MASH

„Rum je pryč!“
„Jedině dobře…“
„Proč je rum pryč?“
„Protože jsme ho vypili…“
„A proč je tak světlo?“
„Ráno…“

Jack potřásl hlavou, protřel si oči a upřel je na svého společníka.

„Jsi zelený,“ podotkl.
„Ty hnusné hadry jsem na sobě měl už večer,“ připomněl Hawkeye.
„Včerejší noc se ztrácí v mlze,“ připustil Jack. „Matně si vzpomínám, že jsi připíjel na… sluneční paprsky?!?“
„Spolehlivý signál,“ ušklíbl se. „Musím ale přiznat, kapitáne, že jsi první, kdo mě kdy porazil v pití. I když jen proto, že ses pokusil sníst svíčku.“
„To nebyla svíčka, kapitáne,“ ohradil se Jack, „ale nouzová zásoba rumového želé.“

Zbrocený potem se budil ze snů plných krve, sténání a usedavého dětského pláče. I za bílého dne někdy slyšel helikoptéry a cítil, jak se s ním třese země, jako by kolem opravdu dopadaly bomby. Nechtěl nikoho vidět kromě těch, které vídal každý den v pekle.

Když se mu při krájení mrkve na polívku, tátova pokusu o ergoterapii, smekla ruka a z rány začala proudit krev, ulevilo se mu, že něco na chvíli bolí víc než to, co má v hlavě. Sesunul se na podlahu kuchyně a roztřásl se pláčem.

Válka skončila. Hawkeye Pierce byl doma a zvykal si na mír.

"Franku? Co to přesně... děláš?" zeptala se Margaret poněkud konsternovaně.
"Pšššt!" Frank ji popadl za loket.
"Margaret, nikomu to nesmíš říct, rozumíš?!" zběsile mával zavařovačkou.
"Franku, co..."
"Mravenci! Víš, co to znamená?! Zlatý mravenec je klíč k vítězství! Co tak koukáš? Tihle mravenci, to je zlato na nožičkách - podléhá to samozřejmě utajení a ani já nevím všechno - podstatné je, že na příslušná místa potřebují dodat várku těchhle mravenců... a podívej, ten tupec Hawkeye jich má plný cukr! Margaret - za tohle dostanu metál!"

"Pierci?!" zahřímala.
"Uznej, že nemůžu za to, že to sežral i s navijákem. Cukr?" Hawkeye si zamíchal kávu.

“Tak co typuješ?”
BJ zvedl skleničku a opatrně si přivoněl, tím způsobem, jakým se čichá k věcem v chemické laboratoři. Když mu výpary nevypálily nosní sliznici, pokračoval k ochutnávání.
“Jednoznačně až po změně filtru, necítím v tom tvoje ponožky…” Znovu usrknul a převalil doušek po jazyku: “příchuť dezinfekce a nahnilých jablek… ne, nahnilých hroznů, ale ty jsme měli…”
Zamyslel se.
“...naposledy minulý týden. Takže je to archivní vzorek z minulého úterý.”
Hawkeye zaklel. Pak se sehnul pod postel a chvilku se přehraboval v zásobě lahví. Muselo tam být něco, co nepozná.
Jinak to s jeho titulem krále degustátorů vypadalo bledě.

Generál ve ztemnělém baru delší dobu hledal pravdu na dně sklenice, když ho vyrušil klapot podpatků.
"Martini. Protřepat. Namíchat," poručil si příchozí.
"Šmarjá, chlape, co to vyvádíte?" zahřímal hrozivě generál.
"Pane, mohu vám svůj úbor okamžitě vysvětlit!"
"Mně je šumák, co máte na sobě, hlavně že to není zelený! Ale ta prasárna s martini je neomluvitelná!"
"Je to heslo. Pane, žádám, abyste mě nechal zatknout. Podezírám se, že jsem se zapletl do špio..."
"Četby špionážních románů!" zahlaholil bodře plukovník Potter ode dveří.

*

"Klingere! Vykládat generálovi... ty seš naprostý šílenec!"
"Výtečně, pane! Tady to můžete rovnou podepsat!" Klinger vítězoslavně vytáhl formulář.

