(Ne)realita

„Jsou všude. Nekecám. Klidně se podívej u vás doma a určitě nějaké najdeš. Zlaté mravence…“
„A co s tím? Jestli nějaké doma máme, Raid to vyřeší.“
„Právě že ne. Možná tak na chvilku. A pak se objeví znova. Jsou tam nasazený. Schválně!“
„Jak, schválně?“
„Vládou! Produkujou ten… enzym. Abysme byli poslušný, dělali, co chcou…“
„Ses zbláznil, ne? Co je to za pindy?“
„Nene! To sis nevšim, jak maj lidi v metru matný pohledy? A skoro všichni podporujou Babiše. Řekni, je to normální?“
„Hele, to je jen snůška keců. A kdes to vlastně vzal?“
„Je to pravda! Píšou to na Facebooku!“

Na námestí bolo príliš veľa ľudí. V tom dave nemá šancu ju nájsť. Sadla si na lavičku a sledovala okolie. Z pódia sa linul rock, ale zopár ľudí pôsobilo príliš mimo,. Tancovali vo vlastnom svete. Začala tipovať - Boney M, Bee Gees? Nie! Ten najlepší z nich určite tancoval na Billie Jean. Keď začal predvádzať pokus o moonwalk už zmenil pieseň. Zaujatá ho sledovala a ani si neuvedomila, že zostali na námestí len oni dva. Sedela a on tancoval iba pre ňu. Až mu dohral playlist, posadil sa na dlažobné kocky Priamo pred ňu. Ako prvý vtlačil do nej svoje oči.

Pohľadom kráča po schodoch navôkol...jeden...dva...tri...a od začiatku...telo je uvoľnené...čaká na dopad...stihne predbehnúť hodený kamienok? V mysli hmla, ktorá už vypla všetko. Dokonca aj tento posledný krok. Pohľad sa zvráti od schodov a ubiehajú pred ním tie posledné...sekundy pred skokom...posledný pohľad do ich očí, ktoré sa vznášajú vôkol...prenasledujú ju dokonca aj v tento posledný okamih...skutočne je posledný? Zanechala po sebe niečo? Čo to ešte chcela...

Vošli dovnútra. Chceli nájsť odpovede. Zo stien na nich hľadelo množstvo mĺkvych očí a uprostred izby kôpka popola, pod ktorý napísala- posledné slová sa preceňujú...

"Môcť si počkať na tých malých ... kdesi za rohom. Dať im, čo si zaslúžia. "
Upozornenia boli povedané. Začíname! Vstupujem do jamy levovej. Snažím sa netriasť, keď sa na mňa zadíva 16 párov detských očí. Skúmajú, nič nehovoria. Ticho dlho netrvá. Priestorom sa rozlieha detský džavot. Modrá loptička smailík sa opäť osvedčil ako pomocník pri zoznamovaní - Kubko, Maťko, Nataška, Anička, Freďo... Ako si to len zapamätám?
Päť minút pred koncom ostávajú už len Nataška a Freďo, ktorý nechce upratať lego. Boj kto z koho. "Ani na zadok mi nemôžeš dať. Máme detské práva!"
"Len mu dajte!" vojde mladá pani s úsmevom.

Tu přednášku jsem dělat neměla.

Kdyby si z toho vzali to podstatné. Ale to ne. Řekni „Tohle nedělejte“ a co se stane? Lidi to „NE“ prostě neslyší, udělají přesně opak toho, co chcete.

Teď mi berou mojí vafli k snídani „protože tohle přece nesmím!“

Cpou mě houskama se sýrem „protože to přece není sladké!“

Když jsem vytáhla injekci, málem na mě zavolali policajty…

Aspoň že nechtějí abych se toho zbavila otevřenou myslí, to už bych tu mysl někomu vážně otevřela – sekyrou…

Jo, přednáška „Co svému diabetikovi nedělat“ byla fakt blbej nápad.
A důsledky téhle osvěty teď cítím na vlastní kůži…

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežskou komisí. Mrknutím oka zmizeli. Všichni.
Polekaně vstal od stolu a vyrazil ke dveřím, aby zavolal gardu. Za dveřmi nikdo nebyl.
Vyšel na nádvoří, liduprázdno. Chodil po chodbách, volal, hledal, odpovědí mu byla jen jeho ozvěna.

