Minulý týden jsem byl nucen vynechat. Nebylo to v plánu.
Ale když si jednou stoupnete na druhou stranu baru, než je u vás zvykem, dopadne to tak, že v neděli jen spíte a nemáte na nic náladu.
To máte tak. Chcete aby jedna z postav už přišla s plánem, ale ona musí dělat cavyky...
Tentokrát si na pokračování nemusíte čekat celý týden. Důvod je prostý. V pátek mizím v dál a kdo ví kdy se v neděli vrátím. A protože prostě byla nálada to sepsat, tak proč otálet s vydáním.
Tak je to tady. Chtěli jste deus ex machina? Máte to mít.
Původně šlo jen o praštěný nápad, který jsem rovnou zavrhl, že by to fakt byla blbost. Jenže tohle zadání mi nedalo jinou možnost a tak se ta blbost opravdu stane...
Dnes je kapitola kratší. Původně měla obsahovat plán, ale když má být příště bonus, tak si necháme plán na něj, že...
Snad bude dnešní kapitola dávat smysl. Včera probíhala celodenní akce, která začala v devět ráno (počítáno bez cesty vlakem) a skončila dnes v půl třetí ráno. Tělu chybí spánek, mozek jede na autopilota a tak je možné, že se to projevilo na textu.
Nejde to. Nejde. Nějak nemůžu najít tu náladu na psaní. Asi jsem si ukousl moc velký sousto... Opět krátký kousek.
Jo a bacha, jedna z postav je tam vulgární!
Je to asi trošku morbidní, vybrat zrovna tenhle kousek jako to "nej", co se letos zadařilo... Ale prostě to tak je. Tohle a Loučení bojovalo o zařazení do ebooku. Nakonec tam jsem vybral "veselejší" Loučení a na Autorův výběr zbylo odkrytí Colleenina tajemství.
Psáno na téma Nabídka která se nedá odmítnout
Colleen seděla ve svém pokoji a pokoušela se nemyslet na minulost.
Marně...
-*-
Třináctiletá dívka stála před mužem, který se na ní usmíval. Z jeho úsměvu se jí dělalo špatně. Nabízel ji život, který by si normální dívka jejího věku odmítla vybrat.
Jenže ona nebyla normální. Ne po tom, čím si prošla.
A tak souhlasila a upsala se mu. Prodala vlastní tělo na dlouhých deset let. Jen proto, aby utekla z pekla, ve kterém žila. Stejně už byla pošpiněná. Jediné, po čem toužila, aby už nikdy víc neslyšela otcův hlas a ta děsivá slova: "Buď hodná holčička a nikomu nic neříkej."
Navazuje na http://sosaci.net/node/32581
Hora stál v narvaném lokále a ani se nesnažil skrývat dojetí. Kdo mohl se s ním přišel rozloučit.
Někdo mu jen poplácal po rameni. Pár chlapů ho pevně objalo a popřálo mu štěstí v novém životě. Někteří se museli uchýlit k humoru, aby vůbec byli schopní slov. Mezi nimi i Maller.
"Víš, že až odejdeš, nastane tu anarchie? Bez tebe nás Bídák neuhlídá," pousmál se. Hora mu úsměv oplatil.
Nakonec zbývalo poslední rozloučení.
"Bylo to krásných pár let," prohlásil Hora a sevřel Bídákovu dlaň.
"To rozhodně," souhlasil Bídák.
Ve chvíli, kdy Hora opouštěl zdi pevnosti, věděl, že se stejně vrátí.
Tak a další rok za námi. Letos to bylo horší než loni a kdo ví, jestli se za rok zase vrátím. Pokud ano, tak jak naznačuje poslední kousek, možná se vrátí i Hora.
Nahrazuji téma 24: Daně a smrt
Dvě věci si nikdo v pevnosti nedovolil. Bylo by to poslední, co by ve svém, již tak mizerném, životě udělal.
Za prvé! Vždy a všech okolností musel každý zaplatit daně. Neexistovala žádná omluva. Výjimky se neudělovaly. Útěk nepomohl. Dlužník byl vždy dopaden.
Za druhé! Nikdy si neobjednávat u Bídáka, když na to nemám. Ve chvíli, kdy Bídák poznal, že je host bez peněz za útratu, měl to nešťastník spočítané.
Přesto druhá varianta byla vítanější. Přeci jen, za tu hrozilo pouze to, že dostanete přes hubu a stejně budete muset zaplatit. Šár tak milostivý nebyl. Za nezaplacení daní byla trestem smrt.
