DMD č. 20. pro 20. 4. 2018. Téma: Shoď skopce z kopce

Po zdlouhavém vyřizování formalit konečně projdou vyšehradskou recepcí.
Jakmile se ocitnou venku, Evžen vyhrkne: „Tak co archiv?“
„A dost,“ vybuchne Dmýšek. „Z případu vás okamžitě odvolávám, dohodu ruším a chraňte se mi ještě přijít na oči!“
Evžen rozhodí rukama: „Vždyť už jsem se omluvil. Ten duch se strašně trápí, přece toho nenecháme krůček před koncem.“
„Já ne, vy toho necháte!“
„A vy snad víte, co máte dělat?“
Dmýšek pevně stiskne zuby. Vím. Shodit toho zatraceně umanutého chlapa z vyšehradské skály.
Evžen pochopí, smířlivě se pousměje: „Ještě mě potřebujete.“
Dmýšek s rezignovaným povzdechem vytáhne poznámky.
„Tohle je ono,“ ukáže Evžen okamžitě.

Tři čarodějky stojí uprostřed pouště. Malomyslně zírají do prastarého pergamenu.
“To neseženem,” řekne první.
“Bojím se, že máš pravdu,” řekna druhá.
“Tak co budeme dělat?” řekne třetí.
První čarodějka se zamyslí.
“Budeme následovat velkého mága Bá-bicu. Co nemáme, nahradíme tím co máme!”
“Co máme?” zeptá se druhá.
“Písek!” odpoví třetí.
Druhá a třetí čarodějka se pustí do radostného zpěvu.
“Namísto skopce?”
“Písek”
“Beran?”
“Písek”
“Jelen?”
“Písek!”
“Kytovec?”
“Písek!”
“A nebude to takhle dost jednotvárné?”
“Zkusíme to,” řekne první čarodějka a jme se z pergamenu předčítat upravené kouzlo.
“Tak shoď písek z kopce
Nakopej písek
Olej lej písku
Kyt na písek!”

Jen bryčka zastaví před kostelem, už se k nim hrne rozšafná dáma v nejlepších letech.
"Paní Blaha. V Americe se narodila," představí ji Jakub.
"Pravda. Ale jsem Češka jako špalek," směje se paní. "Jen s tou češtinou to jde do kopce."
"Myslíte z kopce?"
"Ba ne, do kopce. Těžko, víte? Můj nebožtík tatínek, rodák z Turovce, ten říkával, že jsem na češtinu tvrdohlavá jako beran. Ale co, shoďme to z kopce, co pravím, ze stolu. Otočíme stránku."
Nany napadne, kdy se ta milá dáma stačí vůbec nadechnout, ale již je vtažena do mohutného objetí:
"Tak vás mezi námi vítám, děvenko!"

První chvíle na čerstvém vzduchu jsou pro Veroniku osvobozující. Klaustrofobie, kterou si dole ani neuvědomovala, se jí zvedne z ramen. Jdou za město, na Ferdinandku, z té je vidět celá Příbram i část Brd.
Cestou jim řekne všechno, co o něm ví. Kdo jsou jeho rodiče (Kateřina a Václav), kdy a kde se narodil (30.3.1978, tady), jakou magii studoval (všechno a vlastně nic pořádně), jaké má zájmy (malování), kde naposledy bydlel (Zdaboř), jak vypadá. A jak se jmenuje. Zná ho. Moc dobře.
Na Ferdinandku dojdou v pozdním odpoledni. Je čas ho najít a začít tak jeho nevyhnutelný pád.

„Nevystieraj ruku na chlapca a neubližuj mu!“ povedal Pánov anjel Abrahámovi.
Abrahám zrazu uvidel baránka, čo sa zachytil rohami v kroví. „To bude obeta miesto môjho syna Izáka!“ pomyslel si. Vzal baránka, zviazal mu nôžky a vyložil ho na hromadu dreva na oltári.
Vtom však baránok zletel z oltára dolu, putá mu spadli a rozbehol sa preč.
„Abrahám, Abrahám!“ zavolal Pánov anjel.
„Tu som!“ odpovedal Abrahám.
„Nechápeš, že Pán nepotrebuje tvoju obetu? Tvoja poslušnosť je mu milšia než všetky zápalné obety sveta. Nechaj baránka ísť, jeho čas ešte neprišiel.“
Abrahám sa sklonil pred Pánom a nazval to miesto „Hospodin vidí“.

