DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2021. Téma: Kmen - Mix stylů aneb napodob tvůrce

Sto roků v hrobě hnil, mlčel jsem,
sto roků žrali mě červi,
za sto let v rameni bezmasém
kosti se prstí staly.

Prach jsi a v zemi se navrátíš,
pamatuj, faráři křtili nás,
neřekli, sotva švec vyslovíš,
v rovu jsi, nad sebou hlínu máš.

Třicet let v Ostravě makal jsem,
bídu třel s nouzí a dřinou,
divíš se, rychle byl zapomněn,
řekni mi, čí je to vinou?

Sto roků na Horách Marie
lížu si rány a lebedím,
klídek mám, nikdo mě nebije,
málokdy zavržou sousedi.

Kmen jsi vzal, kořen nech,
vnuku ty žravý baronů,
já měl pech,
ty otrokem mamonu.

Za mlhovinou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, je galaxie Pegas. Celá staletí je docela obyčejná, ale sotva se Wraithové probudí a galaxii přikryje černočerný terror, začnou se tam dít podivuhodné věci. Nejdříve to v mateřských úlech zahučí, na planetách zašustí, v domorodých kmenech hrkne, v hvězdných branách lupne, a teprve potom se objeví tým SGA1. Jsou to skřítci neposedové, zvědaví jako opička, a tak už nedočkavě vyhlíží, až se na dálkových senzorech objeví první nepřítel.
„Ách to je něco něcičko, taková lapálie nevídaná, a nikde nikdo, teď abychom to šli zase vyřešit my!“

Marion vnadná, ještě ne vdaná,
ňader jak broskvoně plod,
ujíždí, ni v nepokradeš panna,
přivlastnit cizí do pekel schod!

V motelu mešká, chtějíc smýt špínu
prostou jen vodou! Proč, ach,
nepřizná sobě sama svou vinu?
V koupelně kdosi překročí práh.

Proboha, cos to, matko žárlící,
provedla? Tolik krve! Zas!
Myje a drhne. Mladík, na líci
ruměnec. Další únik zhas.

Detektiv padá střemhlav pod nožem,
najat, by našel Marion.
V jezeru spí. Kmen - ryby, dno - lože!
Skončí tam brzičko i on.

Kdo vinen, Bože? Matka, či syn?
Do hlavy vnikla. Vládkyně
posmrtná. Zaživa věčný stín
prohřešků jeho. Soudkyně.

Zavilá vina vinna.

Stalo se to, když MenšíNežMenší Roy přišel do Ankh-Morporku, aby si prohlédl Věž umění. Uviděl ho Kvestor, když svorně přelézali univerzitní zeď, a ač pociťoval jisté morální nepohodlí, upozornil Arcikancléře.
„Ty jsi Fígl,“ řekl Galder Zlopočasný.
„Vidím, že i mágové rádi konstatují očividné. Přiznávám, že jsem poněkud zklamán. Ano, jsem Fígl,“ odpověděl MenšíNežMenší Roy.
„V tom případě musíš odejít!“
„Být Fígl se neprotiví návštěvnímu řádu.“
„Odteď ano.“
MenšíNežMenší Roy byl jat, spoután magií a vyhozen z Neviditelné univerzity rychleji, než stihl vyjevit, že je rovněž osmým synem osmého syna. Věž umění se celá dohroutila dřív, než MenšíNežMenší Roy opustil město.

Poslouchejte, mámo, táto, přizvěte i tchýni,
píseň psanou paragrafy v jisté soudní síni.

Byť pohádku o Sněhurce registroval každý,
málokdo ví, že královnu obvinili z vraždy.

Kmen zločinných zakrslíků poklad tajně těží,
Sněhurka chce podíl, proto napráskat ji běží.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, jak to dopadlo?

Co nezvládl nájemný vrah, ciankály zvládnou,
jenom v očích nekrofilů mrtvé dívky mládnou.

Sněhurku bosk nezachránil, její tělo chátrá,
nekrofilní princ je v sekci „policie pátrá“.

