DMD č. 18. pro 18. 4. 2022. Téma: Módní expert

„Tak vyjeď támhle na ten kopec a já vás vyfotim odsud pod tím krásným dubem.“
Lucka upravuje Simču, která si chce nechat udělat hezké fotky na koni. Však má na to taky právo. Jezdí na koni už několik let a nikdy předtím nepózovala. Není ten instagramový typ. Takže tento photoshoot nemá být žádná póza, ale zachycení jejího života... jen v trochu lepším světle.
„Takhle si to nech, to vypadá dobře. Já jsem totiž módní expert.“
„Jo, odkdy?“
„Od té doby, co jsem jednoho viděla v televizi a zjistila, že snad i obyčejný vesnický člověk má lepší vkus než módní experti.“

Marigold byl v dobré náladě.
V nejbližším městečku se rozhodl trochu popustit uzdu své marnivosti a navštívit krejčího.
„Co myslíš, Geralte, raději tuhle halenu nebo spíš tuhle?“ mával zaklínači před nosem kusy hedvábí.
„Hmmm,“ odvětil Geralt.
„Nebo snad tuhle? Ale nevím, ta slonovinová… v bílé přeci jen vynikne můj podtón pleti,“ přemítal básník a nevšímal si Geraltova nezájmu. Krejčí mu nosil další modely.
„Co tenhle zelený dublet?“ nadhodil Geralt, když už začínal mít dlouhou chvíli a chtěl se už vidět v nejbližší krčmě u korbelu piva.
„Blázníš?“ zděsil se Marigold. „Koukáš kolem sebe? Zelená je z módy minimálně dva roky!“

Bivakovali ve starém dětském pokoji, který Ondřej po návratu do rodného města znovu zabydlel. Dveře pro jistotu zamčené.
„Tohle jsem si koupil na trhu v Camdenu,“ vklouzl Ondřej do hedvábné košile potištěné kreslenými kaktusy.
„A tyhle,“ soukal se na zemi do vysokých kovbojských bot, „mám z blešáku v Montpellier.“ Ještě do nich zastrkal nohavice modrých texasek.
„Co tam máš dál?“ zeptal se Vladimír, který na volný čas vlastnil širokou škálu černých košil.
Ondřej z útrob skříně jako kouzelník vytáhl kožený stetson a posadil ho do hnízda kudrn. „Voilà. Dobrý, ne?“
„A teď, ty můj kovboji, nechceš se na mě projet?“

Tonka klečí v písku, opřená dlaněmi o zem, snaží se dýchat a čeká, až se svět přestane houpat. Když zvedne oči, vmžiku pochopí, proč ji ten mizera Francek konečně pustil.

Vypadá to skoro jako scéna z propagandistického plakátu: Padouch tu stojí v podvlíkačkách na půl žerdi, zatímco elegantní důstojník SS mu drží u hlavy revolver.

„Schießen Sie nicht, mein Herr!“ vyděsí se Tonka. „Proboha nestřílejte!“

Esesák k ní natočí tvář. Jako by vystoupil z reklamy od Bosse: vysoký, štíhlý, s nápadnými lícními kostmi.

V čepici s totenkopfem.

„Warum nicht?“ zeptá se klidně. „Dejte mi jediný důvod, Fräulein. Proč bych neměl?“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či furt ešte do toho televízora pozeráš.
- Starý môj, módne prehliadky tam sledujem. To ti je hromada modeliek vo veľmi podivnom oblečení.
- Pištík môj, a čo keby si u nás tiež jednu módnu prehliadku zorganizoval, keď už si na to expert?
- Veruže mohol by som, ale modelky kde zoženieme?
- Akože kde? No predsa Anča by modelku robila.
- Anča by veru mohla. A myslím, že šaty navrhovať nemusíme, budeme mať prehliadku au naturel. Veď s tým už má u nás Anča skúsenosti.

