Ruská věc

Vstala od nehybného těla, krásná jako bohyně pomsty, v ruce držela Lvovu pistoli. Bez záchvěvu si přiložila hlaveň ke spánku.
První zareagoval jeden z hostů - mladý důstojník, ale velitelsky ho zastavila: „Stát! Copak myslíš, carský vojáčku, že bys dokázal mne, Tamaru Ivanovnu, zastavit, kdybych se zabít skutečně chtěla?“
Pak ale zamířila na svého muže. Pohlédl jí do očí, a jako by ji vůbec neznal. A skutečně ji neznal; ne takto, bez přetvářky.
Vystřelila. Do vzduchu. Když znovu promluvila, konečně byl slyšet žal: „Ta kulka byla pro Lva. Byl voják, měl zemřít jako voják, ne usoužený Sibiří, v rukou zrádcovy ženy.“

Sergej Pavlovič strnule vyřkl svou žádost a napadlo ho, že láska skutečně není tak důležitá jako povinnost.
***
Tiše přišel do poslední osvícené místnosti v domě. Na stole spala jeho žena; vypadala neobvykle bezbranně, jak jí spánek vyhladil starostlivé vrásky. Lehounce jí políbil skráň. Jsme oba ze staré školy, naše manželství lásku nepotřebuje. napadlo ho úlevně.
***
Tamara spatřila Lva Michailoviče, ztrápeného Sibiří k nepoznání, a její tvář omládla něhou. Nikdy bych nevěřil, že dokáže tolik milovat, pomyslel si její manžel.
Až když za hodinu zvedla nenávistný pohled od Lvovy mrtvé tváře, pochopil, že manželství bez lásky je vždy odsouzeno k zániku.

Od okamžiku, co Lev vešel, se Sergej cítil jako vetřelec ve vlastním manželství.
Po svém přiznání jen němě pozoroval, jak s křikem „Nebudu v domě zrádce! Proklínám vás všechny!“ vybíhá jeho přítel ven a jak se Tamara vrhá za ním.
Viděl, jak ji rozzuřený Lev zkouší odstrčit, ale náhlý dusivý záchvat kašle ho ohýbá v pase, i jak jej Tamara na zemi objímá, když mu nohy vypověděly službu.
Zaslechl i její zoufalá slova: „Já tě miluji, nikdy jsem nezapomněla. Prosímtě, lásko, neopouštěj mě znovu!“
Uniklo mu však přerývané "Tamaro...", které ze sebe Lev Michajlovič vypravil, než jeho oči navždy zmrtvěly.

Když neúprosný vlek událostí v roce šestadvacátém Tamaru docela schvátil, své činy nemohla příliš rozmýšlet. Napjatá atmosféra v domě, postupné odtahování přátel a nepříjemné dotazy chladných důstojníků její mysl plně zaměstnávaly, stejně jako později snaha rychle vystrojit svatbu, aby ještě na jaře odjela z Petrohradu.
To, že se upsala do služeb nově vzniknuvší carské tajné policie, bylo dílem víru okolností, ospravedlněným výmluvami o věrnosti Carovi a nemožnosti výběru.
Až později, když klečela před ikonou a pohled na kvetoucí jívu všechny výmluvy odplavil, jí došlo, že se stala jedním ze Lvových žalářníků stejně, jako kdyby na jeho cele sama kovala zámek.

Sergej vešel. Tamara se Lvovi vymanila a znovu poklekla před něj, ale stále vzdorně svírala jeho dlaň.
K jejímu překvapení její muž klekl na dřevěnou podlahu vedle ní.
Lev se k němu obrátil. „Sergeji, příteli, musíš mi pomoci zjistit, která krysa mě to tehdy zradila!“ Pronesl to tak nenávistně, až se Tamara otřásla. Nikdy bych nevěřila, pomyslela si, že můj nejdražší může znít takhle.
Mrtvě pronesené „Byl jsem to já,“ jí všechny myšlenky sebralo.
Ticho přerušilo až zařvání, pak rána a křupnutí - to starý katoržník Sergeje udeřil a přerazil mu brýle. Pak odstrčil děsem ztuhlou Tamaru a vyběhl ze salónku.

