DMD č. 20. pro 20. 4. 2018. Téma: Shoď skopce z kopce

„Jeď, Švando, jeď!“
„Ty jsi víla, moje víla, tebe mám jedinou rád…“
Dudy kvílí na plný pecky, pod šibenicí se svíjí Švanda s Lesanou, duchům svítí oči, křepčí jak o život. Konečně zábava! To nezažili od chvíle, co Josku věšeli!
Dorotka vletí do kola, vyrve Švandovi dudy a vztekle je mrskne z kopce. „Neříkala jsem, že dudy ze skopce jsou prokletý? Ale to né, panáček pořád prachy, disco trysko… Nic takovýho! Domů pudeš! Brambory sázet! Děcko kolíbat!“
Z vysokého kopce letí kvílející dudy. Pod kopcem Vocílka bludičce mlžnou sukýnku nadzvihuje, když vtom… prásk!
Šest černých koní už ho veze tmou.

Každoroční soutěž v koulení sudů pořádala zvířátka začátkem května na Suchém vršku, pozvolném travnatém svahu zakončeném dlouhou rovinkou. Šampióni lesa i statku si protahovali svaly a obratle a zajíc přijímal poslední sázky. Favorizován byl loňský vítěz ježek, který svou bezchybnou technikou koulení všechny nadchl. Proslýchalo se ale, že jezevec Fanda si záměrně ponechal něco zimního podkožního tuku, aby si zachoval optimální tvar, a bez šance nebyla ani pružná kočka Minda.
Bylo tedy velkým překvapením, když se zdaleka nejdál dokoulel beran Béďa. Mazaně využil mezery v pravidlech, které nezakazovaly asistenci při startu, a nechal se řádně drcnout od svého bratra Bódi.

Na skalnatém kopci se tyčí kamenná pevnost. Zapadá slunce a chodbami stavby se začínají míhat stíny. Connor se nenápadně, roh za rohem, trám po trámu posouvá ke svému cíli.
„...Kdo by se sem asi tak vloupával...“ V dálce si pro sebe mumlá stráž.
Konečně se dostává ke spisu. Má to. Další díl skládačky. Vtom za sebou zaslechne ostré: „HEJ! To je ten hledaný asasín! Dej to sem, rebele!“
Connor na nasupeného strážce vrhne mírně pobavený, všeříkající pohled a vyskočí k jednomu z otevřených oken.
„Shoďte ho!“ Káže ostrý hlas ostatním vojákům.
Není třeba. Asasín se jako orel vrhá střemhlav dolů.

Tohleto chtělo perfektní souhru. Nad šťavnatými důlinami hvízdal vítr, pohrával si s okrajem Robova kiltu a maně mu tím připomínal, kdo je tu šéf. Právě zaznamenal, jak se jeden z fíglů oddělil od skupiny a plíží se na opačnou stranu útesu. Poťapanej Vilík, kdo jiný.
Zvíře balancovalo na okraji. Vypadalo prastaře. Smradlavě. Rozhodně bezprizorně. Právě si povšimlo lovců a sklonilo hlavu, opatřenou tím nejpůsobivějším párem zakroucených rohů. Jmenovalo se Angus, Nejvzteklejší Beran Široko Daleko, ale slyšelo i na Ty Hajzle. Rozšířilo nozdry.
O zlomek vteřiny později se jeho svět roztočil a zaplnil řevem. Radostným řevem Fíglů, kteří dnes povečeří skopové.

“Mládě od ovce?” zkouší Cosette nejmladší sestru.
“Jehňátko.”
“Výborně. Tatínek jehňátka?”
“Beránek.” Holčička se zarazí. “Proč maminka kupuje skopové a ne beránčí?”
“Skopec je… trochu jiný beran,” snaží se o vysvětlení Cosette. “Není tatínek od jehňátek, ale chová se jenom na maso.” Raději přejde do bezpečnějších, jazykových, vod, šestileté přece nemůže vysvětlovat, co je kastrace! “Francouzsky je skopec le mouton, beran…
“Le bélier!” vystřelí okamžitě Hanička.
“Správně! České slovo skopec pochází z německého der Schöps.”
“Takže to nemá nic společného s kopcem?”
“Nemá. Skopové maso je německy také Hammelfleisch. Neplést s Hammerfleisch. To by ti řezník neprodal,” usměje se Cosette.

