Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Pokud ještě neznáte syna hlavní postavy, doporučuji nejdříve přečíst Návštěvu.
Podíval se na zvonící telefon. Syn. První hovor po třech měsících.
Co to bude tentokrát?
„Ahoj tati.“
„Ahoj. Proč voláš?“
„Napadlo mě...,“ sluchátko se krátce odmlčelo, „jestli by sis k sobě nemohl vzít psy.“
Rezignovaně kývl. „Na jak dlouho?“
„Napořád. Nathalie je doma nechce.“
O týden později stál ve dveřích, v ruce dvě vodítka, a sledoval odjíždějící auto.
A tohle jsme z něj, Eliško, vychovali, povzdechl si v duchu. Možná je dobře, že to nevidíš.
Sklonil se ke psům. „To vás nemohl radši někde zakopat, idiot jeden?“
Zvířata neodpověděla a v dokonalé shodě přerozdělila jeho gauč.
Na poloviny, nutno dodat.
Stál na peronu a sledoval vlak, jak se závratnou rychlostí přibližuje.
Podíval se na další nástupiště. Bylo plné. Parta dětí jela do školy, chlapec ostatním pyšně ukazoval telefon. O kus dál stála mladá žena, sluchátka v uších. Postoj, vzhled i výraz dával jasně najevo, co si o svém okolí myslí. Napravo od ní muž v obleku. Právník? Bankéř? Rychle mluvil do telefonu, tak závislý na iluzi vlastní nepostradatelnosti!
Masky, přetvářka, faleš, pomyslel si, když je sledoval. Všichni žijí v iluzi. A já?
Pohlédl na koleje.
Jsem nepostradatelný?
Rychlík se vřítil na nádraží a s pískotem začal brzdit.
O krok couvl.
Minulé téma jsem si pochvalovala, tohle bylo o to horší. Ale nějak jsem to tam nakonec procpala...
„Dneska jako byste to vůbec nebyl vy,“ podotkla sestřička zamyšleně. Muž apaticky sledoval mouchu narážející do skla.
„Mám výsledky. Vypadá to, že se budem vídat dál,“ usmál se mrtvě.
„Nebudem,“ zavrtěla hlavou, nedokázala přemoci radost. „Jsem těhotná.“
To ho na chvíli vytrhlo z letargie. „To gratuluji! Třetí, že jo?“
Šťastně přikývla.
„To se moc nevidí. Tedy ne že by to dřív bylo jinak… Snažili se, to jo, to byly pořád nějaké přídavky na děti, novomanželské půjčky a tak, ale stejně...“
Pokrčila rameny. „Je to složité... My to neplánovali, ale vlastně jsme rádi.“
Usmál se, myšlenkami zatoulaný bůhvíkde.
„Je to krásné.“
Kdo má rád hudební doprovody, může si k drabbleti pustit tohle :)
Za okny svítilo slunce, výjimečně se udělalo hezky. Oříškový krém se rozplýval na jazyku, symbióza s čokoládou byla dokonalá. Z reproduktorů hrál klavír, jeho melodie se něžně proplétala se smyčci. Zapil zákusek kávou, v rádiu se přidaly bicí.
Zamyšleně sklopil oči k hrnku. Silná a hořká tekutina se lenivě převalovala po dně.
Bez smyslu, vědomí, cíle...
Nabral si ještě trochu dortu, polkl. Slzy ne, jen piškotové těsto. Neplakal už měsíce.
Hudba sílila, živá, divoká. A jeden sen tiše umíral. Dokonalý koncert zkázy.
Ale to nevadí.
Přežívat se přece dá i bez ledvin.
A žít…?
Seděl v ordinaci, a čekal, než lékař najde jeho složku.
Poslední týden trávil nekonečnými úvahami. Co udělám, když... Co se změní, jestli... Kde budu, pokud...
Nakonec se rozhodl, že si ten den, kdy se dozví výsledky, dokonale naplánuje. Neví, co bude za pět let, ale jen co tady skončí, půjde do cukrárny. Bude oslavovat, nebo zajídat zklamání? Netušil. Ale ten oříškový dort si prostě dá!
Desky se otevřely. Uviděl hromadu čísel, koleček, proužků a dalších pochybných tvarů. Rozuměl tomu asi tak stejně jako kouzlům nebo termonukleární fúzi.
Zvedl oči k doktorovi.
Poslechl si výsledky.
Zavolal Davidovi.
A šel na dort.
K tématu: Proužky v grafemch jsou pro něj stejně nelogické, jako magie, tudíž jsou v jeho očích magické.
Abych se přiznala, i přes hodiny strávené googlováním a čtením o ledvinách, dialýzách a transplantacích se v tom pořád úplně nevyznám, takže moc podrobností neposkytnu.
