Bible

Převiňme pásku záznamu zpět. Vesmír se bude smršťovat, hvězdy mládnout a rozpadat se do molekulárních mračen, chemických prvků bude ubývat, až nakonec zůstane jen vodík a trochu helia, co zbyly z počáteční vřavy mezi hmotou a antihmotou, která se vzápětí odehraje pozpátku a zanechá po sobě kouli světla, hmoty, a antihmoty, která se smrští do jediného, superhorkého bodu, vznášejícího se uprostřed ničeho. Tady zastavíme převíjení a stiskneme "play".

Nějakou dobu se neděje nic, dokud nenastane okamžik, který každý vnímá jinak.

- Komprimace desetirozměrného stabilního prostoru na čtyři rozměry?

- Kvantové přepnutí časoprostoru?

- Dotyk nadvesmírné entity?

Není to nakonec jedno? Zbytek je historie.

Byl ještě příliš mladý na to, aby rozuměl všem nuancím rodinných vztahů.
Chtěl rozumět, potřeboval vysvětlení a povzbuzení.
Možná i ujištění, že je přece jen zvláštní.
Místo toho ve spánku vykopal mezi sebou a bratry ještě hlubší příkop. Ostřejší válečnou sekeru, která na chvíli hrozila přetnout i pouto lásky jeho otce.
Zprávy z nevědomí ho budou provázet zbytek života.
Naučí se jimi provázet ty sotva probuzené, zmatené a vyděšené, jako býval sám.
Stanou se nástrojem záchrany pro ně všechny.
Poté, co se naučí se probudit, a plně vnímat Toho, kdo odkrývá tajemství.
Vědomí vlastní bezmocnosti otevře pokorou bránu pro jedinečnost.

Voda byla v poušti vzácností. Ale po čtyřiceti letech už člověk ví, kde hledat.
O to horší, když přijdete do místa, kde by být měla... a najdete jen vyschlý pramen.
V tu chvíli začnou na povrch prosakovat čůrky výčitek, pramínky pochybností, potůčky nedověry. Všechny vyrývají svá koryta do vrásek sluncem sežehlých tváří, jako vodopády padají z rozpraskaných rtů a spojují se v hučící řeku, valící se do uší.
Když pak ještě z jeho vlastní mysli steče do toho příboje únava dlouho nesené odpovědnosti, prolomí tahle povodeň hráz sebeovládání.
Tu bouři utiší chladná voda tryskající ze skály, i sprcha Hospodinova napomenutí.

Pro dětského zpěváka

Smiluj se, Hospodine.
Dej, abychom byli všichni zdraví.
Ochraňuj maminku, tatínka, Mojka i Teulku.
A babičky a dědečky taky ochraňuj.
Ať jsme na sebe všichni hodní a nikdo se na nikoho nezlobí.
Uzdravuj nás, pane Bože, aby nám nebylo špatně a nikoho nebolela hlava.
Děkuju ti, že nám rostou kytičky.
A že nám na terase létají krocani.
Děkuju za srnky, které mě chodí zdravit.
I když se bojím, že mi okoušou zahrádku.
Těším se, až poletíme do Prahy a uděláme si dámskou jízdu s babičkou a druhou babičkou a s maminkou.
Ráda chodím do sboru, pane Bože.

Vlastně nevěděla, kde se poprvé vzal.
Stal se jejím pomocníkem, spojencem ve chvílích, kdy si nebyla jistá.
Snad proto, že jako vládkyně-cizinka si nemohla dovolit nejistotu.
Možná proto, že přinutit *ty ostatní* aby se báli, spolehlivě zamaskovalo její vlastní strach.
Muž chce vinici, ale neumí si ji vzít? Vražda.
Kult se na ni dívá křivě? Teror a perzekuce.
Sucho ničí zemi? Krvavé obětiny.
Prorok povraždí stovky jejích nejbližších přívrženců? Vynese ho v zubech výhrůžkou (i když by ho nejradši rozsápala).
Manžel zemře? Syn v jejím stínu zadupe království do země.
Nakonec bylo příznačné, že ji na kusy roztrhali vzteklí psi.

