DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě

Takže dneska si povíme o významu zeleniny v zimním období. Začneme mrkví, obsahuje spoustu karotenů a je dobrá na pleť a na zrak. Můžete si ji dát syrovou, třeba jen nastrouhat a osladit, nebo s jablkem. Naslano se připravuje dušená, s bramborem a masem nebo vejcem. Je také součástí většiny polévek. Dávno jsou pryč doby, kdy by ji ze země museli dostávat sbíječkou, dneska má každý malý zemědělec skleník a co z poptávky nepokryjí, to se doveze z teplých zemí. Ale kdo by chtěl znát můj osobní názor, tak mrkev v zimě je dobrá tak akorát na nos ke sněhulákovi.

Popošli k dalšímu obrazu. Tázavě zvedli obočí. Oba stáhli oči, aby zaostřili na malou cedulku pod plátnem. Nekonečná bolest lidské duše. 11 000 Kč. Zahleděli se zpátky na obraz a oba současně naklonili hlavu, každý na jinou stranu.
„Vidíš to v tom?“
„Ne.“
„A máš to v tom vidět?“
„Netuším.“
„Víš co, třeba je to umělecký záměr. Jakože poukázat na–“
„Leda hovno.“
„Hovno je hnědý. Tohle je jasná oranžová.“
„A co z toho vyplývá?“
„Právě že nic.“
„Aha.“
„No já jen, že nechápu, proč to tak pojmenoval.“
„Protože kdyby se to jmenovalo Mrkev v zimě, neprodal by to ani za polovic.“

„Já to nechápu,“ prohlásil syn, když jsem ho chtěl pobavit fórem o zajíčkovi, co si úžasem ukroutil hlavu, když narazil na mrkev v zimě.
„Já to nechápu,“ skoro plačky při pohádce o dvanácti měsíčkách.
„Co se děje, tati?“ zvědavě na mé ustrnutí před banány bez fronty.
„Já to nechápu,“ já po hodině jeho vysvětlování, jak a proč se twituje.
„Já to nechápu,“ řval jsem ve světě, kde nedávno – to jsou tak tři roky, ne? – zakoupený výkřik techniky už byl dinosaurem.
Pak zhasla světla, došel proud, lidé hladověli, umírali, zabíjeli se. Slupka spadla.
„To asi nechápeme oba,“ řekl jsem v úkrytu.

"Zatracená alergie", kýchá Olaf v jednom kuse,
pokaždé mi zkazí rande ještě dřív než dojde k puse.
Teď byl vtažen do příběhu, který se mu nelíbil,
norský autor si ho zjevně někdy v dětství oblíbil.
Dokud běhal za Kristoffem a směl si hrát se sobem,
cítil se být užitečný maximálním způsobem.
Jenže teď je z něho symbol vraha s odporovou pilkou,
rozporcuje další oběť, stane se to každou chvilkou.
Sněhuláček cítí v mrkvi, že se blíží další mord,
tenhle vrah je démon horší než samotný Voldemort.
Tak petici sepisuje, podepište volné řádky,
očistěme jeho jméno a vraťme ho do pohádky.

Nejdražší mami a tati,
omlouvám se, že jsem se dlouho neozval. Tak vám píšu teď a samozřejmě posílám mnoho pozdravů všem. Máme ale v Ankh-Morporku velmi tuhou zimu. Skoro takovou jako u nás doma. Velmi mi chybíte, mami a tati, i celý domov. Bohužel celou zimu nemůžu chodit vzpomínat na staré zlaté časy do sklepa hlídky, protože je v něm prý stabilní teplota pro skladování zeleniny, a tak byl zavezen mrkví. Desátníku Nóblhóchovi to z nějakého důvodu přišlo vtipné. Posílám obrázky našeho sklepa z ikonografické skříňky. Těším se na zprávy o slavnostním otevření šachty 8.
Váš milující syn
Karotka Rudykopalsson

