Bonus č. 7 pro 25. 4. 2014. Téma: Vejce - crossover

Zeď vypadá přesně tak, jak jsem si ji představovala. Nízká, šedivá, zaprášená, místy jako by se měla začít rozpadat. Hranice mezi světem živých a tím druhým.
Vzduch nad vyprahlou krajinou neví, co je to vítr. Na obloze nehybně svítí hvězdy, co nikdy nevyblednou s příchodem dne.
Když se postavím ke zdi zády, vidím kousek nad obzorem zvláštní souhvězdí: nažloutlý kruh uvnitř bělavého šišatého oválu. Mistři z Roke jej nazývají Oko, ale jejich učedníci mu dali přiléhavější jméno.
Tím směrem jsou hory Bolesti a za nimi pobřeží dne. Tam musím dojít. Já nejsem mág. Vrátit se zpátky přes zeď sama nedokážu.

Sakra práce. Nabourané auto! Člověk se plíží dvacítkou, kouká na všechny strany, pak na chvíli zaparkuje a...
Vajíčka na maděru. Všech třicet. Příště je vezu MHD.
Mám naražený kufr. Auto za mnou rozbitý předek. Moment, jak se tomu umělci povedlo vecpat do metrové mezery mezi dvě zaparkovaná auta? Přemýšlím nad šíleným závorářem a skateboardistou nad kanálem.
Kroky za mnou. Jestli je to přítel, asi ho klepne.
Kdepak. Dva muži, podivným způsobem povědomí, zrzek a světlovlasý.
"Já ti říkal, že na tohle jednou dojedeš," říká zrzek se smíchem.
Druhý zaraženě mlčí.
"Počkáme na kolegy z dopravního a nějak jim to vysvětlíme..."

Připadám si nápadná jako kraslice v kamení, a zrovna tak zranitelná. Krčím se ve stínu chrámu, obezřetně sleduju chodce. Rozhodně nechci potkat nikoho z těch ušatejch, děkuju pěkně. Žádnej pohled z očí do očí, kdepak!
Ti, na které čekám, zrovna přicházejí. První vypadá unaveně, ale stejně se mi z něj podlamujou kolena. Blonďák v zelenozlaté tunice je velkolepý. Za nimi, jak nešťastnej ocásek, ta holka.
Když po ní mrsknu syrovým vejcem, vyjekne a překvapeně se otočí.
„Co… proč?“ pípne bezbranným hláskem.
„Protože mě štveš, Pinky!“
Dej mu ten dopis, mám chuť dodat.
Jenže nevím, jestli by všechno nebylo ještě horší.

Velikonoce nemám ráda. Ten diskriminační zvyk s pomlázkou, jsem se odjakživa snažila bojkotovat. Neúspěšně. Letos jsem doufala, že se tomu všemu vyhnu. Jenže ouha. Na procházce se psem, mě vyšupal nějakej capart. Vajíčko nedostal. Ty na procházky netahám. Kadipytlík jsem mu dávat nechtěla.
A doma mě čekalo další nemilé překvapení.
„Terdo, přišli k nám nějací koledníci.“
Stáli v kuchyni. Byli tři. Jeden vysoký. Blonďatý. Druhý byl taky blonďák. Ale malý. A hubený. Pravý rukáv měl přišpendlený ke kabátu. Oba v modrém. Ten třetí byl nejvyšší. Trochu připomínal čerta v brnění.
A au…
„Nic nemám! Nic nedám!“ zavyju. A zdrhám pryč.

