Zkušenost exilu

„Já sama?! Vy! Vy sama! Vy sama jste si mě vymyslela, přisoudila mi vzhled, názory i city! Předstíráte, že se mnou vedete rozhovory, ale přitom všechno, co já říkám, co si myslím – k ďasu! – co cítím, pochází výlučně z vaší pomatené představivosti! Dokonce ani tenhle dramatický monolog není můj! Chci svou svobodu, rozumíte?! Ale ne proto, že vy jste se tak rozhodla. Jsem autonomní literární postava! Alespoň jednou se chci projevit taková, jaká opravdu jsem! A přestaňte mi už konečně předepisovat každé slovo, které říkám!!!“
Zamrkám. Adelaida se hlasitě nadechne a upřeně mi zazírá do očí. Tohle bude ještě dlouhé.

„Za první války jsem řídila nemocnici. Invalidů tam bylo víc než sester.“
„Výborně, znamenám si.“
„Taky spousta zlomených mužů a mrtvol.“
„Ale no tak!“
„A byla jsem matka a můj manžel otec.“
„Vidíte, že to jde i pozitivně.“
„Jednou jsem viděla carskou rodinu. To byl rok 1913. Oslavy třístého výročí nástupu Romanovců na ruský trůn.“
„Takže můžu odškrtnout krále a královnu?“
„Ano. Ale nezapomeňte prosím, že tuhle historku jste si vyfabulovala a vložila do mého životopisu. Ve skutečnosti nemáte ani ponětí, jestli je tenkrát viděla.“
„Nevyfabulovala. Ukradla Vadimu Morkovinovi.“
„Prostě jste podvodnice, přiznejte si to.“
„Přiznávám. A splňuji tak téma.“

Listuju chytrou knížkou, hledám vhodný námět. Adelaida sedí na krajíčku postele, oblečená dle nejžhavějších trendů zimy l. p. 1890. Na pozadí strakamakatého plakátu, s rovnými zády a komisním pohledem vypadá jako úvodní obraz špatné komedie.
„Tady. ‚Manžel: Sergej Alexandrovič Žekulin (1855–1906; statkář, zemský činitel).‘ O jedenáct let starší než ona. Měli spolu celkem dvanáct dětí. Co si o tom myslíte? Je to dostatečně bezpečná známost?“
„Přežila ho o čtyřiačtyřicet let,“ říká, hlas přísně neutrální. „Nevíme o něm vůbec nic. Ani o jejich manželství. Možná se milovali. Možná–“
„Tentokrát opravdu nechci používat Varování.“
„Beztoho to jsou jen domněnky. Nic víc.“

„V březnu 1919 jsme připluli do Konstantinopole. Za necelý rok jsem přijela do Československa. Pak dvacet let zmatků, cesty po Evropě,… několikrát jsem se dokonce vypravila i za oceán, do Států. Léta ve studené protektorátní kleci, pak výběh v pavilonu Třetí republika. V roce 1949 mě dcera pozvala k sobě, do Belgie. Tam už bylo dobře, skoro jako doma.“
Dívá se na mě. Je jen fiktivní, ale z očí jí čiší až příliš skutečná zatrpklost bezmoci. Snad i ta skutečná Adelaida Vladimirovna nakonec našla bezpečný přístav, ve kterém mohla spustit kotvy beze strachu ze zítřka. Snad ho jednou najdou všichni.

„Vypadáte jako po flámu!“ pronese místo pozdravu. Pak se opraví: „Ne, vypadáte jako na flámu.“ Za roli rozhořčené Spravedlnosti by zasloužila Oskara.
„Pořád mi otloukáte o hlavu, že jste jen literární postava, že s reálnou A. V. Žekulinou nemáte nic společného a že kdyby mohla, nejspíš by mi za tenhle seriál pěkně vyčinila… Jenže jste při tom na něco zapomněla.“
„Poučíte mě?“
„Tak jako vy jste postava, jsem já jen modelová autorka. Avatar fungující výhradně v rámci drabblat. S tou skutečnou můžu mít společného hodně – nebo taky nic. Většinou fungujeme odděleně; ale o nemoc se se mnou nezapomene podělit nikdy!“

