MASH

„Nemůžeš pít tolik piva,“ řekla káravě Margaret.
„Proč?“ upřel na ni Hawkeye krví podlité oči.
„Kromě všech obvyklých zdravotních důvodů? Jsme zavření, nedostaneme se ven, není tu záchod. Praskne ti močový měchýř!“
„Nesmysl. Pivo se skládá z toho… ze skladu… ne, ze sadu… vlastně ze sladu. A ten vodu zadržuje.“
„Možná když to obilí leží na zemi v dost tlusté vrstvě. Ne v téhle alkoholické podobě.“
„Blbost… a vůbec, odkdy se ty vyznáš v pivu?“
„No, například si živě vzpomínám, jak účinkovalo na Franka,“ ušklíbla se. „Víš, jak jste ho tehdy testovali s Trapperem.“
„Kuní ksicht není relevantní vzorek populace.“

„Zlomená stehenní kost,“ vysvětloval Hawkeye zkoprnělé Margaret.
„Rozhodl se skákat šipku do latríny, nechytli jsme ho včas, promiň,“ doplňoval B.J.

To bude svatební cesta jak vymalovaná, pomyslela si hledíc, jak jejího do pasu zasádrovaného muže nakládají do vrtulníku.

„Řekneme jí to?“ ptal se B.J.
„Ne, proč?“ odpověděl Hawkeye.

Margaret nevypadala šťastně. Smířila se s nutností ihned po výměně prstýnků, ve svatebních šatech, se vrhnout na příjem a třídit raněné. Chápala, že jejího milého na chvíli zajali a pokusili se ho opít. Ale tohle byl vrchol! Až příliš dobře si uvědomovala, že Donaldův stav je neslučitelný s novomanželským životem…

Naštěstí se jim podařilo kolonu přestěhovat bez poškození. Ten večer ji bylo potřeba.
"Tady jsem zaplatil deset dolarů jenom za poštovné," poklepal Klinger prstem na jednu z fotek. Hodil do sebe zbytek martini a natáhl ruku pro další.
"Ale o peníze nejde, ani o ty hodiny práce. Hlavní jsou ty vzpomínky!" Pomalu listoval fotoalbem: "Scarlet. Dorotka. Primabalerína. Kleopatra. Carmen Miranda. Tu jsem měl…" Nedořekl, ani nemusel. Hawkey si ten mizerný den dobře pamatoval.
Zvedl ruku k přípitku.
"Na konec jedné éry. Na nejlepší šatník jižně od třicáté osmé rovnoběžky. A na Maxe Klingera a jeho životní roli nejkrásnější ženy MASHe."

Trvalo to dlouho, padlo pár ne úplně lichotivých poznámek o inteligenci zúčastněných a některých jejich návrhů. Zabloudili v několika dalších slepých uličkách. Šili do sebe hlava nehlava.
Nakonec se ale dohodli.
Vyložili Aylu a opustili místo, které přes všechnu sladkou růžovost bylo hodně zrádné. Zamířili na Doktorovu nejoblíbenější planetu. Na Zemi.
Margaret, Hawkey a B.J. neradi, nicméně zodpovědně, usoudili, že se musí vrátit do válečného pekla Korejské války. George, Bodie a Ray zamířili stíhat zločince v Londýně 80. let. Hermiona slíbila Bodiemu, že za ním přijede, jakmile rozlousknou tuhle záhadu.
Doktor s magickou a diagnostickou trojicí odletěli do Plainsboro.

Doktor je… opět… sledoval se směsicí fascinace, pobavení a mírného zděšení. Řešili záhadu a přes všechno pošťuchování a slepé uličky bylo vidět jejich zaujetí. Nápady lítaly sem a tam. Jeho k tomu vlastně nepotřebovali. Tedy… až doteď…

„Mohli bychom to zkusit, teoreticky. Kromě zanedbatelných komplikací s časovým paradoxem,“ podotkl ironicky, „ je tu problém, že nevíme, kam se vrátit.“
„Pravda,“ přikývl George. „Navíc jsi paměť nejspíš ztrácel opakovaně, po každé návštěvě planety.“
„Důležité přece je, co se stalo poprvé,“ namítla Margaret.
„Sladké poprvé…“ zamrkal na ni Bodie.
„Sklapni!“ ozvalo se vícehlasně.
„Nebo spoutáme a na hák zavěsíme tebe!“ pohrozila mu Hermiona.

„Ten Doktorův… řekněme potenciální intimní přítel… je dávno mrtvý, ne?“ ujišťoval se Bodie.
„Pravděpodobně,“ přikývl Severus. „Tím náročnější bude kletbu zlomit.“
„Ayla nám nepomůže?“
„Těžko,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Její mysl jsme prolezli důkladně. Je ale složité odlišit fakta od domněnek, pověstí a mýtů…“
„Je vůbec možné zrušit neznámou kletbu?“ ptala se Ginny.
„Jak pro koho…“
„Severusi, nezlob. Sám jsi řekl, že to bude komplikovaný…“
„Co to udělat jednodušeji? Vrátit se v čase a zabránit tomu?“ napadlo Margaret.
„To zní dobře!“ nadchnula se Ginny. „A toho prasáka si podáme. Svázat, zavěsit na hák a…“
„Kotě, trochu mě děsíš…“ ušklíbl se Hawkey.

„Asi si sedím na vedení…“ zamračil se Hawkey.
„Nebo nejsi takový zvrhlík, za jakého jsi běžně považován,“ ušklíbla se na něj Margaret.
„Greg má ale pravdu,“ přerušil své nezvykle dlouhé mlčení Doktor. „Pokud jsem byl zakletý, zajímá mě víc, jak z toho ven, než co k tomu vedlo…“
„Ty fakt nejsi zvědavý?“ vykulila oči Hermiona.

George se chystal je znovu usměrnit, ale Lisa mu položila ruku na rameno a zarazila ho.

„Jsou jak malé děti, nech je, ať si vyhrají…“
„Momentálně mi spíš připadají jako chudí duchem,“ zabručel.
„Že by měla TARDIS kromě překládacího programu i nějaký hloupnoucí?“ nadhodil Ray.

Severus byl příjemně překvapený, že ho nikdo nepřerušoval. Ovšem po Hermionině poslední větě se strhla mela. Všichni měli potřebu mluvit najednou a vyjadřovat nevíru, údiv, pochybnosti. Nejhlasitější byli pochopitelně ti, kteří až donedávna nevěděli nic ani o magii, ani o Pánech času. Zato Doktor byl podivně tichý…

„Tak dost!“ zavelel George, když hluk přesáhl snesitelnou hranici. „Zjistili jste ještě něco?“ obrátil se na oba kouzelníky.
„Uvalil na tebe kletbu,“ promluvila Hermiona na Doktora a snažila se nečervenat. „Potom co… víš…“
„Předpokládám, že si všichni dokážeme představit, co se stalo, nebo naopak nestalo,“ zastavil koktání Greg. „Otázka je – jde kletba zvrátit?“