DMD č. 20. pro 20. 4. 2018. Téma: Shoď skopce z kopce

Ze tmy přicházejí postavy.
Voják na stráži: "Stůj, kdo tam? Řekni heslo!"
Postavy jdou dál: "Heslo? Jelenovi pivo nelej. Ne, už to mám, shoď skopce z kopce!"
"To není správné heslo!"
V tu chvíli se již dva tucty bývalých loupežníků řítí do tábora.
Hirsha mezi nimi, kouzlem paralyzuje druhou hlídku, dříve než stihl zmáčknout spoušť kuše.
Spící se rychle chápou zbraní, ale zmůžou se jen na chabý odpor, brzy jsou přemoženi.
"Bereme koně, a vše s čím dokážeme odjet, zbytek na hromadu a zapálit!"
"A co se zajatcema?"
"Já bych je podříznul."
"Ne, svážeme je, však je doma pochvala nečeká."

Odsouzený v dopise své manželce ze dne 5. 6. 1980 píše:
„Pozdravuj všechny milé berany, nezapomínej, že jsme teď na jedné lodi, vzájemně se nesvrháváme do propastí a naše teologické rozepře jsou ničím proti Antikristovu celosvětovému tažení.“
„Beránka nám stahují z kříže a i z Golgoty by ho nejraději shodili, jako by žádného utrpení nebylo. Nejsem z tohoto vývoje dvakrát šťastný, následovat našeho Pána znamená přijmout fakt bolesti a oběti a povinnost je trpělivě snášet. Což jistě neznamená, že nám to někdy nepřijde nad naše síly, viď, kdákurko má milá, statečná!“
Obě pasáže byly vyhodnoceny jako nesrozumitelné a byly cenzurovány.

"Přidej, sakra!"
Azirafal chvíli dupal po pedálech, než se mu podařilo přeřadit. Bentley zaúpěl a poskočil kupředu.
Crowley ignoroval zvuk týrané převodovky a soustředil se na pytel na svém klíně. Před pár kilometry se protrhnul. Ze tmy na něj zíralo sedm rudých oček.
"Proč si mě nevaroval?"
"Varoval!" urazil se anděl: "To ty si řekl Je to jen ovce, co nám může udělat?." Šlápl na brzdu a Bentley dramatickým smykem zastavil.
Pytel proletěl vzduchem.
Crowley kouknul přes hranu útesu.
"Azirafale," zeptal se trochu přiškrceně: "Píše se ve Zjevení něco o křídlech?"
Azirafal zavrtěl hlavou.
"Tak to budeš muset aktualizovat. Zdrháme!"

„Pamprésor, já znám vlnolam. On láme vlny. Já nechrápu, co je jazykolam?“ zeptal se pan Kaplan. „Jazyk ne kost. Nejde zlomit!“
„Vy mýlíte, jazyk zlo mít může,“ vmísila se do hovoru slečna Mitnicková. „Znám zlý jazyky.“
„Jazykolam to jsou slova, která lze těžko vyslovit. Pro představu, jeden jazykolam zní: Skopni skopce z kopce,“ usměrnil diskuzi profesor Parkhill.
„Á,“ zablesklo se pochopení v očích pana Kaplana. „Jazykolam sou slova, co se opakujou a nemají mysl.“
„Slova ne, človek má mysl,“ souhlasil pan Bloom.
„Kdo má mys L? Takový kap neznám,“ uvažoval pan Schmitt.
„Nedal jsem dobrý příklad,“ hořce zalitoval profesor Parkhill.

Teddy baví malou Megan básničkami o magických zvířatech. Jako třeba:
„Dračice teď vztekle funí,
že si s drakem nerozumí.
Chovatel je zkrotí,
maj pak kupu dětí.“
Jenže tu Megan dávno zná, dneska by ráda slyšela něco nového.
„Chci vo vovečce,“ prosí.
„Takovou neznám.“
„Tak si ji vymysli.“
„No dobře...“ zamyslí se Teddy a pak s pohledem na knihu kouzel spustí:
„Koukni, Megan, to je kniha,
v které na tě kouzlo číhá.
Promění tě ve vovečku,
co se pase na kopečku.
Ale pozor, malá Megan,
je tam taky starý beran.
Shoď ho z kopce na to šup,
jinak ti vyrazí zub.“

