Příroda

Rozhlédla jsem se po louce a uviděla nádherné květinové výšivky, zdobící sytě zelenou trávu. Její okraje lemovaly stromy, sklánějící se pod vahou pomalu rostoucího listí. Ve stínu pod nimi byla tráva stále mokrá od ranní rosy. Vydala jsem se proto ještě o pár kroků dál a ulehla na chladnou zem.
Cítila jsem, jak mě stébla jemně hladí a z azurového nebe na mě shlíží jarní slunce. Z korun stromů mi do uší zněl sladký zpěv ptáků. Zavřela jsem oči a ponořila se do vlastních myšlenek. Všechno se zdálo být tak krásně a tak jednoduché. Kéž bych tady mohla zůstat navždy.

„Pozor! Pozor! Všemu lidu Mraveniky! Důležitá zpráva! Opakuji! Důležitá zpráva!
Na louce pod hořcem nalezena larva VELIKÉHO ZLATÉHO! Opakuji! Nalezena larva VELIKÉHO ZLATÉHO! Všemu lidu Mraveniky! Udatný Vojín donesl larvu VELIKÉHO ZLATÉHO domů! Opakuji! Mravenika má larvu VELIKÉHO ZLATÉHO!
Rozkaz! Opakuji! Toto je rozkaz! Všichni Mraveničané nechť přednostně pečují o larvu VELIKÉHO ZLATÉHO! Opakuji! Všichni Mraveničané nechť přednostně pečují o larvu VELIKÉHO ZLATÉHO!
Mravenika bude prvním mraveništěm, jemuž se péče o VELIKÉHO ZLATÉHO zdaří! Opakuji! Mravenika jako první dovede VELIKÉHO ZLATÉHO až k dospělosti!
VELIKÝ ZLATÝ nás povede ve slavném boji proti Žlutým! S VELIKÝM ZLATÝM zvítězíme! Opakuji! MY zvítězíme!“

Netopýří osvěta mezi studentíky už nese svoje ovoce ku blahu všech zúčastněných.

Kupříkladu, dětičky ví, že omatlávat netopýry je moc neslušné. Příjemně hladit můžete.

Taky vědí, že my netopýři máme parádní sluch a zamotat se do něčeho tak tlustého, jako je lidský vlas? To je jako kdybyste vy lidi narazili do sloupu... tedy asi stokrát méně často.

Zároveň vědí, že náš hlad je silnější než rozum. Jídlo nám podávejte pouze na pinzetě. Co kdybychom se omylem zakousli do odporného lidského masa. Ble. Vás by to navíc bolelo.

Ale hlavně! Pamatují si, že můj spolubydlící má třikrát delší vedení než já.

V okolí byl nový svět. Její květiny nebyly přizpůsobené tomu, aby je opylovali tvorové, kteří v tomto světě žijí. Byla to už třetí generace tvorů, co ji mohli opylovat, a ti poslední už byli moc jiní. Tvorové, pro které tvořila své plody, už nežili. Svět byl jiný, tvorové, jež v něm bydleli, by těm dnešním připadali jako děsivá monstra. Ten svět byl pro ni cizí a začínal být nehostinný, ale možná se zas změní. A ten její už dávno byl historií. Vzpomínkou, o které nikomu nemohla povědět a nikdo o ní neví. Možná jen pár těch, co byli podobně staří.

Převiňme pásku záznamu zpět. Vesmír se bude smršťovat, hvězdy mládnout a rozpadat se do molekulárních mračen, chemických prvků bude ubývat, až nakonec zůstane jen vodík a trochu helia, co zbyly z počáteční vřavy mezi hmotou a antihmotou, která se vzápětí odehraje pozpátku a zanechá po sobě kouli světla, hmoty, a antihmoty, která se smrští do jediného, superhorkého bodu, vznášejícího se uprostřed ničeho. Tady zastavíme převíjení a stiskneme "play".

Nějakou dobu se neděje nic, dokud nenastane okamžik, který každý vnímá jinak.

- Komprimace desetirozměrného stabilního prostoru na čtyři rozměry?

- Kvantové přepnutí časoprostoru?

- Dotyk nadvesmírné entity?

Není to nakonec jedno? Zbytek je historie.

V jedné daleké zemi, co se jmenuje Francie, žil jeden pes. Jmenoval se Bob. Nebyl to žádný trpaslík. Byl vysoký asi jako ty a silný a chlupatý jako medvěd. Bob bydlel se svým člověkem v domečku na břehu oceánu. Měl moc důležitou práci.

Bobův člověk byl rybář. Každý den ráno vyjížděl na moře a odpoledne se vracel s nachytanými rybami. Někdy ale přišly veliké vlny a jeho lodička neměla dost síly, aby se dostala domů. Tehdy rybář hodil do vody lano a pes Bob skočil za ním. Chytil lano do zubů a táhl a táhl, až loďku dotáhl do přístavu.

Na první pohled je nepoznáte. Obyčejné kamenné pecky, které se nehodí ani k házení žabek. Abyste je našli, musíte mít trpělivost, a taky trochu příslovečného štěstí. To hlavní a nejkrásnější je totiž ukryté uvnitř.

Všechny vznikly stejným způsobem, a přece jsou jiné. Záleží na počáteční teplotě lávové kapsy, množství a typu křemičitých roztoků, co do nich natekly, a hlavně délce a průběhu chladnutí.

Mohou být vyplněné až po okraj, s krystaly tak miniaturními, že se ztrácí v kresbě jemné jako pavučina. Nebo tvořit shluky špiček jako ježčí bodliny.

A nebo být hrozny tak krásnými, že by zaplesalo srdce každého vinaře.

Obvykle vypadá jespák bojovný docela nenápadně. Když však nadejde doba páření, samcům naroste hřebínek. Jenže ne na hlavě, pod krkem, takový parádní límec z peří.
A nastanou boje o samičky, až peří lítá.
Vidíme dvě skupiny, tmavé a světlé límce. Žádné tábory, žádné přátelení, nicméně rozdělené úlohy. Tmaví jsou silnější. Takže vidíme tmavého rabiáta bušit do slabšího světlého a snadno vítězit.
Je to ale všechno? Vypadá to, že se soupeři předem dohodnou a pak hraje každý svou úlohu. Tmavý siláka, který zvítězí. Co ale bílý? Netratí. Během zápasu se i on předvádí samičce. A často u ní zaboduje, navzdory porážce.

Žrout se pomalu prodíral bujnou vegetací. Nebylo vidět na krok: doslova. Krajinou se valila mlha, brodil se tím bílým (i býlím) až po plece, jen hlava mu vyčnívala.

Žrout by to nepřiznal, ale byl toho dne poněkud neklidný. V mlze se mohlo skrývat cokoli - naneštěstí i smečka predátorů bažících po krvi.

Z dálky se ozval táhlý skřek. Žroutovi se v hrudi rozbušilo jeho velké srdce. Zvedl hlavu, aby se rozhlédl, ale z toho rychlého pohybu se mu udělaly mžitky a v krku ho píchlo u srdíčka.

Obě srdce pumpovala jako o život a přece by se v něm krve nedořezal.

Princip této hry je stále stejný, pěkně se načinčat a pak - ulovit největšího krasavce.
Ale takhle nedočkavou jsem ji asi ještě neviděla.