Byl vnukem krále. Jenže celou jeho rodinu vyvraždili. Zůstal sám.
Opuštěný, zbavený majetku i veškerých nároků, chromý.
Prokletí rodu vypité až do dna, uplivl by si téměř každý.
Stal se trpěným hostem, spoléhajícím na milosrdenství nemilosrdného zákona.
Když přišli poslové nového krále, byl by se možná chtěl schovat, jako kdysi jeho děd.
Nebo možná v duchu vítal konec jako vysvobození?
Jenže zpráva, kterou nesli, byla zprávou o požehnání.
Zprávou o milujícím a odpouštějícím Bohu i panovníkovi.
Ještě téhož večera usedl ke královskému stolu.
Navrácený majetek přenechal někdejšímu otrokovi a jeho rodině.
Přítele by doprovázel i do vyhnanství, kdyby to šlo.

Nebyli si podobní, a přece byli.
Pastýř, poslední z velké rodiny, a princ - prvorozený následník trůnu.
Jeden jen s obtížemi potlačující výjimečnost, která dráždila.
Druhý umenšující se pokornou náklonností, která tišila.
Oba zmítaní okolnostmi, o kterých rozhodovali jiní.
Oba si bolestně vědomí jaký úděl jim byl přidělen Pánem vesmíru.
Ani jeden by si jej byl nevybral, a přesto ani jeden nechtěl odmítnout.
Snad proto dokázali stát jeden druhému věrně po boku - opora v nejisté době, bratři ve všem, kromě krve.
Přes vzdálenost jejich duše zůstaly věrné jedna druhé.
Ten, který se stane králem, se nakonec ujme syna svého oplakaného přítele.

Sandály vás ochrání před poraněním, dodají krokům jistotu v hrubém terénu.
Pomůžou vykonat všechno to, k čemu se během dne ve svém běžném životě potřebujete dostat.
Ale neudrží venku prach a špínu světa kolem. Naopak, často je ještě pevněji chytnou a nesou, kamkoli kráčíme.
Vyzout se znamená stát se zranitelným.
Zpomalit, nebo se zastavit.
Znamená to připustit, že potřebujeme očistit.
Omýt někomu nohy je symbolem přivítání, přijetí, prokázání úcty.
A taky ujištěním, že chvíli můžeme jen tak existovat, posedět, soustředit se.
Nabrat sílu, než se opět vydáme na cestu.
Často za posláním, kterým nás Hospodin pověřil, zatímco jsme byli bosí.

Trýznitele spojila škodolibost. Závist, pocit nadřazenosti a nenávist jim zpitvořily tváře. Předhánějí se, kdo předvede větší škleb, kdo víc Ježíše poníží. Překřikují jeden druhého.

„Ježíši, řekni, kdo ti dal herdu do zad?“
„He, he, nevíš?“
„Pověz, kdo tě vykrákal za vlasy?“ Svorně se chlámají.
„Jsi přeci prorok! Tak proč mlčíš?“
„Chlapi, vždyť on to neví!“
„Hádej!“
„Nechce hádat. Bojí se, že neuhodne,“ vyplazuje na něj jeden ničema jazyk.
„Podívej se, takhle vypadáš,“ roztahuje si další prsty chřípí.
A to se nestydíš tvrdit o sobě, že jsi Boží syn?“

Ježíš je ignoruje a jen se vroucně modlí. Slzy vyplavují bolest srdce.

Jsou věci, které postupem času rostou - a pak jsou ty, které se zmenšují, ubývají.
Srdce mělo být tím prvním, ale nějak se stalo, že se spíše scvrklo.
Zbyla z něj trapná ikonka poblouznění, symbol rozbouřené chemie v mozku.
Bývalo a mělo být o tolik víc - tím, co nese celou naši osobnost.
Proto právě ono je tak klíčové pro vztahovost - protože plnosti dosahuje teprve v propojení se zbytkem světa.
Chraň jej, protože z něj plynou proudy života.
Když postavíme mezi něj a svět hradbu, nemůžeme růst.
Pomalu se udusíme ve vlastní ozvěně.
Vyměníš ten kámen na/ve své hrudi, za něco živoucího?