DMD č. 20. pro 20. 4. 2018. Téma: Shoď skopce z kopce

Tábor už se chystal pomalu ke spánku. Ilya ještě obcházel své soukmenovníky a snažil se přesvědčit.
„Dejte se k pravým křesťanům a bůh vás v boji ochrání!“ chodil po táboře a opakoval.
„To tak, ta vaše sekta fanatiků tu je akorát na škodu!“ osočil se Dimitrij.
„Bezvěrče! Bílé holubice šírí mír a lásku!“ odpověděl Ilya.
„Já že jsem bezvěrec? To vy si překrucujete písmo svaté!“ brání se Dimitrij.
„Jsi. Sešli jste z pravé cesty!“ huláká Ilya na Dimitrije. Dimitrij do Ilyi šťouchnul.
Ilya zavrávoral, pokusil se chytit blízkého stromu, ale noha mu uklozla a začal se kutálet ze srázu dolů.

Tento dokončil. Přišel k prorokovi a zeptal se, kde má hledat další úkol. Prorok řekl, že na vysoké hoře - devadesát mil na sever - najde ovci. Tu má shodit ze skály, slézt dolů a rozříznout jí břicho. V ní nalezne svůj další úkol.
Tři dny na koni byly samy o sobě těžké. Výstup na horu byl ještě těžší. Trmácel se dlouho a unaven dorazil na místo, kde ho ovce poranila. Slezl dolů a rozřízl ji. Uviděl kříž a úkol. Podle pergamenu zasadil kříž do země a smrtelně vyčerpán padl k zemi. Nepřečetl si další tři slova, která zněla: tvůj úkol končí.

Byli hraví, jako bývají všechna mláďata. A ona, sama mladinká, je ráda při jejich hrách pozorovala.
Kdo se udrží déle ve vzduchu. Čí plamen plane jasněji. Kdo dřív sežere příděl jídla.
Rostli a jejich hry se stávaly divočejšími. Většina lidí se jich obávala. Ona ne, věděla, že jí neublíží. Vždyť šlo o její děti!
Když si začali hrát s jehňátky a posléze i ovcemi, tušila, že se blíží problém. Pastevci si přicházeli stěžovat, že nacházejí ohořelá a okousaná těla svých zvířat v roklích. Vyplácela jim bohaté odškodné a doufala, že tím to skončí.
Neskončilo… Jednou před ní ležela jiná kostra…

"Byl dřív než metro," ztiší hlas Velký Petr, "má tělo hadí, hlavu beraní, dech dračí a chapadla obří. Lovci ho štvali až na Rajskou zahradu, shodili do šachty a zapečetili cestu. Jenže von má ty chapadla, chápete? Vyšplhal se nahoru a mezerama v kamenech si přitáhne voběť. Pak jí uštkne a vysaje. Sosákem, páč ten má taky. V pečetním betonu jsou mušličky, jsou jenom tam. Kdo dokáže aspoň jednu přinýst, ten je chlap."
Cesta z Kolbenovy je dlouhá a temná a Prcek má srdce až v krku.
Cesta na Kolbenovu je kratičká, vydloubnutá mušle hřeje v ruce.
Prcek je chlap.

Přesně ve tři (nebo spíš o několik mučivě dlouhých minut dříve) stál James u zábradlí na Astronomické věži. Vždycky to bylo takové nepsané místo všech schůzek. Zamyšleně pozoroval dění kolem školy a mimoděk se usmál. On tady čekal na schůzku. S tou nejhezčí zrzkou pod sluncem.
Lily váhavě udělala několik posledních kroků na Astronomickou věž. Pohled na Jamese ji z nějakého důvodu dodal odvahu. Nikdy nebyla nesmělá květinka. Na okamžik ji napadlo, že kdyby teď Jamese shodila, pravděpodobně by jí to do budoucna ušetřilo spoustu starostí.
*
„Ahoj,“ usmála se. Tehdy si poprvé připustila, že se v něm mohla trochu mýlit.

