Bible

Tvrdili, že jsou jen návštěvníci. Ale ji rohlíkem neopijí.
Pomohla jim zmizet jako pára nad hrncem. Zbyl po nich jenom slib záchrany.
Rty, rudé jako šňůra, která visela v zadním okně, se roztáhly do vítajícího, naivního úsměvu.
Král se na svoji kněžku lásky zamračil, ale jejím slovům věřil.
Strážní oddíl se vydal ven z bran města, v patách těm nestoudným zvědům.
Město se uzavřelo, neprodyšně, obousměrně.
Že byl podveden - a kým - zjistí král až za pár dní z hradeb zbudou ruiny, polité krví a poseté mrtvolami.
Prostitutka se stane manželkou jednoho z bojovníků, a z jejího syna bude předek krále.

V jejím případě být známá znamenalo být v bezpečí.
Její schopnosti, o kterých věděli zejména vybraní - bohatí - zákazníci, jí zajišťovaly pohodlnou existenci.
Tedy, pohodlnou na její status.
Ti dva se o ni a její "dar" nezajímali. Ale ona si nemohla pomoct.
Ať už z ní mluvilo cokoli (nikdy o tom moc nepřemýšlela), tentokrát se to nedalo umlčet.
Její nohy je následovaly, jako by ji měli na řetězu.
Až dokud jeden z nich nenatáhl ruku, a neřekl: "Vyjdi z ní!"
Najednou zmlkla. Zaposlouchala se do vlastního nitra, utichlého v úžasu předtím, než jej zaplavily otázky.
Pak přišel strach z jejích pánů...

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. I kdybych chtěla utéct, schovat se do vysokých hor, neuteču.

A já Tě hledám ve větru a nenacházím.

Vždycky mě znáš, svou dlaň kladeš na mě, teď a napořád.

A já Tě hledám v chvějící se zemi a nenacházím.

V podsvětí i temnotě ke mně přicházíš, ta tma svítí jako světlo.

A já Tě hledám v ohni a nenacházím.

Znáš můj neklid, víš, kam se ztrácím.

A já v tom ztracení naslouchám Tvému hlasu, v pokoře halím tvář.

Sotva procitnu, jsem s tebou.
Znáš vše.
Snad proto se bojím, i když jsem v bezpečí.

Hostinský čepoval pivo zákazníkům. Střídala se u něj pestrá směsice hostů, lidé či polobytosti, andělé a démoni. Zažil různé situace, ale dnešní byla naprostou novinkou.
U výčepního pultu se zastavil rytíř.
„Rád bych si pronajal dva pokoje.“
„Pro vás a pro koho dalšího?“
„Pro moji magickou krávu.“
„Magickou… to myslíte vážně? A jak asi vyjde schody? Co umí?“
„Má křídla, lítá.“
„To se podívám.“ Byl v šoku, že kráva žádná křídla neměla. „Podvodníku! Ať tě tu už nevidím!“
Tur se za ohybem cesty proměnil v démona. „Tak co? Máš?“
„Mám.“ Rytíř vytáhl naditý váček. Zacinkaly mince.
Dvojice se spokojeně rozesmála.

Toho rána se probral s kocovinou. Zdaleka ne první.
Ptal se po královně - ta vždycky věděla, jak ho z těhle stavů spolehlivě vyprostit.
A kromě toho mu taky mohla připomenout, co se dělo po dobu jeho - ehm - společenské indispozice.
Jeho rádci se na sebe podívali trochu rozpačitě.
Ten nejodvážnější přečetl výnos, který nesl jeho pečeť - a jeho ženu posílal na věčné časy do vyhnanství.
"Už nikdy nebudu pít!" zpřísahal se v duchu.
Místo vína se opájel zástupem krásných žen, střídajících se v jeho loži.
Udržely ho spolehlivě rozptýleného podobně, jako předtím víno.
A pečetní prsten skončil v ruce úlisného padoucha.