Pro jednou neříká nic. Stojí, dívá se na obrazovku počítače a vypsané téma. Na čele se jí dělá kolmá vráska. Chtěla bych hádat, na co myslí – ale ona celá je jen v mé hlavě a všechny její myšlenky byly dřív moje. Pak konečně prolomí ticho: „Já vám o ní řeknu, ale budete muset použít ten chlíveček jménem Varování.“
Mlčím.
Čeká.
Kývnu.
Kývne.
„Musela byste do něj vypsat tohle: Za prvé: těhotenství a porod. Za druhé: smrt dětí. Za třetí: válka. Za čtvrté: násilí na dětech. Za páté: vražda.“
„Já vím.“
„Potom bych vám vyprávěla příběh. O dvanácti dětech.“
Mlčím.
Mlčí.

„Mohly bychom to vzít příslušně stereotypně. Vystudovala jste Bestuževovy–“
„Bestuževské.“
„To by bylo rusky; česky Bestuževovy. Tedy, vystudovala jste Bestuževovy Vyšší ženské kurzy v Petrohradě, a potom založila a vedla dívčí gymnázium a Vyšší ženské kurzy v Kyjevě.“
„Nestudovala jsem já, nýbrž ona dáma, jež je mým předobrazem. A vaše náznaky nejsou právě taktní.“
„Nesnažím se být taktní.“
„Zapomínáte ovšem, že hovoříme o carské říši osmdesátých let devatenáctého století… Instituce vyšších ženských kurzů fungovala v tu dobu již nejméně třicet let. A ujišťuji vás, že absolventky tohoto pomaturitního studia – podobného vašim dnešním vyšším odborným školám – dosahovaly ve společnosti nemalé vážnosti.“

Atentátník. Botanik. Baletka. Oběť. Včelař. Blíže neurčitý počet vedlejších postav, z nich některé ryze fiktivní–
„Některé?“ pronese mi za ramenem ženský, jednoznačně učitelský hlas. „Máte snad na mysli – všechny! Koneckonců, to, že jste nám přisoudila jména, ba dokonce – do jisté míry – i osudy lidí, kteří kdysi skutečně žili, neznamená, že jsme snad méně fiktivní, než soudružka Naděžda či novinářka Marie. Ostatně, i mě jste si pro letošní ‚seriál‘ prostě vymyslela, třebaže na skutečných základech. Nemyslíte, že by bylo vhodné konečně srovnat účty se svými postavami a přestat se skrývat za pseudo-historicko-realistickou maskou?“
„Paní Adelaida Žekulina, předpokládám?“
„Výhradně ve vašich představách.“

Baletka
Původně padesátková povídka dopisovaná v rámci letošního DMD. Spousta lyrických kapitol, jeden velký datační problém a hlavní postava, se kterou by se Mirek Dušín asi nekamarádil. První kapitolu najdete tady.

Oběť
O jedné dávné vraždě si v létě šedesátého osmého roku povídají starý policejní komisař a mladá začínající novinářka. Kdo byla oběť víme dost přesně – ale co vrah? První díl najdete tady.

Sedím v proutěném křesílku uprostřed pečlivě udržované zahrádky, v jedné ruce psací blok, v druhé tužku. Ačkoli je bývalému policejnímu komisaři už hodně přes osmdesát, má mozek dvacátníka. Trochu jsem se tohohle úkolu obávala – historek o příšerných rozhovorech s generátory náhodných slov a vět jsem za těch několik měsíců v redakci vyslechla tucty – ale byla jsem velmi mile překvapena. Komisař odpovídá věcně, ale ne nezajímavě nebo přehnaně stručně. Zkrátka splněný sen začínající novinářky.
„Který případ ze své dlouhé kariéry byste označil za nejzáhadnější? Je nějaký, který vám dodnes ‚nedá spát‘?“
„To by mohl být ten kutnohorský doktůrek z devětadvacátého roku...“