Co už, pomyslím si rezignovaně. Šílenou rýmou měsíc začal, ještě šílenější končí. Nicméně aspoň jsem se díky tomu neomezila na jeden fandom a mohla jsem vyvenčit více oblíbenců.
Saturnin vejde, vzorně se ukloní, ale jiskra v očích napovídá, že je připraven reagovat na každou špatnost.
Hawkeye ležérně popíjí, cokoli se vylinulo z kolony, spokojeně přitom klábosí s B.J.em i s Margaret.
House přátelsky (cože?!?) kyne holí. Zjevně je předávkovaný Vicodinem.
Neo se vrhá zachránit svět.
Jon nic neví.
Bodie se culí jen a jen na mě.
Tak zase za rok, přátelé, zamávám jim. A nezapomeňte na šetření energiemi.

Zvenku se ozývaly zvuky války. Hawkeye stál u vchodu jeskyně a plně se soustředil na úkol, který ho čekal. Je doktor a vevnitř jsou jeho pacienti! Musí tam jít. Nádech, výdech. Tři rychlé kroky. Venkovní hluk utichá. Stěny se začínají přibližovat a hroutit. Za chvíli ho zavalí. Tři ještě rychlejší kroky zpět. Do bezpečí vybuchujících bomb a svištění granátů.

„Klaustrofobie?“ objeví se vedle něj Margaret.
„Snažím se s tím bojovat, opravdu,“ obhajuje se. „ Ale… to ticho je ohlušující… a je tam strašně málo místa. Mám pocit, že se udusím.“
„Jedním slovem klaustrofobie,“ usměje se a účastně ho pohladí po zádech.

„Jste stejný člověk?“ Hawkeye nevěřícně hleděl, kterak britský plukovník, dopoledne hystericky pořvávající, že jeho muži musí být zítra připraveni ve zbrani, jim teď čte dopisy z domova a přátelsky se s nimi baví.

„Vy Američané jste divní,“ usměje se blahosklonně a vysvětluje: „Moji muži očekávají přesně toto. Když jsem ráno přišel a šířil hrůzu, bylo jim jasné, že jejich zranění nejsou vážná. Kdybych byl starostlivý, vyděsilo by je to. Takhle fungujeme. Britská tradice.“

Hawkeye si myslí své, ale změní téma.

„K tradicím… Opakovaně vaše lidi upozorňujeme, že vojákům se zraněním břicha nemohou dát pít.“
„Ani čaj?“ podiví se upřímně plukovník.

Jistě víte, že já a kuní... Major Burns máme určitý... specifický vztah (smích). Přesto...(zvážní) Mám o Franka starost. Nevím, zda jste si všimli, ale poslední dny byl bledý, zamlklý, trpěl nevolnostmi. Medicínsky kontroverzní, jistě, ale odpověď byla nasnadě: (dramaticky) Frank je v jináči! Nevěděl jsem, co dál. Dle mých propočtů mohlo jít sotva o měsíc. Ví to Margaret? A co Frankova žena?! Kdo bude komu platit alimenty?!
Můžu vás ale ubezpečit, že je vše v pořádku. Tedy až na to, že se mi potvrdilo, že ten kolenovrt chodí chlemtat mé zásoby ginu. Franku, příteli (procítěně)... bylo v něm projímadlo.

„Pánové, vstávejte! Už jste dávno měli být u plukovníka v kanceláři!“ halekal Radar, ovšem bez valného úspěchu.
„Co je za den?“ rozlepil namáhavě oko Hawkeye.
„Středa. Máte se zúčastnit motivačního testu pro důstojníky. Pospěšte si!“
„Motivační test?“ ozval se B.J. „Co za pitomost si Strýček Sam vymyslel tentokrát?“
„Podle směrnice 3265…“ začal Radar, ale byl umlčen letícím polštářem.
Hawkeye zvedl hlavu jen tolik, aby se mu dobře artikulovalo.
„Ten jsem vyplňoval před pár měsíci, můžeš ho klidně okopírovat. Hlavně tu úvahu, že mi je poměrně ukradené, kde budu za pět let, hlavně když to nebude v téhle nechutné válce…“