Dekameron 1776

Poznala ten zvuk okamžitě. Spíš jen tvar ticha, které vydává pláč bez slz dušený v polštáři. Vklouzla do ložnice nepozvána a položila mu ruku na čelo.
"Byl to jen zlý sen," konejšila ho, jakoby ta lež dokázala zmírnit znovu prožívané hrůzy.
Vzdálené hřmení mohla být děla, připomínající děsivé obrazy bitvy, přátele roztrhané na kusy a křik umírajících koní.
Mohla to být bouře, která přivolala vzpomínku na karibský hurikán, který bral domy, úrodu, životy i naději.
"Prosím," zašeptal Alex ochraptěle a stiskl její ruku.
Přemohla myšlenku, že stíny mají oči a soudí ji. Zůstala dokud neusnul a odešla až k ránu.

Aaron se pokoušel zapsat do paměti každý detail. Theodosiiny rozcuchané vlasy na polštáři. Určitě bude nadávat, že si je večer nevykartáčovala. Hru ranního slunce mezi závěsy postele a na její kůži...
"Co je tohle?" přejel palcem po dvou jizvách na jejím rameni.
Přestala předstírat spánek: "Ochranné kouzlo. Jorubové je mají na tvářích. Takhle je má britská armáda."
"Vymýšlíš si."
"Ty mi nevěříš? Nečetl jsi vyjádření pana Jeffersona k porážce v Kanadě?"
"Porážku v Kanadě jsem prožil. Proč by mě mělo zajímat, co o ní soudí nějaký farmář z Virginie."
Rozesmála se: "Ráno ti ten článek najdu. Říká se tomu inokulace."

Pánové řešili poválečné uspořádání, národní banku, parlament, volební systém... Jen Lafayette si s Theodosiou vyměňoval starostlivé pohledy. Beze slov se smlouvali na zámince ke změně tématu. Věděla, že být duchaplnou hostitelkou není jednoduché, ale některé dny zkoušely hranice její trpělivosti na dřeň. Nebránila se politickým diskusím, ale Laurens jí připadal naivně odtržený od reality, Burr posedlý nezpochybnitelnými právními definicemi a Hamilton si budoucí Ameriku představoval jako Británii, jen bez krále...
Vstala a uhladila si sukni gestem, ze kterého už dokázali poznat, že je zle.
"Nemůžeme se vrátit k předválečnému stavu," pronesla rozhodně. "Protože právě ten je příčinou našich současných potíží."

"Duely..." začal Burr. "Jsou pozérský způsob sebevraždy pro idioty."
"Obvykle v nich taky nevidím moc smyslu, ale ne každý postrádá sebeúctu jako ty," odporoval mu Hamilton. "Kdybys věděl, kvůli čemu to bylo..."
"Protože Lee řekl, že Washington je malicherný, sebestředný a agresivní velitel?" přerušil ho Burr. "Záminka. Laurens prostě spoléhá, že se nedožije konce války, a nepřítel mu s tím odmítá pomoct."
"Proč tolik sarkasmu, Aarone? Chceš se taky bít?"
"Pokud se stane, že ztratím soudnost, připoměň se, já tě vyzvu."
"Platí, na pistole, v Jersey! Doufám, že jako obvykle mineš. Prohrát s ubožákem jako ty bych totiž stejně nepřežil."

Rozechvělými prsty skládal modrozlaté kousky k sobě. Pořád na nich byly skvrny od kakaa. Vypadaly jako otisky jeho prstů. Jemně tiskl střepy dohromady, jakoby spojoval své vlastní zraněné a roztříštěné nitro.
Zlaté linie se skládaly do tvarů exotických stromů a ptáčků. Ta drobná a křehká věc měla ve světě, kde žil, větší hodnotu než lidský život. Zdála se i mnohem zranitelnější.
Ostrý střep mu rozřízl prst a bílá jizva v porcelánu se zabarvila do krvava. Přitom zbývalo tak málo. Pod tenkou vrstvou laku by spoje u oušek dokázaly splynout a zatajit lidským očím krutou pravdu.
Některé rány se nikdy nezhojí.