Neboť v soudní síni nebyl prostor na hádky,
královna už sepisuje v lochu pohádky.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, státu propadlo.

No, co já Vám budu povídat. Kam čert nemůže, tam strčí babu. Prý mladý může a starý musí. Jenomže co nebohému princi zbývalo. Kam nechodí slunce, tam musí lékař. On byl sice pravdaže pouze medik, ale když ta slečna s čím zacházela, s tím taky sešla. Píchla se a usnula.
No, to Vám bylo drámo. Usnula opředená šípkovými větvemi.
Princ jako poslušný synek vyrazil na hrdinskou misi. S poslušností nejdál dojdeš, říkávala mu maminka. Zapomněl na svůj kmen a statečně odsekával nebezpečné trnoví, bil se pro svou krásku.

No, co vám budu povídat. Musíme tam všichni. Ale oni šli zvesela.

Ten muž obešel mistra Dveřníka jednoho velmi průměrného odpoledne, což jej rázem učinilo odpolednem nevšedním. Ten muž se zval Azver a měl Poslání. To způsobilo, že jednoho dne přestal planě vojákovat v Karego-At a vydal se na Cestu. Na jejím konci nakráčel do Imanentního háje.
„Moje sny mluvily o zázraku, který rozum plně neobsáhne a duše plně neprocítí. Ale vidím jenom kmeny,“ pronesl Azver znuděně a otočil se k odchodu.
Sedm mistrů volalo, že je největším mistrem Skladebníkem, co Roke vidělo, a ať zůstane. Popravdě, mlčící Dveřník tiše zavřel Dveře a tak Azver stejně nemohl odejít. Tak neodešel.

Haj hou.

Já jsem znal nějakýho Širjajeva a ten vám byl z takovýho toho vědátorskýho kmene, magistr botaniky to byl. A tenhlecten Širjajev byl v Brně kustodem herbářů v Botanickým ústavu. A von se vám děsně nechtěl ženit, že prej mu jedna ženská nadosmrti stačila, děkuju pěkně, a vůbec, akorát prej by pak neměl čas na ty svý kytky a na ty on teda spánembohem musí mít čas vždycky. No a pak vám potkal jednu doktorku, Chuďakova se jmenovala. A von se vám do ní tak zbláznil, že jí furt nosil kytky a kdovíco ještě vyváděl, až z toho byl najednou ženatej.

Je běžné, že nekompromisní formulace postojů, zastávaných autorem této polemiky bude nepochybně společnost rozdělovat na jeho fanatické zastánce i odpůrce. Ostrý nesouhlas se v dané společnosti dá prakticky bez jakékoliv pochybnosti očekávat od lidí zasažených ideologií environmentalismu a ekologismu, či dalšími -ismy.

Zároveň je nutno důrazně připomenout, že tito vpravdě ekoteroristé naprosto opomíjejí výsledky soustavné práce autora této polemiky, týdny důkladného studia, tvorby poznámkového aparátu i barevně odlišených nesouhlasných vlnovek. Naproti tomu stavějí argumentaci, která se ukazuje nekonečně falešnou a prázdnou.

Uvědomme si konečně, že kmen lípy zabírá na našem dvoře příliš mnoho místa, kde bych mohl parkovat svůj vůz!

Pod podrážkami se mi rozstříkl písek.
Požár se po kmeni staletého dubu vyšplhal až ke krovu statku.
Osvětlil řadu mrtvých těl.

Ze stodoly vyběhl muž, ozbrojený po husitsku kosou a sudlicí. Můj meč zavířil a zkřížil se s kosou. Upadla i s rukou. Co nadělá kosa proti meči! Ruka je plná krve. Meč plný žízně!
Nic mě nezastaví!
Ani ruka se sudlicí!
Ani ta šílená ženská s pletací jehlicí a nahýma kozama!
Ani ta koza s rohama!

Písek mi uhnul pod nohama.
Prdelí kadí hadi mor!
Slova zaklínadla přehlušila hukot požáru. Resonovala mou myslí a bušila a bušila a bušila…