Zírám na podivně známou budovu, kterou obklopuje podivně známý park, po kterém se procházejí podivně známí pávi… jimž jsem právě stoupla do hnízda plného zcela neznámých vajec. Pávi nejsou rádi…
Jsem si jistá, že jsem tu nikdy nebyla. Nebo jo?
Pětadvacátý den. Já a mé alter ego už jsme napsali přes padesát drabbles. Konkrétně já 27 kousků s Luciusem… Můžu se divit, že ho právě vidím přicházet?
„Co tu pohledáváte? A proč ničíte mé… ehm, ty vejce?!?“ oboří se na mě.
„Marnost nad marnost,“ povzdechnu si. „Měsíc se tě snažím polidštit, ale ty se stejně pořád chováš jako namyšlený snob…“

Nepatřičnost svého oděvu, bez kloboučku, rukaviček a hlavně v kalhotách, jsem si plně uvědomila až v okamžiku, kdy mě pan Kaucký svůdně oslovil „hošku“. Na mé námitky, že jsem Lenka, vůbec nereagoval.
„A teď vážně, z čeho je máš vyrobené? Saša používá pytle s pohankou, ale ta tvá jsou měkoučká.“
Vzhledem k šíleným okolnostem, které mě dostaly do této situace, nedokázala jsem udělat nic proti tomu, že mi osahával prsa. Ale když jeho ruka, ta rukavičku měla čistě mezi náma, zabloudila do rozkroku, vyděšeně jsem couvla.
„Sakra, hošku, kam sis ty vejce narval? Ty je máš snad v řiti, ne?“

“How do you like your eggs?”
“Sunny side up,” odpoviem, poskladám ruky na stole a zložím hlavu. Tento nápad mi bol čert dlžen.
Doktor Banner sa postaví k sporáku a ohľaduplne sa snaží čo najmenej štrngotať riadmi. O chvíľu sa kuchyňa Avengers Tower naplní zmesou vôní volských ôk a kávy.
“Can I marry you?” opýtam sa polovážne. “Seriously, I’m not even bothered about the green thing. The breakfast is worth it.”
Doktor Banner sa posadí k svojej porcii, a keď si všimne, že mám prázdnu šálku, prisunie mi džbán. “Just don’t let Tony talk you into any more drinking binges.”

Ta moje zvědavost mě jednou zabije, už jsem jak ty kočky. Stejně za to můžou ony, neměly přitáhnout to divný vejce. Kdoví, kde ho vyhrabaly. A já ho měla zahodit a ne s ním ťukat o kámen!
Teď mi po zahradě lítá želva, na zádech má čtyři miniaturní slony a na nich nějakou placku, a když ji chci chytit a vyhodit, tak z placky vyjede blesk a práskne mi do ruky. A roste. Včera jsem ani nerozeznala slony a dneska vidím, jak malinká sopka na placce kouří.
A proč mi proboha po botě lozí ta malá krysí kostřička s kosou???

Všechno se děje z nějakého důvodu. Tedy někde jsem to četla.
A tak stojím a přemítám, proč to, že jsem najednou propadla podlahou do Sagu. Je noc. A ticho. Rozptyluji se chůzí. Ten klid mě zneklidňuje, les obvykle nebývá tak tichý. Alespoň ten náš ne.
Když za mnou cosi šustne, trhnu s sebou. Jen pár metrů ode mě stojí La Lunga. Strach. Přemýšlím, jestli mám utíkat, nebo se nehýbat. Je to fuk, stejně se nemůžu pohnout. Trvá to dlouho.
Pak se La Lunga otočí a zamíří pryč. Nezajímám ho. No, jistě, jde za vejcem.
A mně dojde, proč tu jsem.

Dopíjeli jsme v Indii zelený pivo, co zbylo od libovolných Velikonoc. Francise a Fernãa znám jak falešnej pětník, ale Kryštofa jsem chtěla vyzpovídat. Když jsem se po patnácté zeptala, jestli fakt nevěděl, kam vlastně doplul, F & F se odplížili nahoru. Odolala jsem pokušení jít se koukat a položila Kolumbovi poslední otázku.
„Jak tě to napadlo, s tím nakřápnutým vajíčkem?“
Rozhlédl se, jestli někdo neposlouchá, ale zrovna kolem prolétla první židle.
„Celý život mě trápilo, že jsem těm posměváčkům neproved něco, co by zůstalo pro další generace jako vtipná historka. Napadlo mě to až po smrti. Výjezdní vízum mi dali hned.