Zkušenost exilu

Je primabalerínou a baletní mistryní Národního divadla, a když bude jen trochu šikovná, může se brzy stát i uměleckou šéfkou baletu tamtéž. A nemuselo by to vlastně být ani příliš složité: Politicky se nikdy neangažovala, takže žádný škraloup z minulosti ji neohrožuje. Že byla vdaná za de la Cámaru taky nemůže škodit; nerozešli se sice v nejlepším, ale v těch podstatných záležitostech proti ní rozhodně nemůže říct křivého slova. A když se k tomu ještě stane členkou– no, na stranickou příslušnost je přece jen příliš svobodná duše, to raději ne. Zato do nějaké vhodné organizace, třeba Vlajky, by vstoupit mohla...

Když v dětství slýchávala zkazky o zlovolných vílách, jež v lesích utancovaly pocestné, netušila ještě, že jednou bude – stejná jak ty víly – utancovávat ukřičené hlasy svého svědomí: Že je zlá a sobecká, že nemiluje nikoho než sebe, že by obětovala duši ďáblu, jen aby se mohla točit na jevištích a před filmovými kamerami. Chce žít, být slavná, oblíbená. Chce být nejkrásnější, nejlepší. Co na tom, že občas musí něco (někoho?) obětovat. Tak to přece chodí; a pořád lepší Hitler než Stalin, ne? A že Múzy ve válkách mlčí? Ještě přece žádná válka není – a i kdyby, její Terpsichoré slova nepotřebuje!

Moje nejsmutnější ráno? Moje nejsmutnější ráno? 26. říjen 1917. 16. srpen 1935. V předzimním oparu utopený Petrohrad. Nejtemnější moře, z jehož vln se vynořuje sluneční kotouč. Tehdy jsem ještě neznala život. Tehdy už jsem život nechtěl znát. Tehdy začala další etapa mého života. Tehdy skončila poslední etapa mého života. Milovala jsem. Miloval jsem. Už tenkrát jsem věděla, že jednou si podmaním svět. Tenkrát už jsem věděl, že se nikdy nebudu moct vrátit domů, do Ruska. Tehdy jsem žila tancem, víš? Tehdy mě radost z tance navždy opustila, víš? A proto jsem se rozhodla žít. A proto jsem se rozhodl nežít.

Jedenáctého se setkali na jevišti ve Faustovi a Markétě.

Dvanáctého strávili příjemný večer v opeře – na programu byla Rusalka – a po večeři v restauraci dostala od Františka nádhernou passifloru caeruleu, mučenku modrokvětou.

Třináctého ji vystrčila za okno, ať se tam plazí a zdobí ukrutně fádní fasádu domu. Skoro celý den potom zkoušeli; premiéra Šeherezády se kvapem blížila a nebylo času nazbyt.

Čtrnáctého začalo foukat, ale usoudila, že každá květina musí něco vydržet a venkovní trvalka zvlášť.

Patnáctého se probudila do běsnící vánice. Z květiny za oknem zbyly na dřeň promrzlé cáry rozbité k nepoznání – a z mladičké republiky vlastně taky.

Rozkvétala v jevištních světlech, pozornost lidí – a mužů zvlášť – jí byla drogou. Milovala Andreje, samozřejmě, stejně jako před ním oba své manžely. Ale láska srdce a láska těla pro ni nebyly vždy totéž a on to odmítal pochopit. Žárlil, běsnil, křičel, trápil sebe a tím i ji. Ale ona dál tančila, smála se, milovala; srdcem jeho a tělem... Co na tom záleží, když představení sklízí úspěch a v šatně na ni s koši růží čekávají zástupy ctitelů?

A teď... František je kolega, bývalý žák (ale to už je dávno!) a chtěl by být mnohem víc. Zvládne to? On? A ona?

Jelizaveta a František zabrali stolek pro dva, jen na chvilku, než se budou muset jít připravovat – vždyť večer hrají v premiéře. Jelizaveta se směje, baví, koketuje. Pak jí, snad z otevřeného okna, padne do očí ostrý odraz světla. Prudce je zavře. Vzápětí se jí za víčky zhmotní Andrejova tvář, žárlivostí zrůzněná k nepoznání. Jdi pryč, pomyslí si, jdi pryč, já za to nemůžu. Věděl jsi, kdo jsem, znal jsi mě, žárlil jsi zbytečně, přece jsi věděl, že se vždycky vracím za tebou, jenom za tebou! Věděl jsi to, viď?! A rozhodl ses sám, slyšíš? Sám! Sám! To není moje vina!!!

Jelizaveta stojí stranou, ani v zákulisí, ani v hledišti a už vůbec ne na jevišti. Za několik okamžiků otevřou první tóny další premiéru této sezóny – tentokrát opery Carmen. Pozoruje diváky. Nádherné róby, dokonalé obleky. Ona sama není oblečena o nic hůře, přesto se jí na rtech kroutí trpký úsměšek.
Sál potemní a ona si na chviličku připadá jako doma, v Oděse. Pak zazní ostré kornety, jemnější klarinety a fagoty... V jejích uších splývají do zvuků válečných trubek.

Je na premiéře. Je první choreografka Národního divadla. Je šťastná. Je to přesně týden, co Hitler vypověděl Locarnskou smlouvu a vtrhl do Porýní.

První vagon vykolejil v Petrohradě. Vezl její dětství.
Druhý takřka vzápětí v Oděse. Vzal s sebou jejího prvního manžela.
Ve třetím, pražském, skočil těžce pošramocený její sen o Národním divadle.
Ze havárie čtvrtého se ona i její druhý manžel zachránili bez škod na životě i zdraví; spravit ho ale bylo nemožné.
Pátý vyletěl z trati bleskurychle. Do vln Černého moře jí unesl nejmilovanějšího milence.
Teď lokomotiva ztěžka vleče poslední dva vagony. V jednom se radostně opíjí talent, sláva a všichni žáci Jelizavetiny školy. Ve druhém sedí ona sama, zírá do tmy a zahání noční běsy kratičkými vpády do horoucích lásek.