"Tak konečně nasněžilo," radovala se Beladona.
"Pan Bilbo bude stavět sněhuláky, měl mrkve," informoval ji starý Vrtal.
"Snad jednu, ne?"
"Kdepak, paninko, dvě si nesl!"
Při představě, co by mohl její nezbedný a v některých věcech až přehnaně chytrý synek se dvěma mrkvemi sněhulákovi provést, polilo i přes okolní mráz Beladonu horko. Těch řečí by se už nikdy nezbavili!
Bez okolků tedy popadla šál a vyběhla ven. Na louce pod Kopcem již stálo spoustu sněhuláků. Všichni s mrkví. Až na toho Bilbova. Ten měl totiž mrkve dvě.
Na stranách hlavy jako uši.
"Můj sněhulák je elf," uculoval se blaženě Bilbo.

Starbuck odstrčila misku s vařenou bílkovinou z řasy. „Do háje, tohle se nedá jíst!“
Apollo k ní vzhlédl. „Nic jinýho ti nezbude, jestli chceš lítat.“
„Vraždila bych pro kus zeleniny, co chutná jako zelenina. Ne to, co v tý zimě pěstujou na botanickým křižníku. Měl jsi tu mrkev? Hnus,“ odfrkla si Starbuck a znechuceně se podívala po nedojedené večeři, jako kdyby na tom nesla vinu.
O měsíc později za ní Lee přišel.
„Zavři oči.“ Do dlaně jí položil něco malého.
„Dalo to péči, není to nic moc, ale snad ti tahle mrkvička spraví chuť.“
Kara se na něj vděčně usmála.

Já se tehdy tak lekl! Jsem hrabal díru ve sněhu, otočil se a tam najednou bílá obluda, domácí skákala kolem a plácala ji po zadku, po zádech, po břiše, pak dotáhla hrnec, narazila ho obludě na hlavu, strčila jí koště do ruky, nabrala hrst kamenů a obluda najednou koukala a mohla si zapínat knoflíky. Prej huhulán. A víte, co měl místo nosu? Párek! Já měl na něj takovou chuť… jenže jsem nedosáhl. Ani nedoskočil. A že jsem se snažil!
Ráno byl huhulán sepsutej. Sesutej. Sesunutej teda. A já se konečně zakousl.
Fůůj, blé! Mrkev! Kterej chuligán mi sežral můj párek???

Přechod z akční kariéry na kariéru obyvatele skromné vilky o dvanácti místnostech byl za daných okolností neméně akční. Vemte si už jen to umístění sledovacích zařízení.
Lapačů nájemných lovců.
Ukrytí zbraní tak, aby byly snadno v dosahu a naopak mimo dosah dvojčat.
Lapačů hmyzu.
Zamaskování Nameless za rodinný transportér.
A do toho ty obvyklé starosti.
Živení a šatění rodiny.
Likvidace nájemných lovců.
Nabourávání se do imperiálních dat.
Likvidace škod zaviněných dvojčaty.
No prostě Gwen a Mimas měli takovou spoustu starostí, jak vyžít nenápadně první desetiletí imperiální vlády, že na to, jak ochránit mrkev před zmrznutím přišli až po šesti letech.

Tisíckrát si v noci opakujete, že váš strach způsobil ten horor, který jste si četla večer před spaním. A taky, že tam ve tmě na dvoře nikdo nekouká do vašeho okna, protože to všechno, i ty vrzavé zvuky ve vašem přízemí, jsou pouze výplody vašeho postrašeného mozku.
Tohle všechno Katje věděla. Stejně však paranoidně vyhlédla z okna, kde ovšem neviděla nic než měsíční světlo, jež se odráželo od čerstvě napadaného sněhu.
Uklidněná se Katje vrátila do postele.
Ráno našel manžel její hlavu v kaluži krve. V puse měla naraženou mrkev a místo očí na něj slepě civěly dva černé uhlíky.