Bible

„Teď pro změnu Lisan al-Gaib,“ mumlal si znechuceně Osud, zatímco putoval mnohovesmírem. „Předtím hned tři ňoumové se světelným mečem, a to nemluvím o tesařském synkovi, co odmítá všechny poklady světa. A já abych se přetrhl a všechno to nějak učesal a zařídil, že jo? Ale já vám ukážu. Jak někde uvidím písek, začnu rozdávat kondomy, a bude pokoj.“
Ďáblovu advokátu, který zrovna spěchal k poslednímu soudu, to nedalo a přes rameno zavolal: „Nezplodila pár z nich neuchopitelná kosmická síla?“
Osud se zamračil na jeho vzdalující se záda. „Neuchopitelná kosmická síla ať mě neštve, nebo na ni tu gumu nasadím taky.“

Stála na kopci. Jako tolik ostatních.
Mladá dívka, pro kterou vzdělání představovalo výzvu, od chvíle kdy jí spolužák způsobil otřes mozku kamenem do obličeje.
Teď už na tom *konečně* mohlo přestat záležet.
Jejich vlak do nebe, vypravený před 2300 lety, měl konečně zastavit ve stanici Země.
Jenže nepřijel.
Zklamání bylo pro většinu z nich příliš velké.
Ona ale spolu se čtyřmi dalšími pokorně pokleká - a v tu chvíli je jí dopřáno vidět.
Karavana věrných poutníků stoupá úzkou cestou přes propast překlenutou křížem k výšinám.
Jejich oči jsou nehnutě upřeny na zářícího Spasitele, který je očekává před branami Nového Jeruzaléma.
Maranatha.

Prisma, kterým se díváme na text, nám může dát velmi rozdílnou odpověď na to, co v něm vlastně stojí.
Vytržené z kontextu, použité bez lásky, tolerance a pochopení, se mohou některé věty proměnit v šípy, meče, nebo alespoň pěsti.
Jaká škoda, že některá vyjádření - která by měla být obecně platná, jsou například vztažená jenom na jedno z pohlaví.
"Žena ať ve shromáždění mlčí. Učit ženě nedovoluji..."
Cos tím myslel, Pavle?
Psal jsi to muži, jemuž jsi ještě před chvílí dával za příklad jeho vlastní matku a babičku...
Kdybys věděl, kolika generacím tím dáš do ruky zbraň, napsal bys to stejně?

K čemu je krása, třpytivé pozlátko, když se pod ním schovává jen rozklad a nicota?
Ten, který kdysi zářil nejjasněji, za sebou nechává štiplavý pach polopravd, ze kterého i jediná jiskra chtivosti dokáže rozdmýchat požár - takový, kterému neměla být vystavena žádná lidská bytost.
Jak si tedy můžeme myslet, že náš lesk je něčím jiným, než bídou?
Vše, co je pro jiné ziskem, jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.
Nevěřím, že by mě mohlo vykoupit jakékoli množství materiálních hodnot.
Budu se držet dřeva kříže, z něhož se stane základní kámen.
Moudrost je plná protikladů, rozumnost vidí skrz oslepující záblesky k pravdě.

Jako kamení dopadala na její hlavu, skloněnou zármutkem, zdánlivě tvrdá slova dopisu nejvášnivějšího z apoštolů.
Právě ztratila zázemí, jistotu přítomnosti, naději budoucnosti.
Doufala, věřila, že její spoluvěřící jí budou oporou a pomocí.
Místo toho se dozvěděla, že není dost stará na to, aby se nemohla znova vdát a mít děti. Není nemohoucí, aby nesloužila druhým. Církev se přece musí zaměřit na potřebnější, žádné zdroje nejsou nekonečné.
Chtěla odejít, ale v tu chvíli ji za ruku chytila jedna z diakonek.
"Posaď se, pojez, je tu dost pro všechny."
Po jejím boku se naučila spravovat oblečení, sloužit u stolů, a navštěvovat nemocné.

