Crossover

„Neile?” ozval se matně povědomý hlas. Wilson ucítil na předloktí až příliš silný stisk.
„Promiňte, musel jste si mě s někým splést.”
Muž ho obrátil obličejem k sobě.
„Neile, to není možné! Vždyť jsi…” Hlas se zadrhnul v hrdle. „Nevzpomínáš si? Todd. Todd Anderson.”
To jméno spustilo sérii obrazů. Sen noci svatojánské. Jeskyně, saxofon. Básně. Mladší verze tohoto muže sedící na protější posteli a usmívající se na něj. Hrozný žal a bolest.
Wilson zavrávoral a posadil se na podlahu. Todd si dřepl naproti němu. Brečel, ale přes slzy se usmíval.
Ten úsměv poznával.
„Já myslel, že jsem tě ztratil.”
„Todde?”

„Zatraceně! Sviňák jeden!” ulevila jsem si. Kufr na kolečkách se mi ani po deseti minutách usilovné dřiny nepodařilo z díry v chodníku vyprostit.
„Ty jo, ten je zaháknutej.”
Vyděšeně jsem nadskočila. Vedle mě se objevil prapodivný týpek s rozcuchanými odbarvenými vlasy. Kousek za ním stála dost nepřátelsky se tvářící zrzka.
„Ty ji znáš?”
Týpek zasněně zavrtěl hlavou: „Co? Ne. Já jenom koukám, jak je tam zaháknutej. Teda, ten je tam neuvěřitelně zaháknutej.”
„Nebudeme jí s tím pomáhat, že ne?”

...

Za chvíli jsem s vyproštěným kufrem sledovala tuhle podivnou dvojku nastupovat do posprejované dodávky.
V tom šoku jsem jim ani nepoděkovala.

„Ani hnout!“ Dva výkřiky splynuly v jeden.
Oba muži na sebe mířili zbraní.
Ocelovým pohledem každý z nich hleděl do očí protivníka. Pevně. Nesmiřitelně.
„Odhoď zbraň!“ zvolali oba současně. Zbytečně. Dál se měřili neproniknutelnými pohledy a ruka držící pistoli se nezachvěla.
Kovové ústí hlavně nechávalo oba ledově klidnými.
Rozkaz zněl jasně. Dostat toho druhého pokud možno živého.
„Mně neutečeš!“ zaznělo dvojí dokonale synchronizované varování.
Mohli se v jediné vteřině zastřelit navzájem. Taky tady mohli stát do soudného dne. Každý z jiného světa. Nepřemožitelní.
„Dneska tě nechám jít, ale příště neunikneš.“
A pak James Bond a major Zeman zmizeli ve tmě.

Kdesi v Indii se uprostřed rozlehlého údolí odedávna rozprostíral malý banánový hájek. Vznikl tu kdysi sám od sebe, a za dlouhá tisíciletí se v něm vystřídalo množství návštěvníků.

Kdyby jen ty banánové slupky mohly vyprávět, pověděly by vám o mniších z dálného východu, nebo o kupcích z Arábie. Ti všichni si odsud s úctou odnesli zpět domů několik plodů. Možná by vám pověděly o velkém vojevůdci ze západu, který se tu kdysi zastavil na cestě za dobytím celého světa.

Ale o těch posledních, o těch malých, žlutých, raději nemluvit. To byla učiněná pohroma, ze které se hájek skoro nevzpamatoval.

"Banana?"

„Už to není, co dřív,“ postěžoval si muž se šakalí hlavou. „Tehdy každý příchozí donesl zásobu proviantu a byl uctivý! Zato dneska…“
„To mi povídejte,“ pokýval hlavou vyzáblý stařec. „Dřív to byla služba sice těžká, ono jezdit pořád sem a tam přes řeku není žádný med, ale aspoň poctivě placená. Nikdo se neodvážil nemít pro mě obolos. Ale teď? Představte si, kolego, tuhle přišel jeden a nejen že se ani nestyděl, že nemá peníz, on mlel o výhodném úvěru. Když jsem ho nepřevezl, vykřikoval dokonce něco o diskriminaci.
Tak tam bloudí navěky. U nás platí jasné zákony pro každého stejně.“

V řídící místnosti se to jen hemžilo. Kontrolky blikaly, údaje v tabulkách a grafech se plynule měnily. Vědci i důstojníci běhali zdánlivě zmateně sem a tam.

"Jak to vypadá?" zeptal se kapitán šéfa výzkumu.
"Zřejmě už to začalo. Něco se tam dole opravdu děje pane."

Čísla na obrazovce raketově rostla.

"Nemáte tam chybu? Tolik-"
"Pane, rychle! To musíte vidět!"

Planeta dole pod nimi začala světélkovat. Nádherná bílá záře se šířila všude. Byla téměř oslepující.

Ozval se alarm.

"Kapitáne! To je neuvěřitelné! Probouzí se jich tolik, že nám zkratovali Detektor citů. Na to nám nestačí tabulky."

Zářící planeta si spokojeně pobrukovala.