***

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežem. Mrknutím oka byli jinde. On i celý zbytek komise. Tenhle palác byl snad ještě honosnější než Palazzo del Governatorato. Byli tu všichni, kardinálové, biskupové, garda. A na tom ohromném trůnu ze svíček (to jako vážně?) seděl... ale ne, tohle je přece nějaká ženská!

Kolik jsem vypil toho mešního vína?

Vida, ta slečna si rozvazuje podprsenku, asi něco bude. Už i kalhotky má dole, je to jasné. Je v páru iniciativnější, patrně nymfomanka. Teď určitě tomu svému chlápkovi stáhne trenky. V tak hnusném počasí jsem v péčko v přírodě ani nedoufal.
Co to? Ona si sice zouvá sandály, předává mu bágl, ale oba pochodují dál. Proč, proboha?
Tak teď možná něco ano. Nějak se k sobě mají. On si shazuje roztržené trenky, nahatí jsou oba. A zase pokračují v pochodu. To je tedy divné.
Oni to fakt asi budou jen obyčejní nudisté. Holt to porno bude zase až někdy příště.

Deadline je neúprosný a student se začíná lehce potit. Hodina do odevzdání eseje, a na obrazovce ani řádek. Proč jen si vybral Vývoj vybraného astronomického názvosloví?!
Blíží se půlnoc. Ví, že by neměl. Ví, že mu nic jiného nezbývá.
Otevře Chat GPT. Alespoň maličkou nápovědu! Však si toho nikdo nevšimne.

Druhý den šokovaný garant oboru nachází v eseji řadu nových, dosud nezveřejněných a zejména nečekaných informací.
"Hvězda smrti byla jako první dobyta osadníky z těžařské lodi Nostromo, kteří ji pojmenovali po palubním kocouru Hvězdičce (t. č. po smrti). Zdroj: Hawkeye, P. (2094). Stručná historie vlasu. Barnes and The Noble Gentleman.

Pozorovala som odchádzajúci vlak. Jeho obraz sa rozplýval v diaľke rýchlejšie než dym nad jeho komínom.
Bolo načase ísť ďalej. Pozametala som všetky priestory. Natrela novou farbou lavičky v čakárni, i na nástupištiach. Zvyšnou farbou som natrela páku výhybky a koľajnice.
Človek by nepovedal, koľko práce sa tu ukrýva. Kým som skončila, prešlo niekoľko splnov. Nič sa nemenilo.
Keď som bola so všetkým hotová, sadla som si na lavičku. Pozorovala som životný ruch na okolitých staniciach. Slnko zapadalo ako prach na koľajnice.
Všetko som zamkla. Za sebou som zanechala nápis - ZATVORENÉ. Už nepríde žiaden vlak, ktorý by ma vzal domov.

Zdvihla som zrak. Pohľad mi padol na jeho zovretú päsť. Búchal si ňou do dlane druhej ruky. Zuby pevne zomknuté. Opretý o bicykel. Vedela som, je zle. Bolo to zjavné ako päsť na oko. Vstala som a šla mu naproti. Už som bola nebezpečne blízko. Na dotyk. Usmial sa.
„Ako dlho tu už stojíš?"
„Dosť dlho, aby som videl."
„Čo konkrétne si videl?"
„Ako s tebou flirtuje. Ako ste si niečo šepkali."
„Vari len nežiarliš?"
„Však ja mu ukážem koho si."
„Ak chceš žiarliť na nevinný rozhovor, tvoja rozhodne nie."
Vrátila som sa k „deckám". Spolu sme domaľovali obraz cirkusu.