Vyzáblý muž stiskl rty. „Snad nechceme tolik, poručíku. Jen řekněte, kde se váš nadřízený setkává se zrádci Cara.“
Sergej mlčel. Vzpomínal, jak kapitán Trubeckoj před pěti lety vytáhl jeho a další čtyři důstojníky z obležení. Na znamení věrnosti mu darovali novou šavli, s iniciálami jejich otčestev vyrytými na čepeli – na jedné straně P. a I. za Sergeje Pavloviče a Fjodora Ivanoviče, Lvovy nejlepší přátele, na druhé zbylé tři – F., K. a A.
„Věrnost příteli vás ctí. Také můžeme na Sibiř poslat vás, ale to vás nepřesvědčí. Ovšem co možnost uchránit tohoto osudu vaši milovanou?“
Sergej zbledl. "Natálii ne!" hlesl zdrceně.

Celý večer byli novomanželé jako na trní. Před nimi stál tác chlebíčků s kaviárem, ale Sergej do sebe nedokázal vpravit ani sousto. Nemohl zapudit představu, co se dělo, když ty oranžové kuličky vznikaly, a co se bude muset dít, až hosté odjedou.
Později v ložnici se Tamara zdráhala na Sergeje podívat. Když ji poprvé políbil, zavřela oči a předstírala, že místo jejího manžela ji laská Lev, urostlý a elegantní, že ji miluje a chce s ní být.
Netušila, že v tutéž chvíli její manžel za sklopenými víčky vidí Natálii, laskavou a éterickou, že ji miluje a chce s ní být.

Opatrně ho vedli jídelnou, provázeni záchvěvy silného kašle. Sergej zastavil, aby hostům vysvětlil, proč toho žebráka Tamara Ivanovna vítala jako vlastního bratra.
Tamara zatím v salónku pomohla Lvovi usednout. Poklekla před něj, jeho hrubou dlaň přikryla svými. „Odpusť, Lve. Musela jsem pryč... vzala jsem si Sergeje...“ Lev sklonil hlavu. „Promiň mi tu zradu, lásko... ale vždyť já nevěděla, jsi-li vůbec živ!“ vzlykla Tamara.
Její čelo jemně pohladily okoralé rty. „Tys nezradila, Tamaro. Jen díky myšlenkám na tebe jsem to peklo přežil,“ řekl laskavě a pevně ji objal, až chvíli věřila, že se vše napraví.
Pak za jejími zády cvakly dveře.

Slavnostní oběd skončil a Táňa doufala, že unikne mimo dohled Tamary Ivanovny, a přivítá Sašku - tolik jí chyběl.
Její naděje ale zhatilo neosobně pronesené: „Tatjano, chci si s tebou promluvit.“
V salónku Tamara Ivanovna nuceně laskavým tónem pronesla: „Jistě, Tatjano, chápeš, že po tom extempore s Alexandrem nejde, abyste tu žili jako sourozenci. Nepochybuji, že toho báječného nápadu už jste se oba vzdali, takže ti doporučuji najít si nějakého vhodného nápadníka.“ Pohrdavě dodala: „Upozorňuji, že vhodným nápadníkem není nikdo z mojí přízně.“
Vykročila ke dveřím, zdrcenou Táňu nechala za sebou. „Rozumělas?“
Tiché „Ano, Tamaro Ivanovno,“ už říkala schovanka prázdné místnosti.

Přečetla ten dopis a zapomenutý cit jí zamlžil zrak.
Jen hovor s Natálií – Tamaro, jsi žena Sergeje a on tě potřebuje. – ji přiměl před hosty navenek zachovat dekorum, ačkoliv útroby jí svíraly obavy a marná touha.
Hlavně zachovat důstojnost... vždyť ani neví, že tady jsem, co když to vezme jako zradu? zoufala si, jak nesnesitelně dlouhé odpoledne pokračovalo k večeru.
Když služebná oznámila jeho příchod, dostála Tamara svému předsevzetí a s hlavou neochvějně vztyčenou prošla chodbou. Až když uviděla nevěřícný pohled v jeho tváři – ach tak strhané – sklonila svoji hrdou hlavu k jeho rukám a s výdechem „Lve...“ je políbila.