Když na to přišlo, byl Jim paličatý jako beran. Kostra se mohl udřít, aby kapitána udržel v kondici. Sestavoval mu jídelníček, doporučoval fyzické aktivity, ale Kirk si z toho vybíral jen to, co se mu hodilo.
Kostra za ním chodil a kontroloval, jestli dodržuje jeho doporučení. Ale Kirk si cvičil, jak chtěl, někdy dokonce necvičil vůbec, ale vymlouval se, že jinak má fyzické aktivity dost. Potutelně mu přitom blýskalo v očích. Zeleninu ignoroval.
Šlo to s ním z kopce. A Kostra měl občas chuť se na všechno vykašlat a ještě ho nakopnout.
Ať si v padesáti klidně umře na infarkt.

Padám.
Snad postrčený z útesu? Řítící se z hory? Co se stalo? Kam se řítím a proč můj pád trvá tak dlouho? Prosím, chci dopadnout, ať už to skončí! Sténám.
Náhle na svém těle pocítím zvláštní chlad. Kde jsem? Co se děje? Ach bratře! Už rozumím...
Očišťuji se od hříchu, trpím za vše, co jsem kdy spáchal, ale už brzy budu čistý jak bílá holubice, jen vydržet, nepodvolit se bolesti, nenechat se ďábelským mámením srazit do pekel, mé utrpení by pak bylo věčné.
Vydržím! Zbavil jsem své tělo prvotního hříchu, přijal velkou pečeť naší společnosti.
Jsem skopec, věrný následovník Krista.

Sešli se na neutrální půdě. Potter navrhoval Doupě, Snape hlavní štáb Fénixova řádu. Lupin jim domluvil setkání na Kolčaví hůrce.
Na vrcholu bylo pusto. V údolí pod nimi se převalovala mléčně bílá mlha.
Měřili se nevraživým pohledem, přesto udržovali bezpečnou vzdálenost a hůlky měli schované v pláštích.
„Potřebujeme mezi sebou bystrozory! Pokud s Blackem přejdete do ilegality, připravíte naše lidi o krytí!“
„Teď mluvíš o členech Řádu nebo o svých kamarádech Smrtijedech?“
Snape si představil, jak Potter po hlavě padá z prudkého srázu, k jehož okraji stál právě příhodně zády...
„Mluvím o lidech, na kterých nám oběma záleží,“ odpověděl diplomaticky.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si už s ovečkami z kopca naspäť.
- Veruže som. Ale poviem ti, presvedčiť ich, aby sa vrátili, to bolo práce. Hlavne barana. Celú cestu som doho musel strkať. Ten ti je tvrdohlavý ako…
- Ako baran. Že Pištík?
- Veruže, dobre hovoríš. Súvislo, až mi je to divnô. Starý môj, dokonca som ho chcel z kopca zhodiť.
- To nie, Pištík. Pamätáš si, ako dlho mu minule trvalo, kým sa nám potom vrátil. A predseda nás celú dobu obviňoval, že sme ho zjedli.

Tísnili se na malém kopečku. Déšť neustával, hladina stoupala. Stádo se stahovalo více a více k vrchu, ovce se na sebe tlačili. Zdálo se, že nebe se nikdy nevyjasní. Z okrajů houfu se ozývalo plačtivé bečení. Kopýtka podkluzávala na podmáčené půdě. Mladý skopec, stojící až na vršku pahorku, cítil, jak se mu klepou kolena. Jehňata, ve většině případů už shluklá kolem něj, jsou budoucnost stáda. A bez matek nepřežijí. Jen on je tu navíc. Zbytečný.
Věděl, že láska samic k mláďatům se nakonec skončí touhou odstranit jeho samého. Zhluboka se nadechl, otočil se ke srázu za svými zády a skočil.