Dvě sestry ve stejné domácnosti, s jedním mužem, stojí u zrodu národa.
Pět sester oslovuje vůdce, domáhajíce se svých dědických práv právními argumenty.
Vdaná žena, která upřednostňuje duchovní kariéru a dokonce se vydává do bitvy v čele armády, zajišťuje bezpečnost lidu.
Matka svého vymodleného syna odevzdá do chrámu, kde ho vychovávají muži pochybné pověsti.
Svobodná dívka se posadí k nohám učitele, aby naslouchala teologii, místo aby předvedla hostitelské kvality přítomným svobodným mládencům.
Schopná podnikatelka stojí v čele rostoucího duchovního společenství.

Pokud si v dnešní přeemancipované době chcete přečíst o "tradičních" rodinách a "přirozených" rolích, vezměte do ruky raději nějaký román...

Konec.
Otázky s ním spojené se nám převalují v hlavě, spolu s jakýmsi neurčitým strachem, nejistotou, nepohodlím v srdci. Jako jed se nám vkrádají do cév, paralyzují, tahají nás blíž a blíž... k čemu?
"K nicotě," pošklebuje se cosi.
"K lásce," ozývá se jako protijed.
Ten, který nechal v temnotě světa zářit meč před rájem, jako připomínku, že se tam jednou vrátíme.
Ten, kdo jako plamenný sloup vedl svůj národ pouští.
Ten, kdo nechává své slunce svítit, hřát, rozdávat život a radost.
Až se naplní čas, vítězná láska sfoukne plameny, protože ve věčném "doma" bude dostatečně zářit On svou slávou.

Šla, tvář pokrytou koryty ustaraných vrásek, v nichž tekly potoky slz.
Kameny na cestě se jí vysmívaly, když je obcházela.
Hloupá. Naivní. Co uděláš, až staneš před tím posledním?
Balvanem, který zakrývá vchod k tomu, co stejně nechceš vidět.
Najdu někoho, kdo ho vypáčí, odvětila jim.
Nemusela. Kámen sám uhnul před tím, koho ani smrt nezadržela.
Nečekala, že jí budou věřit.
Ten, kterého pojmenovali "skála", se nenechal pohnout jen tak něčím.
Občas věřila, že by jeho rozhodnutí opravdu nepřemohly ani brány pekel.
Ale Mistr z něj vždycky dokázal dostat odpověď - i tu nejnepříjemnější.
Kvůli němu se bude starat o ostatní.

Drž mě! šeptala mu stříbrná hřivna, kterou mu právě svěřil jeho pán. Víš, že mě bude chtít zpátky!
Vlastní ego šeptalo hned potom: Nevěřili ti!
Nechtěl riskovat - a vlastně ani netoužil svému pánu vydělávat víc. Tak ji zakopal.
Držte nás! napovídaly dvě a pět hřiven v rukou druhých dvou správců.
K jejich hlasům však zazněl kontrapunkt od touhy se osvědčit.
Ne je, ale mě držte. Pusťte je do světa, aby vám mohly přinést dobro. Risk je zisk, a vy přece nemáte hlavu jen na čepici.
Nakonec promluvila věrnost.
Budu vás držet, a dovedu vás k požehnání - když se mě nepustíte.

Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo Bůh.
Ohlušující ticho přehlušilo první stvoření. Světlonoš.
Bůh nebyl sám.
Miloval bližního svého. Nikdo jiný než první anděl neexistoval. Milovali se navzájem.
Leč synové Nebes viděli dcery člověka a pojali je za ženy. To se Bohu nelíbilo. Z lásky se stala nenávist.
Ticho se ztratilo. Hluk narůstal v podobě válečné vřavy.
Pozoroval Samaela padajícího z Nebe jako blesk, jeho ocas smetl třetinu hvězd a svrhl je na zem.
„Jak jsi padl z Nebes, jitřní hvězdo, synu úsvitu, první lásko...“
Neušetřil anděly, kteří zhřešili, svěřil je jámám temnot.
Tak vyloučil zlo ze svého středu.