DMD č. 20. pro 20. 4. 2018. Téma: Shoď skopce z kopce

Tančí, tančí! Nad hlavou zadul vítr, stromy znovu mohutně zasténaly. Tančí, žení se, řádně žení i za něho, za něho hlavně! A o svatební noci do toho praští, hej hola, nevěsta volá! Škytl, dalším posunutím zabodl do loktu klacík. Třeba je ještě macatější než jeho Štěpka, všem rohatcům se dobře daří, všem, jenom jemu rohy upilovali, a vůbec, celýho ho vykleštili, potupným chtíčem posedli jen nohy, nikdy neutichající nohy!
Dodrápal se k okraji srázu. Stačí odraz rukama, pak se nebudou smát, Štěpka nebude –
Přišla za dvě hodiny. Nemohl.
Snad ona...? Její oči a...
prosím
nikdy
Chcípne na slamníku, poslintaný. Haha.

Venku už naplno bujelo jaro. Sluneční paprsky byly však odstíněné žaluziemi. Studenti otráveně seděli v lavicích a učitel něco kreslil na tabuli.
"Za předpokladu, že nevane silný vítr a stojíte na kopci, který je třicet pět metrů vysoký a svírá se zemí úhel čtyřicet osm stupňů, jak daleko dopadne skopec, který váží šedesát kilo, hodíte-li ho z vrcholu kopce metodou podobné hodu kladivem?"
Studenti si lenivě opisovali zadání. Vůbec je netradiční úloha neudivila.
Minule to byl šnek, který ve dne leze po zdi a u toho žere omítku a v noci klouže dolů, protože se přežral. Už si zkrátka zvykli.

“Berany berany duc!” rozběhl se Rejsek, ukazováky zdvižené u hlavy jako rohy, a strčil nebohou Snílku z lesní cestičky do kopřiv.
“Berany berany duc!” skončil díky Rejskovi Tesařík hlavou napřed v mraveništi, které zrovna zblízka zkoumal.
“Berany berany duc!” dopomohl Rejsek Houbě k pěkné koupeli v ledovém rybníčku. Ale aspoň už na sobě měla plavky a byla uprostřed pomalého otužování.
“Berany berany duc!” strčil Rejsek do Broučky, která tak na sebe i Kučeru vychlístla líh (i s pár zalihovanými broučky).
“Berany berany duc!” zahalasil Žabák. Ač obvykle Rejskův spojenec, rozhodl se ukončit jeho tyranidu. Rejsek se nadávaje skutálel z kopce.

Stály uprostřed pole a tiše hypnotizovaly kopec plný ovčích obláčků.
„Zakopávají ovečky?“ ozve se lidské mládě ze záplavy klasů.
„Ano, někdy i padají z kopce,“ řekne Nora.
„Co támhle ten beran?“
Zvykla si na její podivné dotazy. Nezaváhala s odpovědí. „V telekinezi nevěřím, ale tenhle –“ ukáže na samce na úbočí, „– je dle astrologie skopec.“
„Skopci padají z kopce velice snadno,“ doplní, jako by jí četla myšlenky. Nesmějí se, respektují vážnost lehounce trapné slovní hříčky. Vzduch mezi nimi je lehký.
S úmyslem sapfické povahy se o krok přiblíží.
„Ne,“ odtuší hraběnka nečekaně ostře, jako by jisté myšlenky skutečně četla. „Děti. Domů.“

Zapadající slunce je oslňovalo. Hladina rybníka byla klidná a tichá. Vysoká tráva šustila pod nohama. ,,Podej mi ruku," usmál se. Vyškrábali se až na vrchol. Voněla tady mateřídouška, stráň pod nimi jí byla plná. ,,To je nádhera," zhluboka se nadechla. ,,Tady bychom mohli mít svatbu!" ,,Tady ne," ukázal dolu. ,,Na břehu rybníka by to bylo hezčí." ,,Ale mně se líbí tady nahoře!" Laškovně se usmála. ,,Mně dole!" ,,Proč ty musíš mít pořád poslední slovo!" ,,Hm... to asi, že jsem beran. Tvrdohlavej."
,,Jak myslíš... když dole, tak dole!" Postrčila ho.
Se smíchem se skutáleli ze stráně a zůstali ve vášnivém objetí...

