poblíž vchodu. Tohle jsem nechtěla, ale vyděsil jsi mě. Proč si pasáčku musel chodit zrovna sem?

Ze vzpomínek ji vytrhl zvuk kroků. Hadi na její hlavě zasyčeli.

Jsme laskavost sama. Přinesli jsme dary – šperky, zlaté skříňky, vzácné ptáky ve zdobných klecích.
Pravda, jednoho, dva jsme od té doby snědli.
Náš hlad stále narůstá.
Vyrovnáme se s pár stříbrnými vlasy, jež se jí objevily ve vlasech, ačkoli bychom mohli nadbíhat o polovinu mladším dívkám.
Jsem ochotni přehlédnout vrásky kolem očí i tu nespokojenou, která jí občas zatěká v koutku úst, když se milostivě věnuje hostům.
Dopřáváme jí iluzi volby i její věčné ženské práce.
Je tu ten chlapec, ale od nového vůdce smečky se přímo čeká, že zabije lvíčata svého předchůdce.
Milujeme tvou ženu, Odyssee. A tvůj trůn.

Shromáždění bohové jen zírali, jak sebou na našem manželském lůžku melou dva nahé zadky, uvězněné ve velejemné bronzové síti. Byla to fuška, ale vyplatilo se.

Takže jsem požadoval na Diovi a Áreovi odškodnění. Zeus se bránil, že není jejím skutečným otcem, a Áres se mi přímo vysmál. Od vznešeného Dia jsem takovou odpověď čekal, ale ten bezmozek? On neví, kdo mu vyrábí zbraně?

Po chvilce se ozval Poseidon, že by výkupné zaplatil on. A ten frňousek Hermés dodal, že by si s ní klidně vlezl pod tři takové sítě.

A tam vzadu Dionýsos slintá, nebo se mi to jen zdá?