Když Bůh vystřízlivěl z radosti nad stvořeným člověkem, musel uznat, že to trochu přehnal. Možná měli andělé pravdu. Proč by je měl nutit, aby se Adamovi klaněli jen proto, že se tátovi podobá? Upřel na člověka své vševidoucí oko: pilně obhospodařoval ráj, ryl, zaléval, občas udělal "jů" a "kuku", ale moc velkou inteligenci nebo imaginaci zatím neprojevoval. Zkouška však byla stanovena.
Vymyslil tedy plán.
"Tak, Adame, jak se jmenuje tohle zvířátko? To, co teď kulím Z KOPCE?" Šťouchl do beránka, až se skulil přes okraj rajské hory ("No nic, udělám z něj souhvězdí.")
"Skopec!" hlásil nadšeně Adam.
"Výborně, za jedna!"

Ten mezek, ten nemrcouch, ten beran ubékaná! Co si myslí, že bude lézt za Denisou, pod oknem jí vykvikovat svým hláskem hodným kastráta, na prasklou loutnu se doprovázet, a ona že ho pustí dovnitř? Povídali!
Být na Severu, Ayre by věděl, co dělat. Znectít ho pěkně ostrými verši, až by si netroufl ani do síně vstoupit! Ale tady je to prý barbarské...
Ale... Kdyby použil antickou poezii... Třeba Catulla v originále... Nebo ještě líp - ve svém originálním překladu...
Pan Pinďa leze na Parnas po kolenou,
Múzy ho z Parnasu vidlema dolů ženou.
A teď nahradíme jedno slovo.
Pan Mouton leze...

"Shoď skopce z kopce, ať je ňáká zábava!" bylo mi řečeno. Že já debil s tou pitomou hrou vůbec souhlasil! No jo! Partička ožralých kámošů. Kluci se potácejí a někteří dokonce padají na zem. Tak vám nevím, jestli je to následkem požití alkoholu na hranici otravy nebo smíchy. Beran má svou beranní hlavu a nechce se pohnout ani o píď. Zato moje svaly se napínají k prasknutí a na čele mi vyvstal pot a žíla. Náhle jsem shozen z kopce já.
"Hele, to neplatí!" rozčilují se ostatní.
"Jak to? Skopec shodil Skopce z kopce! Jakej, o tom přece nebyla řeč!

Nepřítel. Kulak. Buržoust. Podvraceč. Hni, se šmejde. Chcípni, ty milovníku nácků. Tumáš, žer hlínu, když ji tak žereš. A znovu nepřítel státu. Takhle i jinak mu nadávali ti, které se snažil chránit. Ti, kteří neměli ani ponětí o půdě a o jejích darech. Ti, kteří mu podráželi denně nohy, aby si užili, jak kromě občanské cti ztrácí i tu lidskou. Snažil se zachovávat úroveň, ale nucené práce mu vysávaly duši. Kdyby alespoň Marii nechali na pokoji...
Každá cesta k výslechu byla ponižující, ale jako by nebylo možné dosáhnout dna. Z předsedy vlády byl nejpřísněji střežený zločinec. Zločinec, který miloval Československo.

Občas byl jeho výsost princ Noctis naprosto na zabití, uvažoval Gladio. Princ visel za meč ze střechy a vyděšeně koukal dolů.
"No vidíš, konečně se umíš warpovat! Tak šup dolů."
"Ne. Zůstanu tu navždycky." Princův hlas se třásl.
"Pojď dolů."
"Ne."
"Tvrdohlavej jak beran, ale koule nemáš! Jestli nepůjdeš dolů, vylezu za tebou nahoru a shodím tě."
"Nedal si náhodou slib, že mě máš chránit?"
"Shazování je součást výcviku."
Princ pořád trčel nahoře.
"A nebo víš co, zůstaň tam. Zajdu pro tvého tátu, vyruším ho z nějaké důležité porady..."
To konečně zafungovalo. Vzduch zapraskal a princ se skutálel dolů.
"Konečně."