Opat stál ve dveřích svých komnat a vyděšeně sledoval plameny pohlcující schodiště.
„Co tu stojíte jak sloup!“ ozval se hlas, ale opat přes kouř nikoho neviděl. Po chvíli se před ním objevil Adamar ve společnosti knihovníka a dalších dvou mnichů. „Jdeme!“ prohlásil, ale opat vyděšeně zavrtěl hlavou.
„U draků! Na tohle nemáme čas. Ta prokletá beranní tvrdohlavost vás přivede do hrobu. Ale ne dnes!“ Naštvaně přiběhl k opatovi a strčil ho ze schodů. Mniši zachytili kutálejícího se opata, pomohli mu na nohy a společně utíkali pryč od vražedných plamenů.
Na nádvoří je ihned odchytil léčitel a začal jim ošetřovat popáleniny.

Žádné čerstvé posily z přijímače. Jen unavení zjizvení staří muži se zalátanými kalhotami a zamaštěnými fotografiemi ztracených rodin. Stovky lidských stínů se krčí za hřebenem na okraji města. Opancéřovaná vozítka Aries s nainstalovanými vysílači se s lomozem valí dolů z kopce. Díky jedné partyzánské buňce se podařilo získat data k dešifrování síťového kódu. Stačí správné načasování a mechanická civilizace padne na kolena. Alespoň v této části světa.
Muži kontrolují bandalíry. Nabíjejí pulzní zbraně z přenosných zdrojů energie. Tiše se modlí, aby alespoň dnes černé slunce ustoupilo. Ticho před bouří. Schyluje se k poslední bitvě předem prohrané války o budoucnost lidstva.

„Cože?!“ O´Neill po prudkém výstupu konečně popadá dech, aby vyjádřil svůj údiv nad vyslechnutým vysvětlením. „To myslíte vážně? Dobrovolně?!“
„Prosím tě, Jacku!“ mírní ho Daniel. „Je to jejich víra.“
„Kam jsme se to zase dostali?!“
„Do minulosti, řekl bych,“ šeptá jeho podřízený, aby ho nezaslechli mírumilovně se tvářící obyvatelé vesnice. „Rusko, kolem roku 1920.“
„Máš snad v hlavě historickou encyklopedii?“
„To bohužel ne,“ zní skleslá odpověď.
„Každopádně jsou to blázni! S tím musíme něco udělat! Carterová! Zadejte tam černou díru! Shodíme je odsud, aspoň se hezky skutálejí.“
„Neblbni, Jacku!“ odtahuje Daniel plukovníka od ruských křesťanů. „Nemusíš přece Stalinovi usnadňovat práci...“

Jak se tak nahýbala nad okraj, srdce se mu rozbušilo. Jediný pohyb dělil jeho nemilovanou ženu od nebytí. Nikdo by ho neodsoudil. Lepší příležitost už nedostane...
Jenže když už ji ve své hlavě zabíjel, došlo mu, že to není ona, koho nenávidí. Nenáviděl její tupost, její prázdnotu, její ztuhlost, když ji objal, její zvířecí podřízenost Straně, ale to nebyla ona. Nic z toho nebyla ona. Všechno, co na ní nenáviděl, byla Strana. Ona ale nebyla Strana. Ji zabít mohl, ale Straně by tím neuškodil. A jaký smysl má zabití beránka, který nesnímá hříchy nikoho?
Slunce pálilo. Nakonec neudělal vůbec nic.

Fýleus vedl krčmu v Delfách léta, a za tu dobu vyslechl a zažil nejrůznější věci. Mezi jeho zákazníky patřili i kněží z Apollónova chrámu...
"Dneska nemíšené, Fýlee," zahlásil Axás hned u prahu.
"Ajaj, těžký den?"
"Slabé slovo. Přišel lýdský král, jestli má válčit s Peršany. Pýthie jen blábolila o krveprolití."
"Co jste mu řekli?"
"Že když zaútočí na Peršany, bude to masakr. Očividně mu to stačilo. Pýthie si pak prozpěvovala pastýřskou odrhovačku. 'Letí skopec z kopečka, za ním bečí ovečka.' A pak se zachechtala a vykřikla, 'Střez se id březnových!'"
"Hmm. Co jsou to idy?"
"Nevím. Co je to březen?"