Abych ale alespoň trochu upřesnila - kromě toho, že dárce musí být zdravý (což se zjišťuje z moči, krve atd.), musí se s příjemcem shodovat v krevní skupině (existuje i způsob, jak to obejít, ale téměř se nevyužívá) a především v tzv. HLA systému (komplex genů, který ovlivňuje přítomnost určitých protilátek; je to vlastně něco jako krevní skupiny, ale pro tkáně; jsou tam různé možnosti kombinací, které jsou více či méně kompatibilní). To, co jsem tedy v jednom z drabblat schovala do "rozbory krve a tak", je dost obsáhlý systém vyšetření a testů. A výsledkem je právě ta hromada čísel, koleček, proužků a pochybných tvarů, které pochopíte jen s vystudovanou medicínou :D
Mimo dějovou linii, střípek z jedné malé (ale ne méně absurdní) politické scény
Obsahuje sprosté slovo
„V rámci rozpočtových škrtů navrhuji zrušit všechny vlakové spoje do Jitřice.“
„Jasně, o tom jsme už mluvili. A nechceme rovnou zrušit i nádraží?“
„Dobře, tak nádraží zavřeme.“
„Hele, ale když zavřeme nádraží, tak zbudou peníze na ty vlaky.“
„Nezbudou, to jde přece na úplatky.“
„No ty tady nikde napsaný nejsou.“
„Ale jsou, krycí označení ‘Sušenky na den dětí’.“
„A na co ty úplatky vlastně jdou?“
„Na výběrový řízení na rekonstrukci nádraží.“
„A nechtěli jsme ho zrušit?“
„A jo vlastně, do prdele!“
„To je blbý co?“
„Klid pánové, neexistující nádraží je naopak ideální. Kde nic není, tam se na nic nepřijde!“
Procházel podchodem směrem k nástupišti. Po rekonstrukci to tam vymalovali děti z nedaleké základky a on měl tuhle část nádraží opravdu rád. Výjevy znal zpaměti. Třeba hned na začátku byla žirafa, místo hnědých skvrn otisky drobných ručiček. Za ní sluneční soustava, potom velikánská duha.
Připomínalo mu to jeho školní léta. Některé své obrázky měl dodnes schované.
Je to zvláštní. Vždycky jsem věřil, že až vyrostu, půjde mi to líp. A přitom teď si myslím, že nejlepší malíři jsou stejně nakonec ty malé děti.
Chvíli tam stál a díval se, pak se vydal na cestu domů.
Doktor se mu zatím neozval.
„Dobrý den. Jak se vede?“ přisedla si k němu Marcela s úsměvem.
Bylo dopoledne a nádraží bylo tiché.
„Skvěle,“ odpověděl, „možná dostanu ledvinu.“
Překvapeně se na něj podívala. „Vážně? Ty jo, to bych vám přála. Taková výhra v loterii.“
„Na život a smrt zásadně nesázím… Ale jo, byla by to výhra.“
Zadíval se k nástupišti. Mohl bych třeba…
„Kdy se to dozvíte jistě?“
„Asi za týden, musí se udělat rozbory krve a tak.“
Odmlčel se.
„A když to vyjde…. pojedete?“ zeptala se opatrně. Jedno kam nebo proč, prostě jet…
Přikývl.
„Tak mi slibte, že si ten lístek koupíte u mě.“
Na chvilku odskočíme od hlavní postavy a podíváme se na dvě ze včerejšího S nadějí.
Na porod si nevzpomínala. Bolest, strach - a pak nic. Probrala se až druhý den, bledá a neskutečně slabá. Byl u ní David.
„Kde je?“ zamumlala.
Brácha se usmál. „S tatínkem. Skočím pro ně.“
Vešli do dveří. Milovaný muž, v náručí děťátko. Zoufale po něm vztáhla ruce. Pevně dceru sevřela, pro slzy neviděla. Lehce jí přikryla uši. Neposlouchej, maminka pláče, ale štěstím! Přitáhla manžela do objetí. Splynuli v jedno, drž mě, nepustím!
Vůbec tu nemusela být. Zachránily ji tři balíčky krve.
O týden později šel manžel i bratr poprvé darovat.
Za rok se přidala. A pak si vzpomněla na strýcovy ledviny.
Uši tam jsou, splynutí taky, tak třeba to i projde :)
Když mu synovec zavolal, procházel zrovna po nástupišti. Překvapilo ho to, neviděli se víc jak rok.
„Ahoj,“ pozdravil David.
„Ahoj. Proč voláš?“
„Chtěli jsme se se ségrou na něco zeptat. Pořád chodíš na dialýzy?“
Automaticky přikývl, než mu došlo, že ho nevidí. „Pořád.“
„Napadlo nás, jestli by ti jeden z nás nemohl darovat ledvinu,“ řekl David vesele, jako by o nic nešlo, „jsme mladí, zdraví, my se jen tak nedáme.“
Zastavil se. Dav kolem něj proudil dál, rodící se naději nebylo s kým sdílet.
„Nevím, jestli by to šlo,“ odpověděl nejistě.
„A pošleš nám kontakt na svého doktora?“
„Jo, určitě.“
Uznávám, že to zní jako ukázkový deus ex machina, ale budu se vás snažit intenzivně přesvědčit, že není :D. A dá-li téma, zkusím zítra trochu osvětlit, proč je to nenapadlo už dřív.