Situace nevypadala dobře. Štáb nad mapou bojiště probíral alternativy. Až na Israela Putnama, který opodál dokuřoval doutník. Věděl, že Washington nakonec zaútočí. Jako pokaždé. Vyrazí proti přesile Britů, Lee začne taktizovat a on to bude lepit...
"Zdá se, že jsme v nevýhodě," oslovil Washington důstojníky. "Vojsko je nedostatečně vycvičené, hladové, decimované neštovicemi, ale nikdo se nemůže duchem vyrovnat těm, kdo bojují o svou svobodu!"
Plukovník Hamilton vyzval k přípitku. Israel zahodil nedopalek a vstal.
"Odcházíte, pane? Porada ještě neskončila."
"Promiň, Georgi, že se nepřipojím k projevům vlasteneckého nadšení," vysvětlil generál Putnam. "Ale nechci k našim problémům přidat navíc nevyspalého velitele."

"Voníš vanilkou," zašeptala do horké letní noci.
"Takové věci bych měl říkat já..." upozornil ji Aaron, zatímco se zaobíral všemi vynalézavými věcmi, které drželi její živůtek.
"Au!"
"Deset špendlíků," připomněla. "Což je nic v porovnání s tvými šestnácti knoflíky."
Nikdy neměla trpělivost, zatímco u Aarona tvořila tahle vlastnost polovinu charakteru. Přesto si nějak nedokázal vybavit, proč tak dlouho otálel. Theodosia si naopak přesně vybavovala, že použila všechny způsoby, jak dát najevo, co cítí. Některé opakovaně.
Teď aspoň nemusela pochybovat, co cítí on.
Cítil touhu, vůni jejích vlasů a bolestnou nejistotu, jestli chce Theodosia jeho nebo kohokoli, kdo jí zahřeje postel...

Burr seděl v salonu a četl si básně Thomase Greye. Tedy, předstíral, že si čte. Byl to jeho způsob, jak se vyhýbat lidem.
Lafayetta to ale neoklamalo: "Všichni o tom vědí."
"Není o čem," upozornil Burr, aniž zvedl oči od knihy.
"Laurrens už si tě ani nedokáže dobírrat, Monrroe rradši uteče, než by byl s vámi ve stejné místnosti a klevetnice v okolí si na ni ukazují."
"Zatraceně! Nikdy jsem nezavdal příčinu..."
"Exactement. Možná bys měl. La guarantaine neúčinkuje. Kdybys za něco stál, jdeš za ní a uděláš z těch pomluv la réalité. Aspoň by z té ostudy něco měla."

"Hlavně nezačínej o Quebecu," varoval Hamilton, když přišla s vyprávěním řada na Burra.
Kdyby tehdy zimní tažení skončilo vítězstvím, možná by Aaron byl pořád ten nadšený mladý důstojník, co baví společnost hrdinskými historkami. Z Kanandy se ale vrátil předčasně zestárlý cynik.
"Nikdo z vás tam nebyl," začal pochmurně.
Plán výpravy počítal s cestou o více než polovinu kratší, než jakou vojsko zmrzlou divočinou přošlo.
"Dezerce, nemoci, zásoby nám došly koncem října..."
Do cíle dorazila počátkem prosince pouhá polovina mužů.
"Aarone, nebudu to opakovat, buď si nech řeči o Quebecu pro sebe," upozornil ho Laurens. "Nebo konečně prozraď, jak chutnají lidi."

Procházela celý dům, prohlížela stolky i komody, přerovnávala polštáře na sedačkách.
"Nemůžete se dočkat, až vypadneme?" zeptal se Burr, ale Theodosia zavrtěla hlavou a vyhnula se další konverzaci.
"Něco vás trrápí?" staral se Lafayette, když ji míjel na chodbě.
"Jsem ztracená," vysvětlila a rezignovaně se vydala k domku své matky na druhém konci pozemků.
Uprostřed sadu, pod třešní, potkala Alexandra Hamiltona.
"Něco hledáte," oznámil a ukázal na hromádku knih, kterou pročítal. Zhroutila se do trávy vedlě něj a úlevně kontrolovala, že žádná nechybí.
Rousseau, Diderot, Paine, Laclos...
"Skvělý nápad," ocenil. "Maskovat revoluční myšlenky jako laciné čtení pro paní a dívky."