Ruku na srdce. Do chlíva se nechodí v obleku od Gucciho a většinou necháte ve skříni i svou kolekci kabelek Louis Vuitton. Ale že by zas musel být člověk za největšího santusáka, to také není potřeba. Víte, co se říká o obnošeném oblečení? Na neděli do chlíva dobrý.
Jednou farmář kydal a kráva Renata měla průjem. Farmář si hledí své práce a ohání se vidlema, když tu najednou kráva kýchla. Srajda z ní vyletěla jak střela a ohodila farmáře doslova od hlavy k patě. Farmářka hýkala smíchy, opíraje se o lopatu.
Teď by ho Anna Vintour na obálku asi nechtěla.

Jeruzalém byl jediné místo na světě, kde se opovažovali velice opatrně snít o tom, že ve výzkumu snů budou jednou šlapat Praze na paty. Nějak se jim podařilo sehnat několik stáčitelných a také jistého Samuela Leviho. Alena ho znala jako nenapravitelného rádoby elegána, který si v knihovně pražského Institutu biochemické psychoanalýzy napůjčoval a nevrátil spoustu knih. Celý zkroušený pak přilezl a prosil o odpuštění pokuty.
Tady ovšem dotyčný platil za kapacitu. Studoval u slavného Vrány. Měl reálnou zkušenost se stáčením. Uměl vyrobit snovou konzervu. Jednooký mezi slepými. A také jediná karta, kterou tady Alena, teď už vlastně Františka, mohla zahrát.

Přemění se hned, překvapivě. A je to zatraceně silný mág, protože se evidentně transformuje i s oblečením. Lehce přivřená víčka, očekávající nutnost se zaklapnout v případě nahoty, se rozevřou dokořán. Ne že by mě tolik překvapovalo zlo v udržovaném - a pro mnohé osamělé postarší ženy jistě i přitažlivém - obalu. Na to jsem zvyklá. Na módní kreace ve stylu Dana Nekonečného v běžném životě ne.
Chlap na sobě má dobře padnoucí oblek, který je ale světle fialový, a dokonce má na hlavě stejně barevný klobouk. A mejkap. A nejspíš má za sebou poměrně dost úprav.
"Dobrý den," řekne klidně. No páni!

"Kapitáne, to snad nemyslíte vážně," Matěj se tvářil, jako kdyby si Stein oblékl režný pytel.
"Co?"
Barbarič se rozmáchl rukama.
"Vy. Celý. Copak nevidíte, že se ve společnostech vyjímáte jako pěst na oko?"
Stein se zamračil.
"Nevím, co je komu do toho, co mám na sobě."
"Prosím, dovolte mi aspoň nějaké úpravy, vždyť jdeme mezi vysokou šlechtu! Opravdu chcete vypadat jako zaostalý venkovan?"
Kapitán si sice bručel pod vousy, ale nakonec dovolil.
"Poslouchejte, Barbariči," prohlásil nakonec a uvolňoval si hrdlo, svírané okružím, "jestli jste ze mě udělal šaška, vyřídím si to s vámi."
"Věřte mi, kapitáne, v módě se vyznám."

Nevím, jak se to stalo, ale i módní tvůrce nejspíš postihla vlna "návraty".
Většina těch re-no-mo-va-ných se nám vyskytla na plátně módního bysnís někdy na přelomu 70tých let.
Rebelie chtěla výrazné barvy, topy nad pupík, vyčesané palice a zvonáče.
Pak přišly osmdesátky - číro, kožený bomber, mrkváče a u nás sukně a halenky z jedině dostupné praporoviny.
Devadesátky se nasoukaly do uniformy pánských obleků, fialová saka a Kája to opět nečekal.
Přestala jsem trendy sledovat. Bokovky, vysoké, zvony, trubky, jehly, platformy...
Jako figurky na kolotoči nám vrací, co už bylo.
A nad tím vším Coco se svým boucé sáčkem.
Nepřekonatelná dáma.