DMD č. 30. pro 30. 4. 2015. Téma: Ten co nic nenapsal

Jeden kousek její osobnosti nikdy nic nepsal; neuměl psát, natož mluvit. Kdykoli se pokusil proměnit ve slova, zůstala z něj obezřetná skořápka, která se snažila se zase hezky rychle schovat. Málokdy pípnul pár slabik, když si v něčí společnosti připadala dost bezpečně. Velmi, velmi vzácně.
Pročítala komentáře.
Jak to myslíš, kachničku se sebezapřením?! naježilo se Ego.
Pche. Nějakej, co nenapíše komentář bez politiky a vůbec...
Psát uměl. Měl smysl pro humor. Bídák.
Za pár týdnů si začali psát.
Náhodou se potkali online. Psali si do rána. Od šesti večer. V kuse.
Neměla problém mu napsat cokoli.
To nic neznamená!
Naivka.

Dan se nechtěl otočit. Ale nemohl tam s tou korunou stát věčně. A tak se otočil tváří v tvář hrobníku Petovi.
"Korunu!" zažádal hrobník ještě jednou. "Je moje!"
Tehdy si toho Dan v slábnoucím světle všiml. Škrábance od kočky na jeho rukou. Náhrobek, vzpomněl si. Syn, kterého nenašli..
"Greywood?" zašeptal. Pak se staly dvě věci naráz. Hrobník přikývl a za ním se objevila průsvitná postava. Duch muže, nápadně podobný Markovi. Skvělý, pomyslel si Dan. Je tady celá rodina. Duch se vzkazy, kronikář, a ten třetí. Dan se k poslednímu jmenovanému obrátil.
"Nezastřelil by jste příbuzného, že?" podal korunu překvapenému Markovi.

"Oh my, it's half past eleven PM already."
"I have one hour and thirty minutes left, what shall I write?"
He leaves his laptop and proceeds to the kitchen.
"I should eat something first."
Half an hour later.
"Oh crap! only one hour left, I must do it now."
He goes upstairs, enters the room, and gets distracted by his phone.
"Oh, a notification! What does it say?"
Another thirty minutes passes.
"My god, there is only half an hour left!"
By the time he reaches his laptop, twenty minutes magically pass by.
"Eh.. You know what? I'll write nothing."

Má krásná dámo, růže spanilá,
tys mě svým trnem v srdci ranila.
Kapka mé krve z bílého hedvábí
červený samet k loži teď přivábí...
"Ne. Ne! Pro tak urozenou dámu nehodí se o lůžku hovořiti. Její jemnocit... navíc není má, a s takovou nikdy nebude..."
Stříbrná záře spanilých očí
jak srpek luny k nebi se stočí.
Jak srpek luny mé tváře bledé
polibek chladný vzkřísit nedovede.
"Příliš složité. Láska je přeci tak prostá!"
Srdce mé jsi podupala lhostejností svojí...
"Nesmysl!"
Rytíř zlostně pergamen zmuchlal a spolu s kytičkou uschlých květů ho hodil do krbu.
A s Guineverou se oženil Artuš.

Manželé Pytlíkovi si dělali starosti. Jejich malý Bilbo poslední dobou jakoby ani nebyl ve své kůži. Nezlobil ani nekřičel. A tak přišel čas na rodičovský zásah.
Bungo z té představy nijak nadšený nebyl, ale i jemu začínal syn dělat starosti.
"Ehm, děje se něco, chlapče?" začal tedy neobratně vyzvídat jednou odpoledne.
"Bojím se, že skončím jako Tonda Skočdopole."
"Kdo?"
"Tonda Skočdopole. Nedivím se, že ho neznáš - nikdy nic nenapsal."
"Aha."
"A to je špatně, tati, co když tak také skončím?"
"Ale kdeže, ty jsi Pytlík," poplácal ho Bungo neobratně po rameni. Beladona zvrátila oči. Hobit spisovatel, kdo to kdy slyšel?.