„Tohle nedám,“ řekla domácí.
Podivila jsem se. Proč? „Podívej, vždyť je to jednoduché. Chyť černýho a vyhoď ho z okna ložnice.“
„Cože?“ vyvalila oči domácí.
„Vždyť je to jasný, ne?“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Je hloupej jak vovec a chodí za tebou jak vovec? Jo. Je vykastrovanej? Je. Skopec jak vyšitej. A jestli poletí z kopce nebo z okna, to nikdo nepozná, ne? Hodilas ho? Hodila. Máš bod? Máš.“
„Teda Rozárko!“
„Vy lidi jste hrozný, fakt že jo. Dělat z komára velblouda vám jde. Ale skopce z kopce neumíte.“
-
„Jů, ty podvádíš! Z okna obýváku to neplatí, ten je v přízemí!“

Jindřich pomalým krokem přešel náměstí a ocitl se v místě, kde měla být Pražská brány. Přemýšlel, kdy se prostředí kolem něj změnilo, a opustil středověk. Možná prošel mezi časy a nevšiml si toho. Rozhlédl se. Všiml si muže v nacistické uniformě sledující dva muže. Přestal uvažovat nad bránou a rozběhl se.
„Wer bist du?“ křičel nacista s puškou namířenou na toho z dvojice, který nekulhal.
Jindřich do něj v rozběhu vrazil. Skopčák spadl a skutálel se do řeky.
„Honem, pomůžu vám!“ houkl na dvojici a podepřel kulhajícího z druhé strany.
„Musíme ke Stehlíkovi. Přinášíme pozdrav od Hradeckého.“
Jindřich oněměl úžasem.

Severusovi zmijozelští spolužáci byli trochu zvláštní, ale nemyslel si, že by ho dokázali ještě něčím překvapit. Tedy do okamžiku, než jistá páťačka přímo uprostřed společenské místnosti zadeklamovala: „Letěl jelen jetelem.“
Severus na ni vytřeštil oči.
„Drbu vrbu. Shoď skopce z kopce. Řízni dřevo z bříz.“
„Není jí něco?“ špitl vyděšeně jeho spolubydlící.
„Tomu nerozumíte,“ ohradila se Alecta důstojně. „Rozcvičuju mluvidla. Na vánoce hrajeme školní divadlo. – Pudl prdl pudr,“ sdělila všem.
Prváci se tlumeně rozchichotali.
„Moc se nesmějte,“ usadil je plavovlasý prefekt z šestého ročníku. „Pořád ještě nemáme obsazené role skřítků, muchomůrek a –“ utkvěl pohledem na rudnoucím Severusovi, „malého hradního netopýra.“
***

Vrbenský se vrátí příliš brzy. „Nemusíte mluvit,“ řekne.
Olena zabodne pohled do náramku. Vyše nogy od zemlji, opakuje si v hlavě.
„Koho se snažíte chránit?“
Shoď skopce z kopce.
„Organizaci, která vás chtěla zabít?“
Ne. To já selhala. Jedna dvě tři —
„Zastavili vás, abyste nepromluvila?“
Musím udržet poslední linii
„obrany.“ Vrbenský se nakloní blíž. „Důkazní materiál v mrazáku. Vydírají vás? Nedůvěřujete jim?“
Nevěřím sobě, protože
„nemůžete věřit ani vlastní paměti. Krabice… co je v ní?“
Nemůže zadržet slzy.
Vrbenský najednou odejde.
Lapá po dechu do toaletní mísy.
„Jen jsem narazil na nepěknou vzpomínku,“ řekne Kaminskému.
Na tohle si nikdy nezvyknete.

Slavnostní chvíli zápalné oběti narušil beran.
„Moc se tu nemotej,“ radím, „nebo to ještě odskáčeš!“
„Tahle hora patří mě,“ promluví skopově.
Pereme se, kdo koho shodí.
„Co vy dva tady?“ ptá se Vševědoucí, zjevně řečnicky.
Odskákal to, hlava zatvrzelá, já potomstva jak hvězd na nebi, taky trest.
Ale pořád lepší než.
A mí děti je mlátí, sveřepce.
Proč jim tak nakládáš?, ptám se, ale možná závidím.
A pak, samozřejmě, z rohatého přesvědčení občas vzejde pohroma, tuhle jeden věž stavěl, k větší slávě, své?, neví, když hluchý. Nenásleduje-li beran Beránka, snadno sejde.
Katarze? Ta hora mu nepatřila, nikomu nepatří, co nestvořil.