Vážení posluchači,

pro zvládnutí technik pokoušení vám doporučuji prostudovat archetypální příběh o lidském pádu. Obsahuje mnohé, co budete moci využít ve své budoucí praxi.
Namátkou:
- Absence komunikace - Adam a Eva spolu v zahradě ani jedinkrát nepromluví.
- Neochota ke kritickému zhodnocování informací - Eva hada přistihla hned v první větě při lži. Přesto uvěřila jeho dalšímu tvrzení. Zamlouvalo se jí.
- Svalování viny - Adam se svou odpovědnost ohledně snězeného ovoce snažil hodit na Evu i Nepřítele samotného.
- Absence lítosti - Adam ani Eva se za svůj čin neomluví.

Vaši budoucí pacienti naopak nic studovat nesmí. Namluvte jim třeba, že jde o popis historické události.

Ten, který se po prvních pochybnostech tiše vydal na cestu, aby vedl ostatní.
Jde tam, odkud původně přišli, tam, odkud se ozývá zaslíbení.
Vede ho ten, kdo inicioval smlouvu, nad kterou nemá moc čas, zákon, ani neschopnost plnění.
Když konečně uléhá, je to s vědomím milosti, lehkostí splnění úkolu a předání zodpovědnosti.
Nad jeho tělem se vede spor doslova nebe a pekla.
Ten který poslechl, vyšel, vedl, nesl.
Ten, který selhal, zradil, vyhořel, zklamal?
Nárok nebe je silnější, vždycky byl.
Duch jej donese tam, odkud vyšlo všechno.
Země nejzaslíbenější, zářící slávou, se mu otevře před očima.
Konečně uzří Boží tvář.

Hlavy dohromady, kradmé pohledy kolem. Hlasy, pomalu se zvedající, jak emoce nabírají na síle a témata se přesouvají k tomu, co je nejvíc pálí.
Kolik kdo má 'zářezů', zásluh, pochval a pokárání, kolik speciálních poslání, značících důvěru.
Mistr jde vepředu, zdánlivě ztracený ve svých myšlenkách.
Hašteření za ním pokračuje, a ztiší se teprve když vejdou do města.
Nadobro je umlčí, když se objeví žena.
"Pane, ať jsou moji synové ve Tvém království těmi nejváženějšími!"
Deseti kohoutům padají brady i hřebínky.
"Žádáš snad, aby prošli tím, čím já?"
Pod křížem bude stát sama jako zmoklá slípka.
Synové se rozprchnou jako ostatní.

Šittím bylo varování, zvednutý prst do historie.
Když necháte cizí, aby se mezi vás míchali, dopadne to odpadnutím.
Po Jerichu za to mohla lest.
Malá skupina se lstí vetře do role spojence, protože je pořádně protřásl strach.
Žádný velký otřes v kultu nezpůsobili, zdálo se.
Ten přijde až potom, když se začnou třepat královská lůžka.
Míchání informací mezi přikrývkami povede ke zmatení všeho ostatního.
Možná proto Pavel (a po něm Jan Amos) doporučuje raději 'plodníkem svým párkrát řádně protřepati, nežli se s ženštinami hampejznými zamíchati'.
Protože co se smíchá, většinou člověka nějakým způsobem potřísní. Nebo vtáhne do víru bez úniku.

Byla jsem v cizí zemi, jako otrokyně.
Možná jsem měla štěstí, že jsem byla ještě tak mladá, že ze mě udělali jen komornou.
To jsem tehdy ale netušila.
Byla jsem cenou, trofejí patřící dobyvateli, stále ohrožujícímu můj národ.
Většina mých lidí mého pána nenáviděla.
Když onemocněl, mohli se právem škodolibě radovat.
Já ale viděla jenom slzy svojí paní.
Nestarala jsem se o to, co bylo daleko. Ale něco ve mně si vzpomnělo na minulost.
Tváří v tvář problému a zoufalství jsem si jako jediná troufla navrhnout řešení.
To moje víra vedla k zázraku uzdravení.
Svého věznitele jsem dovedla na svobodu.