Vlastně jsem nikdy nic nenapsal. Všechno se to stalo tak, že mě můj přítel psycholog seznámil s jedním zajímavým mužem. Působil docela obyčejně. Muž ve středních letech, dlouhovlasý, tmavovlasý a pracující v antikvariátu. Zdály se mu velmi zvláštní sny, on je nazýval vzpomínkami. Připomínaly mi hrdinské eposy, které jsem miloval. Zapisoval jsem si je, hodily se mi jako kulisy k mé zálibě ve vytváření nových jazyků. Sepsal jsem takto příběhy o bozích, lásce, neporušitelné přísaze a válkách, pak jsem to vydal a nazvali to novým literárním žánrem, který začalo psát mnoho dalších autorů. A přesto jsem vlastně nic svého nevytvořil.

„Vůbec jsi nekomentovala. Jak k tomu přijdou ostatní?“
„No… trochu jsem to flákala, uznávám,“ říkám kajícně. „Měla jsem hromadu práce… no jo, vím, blbá výmluva. Ale v květnu vše napravím, slibuju!“
„Ani jsi nic nenapsala. Jak můžeš chtít bodíky?!?“ následuje další výčitka.
„Ale napsala, jasně že napsala,“ bráním se, tady mám svědomí čisté. „Každičký den celého měsíce dva drablíky, jako správný schizofrenik. Někdy i čtyři, to když nás postihly bonusy…“
„Vynechala jsi poslední den. Ten už nahradit nejde!“ zní nekompromisně.
Trhám sebou, zpocená hrůzou. Zmateně běhám po bytě a kontroluju všechny předměty udávající datum. Přece bych se o den nespletla?!?

Mágové stáli shromáždění kolem pentagramu ze svící. Tvářili se rozpačitě.
"Takže, chápu to dobře? Podle vás jsme vymyšlení a vy o nás píšete knihy?" zeptal se Děkan a vzrušením trošku nadlétl. Arcikancléř na něj přísně podíval a děkan zahanbeně přistál.
"Ale ne," prohlásila postava uvězněná v pentagramu, "já neumím psát. Já jen tak kopíruji práci vašeho stvořitele v rámci takové literární challenge."
Rozšafín Ctibum ještě jednou překontroloval kabely, kterými proudili mezi pentagramem a Hexem mravenci: "Podle Hexe byste měl být stvořitel. Tak kde je?"
"Umřel."
"Ohh," vydechli mágové.
"Ale hádám, že Zeměplocha existuje dál. Jste stejně skuteční jako kdokoliv jiný."

Lucius se tvářil nespokojeně. Ne že bych se mu divila…
„Milá dámo, vysvětleme si pravidla. Že jste mi nechala manželku sežrat hadem, to bylo kruté. Ale dobře, vysvětlila jste mi, že to bylo nezbytné pro další děj a že mě čekají světlé zítřky i bez Narcisy. Musím přiznat, byl jsem zvědavý. Ovšem toto?!? Dva týdny jsem strávil zavřený ve sklepení, systematicky si ničící mozkové buňky alkoholem. Následně jste mě přesunula do hnízda bláznů. Takhle by to dál nešlo!“
„Luciusi,“ povzdechla jsem si, „tys nepochopil, že pravidlo je jen jedno – píšící autor má pravdu, nepíšící postava se musí smířit se skutečností…“

Jeho nejoblíbenější místnost byla knihovna. Byla velká a plná tučných svazků, z nichž každý skrýval své vlastní tajemství. Bohužel se tam však nepodíval tak často, jak by si přál. A jen málokdy měl možnost nahlédnout do stránek a něco si přečíst. Ale když už se mu to povedlo, uměl si to skutečně užít.
Taky měl svůj sen. Jednou chtěl napsat celou knihu. Ale to bylo zatím v nedohlednu. Ještě nenapsal ani jedinou krátkou povídku.
Hlasitě si povzdechl. Jeho majitel ho vyndal z kapsy a přísně se na něj zadíval.
"Kolikrát ti mám vysvětlovat, že nejsi psací pero, ale sonický šroubovák?!"