"Zítra nepřijdu, Scholastika má narozeniny, takže slavíme," hlásí Lev kamarádům.
"Takže ona je Skopec," konstatuje Tadeáš.
"Ano, a asi proto je tak tvrdohlavá."
"A co ty, Lve, jsi aspoň Lev, když jsi Lev?" zeptá se Jimram.
"Ne, jsem Panna."
"To máte u vás zvláštně zařízené, ženská je Skopec, chlap je Panna..." dělá si Jimram ouchcapinky ze Lva.
"Tak říkej, že jsi v Panně," podpoří Lva Tadeáš.
"Blbost, pak už dotyčná není pannou," opáčí Lev.
"Když má Panna Skopce, shodí Skopce z kopce," ozvalo se Jimramovo básnické střevo.
"To ne," zareaguje Lev, "ženu ani květinou neuhodím! Už bychom neměli tolik pít!"

Pirát Kapitán sice kapituloval a chtěl přiznat, že není skautkou, ale dojemnou chvilku pokazilo hejno netopýrů. Netopýrů, kteří se na dohled od skupiny začali měnit v černou mlhu a následně v bledé postavy.
„Nepropadejte panice, mám plán!“ zavelel sebevědomě ten, od kterého se to nejméně čekalo, již opět v oděvu pirátského kapitána, a vrhal se k oné hromadě mrtvého skopového. „Pomozte mi tohle skutálet ze svahu, jistojistě se za tím snadným cílem vrhnou a nechají nás být...“
Jeho dcera neváhala, Dlouhý John trochu ano, ale pomohl také a společnými silami mrtvého přežvýkavce z kopce svalili.
Nepomohlo to samozřejmě ani trochu.

„Tohle je velmi zajímavé,“ prohlásila zamyšleně postarší ženština.
Po chvíli zírání do dlaně nervózního muže dodala: „Jaké jste znamení?“
„Beran, madame Fortuno,“ odvětil muž.
„Skopec,“ pokývala hlavou věštkyně, „myslela jsem si to. Vyložím vám karty.“
Uchopila do rukou tarotové karty a začala vykládat budoucnost.
„Hmmm,“ zabručela madame Fortuna.
Muž si zatahal za límeček košile: „Je to špatné?“
„V brzkých dnech vás čeká ošklivý pád.“
...
Navzdory varování se Pavel Šarabata, jeden ze dvou přímých dědiců pohádkově bohatého Jaromíra Šarabaty, vydal se svým bratrem Petrem Šarabatou na výšlap na Sněžku.
Našli ho pomláceného u úpatí.
Jeho smrt byla uzavřena jako tragická nehoda.

"OĎSKO PCEZKO PCESCH! OĎSKO PCEZKO PCESCH! OĎSKO PCEZKO PCESCH! OĎSKO PCEZKO PCESCH! OĎSKO PCEZKO PCESCH!" drmolil černokněžník nad levitujícím tělem mladého muže.
Najednou se hrad zatřásl a před zaskočeným kouzelníkem stála ta, kterou uvěznil v hladomorně.
"Překvapen," procedila suše čarodějnice, "translokační kouzlo, které jsi vymyslel a naučil jen svou milenku, znám od matky."
Úžas byl slabý výraz pro ohromení, které Zmargod pociťoval, vždyť od zmíněných událostí uběhlo více než sto let. No nazdar, to tedy znamená, že ta babice je jeho dcera, uvědomil si zděšeně.
Byla dobrá, sotva odklonil její smrtící kletbu bàsachadh, než ji omráčil. Tohle si musí promyslet

V šesti letech:
"Tatííí, tatííí, já bych moc chtěla hrát na dudy!"
"Ne ne, si na to ještě moc malá, nejdřív budeš hrát na flétničku."
V deseti letech:
"Tatííí, tatííí, já bych tak chtěla hrát na dudy!"
"Ale Barunko, teď si se začala učit hrát na kytaru. Ještě počkej."
Ve dvanácti:
"Tatííí, tatííí, už můžu začít hrát na dudy?"
"Baru, mluvil jsem s panem učitelem, dudáků má letos plno, ale potřebujou basáka. Co kdyby sis vyzkoušela basu?"
V pětadvaceti.
"Tatí, proč sem se nemohla učit hrát na dudy?"
"Pravdu? Protože ten zvuk je mi tak protivnej, že by okamžitě letěly!"